Paralelní světy

Úvodní premiéra nové sezóny „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“ v pražském A studiu Rubín nasadila laťku nebývale vysoko

Novou premiéru v A studiu Rubín jsem očekával s mnoha otázkami. Stejné problematice se poslední dobou věnuje množství dramatiků i divadelních a filmových tvůrců. Pouze na českých jevištních prknech se totiž s touto tematikou, pouze namátkou, již objevily tituly „Otec“ (divadlo Rokoko), „Zatmění“ (divadlo Broadway) anebo „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). Stejné chorobě se v této sezóně bude věnovat rovněž titul Jihočeského divadla „Still Alice (Stále jsem to já) Lisy Genovy“. Ten je známý i z filmového zpracování s Julianne Mooreovou. V Českých Budějovicích má být tato inscenace premiérována v dubnu 2021…

Než se budu věnovat detailněji „rubínovské inscenaci“, prosím, dovolte krátký exkurz k historii Alzheimerovy choroby.

Alzheimer anebo Fischer?

Víte že, Alzheimerova nemoc se klidně mohla jmenovat „Alzheimer-Fischerova“. Popisy diagnóz i obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách totiž, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, publikoval český lékař židovského původu Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy však byly plně doceněny až daleko později.

Oskar Fischer se narodil, v německy mluvící rodině správce statku, ve Slaném. Tam později maturoval na gymnáziu. Pak absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Následně vykonával lékařskou praxi v Praze. Řadil se k počet německy mluvící menši židovského původu. Z důvodu původu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína. Tam 28. února 1942, tedy před téměř osmdesáti lety, zemřel.

Snímek ze čtené zkoušky v A studiu Rubín

Ovšem, ani Aloysius Alzheimer to neměl, s popisem nově objevené choroby, vůbec snadné. Když prezentoval své nové objevy o chorobě v roce 1906 na setkání psychiatrů v Tübingenu, tak žádný z účastníků Alzheimerovi nepoložil pražádnou doplňující otázku. Okamžitě se přešlo k jinému tématu. Navíc, regionální list „Tübinger Chronik Ma” věnoval jeho objevu, v obsáhlé reportáži z kongresu, jedinou kratičkou větu. Alzheimer se tak vrátil zklamán do psychiatrické kliniky v Mnichově.

První přípravy nad scénářem (anebo pod?)

V té době dvaačtyřicetiletý německý psychiatr vylíčil případ své pacientky Auguste Deterové. Ta předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Teprve pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk.

Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Vůně perníku

Jak tuto vážnou chorobu chápat? Jak s ní žít? Jak se jí takzvaně „dostat na kobylku“? I tak mohly znít úvodní premisy tvůrčího týmu nebývale působivého představení „Perníková chaloupka (čekání na lopatu)“. A to navíc v komorně intimním, ale svou kontaktností a bezprostředností, i nic neodpouštějícím divadelním prostoru malostranského Rubínu.

Alena Štréblová tak trochu netradičně

Jak vkusný a informacemi nabitý (i tradičně nápaditě graficky zpracovaný) program divadla prozrazuje: Autoři postavili klasickou pohádku naruby. A tvoří prostor pro vnímání tragikomičnosti stařecké demence. K tomu jsou jim  inspirací vlastní zkušenosti s prarodiči a především  kniha rakouského spisovatele Arno Geigera ,Starý král ve vyhnanství´. Inscenace hledá naději ve vztahu dvou generací, cestu hlubokým a neprobádaným Alzheimerovským lesem a nabízí očistu skrze komiku. Přináší relativizaci ,normálního´ pohledu na svět a jeho civilizační choroby i znovunalezení společného dialogu a řádu, který se už nepodobá ničemu z toho, co se dá předem naplánovat.“

Miroslav Mejzlík, Jiří Štrébl a jeho sestra Alena

Musím konstatovat, že to vše se podařilo vpravdě na jedničku s hvězdičkou. Od dramaturgie, přes výtvarné řešení scény a kostýmů… Navíc, umocněno působivou hudební stránkou, až – v neposlední řadě – po excelentní herecké výkony.

Nadhled i laskavý vhled

Režisér, nesoucí jméno bývalého fotbalového reprezentanta (a nyní majitele sítě benzínových pump ONO), Jiří Ondra příjemně překvapil. Ve spolupráci s Lucií Ferenzovou připravili na motivy výše zmíněného rakouského autora plnohodnotnou prvotní látku. Bylo však brzo patrno, že ponechali i patřičný improvizační prostor všem hereckým osobnostem.

Osobně koukám tak trochu mezi prsty vždy na inscenace či televizní, respektive filmová, díla, kde je autor i sám sobě dramaturgem. V tomto konkrétním případě se sice jednalo „pouze“ o spoluautorku Lucii Ferenzovou, ale stejně… Po zážitcích z celého představení však jsem tentokrát nucen konstatovat, že zde to vůbec na škodu nebylo. Naopak, zřejmě to prospělo k pevnější struktuře a provázanosti celé inscenace.

Richard Fiala a Miroslav Mejzlík (v pozadí Jiří Štrébl)

Nejsilnějším dojmem z celé inscenace je paralelní prolínání se reálného světa, představ i bludů. Režisér zde ostrými střihy dosahuje kontrapunkt mezi pragmatickým světem i blouzněním a hledáním lidí, kteří skončili v osidlech Alzheimerovy choroby.

Ani prvky v rovině nadhledu (kupříkladu parafráze postavy vraždícího otce se sekerou z kultovního dílu „Studna“ ze seriálu „30 případů majora Zemana“) výsostně vážné téma neshazují. Naopak, dodávají mu lidské rozměry. A tímto stylem bych se mohl postupně vyjadřovat ke každému detailu „Perníkové chaloupky“.

Nejen herecký koncert

Ostřílený Miroslav Mejzlík v hlavní roli představení doslova exceloval. Dokázal odstínit různé intimní nuance člověka, který z jedné strany Alzheimerově chorobě podléhá, ale ze strany druhé si to nikterak nepřipouští. Výbornými partnery mu byli – tradičně výborní – Alena Štréblová a její bratr Jiří. A ani Richard Fiala v tomto hereckém excelentním kvartetu nezůstával nikterak v pozadí.

Alena Štréblová, Richard Fiala a Miroslav Mejzlík

Posledně jmenovaný je navíc i spoluautorem hudební stránky celého představení. Jeho písničky s kytarou nejen umocňovaly děj, ale navíc jednotlivé scény sympaticky provazovaly v jeden svébytný celek. Konečně někde nebyly písničky pouhými předěly či pověstnými „oslími můstky“, nýbrž plnohodnotnou složkou inscenace!

Hledání světla na konci tunelu?

Závěrem musím konstatovat, že „Perníková chaloupka“ se všem tvůrcům i ostatním složkám A studia Rubín nadmíru vydařila. Nasadila (nejen) zde vysokou laťku. A nezbývá se než těšit na další inscenace v tomto pražském komorním malostranském suterénu.

»Perníková chaloupka (čekání na lopatu)«

Autoři: Jiří Ondra a Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković

Hudba: Richard Fiala, Václav Hoskovec a Tomáš Alferi

Hrají: Miloslav Mejzlík, Richard Fiala, Alena Štréblová a Jiří Štrébl

Premiéra: 8. září 2020 v A studiu Rubín

Foto: Patrik Borecký, Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kytarový zážitek závěrem

Retrospektivní koncert legendárního Paca de Lucía uzavírá charitativní projekt „Flamenco De Sofa“. Tentokrát v koprodukci s Českou televizí. Tančit bude Joaquín Grilo.

Charitativní on-line festival „Flamenco De Sofa“, který od začátku června systematicky podporuje konkrétní španělské umělce, jde do velkého finále. Jako překvapení si pořadatelé připravili poslední představení, ve spolupráci s Českou televizí. Prezentují legendu flamenkové kytary, již nežijícího, Paca de Lucía.

Od 13. až do 19. srpna mohou zájemci zhlédnout záznam z koncertu „PACO DE LUCÍA & SEPTET“. Ten se uskutečnil v roce 1996 v Brně. Spolu s hlavní hvězdou vystoupili zpěvák Pepe de Lucía a tanečník Joaquín Grilo. Diváci teď mají jedinečnou možnost vychutnat si první koncert Septeta Paca de Lucía v České republice. Odehrál se tenkrát v samotném závěru jeho náročného evropského turné.

Finance vybrané během promítacího týdne budou poslány nové Nadaci Paca de Lucía, která má za cíl podporovat mladé a začínající umělce.

Mám obrovskou radost, že se nám podařilo ,Flamenco de Sofa´ zakončit takovýmto flamenkovým klenotem,“ říká ředitelka festivalu Karol Martincová. A dodává: „Festival měl mezi umělci i diváky velký úspěch. Moc děkujeme všem, kteří se rozhodli umělce v nelehké době podpořit.

Projekt „Flamenco de Sofa“ vznikl v České republice s myšlenkou pomáhat umělcům, kteří pochází z jedné z nejvíce koronavirem zasažených zemí.

Stream závěrečného představení je možné zdarma zhlédnout od 13. do 19. srpna na webových a facebookových stránkách vrcholícího festivalu. V tomto termínu mohou také diváci přispívat do „virtuálního klobouku“ libovolnou částkou.

Festival „Flamenco De Sofa“ uvede tuto nahrávku s laskavým svolením Pacovy rodiny, managementu a České televize.

UMĚLECKÉ OBSAZENÍ:
Paco de Lucía – kytara
Ramon de Algeciras – kytara
Pepe de Lucía – zpěv
Juan Manuel Canizares – kytara
Carlos Benavent – baskytara
Jorge Pardo – saxofony, flétna
Rubem Dantas – perkuse
Joaquín Grilo – tanec

On-line stream bude zveřejněn na webové stránce festivalu: www.flamencodesofa.com, ale rovněž na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=vDZqYxaGRHo a na facebookovém profilu: https://www.facebook.com/FlamencoDeSofa/ ve čtvrtek v 19 hodin a bude ke zhlédnutí do středy dalšího týdne.

Finance vybrané za jednotlivé koncerty budou poslány do Španělska jednotlivým souborům a rozděleny mezi účinkující, kteří vystupují na nahrávkách.

On-line festival „Flamenco De Sofa“ pořádá festival „Den flamenka“. Více informací najdete na: www.flamencodesofa.com.

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

A co první lednová premiéra v A studiu RUBÍN?

Tentokrát nikoli tři „čechovovské“ sestry, nýbrž pouze dvě. A k tomu jeden záhadný bratr. To vše v režii Ewy Zembok.

A studio Rubín uvede v rámci 52. sezóny zastřešené tématem „O čem jsme zapomněli mluvit?“ další autorskou inscenaci. 10. ledna 2020 představí absurdní komedii „DIY: po tátovi“. Ta je prokládaná úvahami nad nelehkým tématem – smrtí blízkého člověka a znovu objevováním jeho osobnosti skrze věci, které po sobě zanechal. 

Děj inscenace se odehrává v bytě po zemřelém otci. Setkávají se v něm dvě sestry a znenadání se objeví mladý muž. Jejich údajný bratr. Autorkou této detektivky s prvky eseje je Dagmar Radová. Sourozence představují Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla. Tyto tři herecké osobnosti režíruje Ewa Zembok.

Kristýna Frejová, úspěšná dcera slavných rodičů

Jak moc známe svoje blízké? Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky staví do popředí svého textu Dagmar Radová, která inspiraci čerpala jak z knih Jana Balabána „Zeptej se táty“ a „Životní úklid“ švédské umělkyně Margarety Magnussonové, tak z vlastní osobní zkušenosti. Ve scénáři tematizuje fakt, kdy smrt blízkého člověka zpozorní naše životy, promění pohled na ztraceného člověka a velmi často změní vnitřně i nás samotné.

Děj režisérka umístila do bytu po zemřelém otci, kde se setkávají dvě sestry, které se celkem dlouho neviděly. Jedna žije na maloměstě a druhá v cizině; jedna je trochu přízemní a úzkoprsá, druhá pracuje jako psycholožka. Překvapivé je, že v bytě zmizelo spousty věcí a nic nevypadá tak, jak si to ženy pamatují. A pak se v bytě objeví mladý muž. Jejich bratr, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Je výrazně mladší a v bytě se chová jako doma. Vzniká tím řada bizarních a komických situací odhalujících dosud nepoznaná fakta z otcova života, která už nemůže objasnit a vysvětlit.

Tyto komediální scény jsou prokládané monology, které se z intimnějšího a niternějšího pohledu vrací k otci, k jeho osobnosti a k vyrovnávání se s jeho odchodem. Monology fungují jako kontrapunkt k absurditě a komičnosti, jsou niterné a odhalují nám jednotlivé postavy, vyrovnávající se s otcovou smrtí každá skrze svou intimní zkušenost, zatímco touží odhalit něco podstatného o životě svém.

Vzniká tak žánr neobvyklé detektivky – skrze poznávání osobností sourozenců pátráme nejen po obrazu otce, ale i po tom, kým opravdu sourozenci jsou a jak moc jim po otcově smrti záleží na opodstatnění svého života. Proto jsou výrazným motivem věci, které otec v bytě zanechal jako mementa své osobnosti.

Pavel Neškudla

A co na tématu smrtí blízkého člověka zajímá režisérku inscenace Ewu Zembok? „Smrt, obzvlášť v rodině, je událost, která nás staví do hraniční situace a vyvolává v nás spoustu emocí. Alespoň ze začátku, v prvním okamžiku, jsme vůči tomu bezbranní. Chováme se proto přímo, reagujeme čistě, až pudově. Člověk se nemá za co schovat. A když se díky smrti blízké osoby objeví témata, o kterých se nemluvilo, může dojít ke katarzi. Nebo alespoň k momentu, ve kterém se člověk musí rozhodnout, co s tím faktem udělá. Můžeme vyčistit vzduch a já ráda vytahuji kostlivce ze skříně.“

Text hry Dagmar Radové vznikal přímo pro tři herecké osobnosti Kristýnu Frejovou, Halku Třešňákovou a Pavla Neškudlu. Scénu a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která tím v inscenaci vyzdvihla surreálnou linku intimních světů jednotlivých postav. V „lynchovském” světě plném bizarních objektů a nadsazených kostýmů dostávají zcela konkrétní a reálné situace další podstatný rozměr absurdity a humoru. Autorem hudby je Pavel Neškudla, který v inscenaci naživo hraje, a to na banjo. Díky tomuto nástroji doplněném o plochy studiově předtočené baskytary vytváří jedinečnou, tajemnou a lehce bizarní atmosféru opuštěného bytu po otci.

Halka Třešňáková, známá z filmů i divadelních prken

Premiéra inscenace „DIY: po tátovi“ se koná 10. ledna 2020, první repríza se odehraje 15. ledna 2020, obojí od 19.30 hodin v prostorách A studia Rubín.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN