Můžeme si vyprávět krásné příběhy, i když čelíme katastrofě?

V době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost

 „Mami, až vyrostu, budou v oceánech pořád ryby?“ Na tuto a mnohé jiné otázky své osmileté dcery Thelmy maminka, choreografka a performerka Cécile Da Costa nezná odpověď. Protože v době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost. Ale obě mohou začít prozkoumávat bod nula, kde je nekonečný prostor tvarů, linií, dimenzí. V tom jim pomáhá performer Lukáš Karásek.

Autorská inscenace Cécile Da Costy vznikla v době covidového lockdownu, kdy se musela zastavit a jen pozorovat. Začala přemýšlet o budoucnosti a neznámých vyhlídkách. Když se podíváme před sebe, vidíme možný kolaps naší společnosti nebo dokonce civilizace? Zastavil by tento kolaps očekávanou budoucnost nebo by otevřel nekonečné množství dalších? Neexistuje žádná odpověď, jen další otázky.

Jak se spolupracovalo mamince s dcerou?

Cécile dodává: „Není to úplně poprvé, co Thelma vystupuje na jevišti – v šesti letech hrála jedno představení s Lenkou Tretiagovou. Ale je to poprvé, co je zapojena do většího projektu a na jevišti je jediné dítě. A musím říct, že tím procesem prochází opravdu velmi dobře a tvrdě pracuje. Jenom někdy nechápe, proč bychom měli takhle tvrdě pracovat. Já hlavně musím dávat pozor, abych na ni netlačila, aby nepřekročila své limity, protože to by nebylo dobré ani pro ni, ani pro nás. Takže musím naslouchat jako režisérka i jako matka a balancovat tyto dvě polohy. Nicméně musím říct, že jsem na ni hrdá, protože je velmi zodpovědná a dává do toho hodně. Moc doufám, že si den premiéry užije.“

Na otázku, zda má Thelma také nápady, odpovídá: „Velmi často má nápady a pak to přebírá a chce režírovat. Říká mi, co bych měla dělat a kde bych měla být, což je většinou velmi vtipné, ale někdy ji musím zastavit. „

Představení vzniklo v produkci ProFitArtu s podporou koproducenta – divadla PONEC. Hovoří se v něm česky, francouzsky a anglicky. Pro plnohodnotný umělecký zážitek není třeba ovládat všechny tři jazyky, postačí okrajová znalost alespoň jednoho. Inscenace je primárně určená pro dospělé, ale je i vhodná pro rodiny s dětmi od 8 let.

Cécile Da Costa je zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu žijící v Praze. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou. Nyní působí již několik let jako performerka a choreografka Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“. Za své sólové představení Vypravěč v režii Petra Boháče získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci Total Physical Award na Edinburgh Fringe Festival 2017. Její první autorskou inscenací je sólo Roselyne (2019), kterou evropská platforma Aerowaves vybrala mezi dvacet nejzajímavějších počinů mladých tvůrců tance a pohybového divadla pro rok 2021.

Produkční platforma ProFitArt byla založena v roce 2012 Šárkou Pavelkovou a Josefem Neufusem. Její zaměření je zejména na oblast nezávislého nonverbálního, fyzického a současného tanečního divadla. Mezi spolupracovníky se vystřídalo mnoho významných již etablovaných umělců, ProFitArt však poskytl prostor i pro choreografickou či režijní tvorbu začínajících umělců, mezi něž se řadí Alexandr Volný (CZ), Lukáš Lepold (CZ), Cécile Da Costa (FR), Marta Sobotková (CZ) nebo Martin Talaga (SK).

Teaser:  https://youtu.be/jZNj2G4GjkI

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín 

Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu

Spifire Company zkoumá téma rovnoprávnosti

Ve Švandově divadle přistane Spitfire Company. Společná inscenace prozkoumá genderovou rovnoprávnost

Jedinečné spojení kamenného a nezávislého divadla nabídne nový titul Švandova divadla. Pro smíchovskou scénu ho připravuje autorská a režijní dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Inscenace s provokativním názvem Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu nabídne osobitý pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). A v dnešní společnosti prozkoumá témata jako šovinismus, předsudky či rovnoprávnost. Premiéra inscenace, jejíž podobu utvořily i názory a zkušenosti účinkujících herců a tanečníků, bude 27. listopadu 2021 ve Studiu Švandova divadla.

Nakolik je společnost doopravdy připravena na rovnoprávnost mužů a žen? Jak jsou na tom v tomto směru lidé s odlišnou sexuální orientací? Jak moc nás ovlivňují předsudky a zažité stereotypy společenských rolí? A co když na tom šovinismu přece jen něco bude? I tato témata otevírá a prověřuje inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu vznikající v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company.

 

Pátrání v postojích a předsudcích

Výchozím impulsem pro napsání hry byl pro Petra Boháče život a myšlenky Otto Weiningera (1880-1903), mladého filosofa a autora knihy Pohlaví a charakter. Jeho radikální názory týkající se žen, sexu či židovství zaujaly například Henrika Ibsena, Sigmunda Freuda, Egona Schieleho, Ludwiga Wittgensteina i Adolfa Hitlera. Weininger, sužovaný svojí jinakostí – byl Žid a pravděpodobně i homosexuál – proslul mimo jiné zarytou nenávistí k ženám. V pouhých třiadvaceti letech pak spáchal teatrální sebevraždu.

„Naše sexualita nás ovlivňuje více, než si sami dokážeme přiznat. Ovlivňuje naše jednání, pohled na svět i úsudek o druhých lidech. Bojíme si to přiznat, ale sexualita je esenciální hodnotou, která nás utváří. Toto si velmi dobře uvědomoval Otto Weininger, když psal své ikonické dílo. Proto je důležité se k němu vracet, i když s jeho myšlenkami nesouhlasíme,” říká Petr Boháč a Miřenka Čechová ze Spitfire Company.

Rozporuplná Weiningerova osobnost je v inscenaci rozdělená do tří různých složek Weiningerovy osobnosti. Ty ztvárňují Jan GrundmanMarie Štípková a hostující Jiří Böhm. Jejich herecké kreace dotvářejí tanečnice Sabina Bočková a tanečník Lukas Blaha. Ti ztělesňují stěžejní okamžiky ze života mladého filosofa, ale i obecnější principy mužského a ženského těla.

Zcela unikátní dějovou linku tvoří komentáře, které pod vedením Miřenky Čechové přinesli do původního Boháčova textu sami herci. Ti předváděné výjevy doplňují, glosují, rozporují nebo mu naopak přitakávají. „Od začátku jsme počítali s tím, že Jan Grundman, Marie Štípková a Jiří Böhm dostanou v inscenaci prostor pro vlastní vyjádření a vnesou do ní autorský pohled ovlivněný jejich názorem a zkušeností,“ potvrzuje Miřenka Čechová a Petr Boháč ze Spitfire Company.

 „V naší nové inscenaci jde bez nadsázky o hledání a pátrání; nejen ve směřování a náladách společnosti, ale též v nás samotných – v našich postojích, předsudcích i v našich výrocích, které na první pohled mohou vypadat neškodně,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

A dodává, že se v ní důmyslně pracuje s nahotou a nechybí v ní ani lehkost a humor. „Hledání myšlenek se tu děje nejen skrze prozkoumávání vyřčených slov, ale též skrze tělo samotné, jeho dispozice a jeho rozpory. Vznikají tak velmi sugestivní obrazy,“ uvádí Kinská.

Ženský pohled na věc

Weiningerovy výroky postavili tvůrci do kontrastu s dalšími inspiračními zdroji. K nim patří i povídka Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové (1860-1935), socioložky a pozoruhodné autorky, jež se stala vzorem budoucího feministického hnutí. Zčásti autobiografický text napsala Gilmanová po těžkém záchvatu poporodní psychózy, která se však v její době považovala za projev hysterie. Inscenace pracuje také s osobou Valerie Solanas (1936-1988), americké spisovatelky pohrdající muži, proslulé svým radikálním feministickým manifestem SCUM (Society for Cutting Up Men). Žena podobně zarputilá jako její myšlenkový protipól Weininger se později „proslavila“ pokusem o vraždu Andyho Warhola

Výrazný výtvarný koncept Lucie Škandíkové pracuje s bílou plochou jako projekčním plátnem pro imaginaci i hledání sebe sama. Minimalisticky pojatému prostoru vévodí mnohoznačný zlatý předmět provokující divákovu představivost. Výrazným prvkem jsou také paruky v duchu typického warholovského účesu.

Skladatel Jan Kučera vyšel například i z Beethovenových motivů a herci přímo na scéně využijí looper.

„Inscenace je mimo jiné nápaditě provokativní polemikou o šovinistickém uvažování v oblasti sexuality a společenských rolí. Aktuální události i výroky známých osobností ze světa politiky, vědy a kultury nás přesvědčují o tom, že téma rovnoprávnosti, různě aplikované nadřazenosti a konfrontace našich předsudků jsou stále aktuálnějším tématem ke zpracování a diskusi,“ uzavírá Martina Kinská.

Premiéru 27. listopadu ve Studiu Švandova divadla následují již vyprodané reprízy 29. listopadu a 4. a 29. prosince 2021. V roce 2022 bude titul na programu 12. ledna 2022.

Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company

 

O čem inscenace podle vás je?

Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?

Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.

Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?

Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.

Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.

Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?

Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.

V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?

Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.

Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?

Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.

Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.

Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.

Foto: Alena Hrbková, Vojtěch Brtnický

 

 Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Je tu premiérová zimní edice „Za dveřmi“

Ostrůvky živého umění i divadelní galerie v ulicích Prahy. Vystoupí i taneční Duncan centre.

Prahu od 7. do 13. prosince naplní ostrůvky živého umění, otevře se i divadelní galerie. Na tramvajových zastávkách, náměstích a křižovatkách Pražané potkají žongléry, tanečníky, mimy i herce čtoucí poezii. V Pražské tržnici vyroste také na čtyři dny divadelní galerie s oživlými obřími loutkami a akrobatickými stroji, které prezentovaly Českou republiku například v Šanghaji nebo Bahrajnu. To vše v rámci první zimní edice festivalu pouličního divadla „Za dveřmi“.

Druhý adventní týden budou moct lidé potkat divadlo v ulicích. „Předvánoční čas zpestříme kolemjdoucím několika speciálními performance a instalacemi, které se budou odehrávat na různých místech metropole,“ říká o prvním zimním festivalu pouličního divadla jeho producent Jakub Vedral.

Jakub Vedral

Součástí festivalu budou ostrůvky živého umění, které se objeví na odlišných místech od 7. do 11. prosince v odpoledních a podvečerních hodinách. Na křižovatkách, zastávkách městské dopravy i náměstích přinesou radost kolemjdoucím hudebníci, divadelníci a artisté. Potkat budou moct například žonglérské duo Bratři v tricku na běžkách, divadelní soubory Spitfire Company, G.N.A.T., Squadra Sua a další, zatančí také konzervatoř Duncan centre.

G.N.A.T.

Ostrůvky živého umění vznikají ve spolupráci se spolkem Krutý Krtek. Na Smíchovském nádraží, náměstí Bratří Synků, Strossmayerově náměstí a dalších místech budou herci recitovat své oblíbené básně, prózu i písně. Zapojí se například Ladislav Karda, Anita Krausová či Ondřej Novák. „Jedna básnička, než vám přijede tramvaj. Jedno taneční číslo, než nastoupíte do autobusu. Jeden monolog při přestupu na metro. Právě na zastávkách pražské MHD se odehrávají Ostrůvky živého umění, které nabízejí rozptýlení pro náhodné čekající cestující. Když nemohou lidé za kulturou, přijde kultura za nimi,“ říká Karel Kratochvíl, režisér a zakladatel Krutého Krtka.

Karel Kratochvíl

Součástí festivalu jsou také andělské průvody, které se odehrávají každou adventní neděli. V tu první, již 29. listopadu, prošla loutka sedmimetrového anděla (v doprovodu artistů) Staroměstským náměstím. Zimní festival pouličního divadla se koná v Praze vůbec poprvé, jeho letní edice má už dvanáctiletou tradici.

Dominika Antonie Pfister

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nepropásněte »PREZIDEMENTY«!

Nová absurdní nonverbální inscenace již brzy na Jatkách78. Divadlo Spitfire Company volně a aktuálně navazuje na svou divadelně společenskou frašku „Antiwords“.

Divadelní soubor Spitfire Company v premiéře představení „Prezidementi“ chystá na diváka přímý satirický útok, využívající zbraně absurdního divadla. Multižánrová provokace se věnuje tématu odsunu asijského jelena zpět do jeho domoviny, aby byl zachráněn jelen domácí. Z jakého důvodu? Protože ten je vůči svému asijskému sokovi méně sexuálně výkonný.

Nonverbální inscenaci doprovází dabing i komentář Saši Rašilova a Lucie Trmíkové. Původně plánované dubnové premiéry v trutnovském divadle Uffo a pražském divadle Jatka78 byly kvůli karanténě zrušeny.

První veřejné uvedení „Prezidementů“ se uskuteční 5. a 6. června 2020 na Jatkách78, reprízy jsou plánovány na podzim 8. a 9. října 2020 na stejné scéně.

Více informací na:

www.spitfirecompany.czawww.jatka78.cz.

Spitfire Company odkazuje touto divadelně společenskou fraškou, pojednávající o nesmyslné tuposti naší politické scény, na svůj projekt „Antiwords“. Čili částečnou adaptaci Havlovy „Audience“. Hry, která se zapsala do mysli diváků po celém světě. A to svým takřka nonverbálním provedením. Fragmenty textu Havlovy „Audience“ se v „Antiwords“ absurdně opakovaly a jako nahrávky doprovázely akci dvou hereček. Ty měly na sobě velké hlavové masky z dílny sochařky Pauliny Skavové.

Podobný princip byl zvolen i v případě „Prezidementů“. Akce na jevišti je výhradně nonverbální a doplňuje ji textový dabing i komentáře Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. Osou příběhu je televizní reportáž, pojednávající o odsunu asijských jelenů zpátky do jejich domoviny. Dojde k odsunu asijských jelenů, nebo nedojde? Podepíše prezidement závěrečnou deklaraci potvrzující tento odsun?

K této problematice se v rychlém sledu vyjádří postavy: kancléř Ing. Vít Zmrdoslav Kolouch PhD, první vedoucí odboru pro Veřejné mínění a odboje proti propagandě Radoslav Všeználek, zvěrozvěst Antonín Dukla, politici Jarek Daněk Jelenkura ml., Nacipindula Lamentos, Narcismír Prospěchář Kravounek, Miroslav Pakoň Kunďák, odborníci Slavomír Bajkoš, Gaia Pusinková, Tonda Zírač a Ráďa Nimrodač, umělkyně Mirina Abramovič Čechová, divadelní kritici Jan Y Šmejda, Vladimír Pichulka, Vladimír Zhulec, zpěváci vystupující na akci Milion kopýtek pro domovinu a v neposlední řadě samotný prezidement.

Jak je vidno z výčtu postav, rozhodl jsem se vysmát vlastní tvorbě, sobě i světu, který mě obklopuje,“ říká režisér i autor textu Petr Boháč. A dodává: „Když jsem psal text, nevěděl jsem, že se za chvíli ocitnu v karanténě a že věci, které dávaly smysl, začnou být absurdní, a ty, které byly absurdní již dříve, začnou být bizarní. Pevně věřím, že smích osvobozuje.“

»PREZIDEMENTI«

Dramatizace a režie: Petr Boháč

Peformeři: Saša Rašilov, Lucie Trmíková, Michaela Hradecká, Eva Stará, Karolína Křížková, Simona Rozložníková, Michaela Stará

Hudba a sound-design: Martin Tvrdý

Scénografie: Petr Boháč a Lucia Škandíková

Kostýmy: Petra Vlachynská

Masky: Paulina Skavová, Petra Vlachynská

Lightdesign: Jiří Šmirk

Výroba scény: Jan Rohan

Produkce: Spitfire Company

Koprodukce: UFFO Trutnov, Jatka78

Podpora: hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond ČR
Více informací najdete na: www.jatka78.cz 

Foto: Vojtěch Brtnický

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN