Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej.“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

A co první lednová premiéra v A studiu RUBÍN?

Tentokrát nikoli tři „čechovovské“ sestry, nýbrž pouze dvě. A k tomu jeden záhadný bratr. To vše v režii Ewy Zembok.

A studio Rubín uvede v rámci 52. sezóny zastřešené tématem „O čem jsme zapomněli mluvit?“ další autorskou inscenaci. 10. ledna 2020 představí absurdní komedii „DIY: po tátovi“. Ta je prokládaná úvahami nad nelehkým tématem – smrtí blízkého člověka a znovu objevováním jeho osobnosti skrze věci, které po sobě zanechal. 

Děj inscenace se odehrává v bytě po zemřelém otci. Setkávají se v něm dvě sestry a znenadání se objeví mladý muž. Jejich údajný bratr. Autorkou této detektivky s prvky eseje je Dagmar Radová. Sourozence představují Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla. Tyto tři herecké osobnosti režíruje Ewa Zembok.

Kristýna Frejová, úspěšná dcera slavných rodičů

Jak moc známe svoje blízké? Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky staví do popředí svého textu Dagmar Radová, která inspiraci čerpala jak z knih Jana Balabána „Zeptej se táty“ a „Životní úklid“ švédské umělkyně Margarety Magnussonové, tak z vlastní osobní zkušenosti. Ve scénáři tematizuje fakt, kdy smrt blízkého člověka zpozorní naše životy, promění pohled na ztraceného člověka a velmi často změní vnitřně i nás samotné.

Děj režisérka umístila do bytu po zemřelém otci, kde se setkávají dvě sestry, které se celkem dlouho neviděly. Jedna žije na maloměstě a druhá v cizině; jedna je trochu přízemní a úzkoprsá, druhá pracuje jako psycholožka. Překvapivé je, že v bytě zmizelo spousty věcí a nic nevypadá tak, jak si to ženy pamatují. A pak se v bytě objeví mladý muž. Jejich bratr, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Je výrazně mladší a v bytě se chová jako doma. Vzniká tím řada bizarních a komických situací odhalujících dosud nepoznaná fakta z otcova života, která už nemůže objasnit a vysvětlit.

Tyto komediální scény jsou prokládané monology, které se z intimnějšího a niternějšího pohledu vrací k otci, k jeho osobnosti a k vyrovnávání se s jeho odchodem. Monology fungují jako kontrapunkt k absurditě a komičnosti, jsou niterné a odhalují nám jednotlivé postavy, vyrovnávající se s otcovou smrtí každá skrze svou intimní zkušenost, zatímco touží odhalit něco podstatného o životě svém.

Vzniká tak žánr neobvyklé detektivky – skrze poznávání osobností sourozenců pátráme nejen po obrazu otce, ale i po tom, kým opravdu sourozenci jsou a jak moc jim po otcově smrti záleží na opodstatnění svého života. Proto jsou výrazným motivem věci, které otec v bytě zanechal jako mementa své osobnosti.

Pavel Neškudla

A co na tématu smrtí blízkého člověka zajímá režisérku inscenace Ewu Zembok? „Smrt, obzvlášť v rodině, je událost, která nás staví do hraniční situace a vyvolává v nás spoustu emocí. Alespoň ze začátku, v prvním okamžiku, jsme vůči tomu bezbranní. Chováme se proto přímo, reagujeme čistě, až pudově. Člověk se nemá za co schovat. A když se díky smrti blízké osoby objeví témata, o kterých se nemluvilo, může dojít ke katarzi. Nebo alespoň k momentu, ve kterém se člověk musí rozhodnout, co s tím faktem udělá. Můžeme vyčistit vzduch a já ráda vytahuji kostlivce ze skříně.“

Text hry Dagmar Radové vznikal přímo pro tři herecké osobnosti Kristýnu Frejovou, Halku Třešňákovou a Pavla Neškudlu. Scénu a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která tím v inscenaci vyzdvihla surreálnou linku intimních světů jednotlivých postav. V „lynchovském” světě plném bizarních objektů a nadsazených kostýmů dostávají zcela konkrétní a reálné situace další podstatný rozměr absurdity a humoru. Autorem hudby je Pavel Neškudla, který v inscenaci naživo hraje, a to na banjo. Díky tomuto nástroji doplněném o plochy studiově předtočené baskytary vytváří jedinečnou, tajemnou a lehce bizarní atmosféru opuštěného bytu po otci.

Halka Třešňáková, známá z filmů i divadelních prken

Premiéra inscenace „DIY: po tátovi“ se koná 10. ledna 2020, první repríza se odehraje 15. ledna 2020, obojí od 19.30 hodin v prostorách A studia Rubín.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Flamenko v naší metropoli

Festival „Den flamenka” od čtvrtka 21. listopadu rozzáří podzimní Prahu. Můžete se těšit na besedy, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. A víte, co obnáší funkce palmera?

Po čtyři večery od 21. do 24. listopadovou Prahu rozzáří přední flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen u sebe doma ve Španělsku. Fenomén flamenko, jehož kolébkou je Andalusie, spontánní hudbou a tancem, totiž oslovil nespoutanou energií i vášní  celý svět.  Kastaněty, pestrobarevné šaty tanečnic, klapot podpatků a zvuk flamenkové kytary v letošním ročníku vzdají hold legendárnímu tanečníkovi a choreografovi Antoniu Gadesovi, který zemřel před 15 lety a z jehož odkazu dále čerpají nové generace.

Na festivalu se představí přední tanečníci Joaquín Grilo a Alfonso Losa. Výjimečný zážitek slibuje světová premiéra představení „Snění o Carmen” v podání tanečnic Irene Álvarez a Virginie Delgado či koncert, kterým festival uzavřou vynikající zpěvák Pedro El Granaín a kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Mezi skvělými muzikanty, doprovázejícími taneční představení, najdeme také synovce a spoluhráče slavného Paca de Lucía Antonia Sancheze. Ten vystoupil i na nezapomenutelném posledním Pacově pražském koncertu před devíti lety. Ale poznáte i nejrespektovanějšího španělského palmera (vytleskávače rytmu) Carlose Grila. Většinu hvězd letošního ročníku festivalu „Den flamenka” mohli příznivci tohoto vášnivého hudebního i životního stylu vidět ve filmech Carlose Saury „Flamenco“ a jeho pokračování „Flamenco, flamenco“.

Mezinárodní „Den flamenka” byl ustanoven na 16. listopadu, kdy bylo flamenco v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Praha se festivalem „Den flamenka” připojuje k oslavám již popáté.

Antonio Gades

Festival opět nabízí pestrý doprovodný program zahrnující dílny se španělskými lektory, filmové projekce věnované Antonio Gadesovi, besedy pro školy i širokou veřejnost, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. Předprodej vstupenek a podrobné informace o festivalu na www.denflamenka.cz.

Ve čtvrtek 21. listopadu v Divadle U Hasičů otevře festival vystoupení současné taneční hvězdy mužského flamenka první velikosti Joaquína Grila. Právě on má v krvi Gadésův taneční styl i charisma a ve svém osmdesátiminutovém vystoupení mu složí okázalou poctu. Tanečníka, který vévodí flamenkovému tanci již přes třicet let a má za sebou řadu ocenění a úspěšná turné po celém světě, doprovodí elitní spoluhráči: kytarista Francis Gómez, zpěváci Londro a Manuel Tañé, tanečníkův bratr Carlos Grilo, nejvyhledávanější španělský palmero, tedy vytleskávač rytmu a perkusista Ané Carrasco.

V pátek 22. listopadu je na programu v klubu Limonádový Joe představení Legado” (Dědictví), které flamenkový tanečník a choreograf Alfonso Losa přímo věnoval velikánovi mužského flamenka – Antonio Gadesovi. Podobně jako Gades dokáže Losa propojit tradiční flamenkové pojetí tance s elegancí baletní školy a v představení na toto dědictví po velkém choreografovi odkazuje. Virtuózního kytarového partu se v doprovodu představení ujme Antonio Sanchez, synovec Paca de Lucía. Ano ten, který se svým legendárním strýcem vystoupil i na jeho posledním pražském koncertě ve Smetanově síni před devíti lety. Výjimečnou atmosféru pátečního večera posléze podtrhne a završí flamenková diskotéka s DJ Ekirnem.

Sobota 23. listopadu nabídne ve velkém sále Městské knihovny nejprve flamenkovou fiestu, kde budou k vidění exhibiční choreografie tanečních akademií z celé České republiky i Slovenska. V hlavním programu pak proběhne světová premiéra tanečního představení „Snění o Carmen”, kterou připravily tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado. Ve fantazii o čtyřech aktech na motivy mýtu o Carmen od Prospera Mériméeho pronikneme do nejcharakterističtějších rysů osobnosti Carmen skrze dvě tanečnice, které ztvární rozlišné obrazy této legendy.

Tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado

V neděli 24. listopadu festival uzavře v Českém muzeu hudby fenomenální flamenkový zpěvák Pedro El Granaíno, kterého doprovodí kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Rodák z romské muzikantské rodiny z Granady se postupně vypracoval v jednoho z nejsvébytnějších flamenkových zpěváků. Jeho nezaměnitelný hlas už slyšel Londýn, New York, Istanbul, Los Angeles, San Francisco, Mexiko, Paříž, Miami, Amsterdam i Řím. Nyní se s písněmi o nezměrné radosti, lásce, starostech i životních strastech tryskajících přímo ze srdce Pedra El Granaína setká i pražské publikum.

Záštita: španělský velvyslanec Angel Lossada Torres Quevedo

Hlavní partneři: Magistrát hlavního města Prahy, Praha 2, Studio Itaka, Smart Communications

Partneři: Velvyslanectví Španělska v České republice, Institut Cervantes, Turespaña, Flamenkin, ARGO pro film, Toro Blanco, Informuji.cz, Camara de Comercio Hispano-Checa, Alena Krčálová.


Foto: Smart Communications

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN