Druhá mimořádná zpráva novinářky a spisovatelky Oleny Laň

Redakce Tanečního magazínu je proti jakémukoliv násilí

Upozornění!  Redakce Tanečního magazínu se neztotožňuje s jakoukoliv politickou stranou. Pokud  trpí lidé z Ukrajiny, Taneční magazín se snaží pomoci. Pokud to samé násilí prožívají lidé z Ruska, Taneční magazín se snaží pomoci. Taneční magazín není politicky zaměřený!

Vyzývá: Tančete a spojte se! Buďte si bratry, ne nepřáteli!!!!  

Anna Kalusenko: „Jak se ukázalo, v současné situaci jsou přátelé všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí.“

Hlavní nádraží Praha – křižovatka osudu pro mnohé uprchlíky z Ukrajiny

Ministr vnitra České republiky Vít Rakušan (STAN) oznámil, že do České republiky každý den přijíždí okolo 5000 uprchlíků z Ukrajiny.  Čísla ale nejsou přesně známá a stále rostou, těžko se odhadují přesné stavy. Od počátku vojenských akcí zemi opustilo už zřejmě přes milion lidí. Běženci se shromažďují na hranicích, poté se hned přelévají na nádraží. Kdo je potkává na pražském hlavním nádraží? Kdo jim vysvětluje, co mají dělat dál, jak dostat v cizí zemi to nejelementárnější: jídlo a bydlení?

Bílý stan s barevným plakátem „Informace pro občane Ukrajiny“ je těžké obejít, je uprostřed haly. Právě tady Ukrajince čekají koordinátoři přesunu migrantů. Nepřetržitě zde pracují městské služby a početní dobrovolníci mluvící ukrajinsky, česky a anglicky. Například Karen Pears z Atlanty. Jak se ukázalo, jsme kolegové: Karen je novinářka z misionářské organizace. „Moje srdce puká kvůli ukrajinskému národu,“ říká vzrušeně. „Byla jsem v Kyjevě, ve Lvově, na Donbasu. Psala jsem příběhy o křesťanech. Potkala jsem se s nimi v Charkově. A teď jsem se zděšením zjistila, že město rozbombardovali. Proto jsem tady.“

Jakub Jukl je Čech, pracuje jako kurátor sbírek na zámku Veltrusy. Ukrajinka s dospělou dcerou, která má v rukou lístek do Varšavy, se u něho pokouší zjistit, na jaké nástupiště má jít. Běžíme tam ve čtyřech. Vlak už je přistaven. Průvodčí, na které jsou Ukrajinci zvyklí a kteří jsou na Ukrajině v každém vagonu, tady nejsou. Kam si máme sednout, nevíme. Kdy máme vystoupit, taky nevíme. Vždyť jedete do zcela neznámého místa a vlaky můžou mít zpoždění. To znamená, že podle času se orientovat nemůžete. A nezeptáte se ani spolucestujícího v kupé, protože neumíte jazyk. Jako opaření chodíme podél nástupiště. Hledáme alespoň nějaký personál. Ukazuje se, že vlak, který je uveden na jízdence, se po cestě rozpojuje: část jede do Varšavy, část do jiného města. Ale už jsme se v tom vyznali. Stihli jsme to.

„Poslala mě sem česká kolegyně, která pracuje jako dobrovolnice pro Ukrajinu,“ vypráví Jakub Jukl.

„Co byste chtěl popřát Čechům, kteří teď tak upřímně přijímají Ukrajince?“

„Aby to všechno nespustilo rusofobii, protože mnozí Rusové nejsou tou hrůzou vinni. A sami by byli proti, kdyby věděli, co se na Ukrajině doopravdy děje.“

Marjana Děrkač: „Jsem hrdá na přátelství s oficiálním nepřítelem Luhanské lidové republiky“

„Potřebujete pomoct?“ ozve se několikrát vedle mě, zatímco se bavím s Juklem. Zdvořilý úsměv, vážný pohled neodpovídající věku… Vedle této mladé dívky se kupodivu cítíte chráněni. Je to Marjana Děrkač z malého ukrajinského městečka Beršaď. V Praze pracuje jako asistentka technické ředitele ve firmě, jež prodává vybavení pro potravinářský průmysl. Na nádraží je od dvou v noci. V jedenáct dostala zprávu, že je třeba pomoc, a přišla. Dívka mě věcně uvádí do „procedury příjmu“:

„Když přijíždí vlak, dobrovolníci jdou na nástupiště, berou si 10 až 15 lidí a přivedou je sem. Tady je „třídíme“. Promiňte, chápu, jak to zní, ale lidi je skutečně třeba rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří zůstávají v Česku, a na ty, kteří jedou dál. S těmi, kteří jedou dál, se rovnou vydáváme k pokladnám a kupujeme pro ně bezplatné jízdenky v potřebném směru. Stačí jen ukázat pas. Dnes jsme například posílali lidi do Polska, Rakouska a Německa. Potom se česká skupina „třídí“ znova: na ty, kteří zůstávají v Praze, a na ty, kteří jedou do jiných měst. Bylo by dobré, kdyby se uprchlíků, které usazují do vlaků, rovnou ptali, kam jedou. Protože někdy se člověk tak motá tam a zpátky! Přijede do Prahy, a tady se zjistí, že měl vystoupit v Brně, protože ho čekají ve městě kousek odtamtud. Stává se, že někoho čekají v Praze, ale nemůžou ho vyzvednout. Vidíte tamtoho kluka? To je dobrovolník. Odváží takové běžence svým autem, kam je třeba. Ostatní vozí do registračního centra policie autobusy. A tam už se kompletně vyřizují všechny papíry: od pojištění do ubytování. Aby lidé nikde nebloudili a nemrzli. Ještě všechno není samozřejmě ideálně vyladěno, ale vždyť nikdo takový scénář nečekal. Učíme se za pochodu.“

Přicházejí jiná děvčata. Marjana jim rychle vysvětluje, co a jak. Dobrovolníci se musí dobře orientovat na nádraží. Uprchlíci nečtou v češtině, pletou si ukazatele, neumějí najít nástupiště. Informace uvedené na jízdenkách trochu odlišném způsobem než na Ukrajině. Ale žádná panika ani tlačenice tu není. Migrantů s transferem není tak moc. Podle slov dobrovolníka z oblasti Ivano-Frankivsku, zedníka Ivana Puka, který z principu pracuje samostatně, v Česku lidé zpravidla jedou „k někomu“. Ale třeba do Německa jedou „na blind“, nikam.

„Marjano, ty tady pracuješ od prvního dne?“ ptám se.

„Samozřejmě že ne. První den jsem byla zmatená, nevěděla jsem, co dělat. Uviděla jsem na sociálních sítích komentář, že lidé jdou demonstrovat před ruskou ambasádu v Praze, a rozhodla jsem se připojit. Po cestě jsem viděla kluky s ukrajinskými vlajkami na ramenou. Teď je nás osm. Dáváme dohromady peníze nebo nám taky něco posílají přátelé. Kupujeme, co můžeme: léky, chrániče kolen a loktů, střelecké rukavice, taktické brýle, našli jsme jednu neprůstřelnou vestu, čtyři helmy v Polsku. Když jsme hledali cesty, jak předat věci na Ukrajinu, seznámili jsme se s „nepřítelem Luhanské lidové republiky, přisluhovačem kyjevského režimu“ Serhijem Gustilinem. To je oficiální obvinění. A právě na takovou známost jsem velmi pyšná! Byl velitelem útočné brigády výsadkářů, příslušníkem ukrajinských ozbrojených sil. Válka Serhije zastihla v Polsku. Naložil do auta všechno, co mohl, a jel k Charkovu. Pak jsme si krátce volali: „Jak se máš? A ta termovize, o které psali ukrajinští dobrovolníci na Telegramu, má být jaká?“ Víte, jak to vypadá, když člověk nic neví, ale snaží se to rychle naučit. Myslela jsem si, že všichni vojáci jsou tvrdí a prudcí, ale Serhij ti všechno vysvětluje tak klidně jako vychovatel ve školce.

Olja (9let): „Neee. Nejsem Ruska. Jsem UKRAJINSKA!“

Migranti můžou počkat na svůj odjezd nebo si prostě odpočinout v „Místnosti pro odpočinek“. Prostorná hala s velkými okny je vybavena stroze: vojenské rozkládací postele jsou rozestlány. Je možné se vyspat. Na stole v rohu jsou nové deky. Na prostředním jsou dětské pleny. Vedle stolu je kočárek pro všechny s oznámením, že je možné si ho vzít. V improvizované kuchyni je možné si udělat čaj a sendvič. Teď tu moc lidí není. Všichni jen projíždějí.

Na rohu si u velkého stolu malují dvě holčičky, obě z Kyjeva. Taje je sedm, Olje devět.

„Ahoj, zlatíčko, popovídáš si se mnou?“ Olja se usmívá, proč by si nepopovídala.

„Cesta byla hrozná, co?“

„Z Kyjeva? Ano. Když jsme nastupovali, bylo tam hodně lidí a Ilju skoro zamáčkli. Ilja je můj bratr, je mu rok a čtyři měsíce. Nějací černoši. No, oni mají jinou kulturu, tak proto ho tak mačkali.“

„A v Kyjevě se bála?“

„Ne, střílelo se daleko od nás, ale my s mámou jsme stejně radši šly na nádraží a koupily jsme si jízdenky tam, kam byly. Dál pojedeme asi do Německa.“

„Kde máš tátu?“

„Táta? Ten s námi nežije.“

„Víš, co se děje na Ukrajině?“

„Samozřejmě, válka. Zaútočili na nás Rusové.“

„A co si myslíš, všichni Rusové jsou špatní?“

„Ne, jen v Moskvě.“

„A ti, kteří žijou v jiných městech?“

„Ne. Vždyť oni nemůžou za to, že žijou v Rusku.“

„A ti vojáci, kteří přišli zabíjet naše lidi, za to můžou?“

„Ty poprosil Putin. On tam vládne a oni znají svou povinnost.“

„Oni sami nechtěli?“

„Nevím.“

„Olinko, a ty jsi kdo? Ruska? Vždyť mluvíš rusky…“

„Neeee. Já jsem UKRAJINSKA!“

V hale jsou i další děti. Olexandrovi je pouhý rok, jeho sestře Solomijce pět. Klučík se vrtí na rukou ženy, která ho nemůže udržet. Natalja Jaciv je z Ivano-Frankivska. Přijela se starou maminkou, dcerou a dvěma jejími dětmi. Rodina míří do Frankfurtu. „Fronta u Čopu byla velká,“ vykládá žena. „Stáli jsme tam tři hodiny. Lidí tam bylo hodně. Různých lidí. A taky se různě chovají. Všichni jsou rozrušení, mnozí panikaří. Z Oděsy, z Kyjeva… Pro takové, jako jsme my, s dětmi, je speciální fronta. Naše babička má berli, chodí se jí těžko, a tak ji ukrajinští policisté provedli úplně mimo frontu. Moc nám pomáhali. A tady jsou lidé skvělí. Neuvěřitelně nás tu přijímají. Jsme velmi vděční. Teď si odpočineme a půjdeme spát do hotelu. Dcera nám ho zamluvila.“

Ještě jedna žena nervózně přešlapuje u okna do kuchyně. Kolem ní běhá asi desetiletý chlapeček Hleb. Jeho maminka se jmenuje Olena Ponomarjova.

„Jsem úplně mimo,“ vykládá. „Jela sem ke mně sestra s přáteli. Do jejich auta stříleli, byly tam tři děti! Sláva bohu se trefili jen do kol, nikoho nezranili. Doběhli do jakési vesnice, lidé se jich tam hned ujali a schovali je ve svém sklepě. Teď se odtamtud nemůžou dostat a mně lítá tlak nahoru dolů. Jedeme do Madridu. K mým rodičům. Do války žili v Kyjevě, ale když sestřelené letadlo spadlo na vedlejší dům, přestěhovali se do starého domečku naší babičky. Sklep se tam rozpadl, svůj sklep neměli a sklep v nedaleké školce byl přeplněný. Sirény houkají. Střílí se. Aby se nevysklila okna v koupelně kvůli výbuchům, zalepila jsem je izolepou. Houká siréna, syna položíme do koupelny, přikryjeme ho svrchu matrací a sami s babičkou jdeme na chodbu. Dřepíme, zakrýváme si uši, a ústa máme naopak otevřená. Tak se to musí dělat, když se střílí z těžké techniky.“

Věcí s sebou mají lidé málo, mnozí zahodili kufry po cestě a vezou s sebou kočky a psy. Čiča je pouliční směska. Prodali ji páníčkům jako čistokrevnou čivavu, protože chtěli malého psíka. „A koukněte, co je to za obra,“ usmívá se majitelka Čiči, Kyjevanka Lera Ihnatěnko. „Jedeme k mému bratranci. Do Vratislavi. Ale přejít přes polskou hranici nebylo možné, takže jsme se prvně dostali do Maďarska a potom sem. Čím jsme Čiču krmili? Granulemi. Ale ve vlaku jsme ji krmili dávali napít hodně málo. Kam by chodila na záchod? A tady je už všechno v pořádku. Dali nám pro ni hned i mističku a kapsičku se žrádlem.“

Většina lidí vystupuje z vlaku v Polsku

Říkají mi, že z Polska přijel vlak RegioJetu, který teď bude jezdit mezi Českem a Ukrajinou každý den. Tento humanitární most na kolejích je výsledek spolupráce organizace Člověk v tísni, ČD Cargo a Rail Cargo Group. Podle slov řešovské dobrovolnice, průvodčí Marije Chuchly, polovina těch lidí, kteří nastoupili v Přemyšli, vystoupila v Krakově, mnozí v Katovicích a někteří v Olomouci, takže do Prahy dojelo jen 72 lidí a z nich bylo pouze 18 „bezprizorních“, těch, které nikdo nečeká.

Nikdo například nečeká na Annu Kalusenko z Poltavy a její rodinu: mámu, manžela Egypťana a  Aminu, které  je rok a pul.

„Byli jsme na cestě dva dny a dvě noci,“ vypráví. „Po Poltavě byl Charkov, potom Lvov, Polsko a teď jsme tady. Nejhorší byly doma noci. Když vyjou sirény, na ulici se střílí a vy popadáte dítě a schováváte ho do koupelny nebo do sklepa. Ve dne naši muži honí ty, kteří značkují trubky s plynem, a vy nevíte, kdy mají vybuchnout. (Začíná plakat.) Nezlobte se, nechci na to myslet. Je to velmi těžké.“

„Nemáte v Praze přátele, kteří by se vás mohli ujmout?“

„Přátele nemáme nikde vůbec žádné. Ale jak se teď ukazuje, přátelé jsou všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí. Když jsme odjížděli, bála jsem se, že dítě bude plakat hlady, ale moje zlatičko mléko mělo vždycky.“

Olena Laň pro Taneční magazín 

Fotografie autorky a Savvy Dolomano

Vzkaz všem čtenářům:  Posilujte mír!  Není důležitá národnost. Důležitý je člověk!!!!  A tanec je jedinečný jazyk všech lidí na celém světě! Tančete  a vytvořte mír a lásku pro všechny!!!

V tanci porozumí všichni! 

Redakce Tanečního magazínu 

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..