Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Paralelní světy

Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko

Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknech se totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…

Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.

Alzheimer anebo Fischer?

Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.

Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil se k počet německy mluvící menši židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.

Snímek ze čtené zkoušky v A studiu Rubín

Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o chorobě v roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické kliniky v Mnichově.

První přípravy nad scénářem (anebo pod?)

V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.

Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Vůně perníku

Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. A to navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.

Alena Štréblová tak trochu netradičně

Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim  inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především  kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“

Miroslav Mejzlík, Jiří Štrébl a jeho sestra Alena

Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.

Nadhled i laskavý vhled

Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.

Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.

Richard Fiala a Miroslav Mejzlík (v pozadí Jiří Štrébl)

Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.

Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.

Nejen herecký koncert

Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.

Alena Štréblová, Richard Fiala a Miroslav Mejzlík

Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!

Hledání světla na konci tunelu?

Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.

»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«

Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković

Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi

Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl

Premiéra: 8. září 2020 v A studiu Rubín

Foto: Patrik Borecký, Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Podzim na pražské Kampě

Kde? Ve Werichově vile!

Milí přátelé Werichovy vily, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,
pomalu se loučíme s létem, ale ve Werichově vile jsme tu pro vás stále. Babí léto a podzim přivítáme programem, který vás jistě potěší a my vás na něj srdečně zveme.

Začátkem září odstartujeme ve spolupráci s Národním muzeem cyklus přednášek Voscovek a Wherrick: CallingRadio Prague, jejichž součástí jsou i ukázky autentických scénářů a nahrávek dvojice V+W. Přijďte si poslechnout, jak Werich s Voskovcem pomocí rozhlasových pořadů z Ameriky bojovali proti nacismu.
Do písní Osvobozeného divadla, divadla Semafor a mnoha dalších v podání zpěváka Davida Kříže se můžete zaposlouchat na koncertě Ticho hvězd.

Že se vám zdá rok 2020 trochu zvláštní? Potom vás rádi přivítáme na stand-up comedy show Miloše Čermáka a Luďka Staňka Divnej rok 2020 – Nanečisto, kde o zábavu nebude nouze. 
K vile také neodmyslitelně patří divadlo, proto i v podzimních měsících bude na programu několik inscenací. Ke stálicím patří představení Margaritě s Ljubou Krbovou, dojemné monodrama španělského dramatika Carlose Be. Nebude chybět ani repríza dramatu Chopin_Sandová: milostné preludium, divadelně-tanečního rozhovoru motivovaného dopisy George Sandové a Fryderyka Chopina. O dospívání v 60. letech se rozpovídají pamětníci dokumentárního divadelního představení Tanky na plovárně.

Slovo a humor vile vládne. Proto se zastavte na podzimní Bizár slam poetry, nudit se rozhodně nebudete. Dávka humoru nebude chybět ani na pravidelném Werichovském potkávání, tentokrát s podtitulem Sranda není sprosté slovo.

Jan Kačer

A u povídání zůstaneme i další říjnový večer při setkání s panem Janem Kačerem, legendou českého divadla a filmu.

Abychom zpříjemnili vstup do nového školního roku i těm nejmenším, připravili jsme program také pro ně. Hned na začátku září proběhne ve vile slavnostní zahájení festivalu Děti, čtete? Čeká vás odpoledne plné milé zábavy. A i nadále pokračujeme v nedělních pohádkových představeních, tentokrát přijde děti potěšit Princezna Čokoláda.

Pokud se při podzimních procházkách po Praze zatouláte na Kampu, zastavte se i v Museu Kampa, kde stále pokračuje výstava světoznámého secesního malíře Alfonse Muchy a jednoho z nejúspěšnějších současných českých umělců Pasty Onera.
Těšíme se na vaši návštěvu!

Tým WV

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»SIGNAL Festival« promítal slogany na pražské nábřeží Malé Strany

Celebrity i veřejnost se nyní mohly účastnit projektu, který vrhal nové světlo na temný čas

Lidé mohli odesílat převážně pozitivní zprávy, které se promítaly na nábřeží Malé Strany. Konkrétně 28. a 29. dubna od 20.30 do půlnoci, mezi Mánesovým mostem a Hergetovou Cihelnou .

Tato akce, pořádaná ve spolupráci s každoročním SIGNAL Festivalem” lehkého umění, měla lidem nabídnout určitou podporu, zatímco svět bojuje s pandemií coronaviru. Avšak některé země se již pomalu vracejí k normálnímu životu. Prostřednictvím této akce se SIGNAL” připojil k řadám velkých kulturních akcí, které pozitivním impulzem přispěly  k současné situaci.

Trochu v dálce vzkaz herečky Jenovéfy Bokové

Světelné zprávy se tak trochu dívaly do blízké budoucnosti a přinesly kladnou motivaci. Několik celebrit posílalo zprávy na zeď, ta však byla rovněž  otevřena i pro širokou veřejnost. Kdokoli mohl napsat zprávu na Facebookové stránce festivalu Signal Festival a organizátoři postupně vybírali některé z nich, které byly zveřejněny. Tento projekt kolektivního sdělení upozornil na sílu lidské komunikace v době krize.

A další ze světelných vzkazů, tento od výtvarnice Kateřiny Šedé

Veřejný prostor začíná ožívat téměř po dvou měsících.  A tak proces návratu k normálnímu životu bez obličejových masek a beze strachu pokračuje. S pomocí světla jsme vytvořili místo, kde lidé dnes mohou říci, co dnes říkají ostatním, aby v této těžké době zvedli své nálady,“ uvedl ředitel festivalu Signal” Martin Pošta. Svět, ve kterém žijeme, se v důsledku pandemie změní. Věřím, že se lidé budou mít i pak na co těšit. Naše poselství přináší povzbuzení a motivaci pro nadcházející měsíce. A teď to potřebujeme nejvíce, “ ještě dodal.

Mezi zúčastněné osobnosti patřili filmový režisér Vít Klusák, herečka Jenovéfa Boková, cestovatel Ladislav Zibura, architektka Eva Jiřičná, zpěvačka Katarzia a výtvarnice Kateřina Šedá. Například herečka Jenovéfa Boková poslala zprávu „Všechno bude v pořádku, buďme k sobě milí.“

Světelné zprávy jsou podle organizátorů cestou k pozitivní budoucnosti po boji proti pandemii coronaviru.

Objevila se i trochu jadrnější přání…

Signal Festival” se tradičně koná na podzim v pražských ulicích, kde přináší umělecká díla, která spojují scenérii města s nejnovějšími technologiemi. S jednotlivými instalacemi a doprovodným programem vždy reaguje na aktuální sociální problémy, které nechává rezonovat na velké platformě veřejného prostoru.

TANEČNÍ MAGAZÍN