Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Červnový restart v JIHOČESKÉM DIVADLE, posléze, od září, s novým operním šéfem

Na repertoáru i taneční divadlo. Uměleckým šéfem opery bude od nové sezóny superlativy a oceněními ověnčený Tomáš Ondřej Pilař.

Od 11. května je znovu otevřena pokladna Jihočeského divadla. Návštěvníci divadla tak zde mohou žádat o vrácení či výměnu vstupného za představení, která byla zrušena.

Od 8. června začínáme na našich scénách v Českých Budějovicích opět hrát. Vstupenky na červnová představení je možné zatím pouze rezervovat, e-mailem, telefonicky nebo v pokladně Jihočeského divadla.

Prodej vstupného uvolníme bezprostředně po zveřejnění podmínek pro provoz divadel Vládou ČR.

V běžné situaci bychom v červnu startovali sezónu na naší letní scéně v Českém Krumlově. Za současných podmínek jsme se rozhodli reagovat tak, abychom neohrozili provoz Otáčivého hlediště v roce 2021. Rádi bychom však divákům ukázali, že pro ně chceme hrát i letos v létě. Červen bude naším prvním krokem k návratu do normálního režimu divadla, na který se už všichni těšíme. Zveřejnění podmínek Vlády ČR k provozu divadel v příštích měsících sledujeme a pokyny budeme, samozřejmě, respektovat,” reaguje na situaci ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek.

Ředitel JD Lukáš Průdek

V červnu divákům nabídneme inscenace z repertoáru činohry, baletu a Malého divadla. Hrát budeme ve velkém sále Jihočeského divadla, na Studiové scéně Na Půdě a v Malém divadle.

Diváci se mohou mimo jiné těšit na satirickou hru „Společenstvo vlastníků“, která byla do konce letošní sezóny zcela vyprodaná. Uvedeme také divácky oblíbené inscenace, například psychologické drama „Pod sněhem“, taneční divadlo „Tramvaj do stanice Touha“ nebo baladu o českém snu „Čechomoří“, kterému chystáme derniéru. Během června mohou diváci nahlédnout také za divadelní oponu. Interaktivní prohlídky divadla pro rodiny s dětmi od sedmi let připravil Ateliér 3D.

Kompletní program červnových představení je zveřejněn na webových stránkách Jihočeského divadla.

Opera pod novým vedením

Nově se, od 1. 9. 2020, ujme pozice uměleckého šéfa souboru opery Jihočeského divadla v Českých  Budějovicích  Tomáš Ondřej Pilař.

Tomáš Ondřej Pilař přichází s novou koncepcí vedení a rozvoje operního souboru. „Klíčovými hodnotami mého vidění opery Jihočeského divadla jsou ,výjimečná kvalita, odvaha, otevřenost a nadčasovost´. Pod těmito vlajkami spatřuji cestu k mezinárodní divácké atraktivitě za současného důrazu na udržitelnost, ekonomickou stabilitu a hluboký osobní respekt ke členům souboru,” doplňuje Tomáš Ondřej Pilař.

Koncepce hlouběji rozvíjí vize týkající se dramaturgie opery, otevřenosti souboru širším diváckým skupinám a jeho přítomnosti ve veřejném prostoru, rozvoje mezinárodních aktivit či zlepšení provozu opery. Mimo to se zaměřuje na užší spolupráci opery a Ateliéru 3D, logicky navazuje na jejich činnost a přichází s myšlenkou specifické programové linky pro diváky do 35 let.

Tomáš Ondřej Pilař

Dramaturgem opery bude nově její stávající šéf Tomáš Studený, jehož odborných kompetencí si nesmírně vážím a těším se na spolupráci s ním,“ dodává Pilař.

Tomáš Ondřej Pilař patří, s více než sedmdesáti vlastními inscenacemi na svém kontě, k nejvyhledávanějším mladým českým operním režisérům. Od roku 2014 byl šéfem plzeňské opery. Věnuje se přednáškové činnosti na mezinárodní úrovni, je autorem režií mnoha open-air a site-specific představení. Časopis Forbes jej vyhodnotil jako jednoho z třiceti mladých lidí s mimořádnými profesními úspěchy. Je držitelem stipendia Bayreuther Festspiele, kulturní ceny města Plzně. Jeho inscenace Händelova oratoria „Saul“  Saul, open-air, byla portálem operaplus.cz vyhodnocena jako nejlepší inscenace roku 2019. Je spoluzakladatelem i režisérem projektu „Noc s operou“.

Jeho inscenace jsou charakteristické dominantní vizuální složkou, detailní prací se světlem, temporytmem a spirituálním zaměřením. O tom se mohli přesvědčit v loňském roce nejen jihočeští diváci před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. V Pilařově režii zde byla uvedena opera „Turandot“, která sklidila velký úspěch jak u diváků, tak u odborné kritiky.

Všichni novému šéfovi opery v Českých Budějovicích přejeme dobrý start i ještě lepší pokračování.

Foto: archiv JD a Eva Smolíková

Eva Marečková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

FARMA V JESKYNI hledá…

…šikovného kolegu či kolegyni na částečný úvazek. Jedná se o práci rešeršisty. Nalezne jej soubor? Hlaste se!

Zajímá vás kultura a současné umění? Chcete být součástí mezinárodního týmu souboru, který není jen divadlem? Těšíte se na nové výzvy? Pokud hledáte práci na částečný úvazek, která by vás bavila, zbystřete teď pozornost!

Mezinárodní divadelní studio/Centrum pro současné umění DOX, Praha hledá – researchera!

Náplň práce:

Hledání, průzkum a mapování témat k novým projektům. Příprava podkladů a výstupů v češtině nebo angličtině pro umělecké vedení souboru

Požadujeme:

Zkušenosti nebo studium v oboru jsou výhodou (dramaturgie, scenáristika, sociologie a další příbuzné obory). Dále orientaci v současných společenských problémech, profesionální přístup, zájem o dlouhodobou spolupráci, znalost anglického jazyka (a dalších) výhodou. Předpokládá se loajalita, spolehlivost, znalost práce studia Farma v jeskyni i kontextů, ve kterých se soubor pohybuje.

Nabízíme:

Kreativní práci s renomovaným uměleckým souborem, který spolupracuje s Centrem současného umění DOX.

Možnost zapojení se i do dalších projektů známého souboru se zajímavými projekty a mezinárodní agendou.

Finanční ohodnocení – tradiční pro částečný úvazek pro kulturní neziskovou organizaci.

V případě zájmu nám pošlete váš profesní životopis a motivační dopis do 20. května 2020 na mailovou adresu:

helena@farminthecave.com.

Do předmětu napište: „RESEARCHER“.

Na základě zaslaných materiálů budeš do konce května pozván na osobní pohovor.

Nástup je možný ihned.

Sdílet

Kontakt: helena@farminthecave.com

Farma v jeskyni, z. s.

Helena Musilová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

CYRANO, ale i ORWELL a HAVEL na smíchovském jevišti

Švandovo divadlo do nové sezóny s bohatým repertoárem

Klasický titul „Cyrano z Bergeracu“ v novém přebásnění, ale i světovou premiéru původní hry „Srpnové světlo“ napsanou a zrežírovanou Martinem Františákem. Či adaptaci slavného románu „1984“ George Orwella, světově úspěšné drama „Ať vejde ten pravý“, nabízející to nejlepší ze severské detektivky. Ale rovněž upíří romanci a psychologické drama a navíc dva provokativní tituly, věnované aktuálním tématům dnešní doby – klimatické změně a dozvuku vlny #MeToo. To vše, včetně premiéry hry „Adamova jablka“, odsunuté z dubna 2020 až na březen 2021, nabídne v sezóně 2020/2021 divákům pražské Švandovo divadlo pod vedením uměleckého šéfa Martina Františáka. Ten přizve ke spolupráci silné režijní osobnosti – Jiřího Pokorného, Dodo Gombára, Jana Holce i progresivní režisérskou dvojici Adama Svozila a Kristýnu Jankovcovou. Další tvůrčí dvojicí, v jejíž koncepci vznikne nová studiová inscenace, bude Miřenka Čechová a Petr Boháč. Tedy v tomto posledním případě tandem reprezentující špičku českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Předprodej vstupenek začíná ve středu 13. května 2020.

Novou sezónu otevře „Cyrano z Bergeracu“ v režii Martina Františáka. Klasický titul v novém přepisu Martina Crimpa uvede Švandovo divadlo necelých deset měsíců po světové premiéře v Londýnském Playhouse Theatre. Českého přebásnění, které vzniklo exkluzivně pro Švandovo divadlo, se ujala oceňovaná překladatelka Ester Žantovská. Adaptace renomovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, přecházející od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Crimp ve svém brilantním přepisu obnažuje moc, kterou mají ti, kteří vládnou slovem: moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je tu tak prostředkem, který dokáže zažehnout lásku i nenávist. „Tímto se Crimpova verze Cyrana stává nejen příběhem lásky, ale nenásilně, aniž by byl text výrazně aktualizován a přenášen do současnosti, se vyjadřuje i k tématům ryze politickým. Protože ten, kdo vládne slovem a dokáže jej šířit, získává moc utvářet svět,“ je přesvědčen Martin Františák. Premiéra hry právě v jeho režii bude 24. října 2020 ve Velkém sále.

Následovat bude titul „Zabíjejte popírače klimatických změn“. Vypráví o tom, co se může stát, když se nezastavitelná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky. Palčivě aktuální hru australského dramatika Davida Finnigana inspirovaly černé komedie Quentina Tarantina, rétorika Ala Gora a klenotnice populární hudby. Hra přitom klade zásadní otázku: kdo konečně přiměje společnost, aby se začala k planetě chovat šetrněji? Vědci? Experti na klima? Nebo snad eko-teroristé? A je to vůbec potřeba? „Finniganova hra se strefuje do všech skupin názorového spektra, takže není další ekologickou agitací, nýbrž satirickou komedií, která odkrývá sílu médií a sociálních sítí a jejich vliv na mínění mnohdy krvelačné veřejnosti,“ říká dramaturg David Košťák. Švandovo divadlo uvede inscenaci v české premiéře v překladu Ester Žantovské, režie se ujme Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Premiéra bude již v listopadu 2020 ve Studiu.

Členky souboru Švandova divadla Natálie Řehořová, Marie Štípková a Anna Stropnická na aktuálním snímku Aleny Hrbkové, pod současným sloganem Švandova divadla. Tento slogan se stal i tématem našeho titulního snímku.

Tamtéž, tedy na malé scéně Švandova divadla, se 28. listopadu 2020 uskuteční i první uvedení hry „Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu“ autorů Petra Boháče, Miřenky Čechové a Martiny Kinské. Ti představí publiku myšlenky pozapomenutého rakouského filosofa Otty Weiningera, který na přelomu 19. a 20. století (než spáchal v pouhých 23 letech sebevraždu) přetavil většinu podstatných názorů a nálad své epochy do podoby svérázného díla. August Strindberg či Ludwig Wittgenstein považovali Weiningera za génia, jiní ovšem za šílence. „Dnes je většina jeho misogynských názorů pro západní společnost naprosto nepřijatelná. Ale co když přistihneme diváka, že s nimi navzdory jejich ,nepřipustitelnost´ tu a tam vlastně souhlasí?“ ptají se tvůrci. Dodejme, že Petr Boháč a Miřenka Čechová, dvě vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company, patří dnes ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace vždy nabízejí originální pohled a skrze nápaditou provokativnost často nabourávají myšlenkové stereotypy a pohodlnou mainstreamovou „splavnost“. „A přesně o to usilujeme i ve společném projektu Spitfajrů se Švandovým divadlem; zvláště když se neustále zdvihají nové a nové vlny #MeToo a diskuse o genderové rovnosti nabývají na radikálnosti,“ říká spoluautorka hry a současně dramaturgyně smíchovské scény Martina Kinská.

První premiérou roku 2021 bude inscenace původní české hry „Srpnové světlo“, uvedená ve světové premiéře 30. ledna 2021 ve Studiu. Umělecký šéf Švandova divadla a současně režisér nového titulu Martin Františák napsal pro herecký soubor text, jímž stylově navazuje na své předchozí oceňované hry „Nevěsta“ nebo „Karla“. Opět se v něm věnuje hrdinům mimo společnost a svůj poetický jazyk, vycházející z nejlepší tradice české dramatiky, staví do kontrastu s prostotou každodenního života. Příběh situoval tentokrát do skalistých hor ledového severu, jimiž neúprosně proniká srpnové světlo. Dva muži, žijící v opuštěném statku po rodičích, nepotřebují zdánlivě nikoho a nic. Jenže se objeví dívka, uprchlice naplněná jasem. Je možné pro vlastní naději a štěstí udělat ve dne věci, na které se bojíme v noci jen pomyslet…? „Text napsaný přímo pro Švandovo divadlo vznikal mezi pobytem našince u hlubokých fjordů a groteskní realitou všedního dne,“ prozradil Martin Františák.

Adaptaci slavného románu „1984“ britského spisovatele George Orwella v režii Doda Gombára nabídne Švandovo divadlo poprvé 13. února 2021 ve Velkém sále. Orwellovi se v jeho mistrovském utopickém románu podařilo předpovědět totalitní společnost, v níž pouhé vlastní myšlenky mohou být pro člověka těžkým zločinem. Vizionářské dílo, které se stalo jednou z nejdůležitějších knih 20. století, vyšlo poprvé v červnu 1949. Zejména komunistické režimy se v románu záhy poznaly, takže kniha byla v zemích socialistického bloku po desetiletí zakázána. Mnohé z motivů, například všudypřítomné obrazovky, které vedle vysílání propagandy současně občany snímají a kontrolují, se přesto zdály být dlouho z oblasti sci-fi. „A dnes takové obrazovky nosíme po kapsách a s podivuhodnou ochotou skrze ně poskytujeme informace současným Velkým bratrům,“ poznamenává režisér Dodo Gombár.

Ve Velkém sále se odehraje také premiéra hry „Adamova jablka“, přesunutá z dubna 2020 až na 27. března 2021. Hra, která je adaptací stejnojmenného filmu Anderse Thomase Jensena, je završením trilogie divadelních adaptací severských filmů – „Kdo je tady ředitel?“ a „Kurz negativního myšlení“. A patrně i nejostřejší komedií, jakou kdy diváci ve Švandově divadle uvidí. „Navíc v pojetí jednoho z nejbouřlivějších režisérů střední generace – Jiřího Pokorného,“ upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní tato velmi černá komedie pracuje s nezaměnitelnou severskou poetikou, a to „v originalitě situací, krystalické dramatice, tak v archetypální symbolice střetu dobra se zlem, bolestného sebepoznání a v provokativním míšení žánrů“. Farář Ivan (Jacob Erftemeijer) se ve všem snaží vidět jen to dobré. Rád tak pomáhá nacházet novou cestu ztracencům, kteří si na jeho venkovské faře odpykávají alternativní tresty. Vše ale změní příchod Adama (Robert Jašków), zarputilého neonacisty, který se rozhodne, že faráře donutí, aby si přiznal pravý stav věcí: uviděl zlo a připustil, že tím, kdo ho už léta krutě trápí, není Ďábel, ale Bůh sám. Převychová farář neonacistu, anebo o své pravdě přesvědčí neonacista faráře? A jakou roli má v příběhu fakt, že Bible se v něm sama otevírá vždy na stránce s příběhem o Jobovi? Odpovědi se diváci dozvědí na jaře roku 2021.

Sezónu za rok uzavře 29. května 2021 ve Velkém sále premiéra hry „Ať vejde ten pravý“. Vyprávění mistrně balancující na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu. Titul, který ve Švandově divadle uvidíme v režii Jana Holce, poprvé uvedlo Národní divadlo v Londýně, odkud byla inscenace pro velký úspěch přenesena na West End a poté zahájila vítězné tažení po dalších světových scénách. Přispěla k tomu poutavá knižní předloha Johna Ajvide Lindquista a také fakt, že se její divadelní adaptace ujal Jack Thorne, zkušený britský dramatik, známý svou prací rovněž pro film a televizi (podílel se například na scénáři k sedmé epizodě Hvězdných válek). Hrdiny příběhu jsou dvě děti. Oskar je osamělý chlapec, kterého ve škole šikanují. Žije s matkou v paneláku na kraji města. Dívenka Eli se přistěhuje naproti. Nechodí do školy a přes den nikdy neopouští byt. Dva malí vyděděnci se spřátelí a jejich pouto den ode dne sílí, zatímco sousedstvím otřásá série brutálních vražd…

Hra „Ať vejde ten pravý“ tak ve finále sezóny nabídne publiku Švandova divadla lákavou podívanou: s napínavým, imaginativním a téměř detektivně se rozplétajícím dějem, nečernobílými postavami i možností nechat se strhnout poutavými jevištními obrazy.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN