Místo plného sálu rozhlasové skici

Finální texty z projektu „Autor v domě“ pražského divadla A studio Rubín jsou dostupné ve zvukové podobě v režii Jana Friče.

A studio Rubín rozšířilo dramaturgický záměr svého podcastu „Fade in Rubín“. Pražské divadlo nově uvádí rozhlasové skici absolventů dílny „Autor v domě“. Pod taktovkou režiséra Jana Friče vznikly už tři rozhlasové črty: „Ze života důchodce v neokapitalismu“, „přeSmyčka“ a „20/21“. Posluchači se mohou těšit jak na hlasy známých rubínovských osobností jako Aleny Štréblové, Richarda Fialy, Miloslava Königa, Jakuba Gottwalda či Miroslava Mejzlíka, tak i speciálních hostů například Pavly Tomicové nebo Magdalény Sidonové. „Fade in Rubín“ je dostupný na všech podcastových platformách.

Za vznikem podcastu ,Fade in Rubín´ stojí tři podstatné věci. Tou první je zážitek z jarního uzavření divadel, kdy jsme náhle na několik dlouhých týdnů nemohli hrát. I být v bližším tvůrčím kontaktu s našimi diváky. Druhou byla touha naši práci a především inscenace představit divákům a fanouškům trochu jinak než jen na stránkách programu. Nebo v diskuzích s tvůrci,“ říká umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová. Hned dodává: „A třetí podstatnou věcí byla svoboda, kterou nám podcastová forma nabízí. Její dramaturgickou linku můžeme rozšiřovat, podle stávajících potřeb divadla.“

Cílem ojedinělého projektu „Autor v domě“ je vytvářet ideální prostředí a podmínky pro kreativní autorské psaní a podporovat tím vznik nových divadelních textů. Závěrečná díla talentovaných autorů se obvykle uvádějí ve formách scénického čtení. To ovšem znemožňují současná pandemická koronavirová opatření. A studio Rubín proto oslovilo režiséra Jana Friče, který texty účastníků druhé edice projektu přetváří do rozhlasových skic. V jeho počinu mu pomáhají známé rubínovské herecké osobnosti jako Alena Štréblová, Richard Fiala, Miloslav König, Jakub Gottwald a Miroslav Mejzlík. Posluchači se také můžou tešit na speciální hosty, za všechny jmenujme Pavlu Tomicovou anebo Magdalénu Sidonovou.

Projekt ,Autor v domě´ považuji pro české divadlo za velmi záslužný. Mezi českou divadelní veřejností již léta koluje fáma, že čeští dramatici neexistují a že se u nás nepíše. Proto se neustále uvádějí buď díla klasická, a to především z provozní opatrnosti, anebo přeložené texty zahraničních autorů. Ti mají totiž schopné agentury, co je dokáží na náš trh prosadit. A když autoři neexistují, bude nejlepší si je prostě vyrobit. Tento projekt ukazuje, že psát pro divadlo lze,“ přibližuje svůj postoj režisér Jan Frič.

V současné době jsou uveřejněny tři podcastové črty. Text Jany Micenkové „Ze života důchodce v neokapitalismu“. Ta portrétuje lehce ironicky čtyři současné seniory a jejich mikrokosmos. „přeSmyčka“ Martina Toula přivádí posluchače do bizarního rodinného dramatu o návratu ztraceného syna. A text Tomáše Ráliše „20/21“ je záznamem pěti příběhů, které se stanou o poslední noci v roce. Další díla budou uveřejněna v nadcházejících měsících.

A studio Rubín si k divákovi nalezne cestu i při prázdném divadle (o baru nemluvě)

Rozhlasové skici vznikaly originální cestou, kterou režisér Frič popisuje následovně: „Zvuk mě baví. Mluvené slovo bez obrazu podněcuje fantazii, vyžaduje spoluúčast diváka, aby si ,vytvořil‘ svůj vlastní vizuální vjem. Tím možná obratněji napodobuje divákovu aktivitu při sledování divadelních představení než videozáznam. Když jsme přemýšleli, čím nahradit rychlé inscenované čtení, padla volba právě na toto médium. Cílem črt i oněch čtení je ověřit text, zjistit, co funguje a co nefunguje, když se z písmen na papíru (či v počítači) promění na herecký projev. Jsme limitováni rozpočtem, technikou i časem. Je to tedy velmi dobrodružné, a tak jsem si jako takový podúkol stanovil natočit každou črtu jiným způsobem. ,přeSmyčka´ je naživo ,zahraná‘ a až dokumentárně nasnímaná u Aleny Štréblové v kuchyni. Monology z ,Důchodce´ jsme natáčeli pokoutně v improvizovaném studiu v promrzlé herecké šatně A studia Rubín. ,20/21´ pak vznikalo převážně po bytech herců, kteří museli, aniž by se viděli, dodržovat stejný rytmus, aby na sebe navazovali.“

Samotný podcast „Fade in Rubín“ zatím nabízí tři dramaturgické linie. První v navazujících dílech představuje vznik a zákulisí autorských inscenací. Posluchači tak mohou slyšet rozhovory s tvůrci, herci, ale i odborníky na dané téma. Druhá se zaměřuje na rozhovory s důležitými tvůrčími a inspirativními osobnostmi, které jsou spojeny se samotným divadlem. Třetí tvoří rozhlasové skici, které jsou výstupem textů autorské dílny Autor v domě.

Podcast A studia Rubín vychází nepravidelně ve čtvrtek a k poslechu je na oficiálních webových stránkách divadla i na všech podcastových platformách, například Spotify, Apple music nebo Google Podcast.

Foto: archiv A studia Rubín

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Paralelní světy

Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko

Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknech se totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…

Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.

Alzheimer anebo Fischer?

Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.

Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil se k počet německy mluvící menši židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.

Snímek ze čtené zkoušky v A studiu Rubín

Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o chorobě v roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické kliniky v Mnichově.

První přípravy nad scénářem (anebo pod?)

V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.

Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Vůně perníku

Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. A to navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.

Alena Štréblová tak trochu netradičně

Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim  inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především  kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“

Miroslav Mejzlík, Jiří Štrébl a jeho sestra Alena

Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.

Nadhled i laskavý vhled

Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.

Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.

Richard Fiala a Miroslav Mejzlík (v pozadí Jiří Štrébl)

Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.

Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.

Nejen herecký koncert

Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.

Alena Štréblová, Richard Fiala a Miroslav Mejzlík

Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!

Hledání světla na konci tunelu?

Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.

»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«

Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković

Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi

Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl

Premiéra: 8. září 2020 v A studiu Rubín

Foto: Patrik Borecký, Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN