Bídníci – Taneční magazín

Rozhovor se zpívající herečkou LUCIÍ ČERNÍKOVOU

„Nejvíc mě baví vždy to, co právě dělám“

Hraje a zpívá v Semaforu, v muzikálech, koncertuje s Bohemia Big bandem, moderuje TV dětský pořad Kouzelná školka, kde namlouvá Fanynku a vrátila se ke své seriálové roli barmanky Dorky v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 a kromě toho je Lucie Černíková maminkou dvou holčiček. Spolupráce s manželem, hudebníkem Lukášem Pavlíkem na písni Plout ve dvou, kterou otextovala, jim vynesla cenu v hitparádě Česká dvanáctka na ČRo, kde se udržela dvanáct týdnů.

Jak vzpomínáte na své dětství prožité v Rakovníku, v rodině kde hudba byla na denním pořádku, jelikož Váš tatínek má vlastní kapelu Merkur a starší bratr Michal se hudbě také věnuje?

„Dětství jsem měla opravdu krásné. Brácha nás zásobil gramodeskami a později kazetami a cédéčky. Díky němu jsem se dostala k širokému spektru hudby. Taťka mě občas brával zpívat s jeho kapelou. Doma jsme zpívali a muzicírovali spolu. A maminka mě vždy ve všem nadšeně podporovala.“

Od mala jste směřovala k múzickému umění, přesto jste nejdříve vystudovala rakovnické gymnázium a až pak jste šla na konzervatoř do Prahy a přitom jste začala zpívat s Bohemia Big bandem. Spolupracovala jste i s jinými bigbandy, co Vás na tom láká?

„Je v tom obrovská síla. Miluju ten pocit stát na pódiu se záplavou úžasných muzikantů a nechat se unášet proudem jejich energie.“

Co Vás přivedlo ke psaní písňových textů?

„Napsala jsem jich zatím jen pár. Měla jsem potřebu si to vyzkoušet, protože přece nejlíp rozumím sama sobě já. Loni jsem vypustila do světa i svůj první videoklip s písní, kterou jsme složili spolu s manželem a já ji otextovala. Píseň Plout ve dvou získala cenu v hitparádě Česká dvanáctka na Českém rozhlase, za to, že se tam dvanáct týdnů udržela. To mi udělalo radost.“

Od devatenácti let působíte v Semaforu. Někde jste přiznala, že jste v 16 letech napsala dopis Jiřímu Suchému, který Vám sice odepsal, ale až po třech letech Vás pozval na konkurz do hry Pokušení svatého Antonína, který jste vyhrála. Je pro Vás také výhra být součástí tohoto dnes již legendárního divadla?

„Jednoznačně. Semafor se mi stal takovým divadelním domovem. S velkou pokorou předávám dílo Jiřího Suchého divákům a děkuji, že můžu být u toho. Laskavý a chytrý humor, spousta krásných písniček, to je můj šálek kávy.“

Hostujete také na dalších scénách a hrála a zpívala jste v řadě muzikálů (Kráska a zvíře, Bídníci, West Side Story, Ať žije rokenrol, Kat Mydlář, Jago). Co Vás na muzikálu baví? Je to ona směs herectví, zpěvu a tance?

„Přesně tak. Muzikály jsou velká hudebně dramatická díla a dát to všechno dohromady, aby spolu ten velký ansámbl fungoval, to je vždycky velká dřina, ale hlavně zábava.“

Známou jste se stala díky seriálu Ordinace v růžové zahradě rolí barmanky Dorky, ke které jste se po letech opět vrátila. Jak se Vám role hraje a je Vám něčím blízká?

„Jsem ráda, že jsem se s ní po té dlouhé době opět potkala a budu se těšit, jakým směrem se bude dál vyvíjet. Dorka je hodná holka a vždy to myslí s ostatními dobře.“

Jste maminkou dvou holčiček a sama se věnujete také práci pro děti a v televizním pořadu Kouzelná školka Vašim hlasem mluví Fanynka. Jak jste se do Kouzelné školky dostala, a baví Vás práce pro děti, která není vůbec lehká?

„Čím jsem starší, tím více mě baví a spatřuji v ní velký smysl. Byla jsem tenkrát pozvána na hlasový casting, kde si mě na hlas Fanynky vybrali. Po několika letech přišla nabídka Kouzelnou školku i moderovat. Takže už se stalo i to, že jsem si jako Fanynka a Lucka povídala sama se sebou.“

Cítíte se více herečkou nebo zpěvačkou? Je Vám z toho něco bližší?

„Mně vždy nejvíc baví to, na čem právě dělám. To, že to může být takto pestré, je velice zábavné, Vše má ale jeden společný cíl, potěšit nebo pobavit diváka či posluchače.“

A co chvíle volna. Jak ráda odpočíváte?

„Odpočinek je mi teď s dětmi vzácností, nicméně ráda sáhnu po knížce, zrelaxuji na zahradě, zatančím si nebo pustím hezký film.“

Lucie Černíková:

Narodila se v Rakovníku 19. 12. 1981, kde také vystudovala gymnázium a pak herectví na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Otec Josef Černík má kapelu Merkur, starší bratr Michal Černík se věnuje malování a psaní.

Vystupuje v Divadle Semafor. Působí jako zpěvačka v Bohemia Big bandu.

TV – Horákovi, Přešlapy, Poslední sezóna, Proč bychom se netopili, ORZ, Modrý kód…

S manželem, hudebníkem Lukášem Pavlíkem mají dcery Sofii a Elenu.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka procestovala kus světa a zahrála si také po boku hollywoodských hvězd. Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.

Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Michaely Dvorské

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor z Německa se zpěvákem a též textařem VLADY GRYCEM

„Tchýně v žaludku i videoklipu“

Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.

Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?

„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“

A co v mládí taneční? Minuly Vás?

„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“

Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?

„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“

Máte vztah k muzikálům?

„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“

A jak se stavíte k pantomině?

„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“

Proč jste se přeorientoval do Německa?

„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“

Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?

„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“

Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?

„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“

Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?

„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“

Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?

„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“

Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?

„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“

Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?

„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“

Prozraďte závěrem své další umělecké plány?

„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“

Štítek: Bídníci