Švandovo divadlo má nového stálého hosta, je jím oceňovaný soubor JEDL

Silná lednová čtveřice

Nového stálého hosta ověnčeného mnoha divadelními cenami přivítá od ledna 2022 pražské Švandovo divadlo. Program jeho studiové scény tak v příštím roce obohatí pět inscenací souboru JEDL, profilujícího se už víc než 10 let jako autorské, alternativní a nezávislé divadlo. Tvorba umělců JEDLu vychází ze spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře. Ti se propojují i s dalšími tvůrci a performery z oblasti divadla, tance, hudby i výtvarného umění. Ke Švandům tak JEDL přenese celý svůj repertoár; do konce sezóny plánuje na Smíchově uvést také dvě premiéry.

„JEDL vnímám blízce – jak lidsky, hodnotově, tak svobodnou imaginací, spojenou s hledáním živého v tématu,“ říká Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Ten JEDLu připisuje i „jistou nepokojnou dráždivost v hledání řádu“, což je podle něj princip progresívnímu uvažování Švandova divadla velice blízký. „Určující je také režijní osobnost Jana Nebeského – mít jej v domě prý přináší štěstí,“ dodává Františák s tím, že příchod JEDLu vnímá jako něco současného a přirozeného.

To potvrzuje za JEDL i Lucie Trmíková. „Jakkoliv naše soubory zůstávají na sobě nezávislé, kamenná a experimentální scéna si nejsou konkurencí. Mohou se navzájem obohacovat jak nahlížením na fungování procesů, tak v samotné tvůrčí a umělecké činnosti. Chceme být součástí místa, které poskytne širokou škálu pohledů na důležitá celospolečenská témata,“ uvádí Trmíková.

Silná lednová čtveřice

Už 10. ledna 2022 tak Studio Švandova divadla uvede Soukromé rozhovory, bergmanovskou variaci o manželství a ztrátě víry, s Lucií Trmíkovou, Martinem Pechlátem a Zdeňkem Maryškou alternujícím s Martinem Dohnalem. Za roli Anny získala Trmíková v roce 2019 Cenu Thálie v oboru činohra a Cenu Divadelních novin v kategorii Herecký výkon sezóny.

Následuje Manželská historie (19. ledna), komorní příběh geniálního autora, jeho manželky a její přítelkyně, v podání Lucie Trmíkové, Davida Prachaře a Anny Fialové. Diváci se mohou těšit i na Médeiu, jeden z nejkrutějších příběhů lásky, zrady a pomsty: stejně jako předchozí tituly ho režíruje Jan Nebeský a exceluje v něm mimo jiné  (nominace na Cenu Thálie v kategorii Alternativní a loutkové divadlo). Na programu je Médeia 26. ledna.

Poslední lednový den, 31. ledna, uvede JEDL ještě inscenaci Zahradníček / Vše mé je tvé. Ta vypráví mimořádný příběh bolestného i láskyplného manželství básníka Jana Zahradníčka a jeho ženy Marie. Suverénní režii Jana Nebeského (Cena Divadelní kritiky za inscenaci roku a nominace na Cenu Divadelních novin) doprovázejí opět výborné herecké výkony – Saši Rašilova v roli pronásledovaného básníka (nominace na Cenu divadelní kritiky za mužský herecký výkon roku) a Lucie Trmíkové v roli jeho ženy Marie (vítězky Ceny divadelní kritiky v kategorii ženský herecký výkon roku).

Opera Ibsen v bývalém klášteře i hra o Růženě Vackové

Novinkou vzešlou ze spolupráce Švandova divadla a souboru JEDL bude Opera Ibsen, jejíž uvedení je plánováno na jaře 2022 ve velkorysém prostoru bývalého kláštera Gabriel Loci v Holečkově ulici na Smíchově. Titul bude vyústěním dlouhodobé práce režiséra Jana Nebeského na Ibsenových hrách a půjde o zdaleka největší produkci JEDLu se zahraničními umělci.

Druhou chystanou premiérou roku 2022 bude inscenace o Růženě Vackové, ženě s fascinujícím vzděláním a intelektuálním rozhledem, jež byla vězněna nacisty a pro svůj statečný mravní postoj strávila pak i 16 let v komunistickém žaláři.

www.svandovodivadlo.cz

www.jedl.squarespace.com

Víte, že…?

Ke stávajícím rezidentům Studia Švandova divadla patří i vynikající loutkoví matadoři Buchty a loutky a od roku 2021 i soubor Ductus Deferens složený ze studentů DAMU?

Současná tvorba umělců JEDLu vychází z dlouhodobé spolupráce Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře, která byla započata v Činoherním klubu už v roce 1991. Samotná činnost spolku byla zahájena před deseti lety, v roce 2011. Dramaturgie se opírá o dva základní pilíře: transcendence – ve smyslu překračování – a experiment – ve smyslu propojování. Tvorbu charakterizuje původnost a vysoká profesionální náročnost.

Foto: Zuzana Lazarová

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

Bára Zmeková

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

 

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Mezinárodní letní škola Divadla Archa 2021

Právě přijímá přihlášky

Letošní ročník Mezinárodní divadelní školy proběhne od 22. 8. do 5. 9. 2021. Hlavní ateliéry jsou 1) technika viewpoints a textové zdroje dokumentárního divadla, 2) světlo jako prostor dění a 3) sound design.

Mezinárodní letní škola Divadla Archa je platformou pro rozvíjení praktických dovedností a efektivních metod spolupráce při tvorbě soudobého divadla.

Dramaturgie Archy je stále více zaměřená na divadlo, které čerpá z autentických zdrojů. Dokumentární divadlo, divadlo kolektivní tvorby či devised theatre jsou termíny, které popisují divadelní představení zaměřená na bezprostřední problémy společnosti a reflektující aktuální sociální a politické otázky. Umělecké zpracování každodenní reality přináší kromě tematických rovin i specifické umělecké postupy.

Vzniká nový divadelní jazyk, odlišný od vyjadřování tradičních divadelních inscenací. Na základě dlouholetých zkušeností s projekty dokumentárního divadla a na základě zájmu umělců, kteří se takovéto tvorbě věnují nebo se chtějí věnovat, se Divadlo Archa rozhodlo založit mezinárodní letní školu, která by se věnovala metodám, technikám dokumentárního divadla a divadelní tvorby v sociálním kontextu obecně.

Termín uzávěrky je 4. 7. 2021.

Více informací v souboru níže.

Sdílet

Ke stažení: Summer-School-2021-Brochure-1.pdf

Bližší informace: https://www.divadloarcha.cz/en/

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Velké ovace absolventům ve Stavovském divadle

Pro Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium i hosty. ֍ Pestrý a bohatý repertoár. ֍ Citlivá choreografie i dramaturgie. ֍ Kvalita a entuziasmus. ֍

Historií prodchnuté Stavovské divadlo v Praze bylo počátkem června hostitelem dvou Absolventských představení studentů Tanečního centra Praha i jeho hostů. Ta byla zároveň i symbolickou tečkou v působení této vzdělávací instituce v Praze 5, pod Dívčími hrady, na Žvahově. TCP i další nekomerční spolky a instituce se totiž brzy stěhují – na adresu zrekonstruovaných prostor někdejšího Branického pivovaru v Praze 4.

Úvodem přítomné v hledišti přivítal na forbíně manažer konzervatoře TPC inženýr Antonín Schneider. V civilním, informačně bohatém, proslovu poukázal na řadu složitých aspektů posledních dvou sezón, se kterými se (nejen tato) škola musela vyrovnat. Zároveň diváky informoval o programu večera, ale i programu školy. I když v závěru vyslovil několik bodů, týkajících se přímo rodičů žáků školy, určitě se nemuseli ti „méně zainteresovaní“ v hledišti cítit jako na SRPŠ. 🙂

Celý večer se skládal ze šestnácti samostatných čísel žáků a hostů. Nejvíce v nich byly zastoupeny sedmé a osmé ročníky školy a hned po nich třídy páté a šesté. Prostor však dostali i žáci třetích a čtvrtých ročníků.

Ke kladům celého večera – kromě výtečných výkonů mladých tanečnic a tanečníků – patřila i skvělá práce těch v zákulisí. Především zvukových mistrů a osvětlovačů. Ti druzí především dokázali na každé jednotlivé vystoupení dopřát divákům unikátní atmosféru.

K častým neduhům obdobných bilančních vystoupení patří povětšinou monotónnost, dramaturgické vršení jednotlivých čísel bez jakékoli myšlenky… A tím pádem časem, nebojím se říct, jistá nudnost. Zde tomu bylo právě naopak! Diváky neustále nechávala v napětí citlivá ruka dramaturga. Jednotlivá čísla si odpovídajícím způsobem kontrastovala. A především, celý večer měl patřičnou gradaci. K tomu zcela jistě přispěl pestrý výběr autorů choreografií. Od osvědčených choreografek Vlasty Schneiderové, Terezy Hlouškové, Pavly Königsmarkové, Lindy Svidró, přes Terezu Chladovou, Evu Plockovou, Ihora Bezdieniezhnykha až po legendy Maria Petipu a ikonu této školy Pavla Šmoka.

Právě nastudování Šmokovy choreografie „Musica Slovaca“ jeho význačnou tanečnicí i asistentkou Kateřinou Dedkovou  Frankovou,  v provedení současných členů Pražského komorního baletu Báry Müllerové a Dalibora Lekeše, významně symbolizovalo propojení tohoto tělesa se školou.

Vrcholem celého večera byly impozantní „Vzpomínky“ (v choreografii Vlasty Schneiderové) v taneční interpretaci sedmých a osmých ročníků školy. Byly postaveny na mistrnou koláž z děl Georga Friedricha Händela, Matteo Bocelliho i etnické budhistické hudby. Celé vyznění této silně působivé kreace podpořily verše Ivana Slavíka, jenž ze záznamu přednesl Jaromír Meduna.

Právě jeho recitační výkon dával vzpomenout na legendu jménem Radovan Lukavský. Ten  podstatnou část své kariéry zářil právě na stejných divadelních prknech…

Nespravedlivé by bylo opomenout i číslo „Musicality of step“ absolventa této školy z roku 2016 Ihora Bezdieniezhnykha. A celý večer obohatila jistě i nejen „Láska“ na hudbu módní Shakiry, „Střemhlav“, „Painted Rainbow“ či „Gruzie“. Dlužno podotknout, že všem vystoupením (beze zbytku) dodával, mimo nesporně zvládnutého baletního i tanečního umění, patřičnou gradaci elán a entuziasmus vystupujících. Ovace byly zasloužené. Prostě, mladá krev se nezapře…

Za zmínku jistě ještě stojí, sice útlý, ale nesmírně informačně bohatý program. Vkusně graficky řešený.

Zpravodajská slušnost velí, ještě před koncem, představit maturanty a absolventy TCP za školní rok 2020/2021. Jmenovitě a abecedně to jsou: Eliška Bílková, Jana Budařová, Evgeniia Efimová, Natálie Glembová, Adéla Hausleitnerová, Ester Hrubá, Albert Kaše, Markéta Kultová, Justýna Mašková, Andrea Medzanská, Simona Mejsnarová, Anna Němčoková, Oldřiška Neumannová, Monika Plachá, Nicole Popelková, Kim Sojeong a Barbora Travinská.

Úplným závěrem zbývá popřát TCP, ale i dalším nekomerčním institucím, konkrétně Pražskému komornímu baletu, Mezinárodnímu centru tance, Nadaci TCP, Nadačnímu centru Pavla Šmoka i komunitnímu centru Branický pivovar mnoho pohody a nových kulturních výzev v novém působišti. A jelikož se jedná o prostor bývalého pivovaru, tak osvědčeným pivovarským heslem – ZDAŘ BŮH!

Psáno ze druhého představení v pátek 4. června 2021.

Foto: archivní

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN