Rozhovor s tanečnicí  a lektorkou KATEŘINOU KRAKOWKOVOU, známou ze StarDance

„V tanci člověk ukáže své emoce”

Působí jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě a rovněž v pražské Taneční škole Vavruška. V roce 2018 byla taneční partnerkou zpěváka a herce Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A na celý projekt i tanečního partnera Kateřina Krakowková s láskou vzpomíná. Tanec je pro ni umění, v němž člověk ukáže své emoce, což je podlé ní právě to nádherné.

Pocházíte ze Šilheřovic na Hlučínsku, nedaleko Ostravy, blízko česko-polské hranice. Jak vzpomínáte na  čas svého dětství? Co Vás bavilo?

Na své dětství vzpomínám ráda. Ještě předtím, než jsem začala s tancem, chodívaly jsme s kamarádkou každý den po škole ven si hrát. Jelikož jsem vyrůstala na vesničce, která je opravdu nádherná, hledaly jsme stále nová a nová místa na hraní.”

S Adamem Mišíkem ve StarDance

Tanci se věnujete od roku 2002, tedy od svých devíti let. Jak jste se přímo k němu dostala?

K tanci mě přivedli rodiče. Byla jsem temperamentní dítě, které neustále něco vymýšlelo. A proto mě přihlásili do tanečního kroužku v Hlučíně. V začátcích jsem ,tanečky´ navštěvovala jednou týdně, jelikož mě to opravdu bavilo, tréninky se postupem času množily, až došlo na taneční soutěže.”

Chtěla jste být vždycky tanečnicí?

Na to si vůbec nevzpomínám. Jen mně maminka říkala, že jsem si tancovala už od doby, kdy jsem se postavila na nohy.”

S Vašim tanečním partnerem Danielem Jurčem jste byli finalisty MČR ve standardních tancích, semifinalisty v latinsko-amerických tancích, finalisté MCŘ v deseti tancích, finalisty mládežnické ligy ČR. V kategorii dospělých pak jste dvojnásobnou finalistkou MČR v deseti tancích, finalistkou ve standardních tancích MČR a vicemistryní v Showdance. Bavilo Vás chodit po soutěžích? Jste soutěživý typ?

Bavilo mě to moc. Pamatuji si, když jsem si večer před každou soutěží balila věci, psala jsem si seznam na papír, zkoušela nové účesy a malování. Prostě jsem se v tom vyžívala. Co se týče soutěživosti, myslím si, že každý sportovec by měl být určitým způsobem soutěživý, jinak by nic nedokázal. Samozřejmě, tím zdravým způsobem. A to jsem, dle mého názoru, byla. Můj tatínek je velký fanoušek sportu, sám celý život sportuje, a proto jsem ho měla jako vzor a šel mně vždy příkladem.”

I když Vás tanec velice baví, vystudovala jste Hornicko-geologickou fakultu na Technické univerzitě v Ostravě. Proč jste si vybrala tento obor?

Vždy mě zajímala planeta Země. I přesto, že to s tancem moc nesouvisí, bylo to zajímavé studium.”

Opět z populární televizní show, tentokrát ve folklórním duchu

Jak již bylo uvedeno, působíte jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě. A také v Praze v Taneční škole Vavruška. Vaší náplní je výuka tanečních párů od nejmenších dětských párů přes mládež, dospělé až po seniory. Někde jste přiznala, že Vás baví učit. Co Vás na práci lektorky baví?

K prvním trenérským zkušenostem mně přivedli moji skvělí trenéři manželé Bankovi, kterým za to děkuji. Začala jsem s výukou tanečních párů v patnácti letech v Tanečním studiu Ostrava. Od té doby vyučuji neustále. A nejvíce mě na tom baví předávat své zkušenosti, jak taneční, tak lidské. Protože tanec není jen o technice, choreografiích a tak, ale o chování, respektu, drilu, chtění…”

V roce 2018 jste byla taneční partnerkou herce a zpěváka Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. Jak na soutěž a tanečního partnera vzpomínáte? Co Vám tato soutěž dala?

Byla to obrovská zkušenost. Poznala jsem nové lidi, kteří mně něco do života přinesli, inspirovali mě. A samozřejmě můj taneční partner Adam, s kterým jsme si sedli, neustále jsme si povídali, předávali zkušenosti. StarDance je projekt, který mně přišel do života a budu na něj vždy vzpomínat s láskou.”

Jaký tanec máte nejraději? Je podle Vás tanec písní těla?

Mám ráda všechny tance, protože každý je odlišný a vyžaduje něco jiného, ale asi jeden z mých nejoblíbenějších je Slowfoxtrot. Pro mě je tanec umění, člověk ukáže své emoce a je to nádherné.”

A do třetice se synem populárního rockera ve StarDance

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte čas volna?

Výuka tance je sice moje práce, ale beru ji jako koníček. Jsem šťastná, že mohu dělat to, čím žiju celý život. A hlavně, mám tu možnost předávat dál. Pokud zrovna nevyučuji, tak si ráda ve svém volném čase chodím zatancovat, často navštěvuji posilovnu anebo také vařím.”

Děkuji za Váš čas i rozhovor.

Foto: archiv Kateřiny Krakowkové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN