Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Televizní Popelka slaví 50 let

Legendární televizní Popelka slaví kulaté jubileum. Vzpomínkovou knihu pokřtily známé osobnosti v čele s Hanou Maciuchovou, Jiřím Štědroněm a Vlastimilem Harapesem.

Letos na Vánoce uplyne neuvěřitelných 50 let, kdy tehdejší Československá televize poprvé uvedla pohádku Popelka v hlavních rolích s Evou Hruškovou a Jiřím Štědroněm. Při této příležitosti vznikla i unikátní kniha plná vzpomínek i nikdy nezveřejněných fotografií. V pražské kavárně Faux pas se konal křest jak za účasti několika hlavních představitelů příběhu, tak i dalších významných hostí. 

Jiří Štědroň, Růžena Merunková, Antonín Navrátil, Vadim Petrov, Hana Maciuchová pokřtili 27. března, v den narozenin herečky Evy Hruškové představitelky Popelky – unikátní knihu Popelka & spol – 50 let.  Hosty slavnostního křtu byli také Marie Tomsová, Jan Přeučil, Vlastimil Harapes, Ondřej Kepka, Petr Batěk a také Eva Hladíková, která na původním filmu Popelka pracovala v produkci. Podpořit publikaci přišla i poslední hospodyně Jana Wericha Eva Tůmová 

„Je to neuvěřitelné, jak to letí. Někdy nám připadá, jako by to bylo teprve před pár lety. Moc rádi na tu práci vzpomínáme a je krásné, že se ta pohádka líbí mladé i staré generaci i po padesáti letech,” řekli svorně dva hlavní představitelé Popelky Eva Hrušková a prince Mojmíra Jiří Štědroň, kteří si v rámci křtu spolu dokonce zazpívali song prince a Popelky ze slavné pohádky. Ta se natáčela v okolí zámku a v parku v Průhonicích a také na žižkovském Balkáně”, v dnešní tělocvičně, která kdysi sloužila jako ateliér pro tehdejší televizi.

Všichni společně s Růženou Merunkovou, představitelkou jedné z nevlastních a zlých  Popelčiných sester i Antonína Navrátila, který hrál kočího a propůjčil hlas i holoubkovi, zavzpomínali i na ty své kolegy, kteří již nejsou mezi námi – Danu Medřickou, Ladislava Peška, Svatopluka Beneše, Ilju Prachaře i Jana Třísku.

„Jsem moc ráda, že tu mohu být. Přišla jsem proto, abych tady se všemi oslavila nejen Eviččiny narozeniny, ale i jubileum toho krásného pohádkového televizního filmu, práci lidí, kteří se na něm podíleli. Oni se postarali o to, že Popelka je tu stále s námi a máme jí rádi. Nezanikla jako řada jiných takzvaných děl, ale přežila, přežívá a má stále, co říci,“ nechala se slyšet Hana Maciuchová, která byla spolu s hudebníkem Vadimem Petrovem kmotrou knihy.

Kromě čokoládového střevíčku a záplavy květin dostala Eva Hrušková od nakladatele Pavla Mészárose a jeho týmu jak skleněnou památeční plaketu s vyobrazenou Popelkou, tak i nádherný, třípatrový, 12 kg vážící dort s velkým marcipánovým střevíčkem na vrchu. Na otázku moderátora křtu René Kekelyho, co na dort se střevíčkem říká, Eva Hrušková vtipně odpověděla: „Možná se do něj i po těch padesáti letech vejdu, jak tak na to koukám.”

„Je nádherný a musíte mi pomoci ten dort sníst, tohle bych jedla rok,”  dodala Hrušková, která mimochodem letos oslavuje i 15 let od svatby s hercem Janem Přeučilem.

Dalším gratulantem byl perníkářský mistr z Pardubic Pavel Jánoš, který speciálně pro Popelku vyrobil velký perníkový oříšek. Kmotři a hosté dostali nejenom kus skvělého dortu, ale také víno ze speciální sběratelské edice vína Popelčino tajemství”, které věnovalo a dodalo Rodinné vinařství a farma domácího zvířectva manželů Mikulenkových z Velkých Žernosek. Víno nebude v běžném prodeji, ale až do konce roku 2019 bude k dispozici na akcích, věnovaných Popelce. Kosmetické balíčky dostali jak od Dermacolu, tak i od TianDe, kdy šlo o produkty z Altaje a Tibetu.

V rámci výročí legendární pohádky vznikl i zábavný a zájezdový pořad Popelka na Cibulce, kde se vypráví, vzpomíná i zpívá, a který brázdí republiku ve složení Eva Hrušková, Jiří Štědroň, a někdy i Jan Přeučil. Celou talk show nemoderuje nikdo jiný než Aleš Cibulka.

Knihu Popelka & spol lze zakoupit jak v nakladatelství AOS Publishing http://aos-knihy.cz/kniha/popelka-spol/ , tak i na pultech řady knihkupectví.

 

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely a Jaroslav Hauer

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor z Kanady s filmovou režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou a též spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.”

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN