Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019,  konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

Ze zkoušek v Paláci Akropolis

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« byla „in“

Ve Studiu ALTA s francouzsko-portugalským esprítem, šarmem a energií.▐ Tanečnice se vším všudy.▐ Příjemné monodrama.▐ S dracenou jako dračice, ▐ Osvíceně na osvíceném jevišti.▐ Pořádající ProFitArt se o inscenaci ani ALTĚ nezmiňuje?▐ Neutuchající potlesk.▐

Cécile Da Costa je zpěvačka, tanečnice a performerka s francouzskými a současně portugalskými kořeny. Již delší dobu žije a tvoří v Praze. Nikoli nadarmo (a určitě ne zadarmo) získala – za rok 2018 – prestižní ocenění Tanečnice roku. I byla finalistkou nominací na cenu Total Physical awards in Fringe 2017. A to konkrétně za představení „Vypravěč“ v režii Petra Boháče. Nyní je tedy i choreografující režisérkou.

Nebojím se stárnutí, bojím se, že zestárnu.“

Účastnil jsem se ve Studiu ALTA druhé reprízy, více než měsíc po premiéře. Navíc „nepoznamenaný“ předcházejícím, cenami ověnčeným, „Vypravěčem“.

Žiju docela slušný život. Dělám rozumná rozhodnutí, mluvím přiměřeně, mám rozumné myšlenky.“

One woman shov Da Costy mne velmi mile překvapilo. Šlo o velice prokomponované představení, s mistrně připraveným (vnitřním i vnějším) monologem, vyzrálou pěveckou interpretací a zejména – nadhledem.

Proč se mne nikdo neptá, kdo jsem?“

Cécile Da Costa si pohrává na osvíceném jevišti, kde se nachází pouze polstrovaná rozkládací sedačka s (pro mne) neidentifikovatelnou květinou fíkusovitého typu. Později jsem byl poučen, že se jedná o rostlinu jménem dracena. Ale zpět k hlavní představitelce. Povídá si, jak již bylo řečeno, sama se sebou i diváky. Monology jsou svébytné, spíše neposouvající děj. Někdy mírně filosofující, častěji spíše black-autové. Nakonec – můžete posoudit sami, zde mezi mými autorskými odstavci.

Nelze uniknout vysvětlování. Proč trávím čas vysvětlováním?“

Po delší době, kdy například i ve velmi sledovaném televizním seriálu televize Nova „Ulice“ hraje tanečnici a baletku spíše obézní herečka, se dočkáváme v podobě Cécile Da Costy postavy skutečně tanečních parametrů a zejména vzhledu. Netvrdím, že by každá tanečnice musela mít zákonitě míry a předpoklady legendární modelky Twiggy. Ale nějak si kupříkladu nedovedu tu obtloustlou herečku s krátkýma nohama, ze zmíněného televizního seriálu, představit v alespoň trochu ladné a estetické taneční kreaci. Tady tedy pro interpretku i autorku v jedné (útlé) osobě veliká poklona!

Co se stane v den, kdy přestanu vysvětlovat? Budu muset…“

Roselyne“ nelze automaticky kategorizovat jako taneční představení. Ano, pohybovým bezesporu je. Z druhé strany by se tato vypointová hříčka klidně mohla účastnit dávného činoherního festivalu monodramat v Chebu.

Mám tajný úkol. Musím být neustále št´astná. Jsem z toho v neustálém stresu.“

Pořadatele musím pochválit. A to velmi. Za dokonale připravený a vytištěný divadelní program. K tomu ještě navíc za separát s překlady všech monologů interpretky!

Nejmenuji se Veronika, Monika, Petra, Magda, Taťána, Kateřina…“

Roselyne“ je skvělým one woman show! Nemá nevyváženou ani slabou chvilku. A že to není pouze můj subjektivní názor, dokumentoval bezmála desetiminutový potlesk po repríze. A sedm děkovaček Cécile da Costa na otevřené scéně. Tomu tak obvykle nebývá ani na premiérách.

Jmenuji se Roselyne.“

Trochu záhadnou zůstává produkující společnost ProFitArt. Na svých www-stránkách toto představení, ani dokonce Studio ALTA, nikterak nepropaguje! Prostě, absolutně žádná zmínka. Divné. Prapodivné… Ale možná o to více, než píše a zaznamenává na web, pracuje a produkuje?

Psáno z reprízy 1. 12. 2019

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie, režie: Cécile Da Costa

Účinkuje: Cécile Da Costa

Režijní spolupráce: Dominika Špalková

Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská

Light design: Jiří Šmirk

Délka představení: 43 minut

Producent: ProFitArt / www.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Poděkování od autorky za podporu: Eva Michková, Kristýna, Mariae, Renata Balko, Kateřina Tětivová, Magda Marková, Kristýna Dvouletá

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein (za přispění jevištních monologů Cécile Da Costa)

TANEČNÍ MAGAZÍN

V divadle PONEC trilogie konec

Spitfire Company uvede závěrečný, konkrétně třetí, díl trilogie „Constellations“! Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v akci. To vše v režii Petra Boháče.

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“. Ta proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly „Before I Say Yes“ a „Time For Sharing“. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. „Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: „Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská. Ta získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III. My Son Looking to the Sun«

  1. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24a, Praha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Trailer: https://youtu.be/7wJAw6F3JKk

 Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: „Miss Amerika“ (2018), „Konec člověka“, „Doba z druhé ruky“ (2018), „Fragmenty milostných obrazů“ (2017), „Opera and the French Revolution“ (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, „Lessons of Touch“ (2015, koncept, režie), „Sniper’s Lake“ (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), „Krevety à la Indigo“ (2013, režie), S/He is Nancy „Joe“ (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: „Constellations I.“, „One Step Before the Fall“, „Bad Clowns“, „Procesy 10/48/7830“, „Nedotknutelní“, „Krevety á la Indigo“ a jiné. Za projekt „One Step Before The Fall“ získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album „Chamaleo“ vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka.

Spitfire Company je progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako „Proces -… o Miladě Horákové“, „Konec — člověka“, „Doba z druhé ruky“, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, „ČEZko Forever“ o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či „Antiwords“ inscenované na základě Havlovy jednoaktovky „Audience“. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty „One Step Before the Fall“, „Vypravěč“ anebo „Animal Exitus“.

Projekty Spitfire Company jsou podporovány v letech 2018-2020 víceletým grantem ve výšce 1 400 000 Kč.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN