Sweet Home Malá Strana

Inscenace o (ne)dostupnosti bydlení v Praze

A studio Rubín připravilo novou polodokumentární inscenaci

Zabývá se problematikou (ne)dostupnosti bydlení v Praze a otázkou domova

Pražské divadlo A studio Rubín připravilo třetí inscenaci tématické sezony Závislostí. Premiéra nové autorské inscenace Sweet Home Malá Strana novinářky Magdalény Rejžkové a režisérky Olívie Fantúrové se uskuteční 10. prosince v 19.30 hod. Skoro dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, o (ne)existenci sousedských vztahů a otázce, zda lokální komunita stále žije, vzniklo na základě rozhovorů s třiceti respondenty z Malé Strany. Postavy inspirované skutečnými událostmi, legendami, pověstmi a historickými fakty hraje herecké trio Alena Štréblová, Eliška Vocelová, Petr Jeništa. 

Jak se žije v turisticky atraktivním velkoměstě? Může si člověk v historickém centru vytvořit domov, nebo je určené jen pro hotely, restaurace a Airbnb? Jak je město závislé na svých obyvatelích a jak jeho obyvatelé na svém městě a jeho místech? Tyto otázky si kladly tvůrkyně nové autorské polodokumentární inscenace A studia Rubín Sweet Home Malá Strana, jmenovitě novinářka Magdaléna Rejžková a režisérka Olívia Fantúrová.

Rejžková se pro práci na textu inspirovala projektem v divadle Théâtre de l´Oeuvre obyvatel Marseilles, kde v posledních letech žije. „Jednu z tamních her připravili obyvatelé o svojí čtvrti. Lákalo mě udělat něco podobného v mé rodné Praze. Tím, že už několik let žiju v zahraničí, často přemýšlím o bydlení v symbolické rovině – co je vlastně domov – v té reálné jsem se pak při návratech do Prahy a procházkách centrem čím dál víc děsila při pohledu na zhasnuté byty a nevkusné turistické obchody: Kam se podělo město, co jsem znala? Dá se v něm ještě vůbec žít? Nebo už místní vytlačili turisté?“ přibližuje koncept Rejžková.

Získat odpovědi pomohla nejen čerstvá absolventka divadelní fakulty JAMU Olívia Fantúrová, ale i třicítka obyvatel Malé Strany různých věkových kategorií i profesí, kteří se se s tímto tvůrčím duem podělili o svůj příběh a vztah ke čtvrti. „Sweet Home je tak kolektivním, a snad i komunitním dílem. Do hry jsme šly spíš se skeptickými východisky, v rozhovorech ale nakonec přece jen zasvitla naděje. Výstižně to popsal jeden z našich respondentů, Malá Strana snad ještě není mrtvá, ale spíše zraněná bytost. Naše hra je tak právě o tom, kdo ji zranil a kdo ji teď naopak léčí. A doufám, že přispěje k debatě o tom, v jakých městech dnes chceme žít a co proto můžeme sami udělat. Ať už bydlíme na Malé Straně nebo kdekoliv jinde,“ dodává Rejžková.

Obě autorky vytvořily ze získaného materiálu nový divadelní text se smyšlenými postavami a lehce fantaskním dějem, který je ovšem inspirovaný rozhovory s obyvateli Malé Strany, legendami a pověstmi, historickými fakty z dávné historie ale i velmi blízké minulosti. Text je portrétem Malé Strany. V jeho středu stojí konfrontace dvou postav s rozdílným pojímáním města, bydlení a domova. Jejich konflikt je lemován důvěrně známými situacemi. Velice příznačně se podstatná část děje odehrává ve smyšlené, ale opět realitou inspirované malostranské hospodě, následně v opět smyšleném, ale realitou inspirovaném Airbnb.

A studio Rubín existuje na Malé Straně přes padesát let. S obyvateli Malé Strany sdílí těžkosti i radosti, které tato lokalita přináší. Touto inscenací chce přispět ke komunitnímu dění na Malé Straně a připomenout jejím obyvatelům, že je otevřeno i pro ně. Inscenace se zároveň dotýká širších témat, jakými jsou např. otázka bydlení a domova, vliv společenských a politických změn na město a jeho obyvatele, devadesátá léta a kuponová privatizace, převádění bytů do osobního vlastnictví, restituce nebo deregulace nájemného.

Další debut u nás prožije nadějná režisérka Olívia Fantúrová a čerstvá absolventka herectví na JAMU Eliška Vocelová. V inscenaci se objeví rubínovská stálice Alena Štréblová a fenomenální Petr Jeništa, který v posledních letech působil především v Divadle Na Zábradlí. A studio Rubín tak plní jeden ze svých cílů – propojovat mladé začínající tvůrce s etablovanějšími kolegy,“ popisuje obsazení inscenace umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Premiéra inscenace Sweet Home Malá Strana se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 10. prosince. První repríza bude následovat 11. prosince. Více informací je možné nalézt na oficiální stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích divadla.

Vstupenky jsou již nyní v prodeji na GoOut.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Smrtholka a deníky Jana Zábrany

A studio Rubín slavnostně zahájilo 54. sezonu Závislostí

A studio Rubín představuje premiérové inscenace a program 54. sezony. Během nadcházejících deseti měsíců uvede čtyři novinky zastřešené tématem závislosti. Jejich různé podoby budou tematizovány v inscenacích: Smrtholka – dark popová inscenace podle stejnojmenného románu Lucie Faulerové, Sweet Home Malá Strana – dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, Náhradní existence – autorská inscenace inspirovaná deníkovými záznamy Jana Zábrany, Muž dneška – dokumentární inscenace vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. Tvůrci v nich budou ze svébytných a osobních pozic prozkoumávat společenskou roli a existenci člověka v širších, až celosvětových souvislostech

„Mezi fenomény, které pandemická událost pomyslně vyslala do ringu, jsou individualismus a nezávislost. Velmi jasně a až fyzicky jsme mohli zakusit, že i když svůj vlastní vesmír prožíváme nezávisle a osobitě, nevylučuje nás to ze společnosti a existence v širších, až celosvětových, souvislostech. Pravděpodobně mnozí z nás v posledních měsících snad poprvé v životě pocítili, že ne vše je v jejich rukách a že jsou součástí většího celku. A tedy, že jsme závislejší, než jsme tušili, nebo si chtěli připustit,“ popisuje tematickou sezonu Dagmar Fričová umělecká šéfka A studia Rubín.

První premiérou naváže Rubín na úspěšné divadelní zpracování Jezera Biancy Bellové. V koprodukci se spolkem Kolonie pod vedením režisérky Lucie Ferenzové ožijí postavy knižního románu Smrtholka Lucie Faulerové – letošní laureátky Ceny Evropské unie za literaturu. Anita Krausová, Martina Jindrová a Petr Reif se ve svých nových rolích představí už 30. září.

Jak se dnes bydlí na Malé Straně? Můžou mít ještě čtvrti v centru velkých měst duši? Nebo už ji vytlačili turisté, obchody a krátkodobé pronájmy? Tyto otázky při tvorbě dokudrama o bydlení v Praze kladly obyvatelům Prahy 1 absolventka JAMU Olívia Fantúrová a novinářka Magdaléna Rejžková. Malá Strana není zdaleka jediná čtvrť s mizející dostupností bydlení. A studio Rubín v ní existuje a tvoří přes padesát let. Na otázky o (ne)dostupnosti bydlení, o (ne)existenci sousedských vztahů a lokální komunitě zodpoví během letošního prosince.

Závislost na náhradní existenci volí ti, kdo se nechtějí podvolit společenským okolnostem a převládajícím politickým i morálním trendům. Jedním z nich byl v minulosti geniální překladatel a literát Jan Zábrana. Jeho deníky, které si vedl od gymnaziálních let až do smrti, jsou skvělým svědectvím, nejen o době a režimu, ve kterém strávil celý život, ale také o existenciální situaci člověka, který se snaží vybudovat na značně okleštěném prostoru alespoň malý ostrov nezávislosti. Premiéra Náhradní existence se uskuteční v březnu 2022. Autorkou textu je spolu s režisérem a čerstvým absolventem Adamem Steinbauerem dramatička a dramaturgyně Simona Petrů

Na dokumentární inscenaci nominovanou na Ceny Thálie i Cenu Divadelních novin Jenom matky vědí, o čem ten život je naváže režisérka Barbara Herz další dokumentární inscenací tentokrát vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. V Muži dneška (pracovní název) prozkoumá společenskou roli muže dvacátého prvního století. Vychází z premisy, že na úsečce nemilosrdný, agresivní a výkonný versus pečující a empatický bude muset najít alespoň trochu autentickou roli. A k tomu ještě v pracovním nasazení třinácti měsíců v roce zvládnout řídit jednání s miminem v šátku. Premiéra se odehraje v červnu 2022.

Během celé sezony bude divadlo zároveň dávat větší prostor novinkám z 53. sezony Velkého úklidu, které se kvůli pandemickým opatřením nemohly vůbec reprízovat. Jedná se především o inscenace Jiřího Ondry Perníková chaloupka (čekání na lopatu), která představuje Alzheimerovou chorobu jako symbolický obraz naší společnosti, a Osobní Fudži, requiem křehkých duší, které na fenomén sebevraždy nahlíží pohledem „těch druhých“ – těch, kteří žijí dál a minulost jim neustále vstupuje do života. Dále o Na konci století ryb – temně pulzující bohapustou lovestory režiskérky Lucie Ferenzové, která je inspirovaná Rozhovory s přáteli Sally Rooneyové, rozhovory s druhými i se sebou samými a nabízí reflexi mnoha ismů dnešní doby. Klasické premiéry se dočká Ruka je osamělý lovec režiséra Ondřeje Štefaňáka, rubínovské reflexe kvantity i kvality sexuálního násilí na ženách v české kulturní obci i mimo ní. Tento zábavný a poučný quasi-autobiografický kabaret s množstvím odvážných čísel z pera jedné z nejvýraznějších evropských autorek nové generace Katji Brunner pro Rubín přeložila dramaturgyně Viktorie Knotková.

Kromě divadelních představení se diváci mohou těšit na bohatý doprovodný program nových textů z platformy Autor v domě 2021, koncerty, tématické diskuze i pokračování úspěšného podcastu Fade in Rubín. Aktuální informace je možné najít na webových stránkách divadla a profilech na sociálních médií.

Pavla Umlaufová 

 pro Taneční magazín

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Paralelní světy

Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko

Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknech se totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…

Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.

Alzheimer anebo Fischer?

Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.

Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil se k počet německy mluvící menši židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.

Snímek ze čtené zkoušky v A studiu Rubín

Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o chorobě v roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické kliniky v Mnichově.

První přípravy nad scénářem (anebo pod?)

V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.

Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Vůně perníku

Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. A to navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.

Alena Štréblová tak trochu netradičně

Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim  inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především  kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“

Miroslav Mejzlík, Jiří Štrébl a jeho sestra Alena

Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.

Nadhled i laskavý vhled

Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.

Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.

Richard Fiala a Miroslav Mejzlík (v pozadí Jiří Štrébl)

Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.

Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.

Nejen herecký koncert

Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.

Alena Štréblová, Richard Fiala a Miroslav Mejzlík

Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!

Hledání světla na konci tunelu?

Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.

»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«

Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković

Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi

Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl

Premiéra: 8. září 2020 v A studiu Rubín

Foto: Patrik Borecký, Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN