Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Přijdou i vztahoví terapeuti a instruktor jógy smíchu!

„Healing festival“ počátkem srpna v Brně-Bystrci: Akce plná inspirace i sebepoznání. Tanec, hudba, cvičení, jóga i workshopy.

Healing festival“ je místem setkání a přijetí, místem vzájemné inspirace, kde se účastníci prostřednictvím workshopů, cvičení, tance a hudby vydají na společnou cestu za poznáním a radostí ze života. Třetí ročník Healing festivalu s podtitulem „Just Be“, který proběhne ve dnech 6. – 9. srpna v Brně-Bystrci. Nabídne – po přestávce vynucené koronavirem – jógu, workshopy a přednášky osobního rozvoje, tanec nebo starodávné rituály.

Jak uzdravovat nejen své tělo, ale i mysl a srdce? Jak si užívat každý okamžik života? V dnešní uspěchané, na výkon orientované a stresu plné době, to jsou klíčové otázky. A právě „Healing festival“ představuje vše, co souvisí s nastavením mysli. Ta je základem úspěchu ve všech oblastech života. Je inspirací a motivací nejen v cestě vlastního sebepoznání.

Smyslem ,Healing Festivalu´ je vytvořit prostor, kde vládne blízkost, přijetí a pozitivní energie. Citliví lektoři poradí, jak naplno využít svůj potenciál. Představí techniky pro emocionální uzdravení, práci na vztazích a vyjádření osobnosti. Lektoři nejen dají odpovědi na řadu otázek, ale účastníci si jejich hledání vyzkouší sami v praxi,“ říkají organizátoři Magdaléna Dvořáková a Martin Čech. Jejich vizí je vybudovat komunitu globálního dosahu založenou na vědomém přístupu k životu, na uznávání společných hodnot a přijetí sebe i druhých.

Program festivalu je vhodný pro všechny. Lektoři se budou věnovat ženským i mužským otázkám, radosti z pohybu tancem nebo zklidnění mysli při meditaci. Účastníci se mohou těšit na zajímavé workshopy a přednášky, které jim nabídnou novou perspektivu, nový úhel pohledu. Dozví se, jak udělat první krok k sebenaplnění, jak překonat strachy. Anebo, jak objevit své skryté silné stránky. Praktickými workshopy jim lektoři ukáží, jak na rovnováhu těla a duše a jak naplno rozproudit svou životní energii.

Mezi lektory se objeví například Petr Fridrich, instruktor jógy smíchu, ceremonialistka Lilia Khousnoutdinová nebo terapeutka Vendula Kociánová s partnerem Martinem. „Budeme bez idealizování mluvit o tom, jak to vypadá ve vztahu, když jsou si oba vědomi své vlastní odpovědnosti, nesvalují vinu na druhého, nedělají ze sebe oběť a musí si hlídat každou myšlenku. Každá myšlenka, každý pocit viny, každý pocit malosti určuje náš vztah. Jaké to je žít ve vztahu, kde už jeden druhého nepotřebuje ani kvůli penězům, ani kvůli majetku a v konečném důsledku ani kvůli sexu, protože tato potřeba se jako samotná potřeba vytrácí? Co tam ti dva vlastně dělají? Jaká je pak jejich role?,“ říká Vendula Kociánová.

Festival se koná v krásné přírodě areálu Autocampu Obora v blízkosti Brněnské přehrady. Ve food zóně se budou podávat vegetariánské, veganské a raw pokrmy.

Na festivalu jsou vítány také děti.

Tak zažijte něco nového a vydejte se na „Healing Festival“. Do 30. července koupíte jednodenní nebo čtyřdenní vstupenky se slevou 10% po zadání kódu „HEALING“ na webu festivalu: https://www.healingfestival.eu/.

Lucie Vurbsová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Novoroční přání TANEČNÍHO MAGAZÍNU vám všem

Upřímné přání do nového, jubilejního, roku. Pro naše čtenáře, fanoušky, spolupracovníky i příznivce.

TANEČNÍ MAGAZÍN

přeje

všem čtenářům,

spolupracovníkům,

příznivcům

a lidem vůbec.

Mnoho pohody, elánu,

zdraví, štěstí

i hmotných statků.

Do „kulatého“

roku 2020.

A v něm se těšíme

na vaše příspěvky,

podněty,

návrhy,

dotazy

i nejen „pouze“ návštěvy našich stránek!

Váš

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografkou, taneční trenérkou a výživovou poradkyní MAJKOU ŠULOVOU

„Tělo není popelnice, abychom do něj všechno naházeli.”

Každý z českého i slovenského moderního tanečního světa ji zná jako Majku. Původně Kujalovou (nyní Šulovou), která dlouhá léta spolupracovala s Frankem Towenem v jeho legendárním studiu. Nyní už sama pokračuje v jeho choreograficky pedagogických šlépějích. A má úspěchy. Navíc se věnuje rovněž zdravé výživě a kraniosakrální terapii. I proto si za ní, na předměstí Prahy do Vinoře, přijel TANEČNÍ MAGAZÍN pro rozhovor.

Věnujete se tanci a pohybu už od předškolních let. Čím Vám tanec tak učaroval?

„…když se to tak vezme, věnuji se mu daleko déle. Maminka tančila s tátou v souboru lidového tance Kytice, až do sedmého měsíce těhotenství. Tak to byly už mé začátky. Ve třech letech mě dali ,vybít´ do Sokola, pak do sportovní gymnastiky. Samotný tanec přišel až mnohem později, učaroval mně tím, jak se dají vyjádřit emoce, energie, rytmus… To se duše probouzí.“

Zpočátku jste se učila spíše výtvarnému řemeslu. Zanechalo to ve Vás stopy dodnes? Malujete si alespoň pro sebe?

Ano, vždycky jsem ráda tvořila a po škole jsem se vyučila uměleckému řemeslu – rytec kovů. Nejdříve jsem pracovala v uměleckém oboru a tanec jsem měla jako koníček a pak se to obrátilo. Tu výtvarničinu jsem, bohužel, odsunula. Ale určitě se tomu vrátím.“

Chodila jste do klasických tanečních? A ráda?

Ano chodila a moc ráda. Taky jsem tam potkala svou první lásku, se kterou jsme vyhráli první místo v taneční soutěži. Tenkrát v rámci tanečních.“

Byla jste po léta nejužší spolupracovnicí-asistentkou Franka Towena, jak jste se do jeho studia dostala?

Obdivovala jsem ho i jeho práci a pak jsem v časopise Mladý svět uviděla krásný rozhovor s ním a hlavně oznámení o jeho kurzech Jazz dance, přihlásila jsem se do kurzů, a pak se vše rychle rozjelo, po několika měsících mně pan Towen nabídl místo v taneční skupině a za pár dalších měsíců jsem vyhrála konkurz na uvolněné místo jeho asistentky. To byla krásná doba.“

Spolupracovala jste s řadou předních zpěváků i herců, jaké číslo se Vám za tu dobu nejvíce vrylo do paměti?

„…na pár písniček jsem dodnes nezapomněla. Když stavíte taneční číslo, skladbu slyšíte snad stokrát, stále dokola… Nezapomenete. Dodnes písničky slyším, když reprízují pořady, jako třeba role zpěvačky – Táňa Medvecká, v seriálu ,Dynastie Nováků´. Nebo duo Kamélie v legendárním Televarieté.“

A naopak při nácviku kterého čísla jste si užili nejvíce zábavy?

To zavzpomínám určitě na Bolka Polívku, se kterým jsme stavěli stepařské číslo do divadelního představení ,Trosečník´, hodně jsme se u toho nasmáli.“

Co Vám dal Frank Towen do vínku?

Dal mi do vínku především pracovitost, ale také dochvilnost a spolehlivost.“

Jak jste se osamostatnila po Towenově úmrtí?

Jednak jsem začala vést samostatně pohybové kurzy pro děti… A téměř současně vzniklo ,Stepové trio Pavla Veselého´, se kterým jsme vystupovali po celém Československu a natáčeli taneční čísla do hudebních televizních pořadů.“

Spolupracujete dodnes nějakou formou s nástupnickým studiem Towen, právě zmíněného Vašeho někdejšího kolegy Pavla Veselého?

Ne, každý jsme se vydali svou cestou. Pavel hlavně vyučuje zpěv. Ale jsme v kontaktu. Zrovna nedávno jsme se setkali na srazu ,towenovců´ a společně zavzpomínali na skvělou dobu.“

Na co se především zaměřuje Vaše taneční výuka?

V současnosti se už zaměřuji jen na zdravý pohyb, vedu kurzy Power jógy, Zdravá záda, Gravid jógy, Bosu a Aquaerobicu. Tančím jen s dětmi, začínají u mne od věku tří let v přípravce. Starší dívky mají specializaci Aerobic, Street dance a Akrobacii. Hlavně nejstarší dívky dosáhly v loňském roce velkého úspěchu. Získaly prvenství na mezinárodních závodech Mia festival v pražské Lucerně.“

Vedete nyní dětské tréninky i hodiny pro příchozí, jak náročnou vidíte tanečně pedagogickou práci?

Když vás práce baví, tak nic není náročné, jsem šťastná, že ji mohu dělat. Musím se spíše více starat o své tělo, aby mi ještě dlouho dobře sloužilo. Následky profesionálního tance se prostě už ukazují.“

Jezdíte i na soutěže do zahraničí, jak byste porovnala taneční úroveň u nás a v cizině?

Ano, jezdíme tam také. Musím ale uznat, že u nás je organizace a úroveň tanečních soutěží na vysoké úrovni.“

V historii jste pracovala s řadou mimů i tanečníků, můžete se i v současnosti pochlubit nějakými novými hvězdičkami z Vašich kurzů?

Já bych řekla, že všechny děti jsou hvězdičky. Nedělám výběr, věnuji se všem dětem, nejen těm talentovaným a mám velikou radost, když pozoruji i na těch méně šikovných, velký posun vpřed. Po přípravce některé odcházejí do specializovaných kurzů a mé děti tam vynikají. Ať již je to ve fotbale, sportovním aerobiku, či v jízdě na koni. Některé dále studují klasický balet někdo herectví.“

Ale naši čtenáři by přece jen rádi četli ta jména…

Jako děti jsem proháněla při lekcích akrobacie herečky Danu Morávkovou a Markétku Hrubešovou a kurzy Jazzového tance navštěvovaly i Kateřina Kaira Hrachovcová a Petra Lustigová. Ale těch lidiček je samozřejmě více.“

TANEČNÍ MAGAZÍN loni vyzpovídal zpěvačku a herečku Dagmar Herzánovou, prý vy obě aktuálně chystáte nějakou zajímavou spolupráci?

Ano, s Dagmar Herzánovou již dlouhodobě spolupracujeme. Stavím teď se svými děvčaty novou choreografii a později vše propojíme i s Dášou a se zpěvem a doladíme pro jevištní vystoupení.“

Připravujete v novém kalendářním roce nějaké zajímavé projekty?

Příští rok máme domluvenou spolupráci s pěveckým souborem Lucky Voice Band, pro tři písně vytvořím doprovodný pohyb. Budu se snažit celý sbor rozhýbat… Také dále pokračujeme s Dášou Herzánovou a na řadu přijde videoklip.“

Zabýváte se také zdravou výživou, jakou cestou jste k ní došla?

Tam musí dojít každý, koho zajímá zdravé tělo plné energie. Mně se líbí věta: ,Tělo není popelnice, abychom tam cokoliv naházeli´. Také v rodině máme rakovinu, zemřeli na ni oba rodiče i babička, tak nějak automaticky přišla touha po zdravé výživě. Vystudovala jsem vzdělávací kurz ,Poradce zdravého životního stylu´, začala se zajímat o zelené potraviny – chlorellu a zelený ječmen, vynechala jsem uzeniny a téměř mléko a bílou mouku. A cítím se dobře.“

Jak se těšíte na vánoční svátky?

(SMÍCH) 🙂 „Já se tak těším na vánoce tolik, že prchám za mořem a sluncem do Egypta…“

A co si budete sobě i ostatním přát do roku 2018?

Přeji sobě, ale i všem, lásku, k ostatním ale i k sobě, štěstí a zdraví, ale to je hlavně v našich rukách.“

K tomu se, s dovolením, připojuji a děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Marie Šulové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN