Rozhovor s choreografem a zakladatelem Evil Dancers Tomášem Kuťákem

„Tanec už není moje hobby, je součástí mého Já“

Tomáš Kuťák

Letos je tomu již dvacet let, co v roce 2003 založil Tomáš Kuťák taneční skupinu Evil Dancers. Sám s tancem začínal v osmi letech, ale brzy jej zájem o tanec opustil, aby jej opět po čase našel a nakonec u tance zůstal. Jako tanečník to zkusil na americké výletní lodi, vyzkoušel tanec na chůdách, zkusil klasický balet i moderní tanec a našel se v jazz dance. Tančil také v několika muzikálech. Dnes působí především jako choreograf a věnuje se pedagogické činnosti.

Narodil jste se v Náchodě, ale od dětství žijete v Praze. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk?

„Myslím, že moje dětství bylo poměrně hezké, a popravdě jsem vděčný, že jsem vyrůstal v 90. letech, podle mě to byla krásná doba pro dětství/pubertu. Já sám jsem byl hodně klidné dítě, dost jsem si vystačil sám se sebou a svojí fantazií (což ani jinak nešlo vzhledem k tomu, že jsem jedináček z rozvedeného manželství). Samozřejmě sem tam jsem trošku zazlobil, ale veskrze si myslím, že jsem byl hodné, spořádané děcko.“

K tanci Vás to nějakým způsobem vždycky táhlo. Již v osmi letech jste byl členem dětského souboru taneční skupiny ECHO, ale po roce jste toho nechal. Pak jste se na chvíli k tanci vrátil, ale naplno jste se mu začal věnovat až na střední škole, když Vás zaujal disco a scénický tanec. Velký vliv na Vás měl film Center Stage a záznam muzikálu Cats a to rozhodlo, že právě tohle chcete. Čím Vás tanec tak okouzlil, že se stal Vaším osudem?

„Obecně jsem vždy měl sklony k umění, už na základní škole mi doporučovali, abych šel studovat uměleckou školu, ale co přesně to bylo, že jsem si vybral tanec, asi nedokážu říct, prostě jsem to věděl, sice mi to chvilku trvalo, ale když se na to podívám zpětně, i přes třeba ne úplně příjemné začátky jsem se k tomu vždy nakonec zase vrátil a zkusil to znovu a znovu, kdykoliv se objevila nějaká příležitost.“

Tancoval jste na výletní lodi v amerických vodách a také v Karibiku. V období let 2011 – 2012 jste byl tanečníkem v Princess cruises v USA. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Velká a zároveň strašlivá:-), bohužel náš cast si spolu moc nerozuměl, což je obecně nepříjemné v jakémkoliv pracovním kolektivu, když jste ale s těmi lidmi doslova na jedné lodi, tedy jste nuceni spolu fungovat 24 hodin denně, je to náročné na psychiku. Navíc život na lodi je sice velice pohodlný ale chyběli mi nějaké výzvy a posun vpřed, ze začátku je všechno velmi vzrušující, ale po pár měsících, kdy děláte prakticky pořád to samé dokola, jíte to samé dokola, jste pořád na těch samých místech, se to omrzí. Nicméně velká pozitiva jsem viděl v tom, že jsem mohl nahlédnout do toho, jak Američané přistupují k zákazníkům a obecně k profesionálnímu vystupování, což jsem pak začal uplatňovat v rámci svojí taneční skupiny.  A  pak je tu samozřejmě cestování a možnost strávit půl roku v Karibiku, plavat s delfíny a rejnoky a tak dále, na to samozřejmě vzpomínám rád.“

Vyzkoušel jste také tanec na chůdách, když jste byl krátce v Londýně, kde jste absolvoval stáž ve studiu Pineapple. Zkusil jste také klasický balet, moderní tanec a našel jste se v jazz dance. Proč právě tento styl si Vás získal a čím?

„Opět to byl prostě pocit, zkoušel jsem mnoho tanečních stylů, prakticky vše co se v té době dalo najít, a bavilo mě to, ale něco mi chybělo. Pak jsem jedno léto byl v Praze na workshopu scénického tance a jednu hodinu jako záskok měla Petra Daňhelová, která v té době učila právě jazz dance, a prostě mě to strhlo, bylo to něco, co mě opravdu naplňovalo a něco co jsem v tanci hledal, když se na to podívám zpětně, asi každý taneční styl je nějakým způsobem o vyjádření sebe sama a svojí osobnosti, proto asi různí lidé tíhnou k různým tanečním stylům a mě na jazzu baví ta energie a šmrnc, který do toho člověk může/musí dát.“

Jako tanečník jste se objevil v muzikálech Drákula, Angelika, Golem, Kleopatra a sólo jste tančil v muzikálu Pokrevní bratři. Vystupujete jako tanečník v nějakých projektech? V čem byste si rád zatančil a s kým?

„Momentálně se už více profiluji jako choreograf a lektor než jako tanečník. Nemám tedy žádnou stálou scénu, kde bych vystupoval. K čemu bych se určitě vrátil hned, byla krvinka v Drákulovi, jsem nesmírně vděčný, že jsem tuto roli mohl tančit, považuji ji za svoji osudovou a i proto jsem po Drákulovi s muzikály skončil, věděl jsem, že nic „lepšího“ (myslím tím lepšího pro mě)  už nikde nečeká. Určitě bych se nebránil ještě si někde zatančit, ale asi nemám vysněný projekt, roli, spíš by to prostě muselo být něco, co mě nadchne a co budu chtít dělat.“

Coby asistent choreografa jste se podílel na řadě muzikálů – Láska je láska, Tři mušketýři a vytvořil jste choreografii pro mnoho populárních zpěváků (Olga Lounová, Xindl X, Kamila Nyvltová, Jim Feguson …) V jednom rozhovoru jste řekl, že Vás tvorba choreografií naplňuje. Co Vás na tomto nelehkém procesu nejvíce baví?

„Tady bych Vás opravil, nebyl jsem asistent choreografa na třech mušketýrech!, naopak jsem ale zchoregrafoval sám několik muzikálů, konkrétně Mýdlový princ, Funny Girl v Opavském divadle, Muzikál Shrek a muzikál Robinson.

Co mě na tomto procesu baví, je opět těžké říct, prostě je to něco, co do mého života patří a co jsem brzy pochopil, že prostě mám dělat. Je pravda, že je to náročné především ve smyslu toho, že člověk musí být kreativní prakticky na povel, a ne když má zrovna náladu, ale pokud se sejde dobrý tým lidí a to jak tanečníků, tak i autorů, je to velmi naplňující pocit, mít tu příležitost uvádět svoji vlastní představu do reality a vidět pak fyzicky svoji práci na jevišti, jak baví diváky. Plus jsem asi vždycky věděl, že nechci být „jen“ tanečník, vždycky jsem měl potřebu a touhu mít nějakou zodpovědnost a „pozici“ 🙂

Letos je tomu již dvacet let, co jste v roce 2003 založil taneční skupinu Evil Dancers. Co Vás k tomu vedlo? Připravujete k tomuto výročí nějaký projekt?

„Původně jsem měl velké plány, nicméně Evil Dancers zaznamenali v létě pár zásadních změn, a díky tomu se popravdě stále rozhoduji, co a jak udělat nebo neudělat, takže se asi necháme překvapit.“

Vystudoval jste pedagogiku tance na JAMU v Brně a vyučujete v tanečních studiích jako Taneční škole Hes a Dance Perfect a právě v Dance Perfect jste jako tanečník začínal. Učení se věnujete již od svých devatenácti let. Jaký je o Vaše taneční lekce zájem?

„Já doufám, že stále dostatečný:-), samozřejmě svůj největší vrchol pomyslné slávy už mám za sebou a jsou teď jiní, mladší a momentálně tzv. „in“ lektoři, ale, i tak mám dojem, že na mých lekcích je stále dostatečný počet tanečníků.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volného času?

„V tuto chvíli už bych ji nenazval koníčkem, na to už je příliš velkou součástí mého života, už je prostě součástí mě. Ve volném čase si rád dojdu zacvičit do fitka, poslední rok jsem si dost oblíbil saunování, mám rád filmy, jsem rád s přáteli a rád spím 😀

Ale popravdě bych rád více svůj volný čas trávil opravdu jako volný čas, protože velice často skončím u nějakých „povinností“, které je třeba dodělat, jako jsou kostýmy, e-maily, fakturování, vymýšlení tréninků apod.“

Tomáš Kuťák:

Narodil se 12. 1. 1984 v Náchodě.

Vystudoval pedagogiku tance na JAMU v Brně.

Je zakladatelem a hlavním choreografem taneční skupiny Evil Dancers, kterou vede od roku 2003.

Vyučuje Jazz dance v tanečním studiu Dance Perfect a taneční škole Hes.

Foto: Archiv Tomáše Kuťáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka  procestovala kus světa a  zahrála si také po boku hollywoodských hvězd.  Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.  

 Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a  tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i  s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí  maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho  zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty  speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně  věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně  jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor          

Foto: archiv Michaely Dvorské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN