Akrobaté z Berlína otevřou témata deprese a domova
Pražská Jatka78 zvou na představení v neděli 20. února. Dva talentovaní akrobaté z berlínské novocirkusové company Analog uvedou dvě sóla během jednoho večera, start je v 19.30. Show se uskuteční pouze jednou.
Dva akrobaté z německé novocirkusové party Analog uvedou v neděli 20. února na Jatkách78 dvě fyzicky i psychicky náročná sóla během jednoho večera. Na pódium velkého sálu divadla přinesou témata, která se mohou dotknout nás všech. O tom, co znamená pro jedince domov, pojednává WILT and shine Floriana Zumkehra. Vystoupení Stick to me Carlose Zaspela zkoumá dynamiku vztahů lidí s depresí. Současná akrobacie a nový cirkus nemají být podle těchto umělců jen veselou a zábavnou podívanou. Mohou promlouvat k současným problémům a vyjadřovat se k osobním tématům, přičemž právě umění může být prostředkem, jak se s nimi vyrovnat. Dvojprogram Analog Goes Solo uvedou Jatka78 v české premiéře, pro Zumkehra půjde po streamovaných uvedeních dokonce o světovou premiéru před živým publikem.
A studio Rubín připravilo novou polodokumentární inscenaci
Zabývá se problematikou (ne)dostupnosti bydlení v Praze a otázkou domova
Pražské divadlo A studio Rubín připravilo třetí inscenaci tématické sezony Závislostí. Premiéra nové autorské inscenace Sweet Home Malá Strana novinářky Magdalény Rejžkové a režisérky Olívie Fantúrové se uskuteční 10. prosince v 19.30 hod. Skoro dokudrama o (ne)dostupnosti bydlení v Praze, o (ne)existenci sousedských vztahů a otázce, zda lokální komunita stále žije, vzniklo na základě rozhovorů s třiceti respondenty z Malé Strany. Postavy inspirované skutečnými událostmi, legendami, pověstmi a historickými fakty hraje herecké trio Alena Štréblová, Eliška Vocelová, Petr Jeništa.
Jak se žije v turisticky atraktivním velkoměstě? Může si člověk v historickém centru vytvořit domov, nebo je určené jen pro hotely, restaurace a Airbnb? Jak je město závislé na svých obyvatelích a jak jeho obyvatelé na svém městě a jeho místech? Tyto otázky si kladly tvůrkyně nové autorské polodokumentární inscenace A studia Rubín Sweet Home Malá Strana, jmenovitě novinářka Magdaléna Rejžková a režisérka Olívia Fantúrová.
Rejžková se pro práci na textu inspirovala projektem v divadle Théâtre de l´Oeuvre obyvatel Marseilles, kde v posledních letech žije. „Jednu z tamních her připravili obyvatelé o svojí čtvrti. Lákalo mě udělat něco podobného v mé rodné Praze. Tím, že už několik let žiju v zahraničí, často přemýšlím o bydlení v symbolické rovině – co je vlastně domov – v té reálné jsem se pak při návratech do Prahy a procházkách centrem čím dál víc děsila při pohledu na zhasnuté byty a nevkusné turistické obchody: Kam se podělo město, co jsem znala? Dá se v něm ještě vůbec žít? Nebo už místní vytlačili turisté?“ přibližuje koncept Rejžková.
Získat odpovědi pomohla nejen čerstvá absolventka divadelní fakulty JAMU Olívia Fantúrová, ale i třicítka obyvatel Malé Strany různých věkových kategorií i profesí, kteří se se s tímto tvůrčím duem podělili o svůj příběh a vztah ke čtvrti. „Sweet Home je tak kolektivním, a snad i komunitním dílem. Do hry jsme šly spíš se skeptickými východisky, v rozhovorech ale nakonec přece jen zasvitla naděje. Výstižně to popsal jeden z našich respondentů, Malá Strana snad ještě není mrtvá, ale spíše zraněná bytost. Naše hra je tak právě o tom, kdo ji zranil a kdo ji teď naopak léčí. A doufám, že přispěje k debatě o tom, v jakých městech dnes chceme žít a co proto můžeme sami udělat. Ať už bydlíme na Malé Straně nebo kdekoliv jinde,“ dodává Rejžková.
Obě autorky vytvořily ze získaného materiálu nový divadelní text se smyšlenými postavami a lehce fantaskním dějem, který je ovšem inspirovaný rozhovory s obyvateli Malé Strany, legendami a pověstmi, historickými fakty z dávné historie ale i velmi blízké minulosti. Text je portrétem Malé Strany. V jeho středu stojí konfrontace dvou postav s rozdílným pojímáním města, bydlení a domova. Jejich konflikt je lemován důvěrně známými situacemi. Velice příznačně se podstatná část děje odehrává ve smyšlené, ale opět realitou inspirované malostranské hospodě, následně v opět smyšleném, ale realitou inspirovaném Airbnb.
A studio Rubín existuje na Malé Straně přes padesát let. S obyvateli Malé Strany sdílí těžkosti i radosti, které tato lokalita přináší. Touto inscenací chce přispět ke komunitnímu dění na Malé Straně a připomenout jejím obyvatelům, že je otevřeno i pro ně. Inscenace se zároveň dotýká širších témat, jakými jsou např. otázka bydlení a domova, vliv společenských a politických změn na město a jeho obyvatele, devadesátá léta a kuponová privatizace, převádění bytů do osobního vlastnictví, restituce nebo deregulace nájemného.
„Další debut u nás prožije nadějná režisérka Olívia Fantúrová a čerstvá absolventka herectví na JAMU Eliška Vocelová. V inscenaci se objeví rubínovská stálice Alena Štréblová a fenomenální Petr Jeništa, který v posledních letech působil především v Divadle Na Zábradlí. A studio Rubín tak plní jeden ze svých cílů – propojovat mladé začínající tvůrce s etablovanějšími kolegy,“ popisuje obsazení inscenace umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.
Premiéra inscenace Sweet Home Malá Strana se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 10. prosince. První repríza bude následovat 11. prosince. Více informací je možné nalézt na oficiální stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích divadla.
Příprava nového projektu zavedla protagonistky ProFitArt do Norska a na Island
Expedice k domovu je název nového projektu, který pod hlavičkou produkční platformy ProFitArt připravují autorky a protagonistky Dominika Špalková a Bára Ungerová. V rámci expedice za podstatou toho, co dělá domov domovem, se vydaly na cestu na Island. V Norsku a na Islandu paralelně vznikají dvě další verze inscenace, a právě norští a islandští umělci v těchto dnech dorazili na rezidenční pobyt k nám, do České republiky.
Autorský audiovizuální projekt Dominiky Špalkové a Báry Ungerové pro rodiny s dětmi se bude odehrávat ve speciálně upraveném karavanu, který je zároveň výtvarnou instalací. Autorky hledají odpověď na otázku, co je vlastně domov a co k němu patří. Ve svém bádání se vydaly na cestu, která vede daleko od jejich domovů – na Island.
V rámci dvacetidenní expedice, kterou Dominika Špalková a Bára Ungerová absolvovaly společně s Lucií Dlabolovou, se autorky konceptu a zároveň protagonistky seznámily s tamními partnery projektu, kterým je divadelní studio Handbendi v čele s herečkou a režisérkou Gretou Clough, a začaly společně s třemi islandskými performery pracovat na tématu projektu.
První fázi expedice umělkyně strávily v povinné pětidenní karanténě, díky které se mohly blíže seznámit s předměty denní potřeby v islandských domácnostech a z rodinných alb poznat lokální historii a tradici. Poté mohla skupina začít zkoušet ve studiu Grety Clough v městě Hvamstangi. V rámci poznávání významu a tradice motivů se Češky podívaly do Muzea textilu s prohlídkou historických materiálů a textur ručních uměleckých prací nebo do skanzenu zachovalých historických domů.
„Po návratu do studia jsme se věnovaly intenzivnímu teambuildingu a pokračovaly ve společné práci na projektu. Pro islandské partnery jsme připravily pohybový warm-up a Bára Ungerová představila téma motivů, která chceme následně použít v divadelním představení. Společně jsme skládaly ručně vyrobené kaleidoskopy a rozvíjely jsme téma vzorů, lomení obrazu, imaginace, proměny obrazů a možnosti využití kaleidoskopů v našich jednotlivých inscenacích,” popisuje Dominika Špalková.
Společná práce pokračovala zkouškami storytellingu, při nichž se skupina zabývala tématem ideálního domova. „Celkově byla expedice velmi intenzivním uměleckým i lidským zážitkem. Dozvěděly jsme se, jak v těsné součinnosti jsou Islanďané s přírodou a přírodními živly. Vzájemně jsme si vyměnili své profesní a tvůrčí zkušenosti a pracovali jsme intenzivně na rozvoji společného projektu,” shrnují Špalková s Ungerovou expedici, jejíž další část probíhá právě teď v České republice.
Tři islandští performeři společně s režisérkou Gretou Clough a dva norští umělci právě tráví čas v obci Lubná, kde se momentálně nachází již zakoupený divadelní karavan. Během dvaceti dnů strávených s českým týmem budou dále zkoumat podstatu toho, co dělá domov domovem. Během prvních dnů kromě zkoušení v Lubné navštíví i Litomyšl a tamní White Gallery nebo se vydají na výlet do obce Kozlov. Ke zkouškám se připojí také light designer Jiří Šmirk, který na české inscenaci bude spolupracovat. Během příštího týdne se skupina na několik dnů přesune do Hradce Králové a poslední dny umělci stráví v Praze, kde je pro ně připraven bohatý kulturní program.
Projekt bude pokračovat expedicí do Norska a česká premiéra projektu Moetivi Karavan / Expedice k domovu je plánovaná na květen příštího roku.
Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela
Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?
Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?
V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.
Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“
Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.
V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.
Na archivním snímku s Karlem Gottem
Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.
Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.
Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.
Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.
Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.
