Druhá mimořádná zpráva novinářky a spisovatelky Oleny Laň

Redakce Tanečního magazínu je proti jakémukoliv násilí

Upozornění!  Redakce Tanečního magazínu se neztotožňuje s jakoukoliv politickou stranou. Pokud  trpí lidé z Ukrajiny, Taneční magazín se snaží pomoci. Pokud to samé násilí prožívají lidé z Ruska, Taneční magazín se snaží pomoci. Taneční magazín není politicky zaměřený!

Vyzývá: Tančete a spojte se! Buďte si bratry, ne nepřáteli!!!!  

Anna Kalusenko: „Jak se ukázalo, v současné situaci jsou přátelé všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí.“

Hlavní nádraží Praha – křižovatka osudu pro mnohé uprchlíky z Ukrajiny

Ministr vnitra České republiky Vít Rakušan (STAN) oznámil, že do České republiky každý den přijíždí okolo 5000 uprchlíků z Ukrajiny.  Čísla ale nejsou přesně známá a stále rostou, těžko se odhadují přesné stavy. Od počátku vojenských akcí zemi opustilo už zřejmě přes milion lidí. Běženci se shromažďují na hranicích, poté se hned přelévají na nádraží. Kdo je potkává na pražském hlavním nádraží? Kdo jim vysvětluje, co mají dělat dál, jak dostat v cizí zemi to nejelementárnější: jídlo a bydlení?

Bílý stan s barevným plakátem „Informace pro občane Ukrajiny“ je těžké obejít, je uprostřed haly. Právě tady Ukrajince čekají koordinátoři přesunu migrantů. Nepřetržitě zde pracují městské služby a početní dobrovolníci mluvící ukrajinsky, česky a anglicky. Například Karen Pears z Atlanty. Jak se ukázalo, jsme kolegové: Karen je novinářka z misionářské organizace. „Moje srdce puká kvůli ukrajinskému národu,“ říká vzrušeně. „Byla jsem v Kyjevě, ve Lvově, na Donbasu. Psala jsem příběhy o křesťanech. Potkala jsem se s nimi v Charkově. A teď jsem se zděšením zjistila, že město rozbombardovali. Proto jsem tady.“

Jakub Jukl je Čech, pracuje jako kurátor sbírek na zámku Veltrusy. Ukrajinka s dospělou dcerou, která má v rukou lístek do Varšavy, se u něho pokouší zjistit, na jaké nástupiště má jít. Běžíme tam ve čtyřech. Vlak už je přistaven. Průvodčí, na které jsou Ukrajinci zvyklí a kteří jsou na Ukrajině v každém vagonu, tady nejsou. Kam si máme sednout, nevíme. Kdy máme vystoupit, taky nevíme. Vždyť jedete do zcela neznámého místa a vlaky můžou mít zpoždění. To znamená, že podle času se orientovat nemůžete. A nezeptáte se ani spolucestujícího v kupé, protože neumíte jazyk. Jako opaření chodíme podél nástupiště. Hledáme alespoň nějaký personál. Ukazuje se, že vlak, který je uveden na jízdence, se po cestě rozpojuje: část jede do Varšavy, část do jiného města. Ale už jsme se v tom vyznali. Stihli jsme to.

„Poslala mě sem česká kolegyně, která pracuje jako dobrovolnice pro Ukrajinu,“ vypráví Jakub Jukl.

„Co byste chtěl popřát Čechům, kteří teď tak upřímně přijímají Ukrajince?“

„Aby to všechno nespustilo rusofobii, protože mnozí Rusové nejsou tou hrůzou vinni. A sami by byli proti, kdyby věděli, co se na Ukrajině doopravdy děje.“

Marjana Děrkač: „Jsem hrdá na přátelství s oficiálním nepřítelem Luhanské lidové republiky“

„Potřebujete pomoct?“ ozve se několikrát vedle mě, zatímco se bavím s Juklem. Zdvořilý úsměv, vážný pohled neodpovídající věku… Vedle této mladé dívky se kupodivu cítíte chráněni. Je to Marjana Děrkač z malého ukrajinského městečka Beršaď. V Praze pracuje jako asistentka technické ředitele ve firmě, jež prodává vybavení pro potravinářský průmysl. Na nádraží je od dvou v noci. V jedenáct dostala zprávu, že je třeba pomoc, a přišla. Dívka mě věcně uvádí do „procedury příjmu“:

„Když přijíždí vlak, dobrovolníci jdou na nástupiště, berou si 10 až 15 lidí a přivedou je sem. Tady je „třídíme“. Promiňte, chápu, jak to zní, ale lidi je skutečně třeba rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří zůstávají v Česku, a na ty, kteří jedou dál. S těmi, kteří jedou dál, se rovnou vydáváme k pokladnám a kupujeme pro ně bezplatné jízdenky v potřebném směru. Stačí jen ukázat pas. Dnes jsme například posílali lidi do Polska, Rakouska a Německa. Potom se česká skupina „třídí“ znova: na ty, kteří zůstávají v Praze, a na ty, kteří jedou do jiných měst. Bylo by dobré, kdyby se uprchlíků, které usazují do vlaků, rovnou ptali, kam jedou. Protože někdy se člověk tak motá tam a zpátky! Přijede do Prahy, a tady se zjistí, že měl vystoupit v Brně, protože ho čekají ve městě kousek odtamtud. Stává se, že někoho čekají v Praze, ale nemůžou ho vyzvednout. Vidíte tamtoho kluka? To je dobrovolník. Odváží takové běžence svým autem, kam je třeba. Ostatní vozí do registračního centra policie autobusy. A tam už se kompletně vyřizují všechny papíry: od pojištění do ubytování. Aby lidé nikde nebloudili a nemrzli. Ještě všechno není samozřejmě ideálně vyladěno, ale vždyť nikdo takový scénář nečekal. Učíme se za pochodu.“

Přicházejí jiná děvčata. Marjana jim rychle vysvětluje, co a jak. Dobrovolníci se musí dobře orientovat na nádraží. Uprchlíci nečtou v češtině, pletou si ukazatele, neumějí najít nástupiště. Informace uvedené na jízdenkách trochu odlišném způsobem než na Ukrajině. Ale žádná panika ani tlačenice tu není. Migrantů s transferem není tak moc. Podle slov dobrovolníka z oblasti Ivano-Frankivsku, zedníka Ivana Puka, který z principu pracuje samostatně, v Česku lidé zpravidla jedou „k někomu“. Ale třeba do Německa jedou „na blind“, nikam.

„Marjano, ty tady pracuješ od prvního dne?“ ptám se.

„Samozřejmě že ne. První den jsem byla zmatená, nevěděla jsem, co dělat. Uviděla jsem na sociálních sítích komentář, že lidé jdou demonstrovat před ruskou ambasádu v Praze, a rozhodla jsem se připojit. Po cestě jsem viděla kluky s ukrajinskými vlajkami na ramenou. Teď je nás osm. Dáváme dohromady peníze nebo nám taky něco posílají přátelé. Kupujeme, co můžeme: léky, chrániče kolen a loktů, střelecké rukavice, taktické brýle, našli jsme jednu neprůstřelnou vestu, čtyři helmy v Polsku. Když jsme hledali cesty, jak předat věci na Ukrajinu, seznámili jsme se s „nepřítelem Luhanské lidové republiky, přisluhovačem kyjevského režimu“ Serhijem Gustilinem. To je oficiální obvinění. A právě na takovou známost jsem velmi pyšná! Byl velitelem útočné brigády výsadkářů, příslušníkem ukrajinských ozbrojených sil. Válka Serhije zastihla v Polsku. Naložil do auta všechno, co mohl, a jel k Charkovu. Pak jsme si krátce volali: „Jak se máš? A ta termovize, o které psali ukrajinští dobrovolníci na Telegramu, má být jaká?“ Víte, jak to vypadá, když člověk nic neví, ale snaží se to rychle naučit. Myslela jsem si, že všichni vojáci jsou tvrdí a prudcí, ale Serhij ti všechno vysvětluje tak klidně jako vychovatel ve školce.

Olja (9let): „Neee. Nejsem Ruska. Jsem UKRAJINSKA!“

Migranti můžou počkat na svůj odjezd nebo si prostě odpočinout v „Místnosti pro odpočinek“. Prostorná hala s velkými okny je vybavena stroze: vojenské rozkládací postele jsou rozestlány. Je možné se vyspat. Na stole v rohu jsou nové deky. Na prostředním jsou dětské pleny. Vedle stolu je kočárek pro všechny s oznámením, že je možné si ho vzít. V improvizované kuchyni je možné si udělat čaj a sendvič. Teď tu moc lidí není. Všichni jen projíždějí.

Na rohu si u velkého stolu malují dvě holčičky, obě z Kyjeva. Taje je sedm, Olje devět.

„Ahoj, zlatíčko, popovídáš si se mnou?“ Olja se usmívá, proč by si nepopovídala.

„Cesta byla hrozná, co?“

„Z Kyjeva? Ano. Když jsme nastupovali, bylo tam hodně lidí a Ilju skoro zamáčkli. Ilja je můj bratr, je mu rok a čtyři měsíce. Nějací černoši. No, oni mají jinou kulturu, tak proto ho tak mačkali.“

„A v Kyjevě se bála?“

„Ne, střílelo se daleko od nás, ale my s mámou jsme stejně radši šly na nádraží a koupily jsme si jízdenky tam, kam byly. Dál pojedeme asi do Německa.“

„Kde máš tátu?“

„Táta? Ten s námi nežije.“

„Víš, co se děje na Ukrajině?“

„Samozřejmě, válka. Zaútočili na nás Rusové.“

„A co si myslíš, všichni Rusové jsou špatní?“

„Ne, jen v Moskvě.“

„A ti, kteří žijou v jiných městech?“

„Ne. Vždyť oni nemůžou za to, že žijou v Rusku.“

„A ti vojáci, kteří přišli zabíjet naše lidi, za to můžou?“

„Ty poprosil Putin. On tam vládne a oni znají svou povinnost.“

„Oni sami nechtěli?“

„Nevím.“

„Olinko, a ty jsi kdo? Ruska? Vždyť mluvíš rusky…“

„Neeee. Já jsem UKRAJINSKA!“

V hale jsou i další děti. Olexandrovi je pouhý rok, jeho sestře Solomijce pět. Klučík se vrtí na rukou ženy, která ho nemůže udržet. Natalja Jaciv je z Ivano-Frankivska. Přijela se starou maminkou, dcerou a dvěma jejími dětmi. Rodina míří do Frankfurtu. „Fronta u Čopu byla velká,“ vykládá žena. „Stáli jsme tam tři hodiny. Lidí tam bylo hodně. Různých lidí. A taky se různě chovají. Všichni jsou rozrušení, mnozí panikaří. Z Oděsy, z Kyjeva… Pro takové, jako jsme my, s dětmi, je speciální fronta. Naše babička má berli, chodí se jí těžko, a tak ji ukrajinští policisté provedli úplně mimo frontu. Moc nám pomáhali. A tady jsou lidé skvělí. Neuvěřitelně nás tu přijímají. Jsme velmi vděční. Teď si odpočineme a půjdeme spát do hotelu. Dcera nám ho zamluvila.“

Ještě jedna žena nervózně přešlapuje u okna do kuchyně. Kolem ní běhá asi desetiletý chlapeček Hleb. Jeho maminka se jmenuje Olena Ponomarjova.

„Jsem úplně mimo,“ vykládá. „Jela sem ke mně sestra s přáteli. Do jejich auta stříleli, byly tam tři děti! Sláva bohu se trefili jen do kol, nikoho nezranili. Doběhli do jakési vesnice, lidé se jich tam hned ujali a schovali je ve svém sklepě. Teď se odtamtud nemůžou dostat a mně lítá tlak nahoru dolů. Jedeme do Madridu. K mým rodičům. Do války žili v Kyjevě, ale když sestřelené letadlo spadlo na vedlejší dům, přestěhovali se do starého domečku naší babičky. Sklep se tam rozpadl, svůj sklep neměli a sklep v nedaleké školce byl přeplněný. Sirény houkají. Střílí se. Aby se nevysklila okna v koupelně kvůli výbuchům, zalepila jsem je izolepou. Houká siréna, syna položíme do koupelny, přikryjeme ho svrchu matrací a sami s babičkou jdeme na chodbu. Dřepíme, zakrýváme si uši, a ústa máme naopak otevřená. Tak se to musí dělat, když se střílí z těžké techniky.“

Věcí s sebou mají lidé málo, mnozí zahodili kufry po cestě a vezou s sebou kočky a psy. Čiča je pouliční směska. Prodali ji páníčkům jako čistokrevnou čivavu, protože chtěli malého psíka. „A koukněte, co je to za obra,“ usmívá se majitelka Čiči, Kyjevanka Lera Ihnatěnko. „Jedeme k mému bratranci. Do Vratislavi. Ale přejít přes polskou hranici nebylo možné, takže jsme se prvně dostali do Maďarska a potom sem. Čím jsme Čiču krmili? Granulemi. Ale ve vlaku jsme ji krmili dávali napít hodně málo. Kam by chodila na záchod? A tady je už všechno v pořádku. Dali nám pro ni hned i mističku a kapsičku se žrádlem.“

Většina lidí vystupuje z vlaku v Polsku

Říkají mi, že z Polska přijel vlak RegioJetu, který teď bude jezdit mezi Českem a Ukrajinou každý den. Tento humanitární most na kolejích je výsledek spolupráce organizace Člověk v tísni, ČD Cargo a Rail Cargo Group. Podle slov řešovské dobrovolnice, průvodčí Marije Chuchly, polovina těch lidí, kteří nastoupili v Přemyšli, vystoupila v Krakově, mnozí v Katovicích a někteří v Olomouci, takže do Prahy dojelo jen 72 lidí a z nich bylo pouze 18 „bezprizorních“, těch, které nikdo nečeká.

Nikdo například nečeká na Annu Kalusenko z Poltavy a její rodinu: mámu, manžela Egypťana a  Aminu, které  je rok a pul.

„Byli jsme na cestě dva dny a dvě noci,“ vypráví. „Po Poltavě byl Charkov, potom Lvov, Polsko a teď jsme tady. Nejhorší byly doma noci. Když vyjou sirény, na ulici se střílí a vy popadáte dítě a schováváte ho do koupelny nebo do sklepa. Ve dne naši muži honí ty, kteří značkují trubky s plynem, a vy nevíte, kdy mají vybuchnout. (Začíná plakat.) Nezlobte se, nechci na to myslet. Je to velmi těžké.“

„Nemáte v Praze přátele, kteří by se vás mohli ujmout?“

„Přátele nemáme nikde vůbec žádné. Ale jak se teď ukazuje, přátelé jsou všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí. Když jsme odjížděli, bála jsem se, že dítě bude plakat hlady, ale moje zlatičko mléko mělo vždycky.“

Olena Laň pro Taneční magazín 

Fotografie autorky a Savvy Dolomano

Vzkaz všem čtenářům:  Posilujte mír!  Není důležitá národnost. Důležitý je člověk!!!!  A tanec je jedinečný jazyk všech lidí na celém světě! Tančete  a vytvořte mír a lásku pro všechny!!!

V tanci porozumí všichni! 

Redakce Tanečního magazínu 

Taneční magazín

Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín