Nejen detektivka z okresu (a divadla) na severu

Dvě recenze v jednom! ֍ Čili: dvakrát psáno z videa.  ֍ Konkrétně tituly „Divadelní detektivka“ a „Kabaret Nasucho/Na sucho“ od FysioARTu. ֍  Proč ve Varnsdorfu zanikl ke dni 30. 6. 1963 stálý soubor? ֍ A kde se vzaly moderní blistry? ֍

Detektivka z divadelního zákulisí a zákulisních her 

Dne 11. 2. 2021 proběhl stream obnovené premiéry, vlastně „divadla na divadle na třetí“. Legendární „Divadelní detektivka“ o zákulisních hrách Městského divadla Varnsdorf v roce 1963. Vznikla na motivy skutečných událostí posledního představení stálého souboru. 

Diváci mohou vidět více než půlhodinový retro příběh plný symbolů a více či méně skrytých či obnažených jinotajů.

Jedná se o exkurz do historie.  Do roku 1963. Přesně do 30. června, což bylo datem posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Konkrétně při přípravě inscenace Čechovova „Racka“. Roku 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Právě proto jsem si vypůjčil do titulku část názvu dávného televizního seriálu o komunistickém tajemníkovi „Okres na severu“.

Dlužno podotknout, že FysioART si tuto inscenaci vyzkoušel před časem, v rámci divadelních prohlídek zákulisí. Takže, vlastně „divadlo na čtvrtou“?

Ve vlastním představení je minimum dialogů. Ty by se, v součtu, smrskly do necelé minuty. Vše je postaveno na choreografii a jevištním i filmovém aranžmá. A v neposlední řadě i na vhodné hudební dramaturgii a interpretaci Terezy Rauch.

Hned úvodem je třeba vyzdvihnout mistrnou kameru Tomáše Strejčka. Ta je místy subjektivní, ale často se snaží o jistou retro-objektivitu. A daří se jí to. Obzvláště v práci s detaily. Ruku v ruce s ní umocňuje náladu vhodná práce se světly. Zvláště těmi modrými, která jsou i určitým leitmotivem představení.

Zcela jistě je nutné pochválit přípravu dobových rekvizit. Od skutečných mazet s lístky na představení, přes šatnové bločky, dobový telefonní přístroj, psací stroj značky Consul i šatnové osvětlení na šňůrky s olivkami.

Jediná věc zde poněkud historicky nehraje. Moderní kovově plastové blistry s léky! Takové se začaly používat někdy počátkem osmdesátých let minulého století. V oné době byly míněné a zmíněné „uklidňující“ prášky spíše v plastových „zašupovacích“ krabičkách. A možná, že by v rámci autenticity (i určité potřebné divadelně filmové nadsázky) napomohlo pití vína z historických tlustostěnných skleniček od hořčice? Ale kde je dnes sehnat?

Ocenit je třeba i práci s (pouze zdánlivými) detaily. Nástěnku s nápisem „ČSR“ – namísto „ČSSR“. Osekanou „socialistickou“ pěticípou hvězdu, připomínající tak trochu svastiku. A skvělá je i narážka na někdejšího nejvyššího komunistického „kulturträgera“ Müllera. Místní Varnsdorf snad nejlépe dokumentuje unikátní krabička s „historickými“ dámskými punčocháčemi z tamější továrny Elite!

Bylo by toho ještě více k pochválení. Nejen skvělé civilně laděné herecké výkony…

TANEČNÍ MAGAZÍN však, hoden svému jménu, musí závěrem zhodnotit perfektní choreografii i onu režijní práci s herci. Což akcentuje i – již pochválená – kamera.

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Čas: 33 minuty 44 sekundy

Uvádí: FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Námět, scénář: Hana Strejčková

Režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Technika: Petr Tůma

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Catering: Zuzana Zajíčková

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček

Sólistka – Alena Štěpánová

Herec – Filip Novák

Tanečnice – Barbora Ješutová

Nápověda – Hana Strejčková

Soudruh – Libor Ulovec

Grafik – Roman Winter

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

A zde máte možnost celé filmově divadelní dílo vidět:

 

Kabaret postavený na hlavu

Kde končí svoboda jedince? A kde lidstva? Jaké jsou výkony herců bez odezvy těch, pro které hrají?

Nejen na tyto dotazy se snaží hledat odpovědi »Kabaret Nasucho/Na sucho«, premiérovaný na streamu ve čtvrtek 25. února 2021.

A také nikoli pouze na výše nadhozené otázky se snaží moderními výrazovými prostředky odpovědět autorka, režisérka i jedna z interpretek Hana Strejčková a celý její FysioART. Tradičně s nepřeberným množstvím choreografických a akrobaticky laděných nápadů. Místy hraničících až s vrcholnými gymnastickými prvky.

Ne nadarmo se říká, že klaun je ve své podstatě vlastně melancholický člověk. A v tomto případě se dostává do smutné polohy i celý, původně vlastně rozjuchaný, kabaret.

Vyznění celého představení napomáhá – stejně jako u „Divadelní detektivky“ – mistrná kamera Tomáše Strejčka. A vyzdvihnu i výtečnou práci střihačky Terezy Kožové. Tentokrát je obé ještě o poznání dynamičtější. Rovněž je hodno třeba zmínit i střídmé, ale velmi působivé nasvícení, které dává vyniknout nejen oné dynamice, ale celé náladě hořkosladkého kabaretu.

»Kabaret Nasucho/Na sucho«

Čas: 21 minuta 16 sekund

Námět, scénář, režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Klavír, hudební dramaturgie a hudba: Tereza Rauch

Hrají čili v pohybu: Veronika Smolková, Hana Strejčková

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf.

 

Obě krátkometrážní divadelně filmová díla FysioARTu, myslím, beze zbytku naplňují to, co si předsevzala. A zcela určitě přináší i něco navíc…

 

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Závěrem trailer ke kabaretu:

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA« s tanečnicí

Stream z Městského divadla Varnsdorf i o Městském divadle Varnsdorf již ve čtvrtek 11. února 2021 od 20.00 hodin. Roli herce hraje jmenovec slavného fotbalového reprezentanta!

Ponořme se do historie. Píše se rok 1963. Konkrétně 30. červen, tedy datum posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Co stojí za zánikem stálého souboru? V roce 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Divadelní detektivka ze zákulisí a zákulisních her umělců na oblasti.

Stream: 11. 02. 2021 20.00 hodin

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček,

Sólistka – Alena Štěpánová,

Herec – Filip Novák,

Tanečnice – Barbora Ješutová,

Nápověda – Hana Strejčková,

Soudruh – Libor Ulovec,

Grafik – Roman Winter,

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

Ostatní tvůrčí profese:

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Technika: Petr Tůma

Catering: Zuzana Zajíčková

Kamera: Tomáš Strejček

Námět, scénář: Hana Strejčková.

Střih: Terezie Kožová,

Režie: Hana Strejčková.

Uvádí FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Městské divadlo Varnsdorf

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN