Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

Bára Zmeková

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

 

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Televize »NAŽIVO« hlásí:

Nabídneme „Osiřelý západ“ Spolku Kašpar, drive-in Mikuláše i noční novocirkusový kabaret. Nově spouštíme i Multikameru!  

Živá kultura! Pamatujete se na ni ještě?

I když to může vypadat, že dočista zmizela, jenom hledala nový domov.

Nová Televize „NAŽIVO, která od 20. listopadu vysílá živě divadelní představení, koncerty i pořady pro děti, připravila na tento týden bohatý program – svéráznou irskou komedii „Osiřelý západ“ Spolku Kašpar v režii Jakuba Špalka. Dále druhé pokračování strhujícího novocirkusového nočního kabaretu „Late Night Show“ Cirku La Putyka, tentokrát s předními zahraničními akrobaty. Nebo přenos ze speciálního drive-in Mikuláše v prostoru Jatek78. A taktéž talk-show „Kupé v lese“ divadla Vosto5 s Beatou Hlavenkovou. Anebo „berlínskou” inscenaci „Roots“ Cirku La Putyka. K tomu navíc pohádky či ranní rozcvičení pro děti. Nově mohou diváci některé pořady v archivu na platformě „filmnazivo.cz“ vidět z pohledu multikamery, to znamená, že mohou prostřihávat autorský záběr s pohledy dalších kamer, umístěných například na kostýmech herců či hudebníků.

Inscenace „Roots“ Cirku La Putyka

Večer 2. prosince od 20 hodin bude Televize „NAŽIVO“ patřit průlomovému formátu „Divadlo Naživo“ s inscenací „Osiřelý západ“ Spolku Kašpar z Divadla v Celetné. V této svérázné komedii Martina McDonagha, která se odehrává v irském městečku Leenane, v režii Jakuba Špalka herecky excelují Matouš Ruml, Petr Lněnička, Lukáš Jůza a Tereza Rumlová.

„Osiřelý západ“ Spolku Kašpar

3. prosince od 20 hodin odvysílá televize talk-show „Kupé v lese“ divadla Vosto5, tentokrát s Beatou Hlavenkovou.

V pátek 4. prosince od 22 hodin zavede Televize „NAŽIVO“ diváky do prostředí nočních tančíren, barů a kabaretů. Druhé pokračování „Late Night Show“ Cirku La Putyka nabídne v přímém přenosu v režii Ethana Law strhující spojení nového cirkusu, tance a hudby s výjimečnými zahraničními akrobaty, herci a tanečníky, které znají fanoušci z předchozích představení Cirku La Putyka – Lisa Matilda Angberg, Esmeralda Nikolajeff, Mira Leonard, Remi Martin, Mandi Orozco, Olivia Weinstein a Stefan Swoboda. „Těšte se také na krátký dokument o přírodě, speciální hudební číslo slavného perkusionisty Remi Martina a krátkou ukázku show ,L.I.A.R´,” líčí Ethan Law. Jako největší lákadlo ke sledování poslouží ohlas režiséra Rosti Nováka ml. po prvním díle Late Night Show: „Včerejší večer byl naprosto neskutečný. Pořad takto nabitý emocemi si podle nás zaslouží vidět každý! Je to totiž takový zážitek, že si přejeme ho sdílet s vámi znovu a znovu!

Každý rok 5. prosince obsadí Jatka78 létající andělé, skákající čerti a zářící Mikuláš v podání herců Cirku La Putyka a jejich hostů. Nejinak tomu bude i letos, i když z důvodu protikoronavirových opatření v netradiční podobě – od 18 hodin jako drive-in „Mikulášská Jatka“ pro malé i velké diváky v autech. “Že je něco ,jinak´, pociťujeme již od března. Důležité je však to nevzdávat a hlavně děti nepřipravit o Mikuláše. To vše zcela bezpečně,” vysvětluje ředitel Jatek78 Štěpán Kubišta. Divadelní sál se zároveň promění na „Mikulášskou Ústřednu“! V rámci tradičního formátu Ústředny78 si budou moci nejen děti telefonicky popovídat s čerty, anděly a Mikulášem. Kdo se nedostane autem na Jatka78 (je nutné předem zakoupit vstupenku), můžete Mikulášskou sledovat právě v Televizi „NAŽIVO“, kde bude navíc následovat pohádka Ivany Bílkové „O dvanácti měsíčkách“. Ve stejný den již od 15 hodin uvidí diváci televize navíc „Vánoční příběh“ divadla Já to jsem.

Tradiční Mikulášská Jatka

Celý prosinec měl na Jatkách78 původně patřit inscenaci „Roots“ Cirku La Putyka. Ta vznikla jako druhá část trilogie „Family Roots in Black Black Woods“ režiséra Rosti Nováka ml. v berlínském divadle Chamäleon a vypráví skrze osobní příběhy poetickou i drsnou historii cirkusového umění. V pondělí 7. prosince od 20.00 ji Televize NAŽIVO uvede v přímém přenosu v unikátním formátu „Film Naživo“.

Brzká rána ve všední dny od 7.30 do 7.50 a v reprízách po celé odpoledne (14.00, 16.00, 18.00) budou na Televizi „NAŽIVO“ patřit tradičně „Domanéži“, kde si děti mohou protáhnout těla a procvičit cirkusové techniky.

Pro ty, kteří živé přenosy v prvních deseti dnech vysílání nestihli, vysílá nově Televize „NAŽIVO“ také reprízy jednotlivých pořadů, například: „Divadlo Naživo“ — Macbeth – Too Much Blood / Divadlo Na zábradlí, „Kabaret Pot a Lesk“ — Launch, „Film Naživo“ — Lenka Dusilová & Aid Kid nebo „Divadlo Naživo“ — Proton!!! / Vosto5.

MULTIKAMERA

Televize „NAŽIVO“ je vedle svého smyslu a obsahu výlučná svými vizuálními formáty, které vychází z tvorby režiséra Viktora Tauše a kameramana Martina Douby. Nová aplikace multikamera umožňuje divákúm, v odložené sledovanosti na www.filmnazivo.cz, prostříhávat autorský záběr s pohledy dalších kamer. V případě divadla, cirkusu a tance jde o kamery instalované v kostýmech herců. Divák tak může prožít akrobacii z pohledu performera nebo s hercem během představení odejít do šatny a čekat na další výstup. V případě koncertů jde o kamery snímající jednotlivé hudebníky.

Divák tak bude moci koncert sledovat skrze zvoleného hudebníka hrajícího na specifický nástroj a studovat jeho hru. „Fascinuje mě možnost prozkoumávat potenciál kinematografie coby součásti živé kultury. Je to čas počáteční hravosti, ve světě nesvázaném zkušeností a z ní vzešlými konvencemi. Věřím, že se nám právě díky kinematografickému pohledu na živou kulturu daří divákům zprostředkovat skutečně emocionální, sdílený prožitek a radost, kterou kinematografie i živá kultura jsou pro mne především,” říká Viktor Tauš.

O minulém víkendu také Televize „NAŽIVO“ uvedla v rámci svého přímého přenosu první naživo inscenovanou reklamu. Sehrálo ji 15 herců a jejich 10 psů v režii divadelníka Petra Formana reklamu pro českou značku psího krmiva „Brit“. Na netradiční reklamu se můžete ze záznamu podívat zde: https://www.facebook.com/filmnzv/videos/210588677355012.

Televize „NAŽIVO“ začala vysílat 20. listopadu 2020 v multiplexu č. 23 v reakci na vládní opatření zcela omezující uvádění živé kultury. Zakladateli jsou spřátelené soubory Cirk La Putyka, Jatka78 a společnost „HEAVEN’S GATE“ režiséra Viktora Tauše. Televize „NAŽIVO“ nabízí aktuální živou divadelní, hudební i dětskou tvorbu. Snaží se tak propojit živou kulturu s diváky u obrazovek. Unikátní formáty a specifický kinematografický jazyk definuje jedinečnost zážitku, jenž se stává alternativou živé kultury. Vše, co divák vidí, se odehrává naživo, teď a tady. Uvidí každý přešlap, přeřek, omyl, ale také pocítí adrenalin performerů, když dělají salto, dech zpěváků či společné štěstí po odehraném představení. Veškeré pořady je možné zhlédnout také v tzv. odložené sledovanosti za poplatek na platformě www.filmnazivo.cz, polovina příspěvku putuje jednotlivým souborům a polovina na vznik nových pořadů.

Více informací na www.nazivo.art.

Televize „NAŽIVO“ vysílá pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury České republiky a za důvěru Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ze srdce děkujeme všem, kteří nás celou dobu podporují!

Foto: Tomáš Třeštík, Jan Hromádko a Michal Hladík

Jiří Sedlák

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu“,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Televizní Popelka slaví 50 let

Legendární televizní Popelka slaví kulaté jubileum. Vzpomínkovou knihu pokřtily známé osobnosti v čele s Hanou Maciuchovou, Jiřím Štědroněm a Vlastimilem Harapesem.

Letos na Vánoce uplyne neuvěřitelných 50 let, kdy tehdejší Československá televize poprvé uvedla pohádku Popelka v hlavních rolích s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm. Při této příležitosti vznikla i unikátní kniha plná vzpomínek i nikdy nezveřejněných fotografií. V pražské kavárně Faux pas se konal křest jak za účasti několika hlavních představitelů příběhu, tak i dalších významných hostí. 

Jiří Štědroň, Růžena Merunková, Antonín Navrátil, Vadim Petrov, Hana Maciuchová pokřtili 27. března, v den narozenin herečky Evy Hruškové představitelky Popelky – unikátní knihu Popelka & spol – 50 let.  Hosty slavnostního křtu byli také Marie Tomsová, Jan Přeučil, Vlastimil Harapes, Ondřej Kepka, Petr Batěk a také Eva Hladíková, která na původním filmu Popelka pracovala v produkci. Podpořit publikaci přišla i poslední hospodyně Jana Wericha Eva Tůmová 

„Je to neuvěřitelné, jak to letí. Někdy nám připadá, jako by to bylo teprve před pár lety. Moc rádi na tu práci vzpomínáme a je krásné, že se ta pohádka líbí mladé i staré generaci i po padesáti letech,” řekli svorně dva hlavní představitelé Popelky Eva Hrušková a prince Mojmíra Jiří Štědroň, kteří si v rámci křtu spolu dokonce zazpívali song prince a Popelky ze slavné pohádky. Ta se natáčela v okolí zámku a v parku v Průhonicích a také na žižkovském Balkáně“, v dnešní tělocvičně, která kdysi sloužila jako ateliér pro tehdejší televizi.

Všichni společně s Růženou Merunkovou, představitelkou jedné z nevlastních a zlých  Popelčiných sester i Antonína Navrátila, který hrál kočího a propůjčil hlas i holoubkovi, zavzpomínali i na ty své kolegy, kteří již nejsou mezi námi – Danu Medřickou, Ladislava Peška, Svatopluka Beneše, Ilju Prachaře i Jana Třísku.

„Jsem moc ráda, že tu mohu být. Přišla jsem proto, abych tady se všemi oslavila nejen Eviččiny narozeniny, ale i jubileum toho krásného pohádkového televizního filmu, práci lidí, kteří se na něm podíleli. Oni se postarali o to, že Popelka je tu stále s námi a máme jí rádi. Nezanikla jako řada jiných takzvaných děl, ale přežila, přežívá a má stále, co říci,“ nechala se slyšet Hana Maciuchová, která byla spolu s hudebníkem Vadimem Petrovem kmotrou knihy.

Kromě čokoládového střevíčku a záplavy květin dostala Eva Hrušková od nakladatele Pavla Mészárose a jeho týmu jak skleněnou památeční plaketu s vyobrazenou Popelkou, tak i nádherný, třípatrový, 12 kg vážící dort s velkým marcipánovým střevíčkem na vrchu. Na otázku moderátora křtu René Kekelyho, co na dort se střevíčkem říká, Eva Hrušková vtipně odpověděla: „Možná se do něj i po těch padesáti letech vejdu, jak tak na to koukám.“

„Je nádherný a musíte mi pomoci ten dort sníst, tohle bych jedla rok,“  dodala Hrušková, která mimochodem letos oslavuje i 15 let od svatby s hercem Janem Přeučilem.

Dalším gratulantem byl perníkářský mistr z Pardubic Pavel Jánoš, který speciálně pro Popelku vyrobil velký perníkový oříšek. Kmotři a hosté dostali nejenom kus skvělého dortu, ale také víno ze speciální sběratelské edice vína Popelčino tajemství”, které věnovalo a dodalo Rodinné vinařství a farma domácího zvířectva manželů Mikulenkových z Velkých Žernosek. Víno nebude v běžném prodeji, ale až do konce roku 2019 bude k dispozici na akcích, věnovaných Popelce. Kosmetické balíčky dostali jak od Dermacolu, tak i od TianDe, kdy šlo o produkty z Altaje a Tibetu.

V rámci výročí legendární pohádky vznikl i zábavný a zájezdový pořad Popelka na Cibulce, kde se vypráví, vzpomíná i zpívá, a který brázdí republiku ve složení Eva Hrušková, Jiří Štědroň, a někdy i Jan Přeučil. Celou talk show nemoderuje nikdo jiný než Aleš Cibulka.

Knihu Popelka & spol lze zakoupit jak v nakladatelství AOS Publishing http://aos-knihy.cz/kniha/popelka-spol/ , tak i na pultech řady knihkupectví.

 

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely a Jaroslav Hauer

pro TANEČNÍ MAGAZÍN