Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Půlnoc ve 20.00 v chrámu Panny Marie Sněžné

Jedno z tematicky nejzávažnějších představení MALÉ INVENTURY 2020. █ Emotivní i aktuální „divadelní oratorium“ v sakrálním prostoru. █ S důrazem na choreografii. █ Autenticky – česky i německy. █

Už nikdy nebude nic jako dřív. Dramatická noc z 3. na 4. května roku 1950 v kostele svatého Vavřince – zbývá jen pár hodin před plánovaným vyklizením jednoho z posledních klášterů v česko-německém pohraničí. Prolnutí epoch a národů, zpytování morálky. Hra o strachu, bezmoci a naději, která tady umírá.“

Tyto věty předznamenaly nesmírně silné a originální představení „Půlnoc v pohraničí“ v podání souboru FysioArt. A to přímo v jednom z nejznámějších pražských chrámů. Je obdivuhodné, že tento soubor uvedl za minulý rok více než čtvrt stovky představení v Čechách, ale také na Moravě, na Slovensku, v Maďarsku i Izraeli!

Málokdy se vám poštěstí zažít divadelní prožitek přímo v autentickém prostoru. A rovněž vás asi těžko někdy jindy bude osobně autorka a režisérka v jedné osobě předem uvádět k místům k sezení v kostele.

Tou režisérskou i choreografickou osobností je Hana Strejčková. Záměrně zdůrazňuji její choreografický vklad. Toto představení si zasloužilo velký zájem TANEČNÍHO MAGAZÍNU, který klade důraz na taneční i pohybové divadlo, již pro tento aspekt. Soubor FysioART uváděl „Půlnoc v pohraničí“ již v několika sakrálních prostorách na severu Čech i v Praze. A tím více musím ocenit variabilitu a prostorovou přizpůsobivost režisérky a zejména interpretů. Se specifiky i záludnostmi chrámu Panny Marie Sněžné, kde vystupovali poprvé, se všichni vyrovnali bez jediné známky zaváhání či nejistoty.

Herci, kteří se museli vyrovnat navíc se zákeřnou zimou (na rozdíl od diváků, kteří seděli v elektricky vyhřívaných lavicích J), si taktéž museli část svých partů připravit v německých dialozích. I to nadmíru přispělo k autentickému vyznění celého večera.

Důležitou složkou představení je hudební doprovod. V tomto případě asi není „doprovod“ tím nejsprávnějším výrazem.  Hudba zde netvoří pouhý ilustrativní podkres. Navozuje atmosféru i dramatičnost. Dodává inscenaci rytmus i potřebnou náladu. Jejím autorem i interpretem (a zároveň mistrem zvuku) je, zde v případě „Půlnoci v pohraničí“, skladatel a citerista Michal Müller. Tento severočeský komponista i hudebník dokázal, že je důstojným pokračovatelem uznávaného pražského skladatele vážné hudby naprosto stejného jména.

Během hodinového představení dokázal autorský tým i interpreti, bez rozdílu, vtáhnout diváky do složité historické problematiky. Bez násilně mentorských a didaktických klišé. Velkou zásluhu na tom má historička Klára Mágrová. A pochopitelně již zmiňovaná režisérka, herečka a inscenátorka Hana Strejčková.

Velice hodnotím i aktuální připomenutí umučeného kněze Josefa Toufara, u nějž jsme si právě těsně před pražským provedením inscenace připomněli sedmdesáté výročí hrdinné smrti. Byť nemá bezprostřední pouto se severočeskými tyraniemi, tak silný společný jmenovatel zde je více než zřejmý.

Nedílnou součástí „Půlnoci v pohraničí“ je vkusně laděný a textově bohatý divadelní program. Byl ke koupi za pouhých 10,- Kč. Jeho informační a výtvarná hodnota však tuto částku zdaleka převyšuje. Obzvláště v porovnání s jinými podobnými produkty, plnými reklam, které bývají jinde prodávány za cenu až pětkrát vyšší.

Závěrem se zákonitě nabízí otázka, zda  bude „Půlnoc v pohraničí“ provedena i ve stejnojmenném svatostánku Panny Marie Sněžné v Olomouci? Hana Strejčková, všichni herci a celý realizační tým předvedli, že je možné inscenovat i velmi závažnou tematiku stravitelným, objevným a podnětným způsobem. Jejich „divadelní oratorium“ si zaslouží velkou poklonu. A respekt. Závěrem i poděkování produkci MALÉ INVENTURY, že nám tento silný zážitek zprostředkovala a umožnila.

»Půlnoc v pohraničí«

Autor a režie: Hana Strejčková

Námět a odborná spolupráce: Mgr. Klára Mágrová, historička

Hudba, zvuk: Michal Müller

Výprava, kostýmy: Hana Strejčková a Filip Novák

Paruky, make-up art: Zuzana Maibaumová a VOŠ Varnsdorf

Hrají: Filip Novák, Barbora Ješutová, Petr Horák, Jiří Lössl, Matěj Pour, Jean-Marie Amez-Droz, Hana Strejčková, Miroslav Řebíček, Tereza Rauch

Herecká spolupráce a statisté: Miloslav Bláha, Karel Nedvídek, Jan Solar

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Plakát: Filip Novák

Produkce: FysioART

Za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Města Rumburk, organizace Via Sacra

Poděkování: Římskokatolické farnosti – děkanství Rumburk, Městskému divadlu Varnsdorf

Premiéra: 22. 9. 2019, Loreta Rumburk

Pražská premiéra: 6. prosince 2019, kaple DS Chodov

Čas: 60 minut

Jazyková verze: česky, německy

Nejbližší reprízy: 12. 6. Liberec, Kostel nalezení svatého Kříže,

13. 6. Klášter Rajhrad

FysioART

Toto profesionální umělecké uskupení pracuje se silným sociálním aspektem a přesahem v oblastech fyzického divadla, tance i alternativních forem živého umění. Ve své produkci se dlouhodobě zaměřuje na aktuální sociálně-existenční témata. Zdůrazňuje také společenskou potřebnost, se zřetelem na požadavky dobra, humanismu, respektu a morálky. Mezi profilová autorská díla, v nichž tvůrčí tým nahlíží na historické křižovatky 20. století, patří „Sestry“, „Hotel na rohu“, „Zchlazení jara“, „Anna V./HanaB.“, „Budování zmaru“, „Od Madlenky k Madle“ a nejnověji „Půlnoc v pohraničí“. FysioART je rovněž spolupořadatelem reminiscenčního festivalu MEMOfestival, pod mottem „od vzpomínky k divadlu“.

Činnost FysioART o.p.s. je v roce 2019 podpořena grantem Hlavního města Prahy.

Fotografie: Tomáš Strejček, Ivo Šafus

Video: Eva Smolíková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Reflexe současné konzumní společnosti v A studiu RUBÍN

Příběh šedesátých let – konzum a závislost na věcech

Perecovy Věci jako reflexe současné konzumní společnosti v A studiu Rubín

Autor scénáře, dramaturgie: Vojtěch Bárta

podle stejnojmenné

novely Georgese Pereca

Režie: Eva Rysová

Výprava: PIO Kaliński

Hrají: Julie Goetzová, Jan Grundman

A studio Rubín připravuje na 25. září uvedení inscenace Věci podle stejnojmenné novely a zároveň debutu Georgese Pereca. Kniha, která je obvykle na západ od nás vydávána s podtitulem „příběh šedesátých let“, zaráží své čtenáře svou aktuálností i po více než půl století. Její stěžejní téma – konzum a závislost na věcech – si za hlavní vzala i režisérka inscenace Eva Rysová, která k němu dodává politická a& nbsp;environmentální fakta současnosti. Představiteli ústřední dvojice jsou Julie Goetzová a Jan Grundman.

Novela Věci Georgese Pereca, která je předlohou dramaturgovi a autorovi scénáře Vojtěchu Bártovi, znázorňuje mladý pár po škole žijící v infantilní představě, že svět a věci v něm existují, aby uspokojily jejich touhy. Inscenace režisérky Evy Rysové tento dobový příběh aktualizuje a ukazuje absurditu tisíců současných příslušníků městské střední třídy, kteří své životy zaměnili za spotřebu zboží.

Julie Goetzová a Jan Grundman představují mladý pár na začátku společného života, který se zařizuje ve svém malém bytě. Mají velkou touhu své „hnízdečko“ vylepšit vším, co znamená spokojený život jako z lajfstajlových časopisů. Nakupují, sedí v kavárně, chodí do kina – zkrátka konzumují. Žijí ve zdánlivém naplnění, kdy si pořizují věci, zážitky, smysl života. Ale nemají zas tak velké množství peněz. V průběhu několika let se nehnou ze svého malého třiceti pěti metrového bytu a neměnná je i touha naplnit všechny své představy o skvělém životě v budoucnu, až si konečně pořídí ty správné věci.. Výhodným konzumním artiklem se stává i útěk ze společenských stereotypů a úprk aktérů na venkov s ideou návratu k přírodě a ke „konzumu s vkusem“. Ten známe všichni v podobě módních farmářských trhů, biovýrobků, eko-obchodu; takto uvědomělý konzum sice konejší, ale nenabízí systémové řešení současné environmentální a klimatické krize, která nám předpovídá pouhých 12 let na záchranu planety.

Autor scénáře Vojtěch Bárta k tomu dodává: „Závislost lidí na věcech a spotřebě je determinantem i produktem společenského systému, jež se vzdor četným pokusům o revoltu na Západě nepodařilo od šedesátých let zásadněji změnit. Rubem logiky konzumerismu jsou fenomény globálního kapitalismu: extraktivismus a absurdní logika nekonečného ekonomického růstu, které na omezené planetě předpokládají nemožné: nekonečné využívání jejích konečných surovinových zdrojů. V době zuřící klimatické krize a rozvratu ekosystémů přitom víc než kdy jindy cítíme potřebu změny. Revoluce je nutná – ale pokusy o ni končí v pastích konzumu… Jedinou naději lze snad hledat tam, kde Perecovi rozjitření, unavení a nakonec i znudění hrdinové neuspějí – v transcendenci individua a v jeho politické organizaci, například v zájmu záchrany vyššího života na Zemi.

Režisérka Eva Rysová spolu se scénografem PIO Kalińským se v koncepci inscenace řídili podle Perecova experimentálního stylu psaní a stejně jako autor, který si při psaní většiny svých děl nejprve kladl tzv. „les contraintes“ – podmínky (nejznámějším příkladem je jeho třísetstránkový román, v němž zcela zmizela samohláska „e“), se při tvorbě inscenace taktéž omezili. Eva Rysová tyto podmínky přibližuje: „První z podmínek je omezení hudební složky na jedinou skladbu, a sice Mesiáše Georga F riedricha Händla. Při premiéře vystartujeme společně od začátku, ale jelikož je inscenace kratší než oratorium, bude každé následující představení hudebně začínat v místě, kde předchozí skončilo. Hudební doprovod se tak bude pokaždé měnit, žádná z reprízovaných scén nikdy nezazní stejně. Druhá podmínka se vztahuje k pohybu herců po jevišti. Ti se mohou přemisťovat pouze po vyznačených liniích na podlaze. Třetí podmínkou je druhý hereččin kostým, pokaždé jiný, navržený jiným současným módním návrhářem.“

Premiéra inscenace se odehraje 25. a 26. září 2019 v A studio Rubín. Reprízovat se bude 21. října a v následujících měsících. Inscenace je tematicky součástí sezony 2018/19 s podtitulem S kým žijem? Více informací na www.astudiorubin.cz

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Autorský projekt mladé slovenské tanečnice Soni Ferienčíkové

Slovenská tanečnice Soňa Ferienčíková představí svůj sólový projekt SOTTY v pražském NoD

 

V neděli 11. 12. 2016 od 20:00 se v pražském Experimentálním prostoru NoD odehraje unikátní pohybové představení SOTTY slovenské tanečnice a performerky Soni Ferienčíkové s živě hranou autorskou hudbou slovinského hudebníka Gašpera Piana. Představení pracuje s napětím mezi osobním a veřejným, vnitřním a vnějším, mezi skrytým a odhaleným. Překračuje hranici čtvrté stěny a přichází blíž k divákům. Hledá prostor mezi komplexností pohybu a jednoduchostí momentu bytí. SOTTY se vynoří, vnoří a znovu vynoří. Je pohlcená vírem, převálcovaná melodií, naplněná spojením.

sotty_02

Sólo – autorský projekt mladé slovenské tanečnice Soni Ferienčíkové ve spolupráci s lotyšským světelným designerem Intsom Plavnieksom, který už dlouhé roky žije a působí v etablované instituci Stanica Žilina – Záriečie a ve spojení se živě hranou elektronickou hudbou vynikajícího slovinského hudebníka – Gašpera Piana. Mezinárodní tým doplnil španělský dramaturg – Marc Olive, který působí v nejdůležitějším katalánském divadle pro současný tanec – Mercat de les flors / http://mercatflors.cat//.

sotty_03

SOTTY je druhým autorským projektem Soni Ferienčíkové, který navazuje na úspěšné představení „DEBODY“ z roku 2012. Každá umělecká myšlenka a koncept/námět by měla mít dostatečný čas dozrát a proto i tento autorčin projekt začal vznikat s tříletou pauzou, v průběhu které Soňa čerpala inspiraci a motivaci k vlastní tvorbě. Témata představení se začaly postupně objevovat a kumulovat už od podzimu roku 2014.

sotty_04

Koncept, choreografie, tanec: Soňa Ferienčíková / Hudba: Gašper Piano / Světla: Ints Plavnieks / Dramaturgie: Marc Olivé / Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová, Jaroslav Viňarský / Produkce: BOD.Y, Barbora Repická / Grafický design: Kateřina Orlíková / Fotografie:Peter Snadík

Délka představení: 30 min

Po představení bude následovat projekce tanečního filmu Kto z koho. Režie a choreografie: Zuzana Burianová / dramaturgie: Adam Hanuljak / tanec: Soňa Ferienčíková, Jaroslav Ondruš.

sotty_01

Jan Urban

Taneční magazín