Žal se neodkládá

Loučení s hudebním skladatelem Eduardem Parmou – soucitná slova píše Jiří Korn i Jitka Molavcová

26. srpna proběhlo v kině BioOko rozloučení s hudebním skladatelem Eduardem Parmou. Na jeho oblíbeném místě se sešla rodina, blízcí přátelé a spolupracovníci. Eduard Parma zemřel naprosto nečekaně 27. července 2022 ve věku 72 let. (Jeho smrt zůstává stále trochu zahalena tajemstvím).

Bývalá manželka Eduarda Parmy – Radmila Parmová, která spolu s dcerami Adélou a Annou a bratrem Jindřichem Parmou organizovali setkání v BioOku, říká: „Nechtěli jsme to pojmout jako tryznu, ale spíše vzpomínku na všechno hezké, co jsme zažili. Bolesti v tomto čase  bylo dost a dost.“  Ačkoliv vše mělo býti spíše veselé a na plátně zazněl i Edův nenapodobitelný smích, někteří se přesto neubránili slzám. Během loučení s Eduardem Parmou probleskla zpráva, že zemřela Hana Zagorová. To už bylo pro některé přítomné trochu moc.

Eda

Slova se statečně ujal Richard Sacher, moderátor, novinář a zpěvák, který s Eduardem Parmou spolupracoval. Richar Sacher dodává: „Složil pro mě dvě písně, natáčel jsem u něj také skladby jiných autorů. Když jsem byl požádán paní Radmilou, abych se dnes ujal slova, neváhal jsem ani chvilku. Ale připravit jsem se musel pečlivě.“ (Richard Sacher si před lety zazpíval i s Radmilou Parmovou.)

Spisovatel Richard Sacher a hudebník Petr Hannig 

Hudební skladatel a také politik, který  se stal v roce 2018 kandidátem  na prezidenta republiky  Petr Hannig (mimo jiné také objevitel Lucie Bílé) zavzpomínal na roky s přítelem Edou. Krátce pohovořil i další Edův přítel, hudební skladatel Pavel Skalický.

Pavel Skalický se loučí 

Některé osobnosti nemohly přijít osobně, ale poslali alespoň své vzkazy: Jitka Molavcová je jedna z nich: „Dovolte, abych vyjádřila soustrast celé rodině, všem přátelům Edy Parmy, všem lidem dobré vůle… Váš smutek je i mým smutkem… Upřímně s vámi soucítím… S úctou“ Jitka Molavcová

Snad nejznámější hit Eduarda Parmy je Žal se odkládá, který zazněl také během jednoho z velkých megakoncertů Jiřího Korna v naprosto vyprodané 02 Aréně. Ale i skladba Ulice Váci, kterou skladatel složil pro svého přítele Jiřího Korna  je velmi oblíbená. Zpěvák se ale nedostavil osobně, v posledních letech se veřejným akcím spíše vyhýbá. Edovi napsal toto:  „Je mi to nesmírně líto, že nás Eddie opustil. Je to kruté a neměnné. Všichni nakonec skončíme a ani se nestihneme s tímto světem rozloučit. Beru to jako skutečnost, která se nedá změnit. Proto se moc omlouvám, ale rozhodl jsem se neobjevovat se na pohřbech. Eddie byl báječný člověk, stále usměvavý a plný života. Tak zůstane v mém srdci a nechci tuto vzpomínku rušit faktem, že už tomu tak není. Buďme rádi, že jsme dostali šanci těšit se z jeho přítomnosti a jeho lásky. Opatrujte se.“  Jirka Korn

Bratr a hudební skladatel, producent a muzikant Jindřich Parma, který je autorem mnoha hitů – připomeňme hity pro Petra Kotvalda – „Milujem se čím dál víc, Gejzír, Satelit, Mumuland, Kdekdo je dál“, pro Hanu Zagorovou „Co ti brání v pousmání“, pro Karla Gotta Chyť své dny“ aj.,  se přišel rozloučit se svým bratrem. Bylo znatelné, že je rozechvělý, i když se ke všemu postavil statečně. Z úst Petra Hanniga zazněla poklona, Jindřich Parma je podle něj  nejlepší žijící hudební skladatel v ČR.

Jindřich Parma je statečný  a usměvavý  (ale platí jak praví klasik: „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal)

Na pódiu nestála rakev, ale byla tu video-projekce, střídaly se zde obrazy z Eduardova ať už soukromého, tak pracovního života.

Při rozloučení nechyběl ani textař a novinář, dlouhodobý přítel Eduarda a reportér známý čtenářům z našeho  Tanečního magazínu Michal Stein.

Eduard Parma a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

Výtvarnice a současně kamarádka Eduarda Lenka Scheithauerová připravovala obal na CD, na kterém skladatel právě pracoval. Nebylo ale dokončeno, rodina ho však přislíbila vydat. Na pódiu tedy stál alespoň její obraz – „Eddie jako černoch“.

Eddie jako černoch

Šéfredaktorka našeho Tanečního magazínu Eva Smolíková, která měla s Eduardem  právě rozpracované CD a společně  před nějakým časem vydali a pokřtili CD Bouří, tmou,   se nakonec neubránila slzám. Eva říká: „Odešel mi nejen hudební guru, ale především dobrý přítel. Byli jsme si určitými povahovými rysy  velice podobní, jako bychom vůbec nepatřili do tohoto světa. Každý třetí den čekám telefon, jako vždycky. Tak proč Eda nevolá ani nebere mobil?  Bude pro mě těžké se s tím vyrovnat.“

Šéfredaktorka Tanečního magazínu se loučí „po pirátsku“ (Společně s Edou napsali song Bouří, tmou)

Poslední smeknutí klobouku a … zahřmělo. Přichází bouřka a liják. Že by vzkaz z druhé strany?

Úplně první kytice na hrobě, ihned po obřadu

Hlavními osobnostmi, na které se upíraly všechny zraky,  ovšem byly bývalá manželka Radmila a dcery Anna a Adéla. Všechny ustály veškerou tíhu okamžiku se ctí. Obě dcery  se věnují uměleckým činnostem. Anna fotografuje, tetuje a vyrábí šperky, Adéla maluje a věnuje se modelingu. Minulý rok Adéla přivedla na svět  malou Taliu, Eduard Parma se stal dědečkem a naštěstí se z toho ještě stihnul těšit.

Radmila Parmová s dcerami Annou a Adélou 

Vše je zalité sluncem, ale je to tak?? Adéla Parmová, Pavel  Skalický a Radmila Parmová 

Eduard Parma se narodil v roce 1950, absolvoval Státní konzervatoř v Praze a působil ve skupině Petra Spáleného. Vedl vlastní Orchestr Eduarda Parmy, doprovázel Jiřího Korna a Hanu Buštíkovou.  Jeho skladba „You ´re My Voodoo“ získala čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku v roce 1979.  V roce 1981 se přestěhoval do Velké Británie, kde prožíval  řadu úspěchů.

Založil nahrávací studio SOKIT, v němž nahrával Edwin Starr, Jimmy Ross, Adamski a další. V roce 1991 přestěhoval své studio do Prahy. Zde spolupracoval se svým bratrem Jindřichem Parmou.

Byl mužem mnoha talentů, je nazýván průkopníkem nových hudebních stylů u nás, syntezátorové hudby, house music, new wave music. Jeho orchestrální skladby jsou úspěšné v zahraničí, mimo jiné i v Číně a Japonsku.

Tvořil filmovou hudbu i spoty pro reklamy.

Věnoval se také pedagogické činnosti.

„Edo, byli jsme tak veselí, když hráli Žal se odkládá ve vyprodané 02 Aréně. Napsali jsme spolu  Bouří, tmou, kde piráti čelili nástrahám osudu. Všechny jsme přece překonali, těšili jsme se ze života… Proč tu prohrami ostřílený pirát dnes stojí, mlčí a sám? Tichý je i Tvůj mikrofon, kytara. Utichlo i celé studio a klávesy. Proč?? Edo, čekám každý třetí den, že zavoláš. Jako vždycky. Tak proč nevoláš, ani nezvedáš telefon?“, šéfredaktorka Eva Smolíková

Na scéně české hudby je zase další  prázdné místo.  Edo, budeš nám všem  chybět!

Foto: Eva Smolíková, David Smolík, archiv rodiny Parmových, Petr Brodský 

 

Taneční magazín

 

Cena humoru Vlasty Buriana

105 akcí na počest našeho krále komiků! Kdo vyhrál??

Společnost Vlasty Buriana byla založena bratry Pavlem a Petrem Holíkovými v roce 1997. Její nejvýznamnější počin byl převoz ostatků Vlasty Buriana na nejposvátnější místo českého národa, Vyšehradský hřbitov a to v roce 2002.

Za 24 let činnosti společnost uspořádala 105 akcí na počest našeho krále komiků. K těm významným jistě patří i každoroční předávání Cen humoru Vlasty Buriana a to významným osobnostem, kteří mnoho let bavili a baví jak české, tak slovenské diváky.

Mezi držiteli této ceny patří například Jitka Molavcová, Petr Nárožný, Josef Dvořák, Milan Lasica, Luděk Sobota, Jiřina Bohdalová, Jiří Suchý, Gustav Opustil, Iva Janžurová, Bolek Polívka a další.

V letošním roce si v sobotu, 2. října, v malebném prostředí Divadla Karla Hackera, cenu převzala herečka Simona Stašová.

„Jsem nesmírně ráda, že se objevuji v tak nádherné společnosti. A dostat Cenu humoru Vlasty Buriana, našeho krále komiků, to je pro mě opravdu velká pocta a jsem za ni moc vděčná. Zajímavostí taky je, podle slov pořadatele pana Holíka, že není na světě snad nikdo, kde by stejnou cenu získala nejprve maminka a pak dcera. Já osobně jsem bohužel pana Buriana nepoznala.  Ale když moje maminka začínala na estrádních jevištích, pod širým nebem s  komickým monologem, který jí věnovala Stella Zázvorková, tak právě na těchto estrádních prknech se s panem Vlastou Burianem osobně setkala. On svou karieru končil a moje maminka začínala,…“  to nám prozradila čerstvá držitelka Ceny humoru Vlasty Buriana, Simona Stašová.

Simonu Stašovou můžete v Praze vidět například v divadle ABC, v komedii Shirley Valentine, kde tuto hru uvádí již 14. let. Nově se pak se Simonou Stašovou můžete setkat v Divadle Lucie Bílé, v Karlově ulici, a to hned ve třech hrách: Skleněný zvěřinec, Poslední ze žhavých milenců a Drobečky z perníku. Právě za roli Evy v Drobečkách z perníku dostala Simona Stašová Cenu Thálie v roce 2006.

Text, foto: Petr Mráček

pro Taneční magazín

DÁŠA ZÁZVŮRKOVÁ přichází s novým videoklipem

Zásadní ženy života Dáši Zázvůrkové – Dagmar Havlová či Jitka Molavcová a další v novém videoklipu

Známé herečky, režisérky a nejbližší kamarádky různých profesí. Celkem 30 dam se jednoho červnového odpoledne sešlo v prostorách krásné pražské vily, aby se staly součástí nového klipu Dáši Zázvůrkové Co řekne žena ženě. Ten pojednává o ženském přátelství.

„Uvědomila jsem si, že jsem autorka, která ráda písničky někomu věnuje. Tentokrát jsem chtěla, aby adresátky byly ženy. Ženy, bez kterých bych nebyla tam, kde jsem,“ vypráví Dáša a dodává: “Když jsem oslovovala „moje“ ženy na natáčení, uvědomila jsem si, kolik kamarádek kolem sebe mám. Například Chantal Poullain kvůli mě přijela z Brna na otočku. Mirjam Landa, která má ráda černou barvu si na natáčení vzala kvůli mně pastelový kostým, který jí tolik slušel. Nebo přímo na place mě dojala Hanka Holišová, která přijela s několika nádobami plnými kytek a pak každé ženě rozdávala osobně uvázanou květinu. V klipu se objeví i ženy, bez kterých bych tu vůbec nebyla – těmi jsou moje maminka a moje babička Růženka, která je v jednom záběru alespoň na fotografii. Letos v červnu je to totiž přesně rok, co mi odešla.”

Část klipu se natáčela v dubnu během přísných koronavirových opatření, proto v té době vznikly jenom záběry samotné zpěvačky v centru Prahy, která v té době zela prázdnotou. Karlův most bez lidí je sen asi každého filmaře, a to se Ondřejovi Urbancovi splnilo.

Další část záběrů se natáčela v červnu u zpěvaččiny kamarádky. “Přála jsem si, aby v klipu byly pastelové barvy, proto mám radost, že nám vyšlo krásné počasí a mohli jsme natáčet venku v pohádkové zahradě u mojí kamarádky Magdy Šebestové,” raduje se zpěvačka.

Jelikož se všechny Dášiny přítelkyně nemohly sejít v jeden natáčecí den, tak režisér Ondřej Urbanec vymyslel, že některým (například Dagmar Havlové, Leoně Machálkové, Jitce Molavcové nebo Vandě Hybnerové) zpěvačka telefonuje a zve je na čaj o páté. Některé mohou, jiné to nestíhají…

“Natáčení se zúčastnilo celkem 30 dam, které jsou mému srdci blízké a mnoho dalších se mi tam bohužel nevešlo…ale ony ví, které to jsou a jsem ráda, že je mám alespoň v mysli, když ne na obrazu. A jelikož si neumím představit můj dosavadní příběh bez Jitky Molavcové, byla jsem moc ráda, že mi nedala košem. Jsem také moc vděčná, že mě podpořily i ,moje´ holky z představení Můžem i s mužem Jitka Sedláčková, Kateřina Kaira Hrachovcová a Vanda Hybnerová. Speciální dík bych nicméně chtěla vyslovit dvěma úžasným dámám – Dagmar Havlové a Haně Maciuchové, se kterými mne pojí dlouholeté přátelství,” uzavírá Dáša Zázvůrková.

Nadia Koronovská

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN