Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou MARIANOU PRACHAŘOVOU

„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl“

Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.

Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?

„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.“

Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?

„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.“

Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?

„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.“

Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?

„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.“

Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?

„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.“

Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.“

Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold“ a „Ghost in the Club“. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?

„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.“

Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?

„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?

„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.“

Mariana Prachařová:

Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.

Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.

Televize:„Na Sovím Hrádku“, „Horákovi“,  „Trapasy“, „Comeback“, „Kriminálka Anděl“, „Ulice“ a další.  

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s hercem VÁCLAVEM KRÁTKÝM

„Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to.“

 

 

 

1.  Diváci Vás znají především z detektivek nebo válečných filmů. (např. Policie Modrava, Ruka, Krev zmizelého, seriál Letiště, Kriminálka Anděl). Co je asi to „něco“ ve Vás, co Vás předurčilo pro tyto filmy?

„Tak to vím úplně přesně. V minulém životě jsem byl určitě policista a v předminulém číšník. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč bych byl do těchto rolí obsazován. I když teď jsem si v jednom seriálu zahrál pěknou roli lesního dělníka. Tak jsem v jednom z dalších minulých životů musel být asi kůrovec nebo motorová pila. Ale naštěstí i v divadle mám zajímavé charakterní role. Zahrál jsem si například – medvěda, vlka, motýla, lva, lachtana a koníčka dokonce 2x. Takže v dalším minulém životě, jsem musel být pěkné zvíře. To, co mě tedy předurčuje k mým rolím, jsou mé minulé životy!“

2. Hrajete raději „záporáky“ nebo prince?

„Samozřejmě radši hraji záporáky. Pár jsem si jich naštěstí zahrál. Ale to vám řekne každý herec, že taková postava je daleko zajímavější než kladný hrdina. A jelikož jsem ve svém minulém životě určitě nebyl princ, tak jsem si ho taky nikdy nezahrál. Samozřejmě, že každý herec si chce ve svém hereckém životě alespoň jednou prince zahrát, „ nejlépe toho dánského“. Ale popravdě řečeno, já ty prince nemám moc rád, tedy kromě zpěváka Prince.“

3.  Proč nemáte rád romantické prince?

„Když se řekne princ, naskočí mi husí kůže a vybavím si krásného, statného týpka s úsměvem na rtech, který  přijede na bílém koni, políbí Sněhurku a hotovo. A je ruka v rukávě. A co ti chudáci trpaslíci, kteří se o ní starali, jak k tomu přijdou? Nedostanou nic. A princ to má zadarmo, jenom proto, že je to princ, tak  slízne smetanu. Proto je nemám rád. To radši budu trpaslíkem nebo zlou královnou.“

4. Úplně  teď ve Vás vidím tu zlou královnu… Ta podoba! 🙂 A co třeba Pavel Trávníček? To je dobrý princ,ne?

„Určitě. Pavel Trávníček nebo Jan Čenský. Z nich to princovství přímo vyzařuje. Ale nezávidím jim to.“

5. Opravdu nechcete být nikdy hodný a romantický hrdina, Vy jedna zlá královno?

„Ne…. Ano…. Nevím…. Těžká otázka…. Chci být hodný a zlý i romantik a buran. To je složitý. Je to jako energie  Jing a Jang.  V každém dobrákovi se skrývá zlo a někdy ten nejhodnější člověk dokáže nejvíce ublížit. A každý zloun má v sobě nějaké dobro a dokonale vás překvapí, když je na vás najednou hodný. Takže radši budu zlý, abych o to mohl být víc hodný.“

6.  Co Vás přivábilo k herectví?

„O tom občas také přemýšlím….

Asi to bylo takto: V jedné z mých  dalších reinkarnací jsem byl prkno z jeviště národního divadla. Ale to jsem nevěděl, že jsem prkno z národa. Prostě jsem byl prkno. Každý den jsem si hověl ve tmě a teple, ale pak vždy někdo rozsvítil a začali po mě dupat, stavět na mě různé věci, židle, trůny atd., vrtali do mně, třeba jednu dobu ke mně vrtali pořád dveře, kterými někdo neustále vcházel a odcházel. Já jsem vám byl tak rozvrtanej, že jsem byl rád, když mě pak zatmelili. A přišli další lidé a ti po mě dupali, křičeli, zpívali, tancovali, občas mě něč ím polili. Potom se zhaslo a byla zase tma a teplo. A já si říkal: „Krucinál, co to tam ti lidé dělají? Já až budu jednou člověk, tak musím zjistit, o co jde. Když se to potom stalo, tak jsem se v mládí náhodou dostal do divadla. Bloudil jsem po té budově, až jsem se dostal na jeviště. A když  jsem tam vlezl, zatočila se mi hlava, omdlel a praštil jsem se o jedno prkno, projely mnou všechny vzpomínky na národ. A já jsem najednou věděl, že chci být taky hercem, abych mohl dupat, křičet a tančit po těch prknech, co znamenají svět.“

3

7. Jednou jste řekl, že taneční divadlo byla pro Vás zajímavá životní kapitola.  Máte kladný vztah k pohybu?

„Ano, k pohybu mám kladný vztah ve všech jeho polohách a formách. A nejdůležitějším pohybem je dostat se každé ráno z polohy ležmo do polohy vzpřímené a v tom se pohybovat celý den. Tanec jsem se začal učit na diskotékách.“

4

8. Byl jste „pařič“?

„Ve svém určitém období jsem byl „pařič“. Strašně mě  bavilo hýbat se, ale nebavilo mě chodit do tanečních… Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to. Pokud jsem cítil potřebu třeba i spadnout na zem, tak jsem to chtěl udělat. Ale teď už diskotéky nevyhledávám a dívám se na to s odstupem.“

9.  Jak se díváte na tanec dnes?

„Tanec je pro mě určitá svoboda, uvolnění, nemám  na mysli choreografii. Ve sportu jsou pravidla asi přesně daná, kdežto v tanci můžete zkoušet rozsah atd. Pohyb je svoboda. Tanec má také pravidla, ale pokud to někdo nedělá profesionálně, tak to nemusí být geniální.

Občas mi vadí na tanečnících, že  mají kamenné obličeje. Viděl jsem tanečníky, kteří opravdu všechno prožívali, bylo vidět i to, co si myslí.  Vím, že je náročné „nadýchat tu choreografii“, v půlce už nemůžete, je těžké přidat pocit, výraz, prostě člověk „má dost.“ Ale párkrát jsem zažil krásná vystoupení, vím, že to jde a pak je to krásné o to víc.

Když člověk tančí s někým, je v tom ještě další rozměr – partnerský vztah.

Tango je pro mě  nejsmyslnější tanec, co znám.

V dnešní době je  klasický nebo výrazový tanec na okraji,  populární jsou komerční skupiny, nebo  x-faktor. Ale přínos do života je tanec určitě.“

10. Někteří mladíci se tanci vyhýbají, protože by nepůsobili mužně. Mnozí by se jim smáli. Také slýchávám názor, že tanec „dělá“  jen žena.

„To je trapný, přežitý názor. Znám spoustu tanečníků, kteří  jsou úplně normální, mužní. Vždyť se může zkombinovat sport i tanec, ale záleží na tom,  co komu později  půjde lépe a v čem bude dobrý.

Proč by chlap nemohl tančit? Když holky  vidí pěkného tanečníka, tak jsou rády. Nejen  chlap se rád podívá  na hezkou tanečnici, ale i opačně.  Tak ať ti chlapi tančí pro ženské, a ať pro ně  něco dělají!!!“

5

11. Souhlasíte s tvrzením některých mužů, kteří vykřikují, že všechny muže zajímá  pouze sexy tanec, např. holky  u tyče atd., a na jiné tance se dívat nebudou?

„To není pravda.

Nedávno jsem viděl flamenco,  tanečnici s kytaristou, to jsem zíral. Tolik smyslnosti, napětí.  I malé detaily v tanci hrají roli.

Jindy zase  nastane situace, kdy člověk některým tancům nemůže rozumět, je to příliš složité, to je také pravda.

I takový tanec u tyče, stejně jako třeba moderna, je náročná disciplína.  A záleží na tom, jak kdo dokáže tuto náročnost ocenit.

Když člověk tvrdě pracuje od rána do večera a pak se touží jednoduše pobavit, pak jsou holky u tyče asi to pravé. Ale znám dost lidí, kteří tvrdě pracují a umí ocenit i složité tance, ovšem také znám  spoustu lidí, kteří tu hloubku hledat nechtějí a život si zjednodušují.“

12. Jak se díváte na dnešní společnost?

„Dnešní doba je strašně zrychlená. Spousta lidí pořád někam spěchá a už se nedokážou zastavit. Přitom někdy stačí, sednout si na lavičku do parku a jenom být. Pořád se honíme za úspěchy a penězi. Ale spíš záleží na tom, po čem člověk touží a jaký má cíl, protože možnosti máme. Ať už v oblasti umění, sportu, vědy. Rozhodnete se studovat sysly v Tatrách, můžete.“

13. Chce to jen finanční prostředky….

„Samozřejmě. A když opravdu něco chcete, tak se prostředky vždycky najdou.“

14. Máte představu, kolik lidí chodí v Praze za kulturou?

„Určitě ne tolik, aby to uspokojilo veškerou kulturní nabídku. Takže když si tu otázku obrátím. Kolik a jaké kultury je v Praze lidem nabízeno? Odpověď zní hodně a ne vždy příliš kvalitní. Proto bych byl radši, kdyby  jí bylo méně a kvalitnější. Pak za kulturou bude chodit daleko více lidí.“

15. Herci také rádi čtou. Jaké knížky máte rád?

„Nejradši čtu vkladní knížky. Hlavně, když je tam hodně čísel, před tou desetinou čárkou.  Ne, naštěstí moje maminka pracovala celý život v knihovně jako knihovnice. Tak jsem vyrůstal obklopen knihami a to doslova. Měl jsem postel z knížek, přikrýval jsem se knížkami, místo židle knížky atd. Tak jsem četl vše, co bylo po ruce. Bulgakova, detektivky, matematické tabulky, korán atd.  A od té doby čtu rád vše. A těžko se mi vyzdvihuje nějaký žánr, který mám nejradši, ale nejhůře se mi čte telefonní seznam.“

Ano, telefonní seznam je náročná literatura, v tom Vám naprosto rozumím.

 16. Co byste upřednostnil, akrobacii  nebo takové milé taneční vystoupení?

„Přitažlivé je obojí. Takže upřednostním tanečně akrobatické vystoupení.

V dnešní době se mi to těžko rozděluje….

…ale když bych si měl vybrat, jestli akrobacii nebo tanec….. tak pokud se budu dívat na hezký holky, tak  se budu raději dívat na tanec!“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková