FARMA V JESKYNI – konkurz

Pro projekt „Commander“ hledá muže-performery. Uzávěrka přihlášek 5. 4. 2021.

Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni v Centru současného umění DOX hledá performery – muže pro připravovaný projekt „Commander“.

POŽADAVKY:

  • věk od 23 let

  • přesvědčivý fyzický výraz, smysl pro muzikálnost a rytmus v pohybovém projevu

  • kompatibilita nebo ochota učit se specifický pohybový výraz Farmy v jeskyni (nízké těžiště, vysoká energie a další atributy.)

  • jasná motivace a osobní angažovanost jak v procesu práce tak v představení

  • ochota učit se a osobnostně růst

  • schopnost mluvit na jevišti výhodou

  • preferujeme zájemce o dlouhodobou spolupráci

  • časová flexibilita

  • znalost angličtiny na komunikativní úrovni

  • zkušenosti s obdobným žánrem jsou vítány, ale nejsou podmínkou

NABÍZÍME:

  • příležitost spolupráce s profesionálními umělci v mezinárodně oceňovaném souboru.

  • platformu pro kontinuální osobní a pracovní rozvoj a získávání dalších zkušeností ve fyzickém divadle

  • Možnost zapojit se do tvorby nových projektů a případné účinkování v dalších projektech Farmy v jeskyni

  • smlouvu na všechna představení „Commander“ v České republice a zahraničí na 3,5 roku

  • forma spolupráce – guest performer nebo možný apprenticeship po dohodě

Premiéra projektu je plánována na říjen 2021, zkoušení projektu se uskuteční blokově v období duben–říjen 2021.

Pozvání na casting se uskuteční na základě Vámi zaslaných materiálů, poté Vám zadáme úkoly k přípravě.

Vlastní casting proběhne formou working session ve dnech 19.–23. 4. 2021 v Centru současného umění DOX v Praze.

Preferujeme zájemce z ČR, Slovenska nebo sousedících zemí se zájmem o dlouhodobější spolupráci.

PŘIHLÁŠKY:

  • vyplňte a odešlete online

  • formulář: https://forms.gle/VqJjBJLrBNfvKbhX9

  • CV, motivační dopis a referenční videa (preferujeme 2–3 nesestříhané fragmenty, ve kterých budete jasně rozpoznatelní, maximální  délka každého fragmentu dvě minuty) zašlete do 5. 4. 2021 na hana@farminthecave.com.

Sdílet

Bližší podrobnosti: Farma-Performer-1.jpeg

Web: Farma v jeskyni, www.farminthecave.com

Kontaktní osoba: Hana Varadzinová

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Letní laboratoře řízení pohybového divadla

Možná skvělá příležitost pro vás, jak se dostat ve složité době pandemických opatření ve jménu koronaviru v létě pracovně či studijně do zahraničí? Již od června!

Tyto laboratoře jsou určeny pro profesionály, kteří hledají intenzivní, praktické a nové přístupy k tvorbě a tvorbě výkonu. Jedná se o pohlcující režijní programy v konzervatoři a rezidenci.

Týdenní letní směrovací laboratoře v NIPAI, multidisciplinární workshopy, umožňují studentům studovat a procvičovat základní nástroje řízení s množstvím uznávaných odborníků. Jsou otevřeny profesionálům, kteří touží po osvěžení znalostí divadelních základů i základů režie. Ale i těm, kteří jsou na začátku své režijní kariéry a kteří již několikrát uvedli svá představení, avšak stále pociťují nedostatek praktických nástrojů pracovat pro ně.


Je vyžadována předchozí odborná praxe v oblasti divadelního umění.

7. – 28. června 2021 v Maďarsku>

20. – 29. července 2021 v Rakousku>

25. – 30. srpna 2021 v Německu>

Find Out More >  Zjistit více>

NIPAI

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s režisérkou, choreografkou, pedagožkou, arteterapeutkou i publicistkou HANOU STREJČKOVOU:

„Vidět svět jinak, číst mezi řádky situací, komunikovat symbolikou fyzických gest nebo věcí“

Dávné staročeské přísloví říká, že devět řemesel znamená desátou bídu. Pokud tomu tak opravdu bývá, tak HANA STREJČKOVÁ je určitě výjimkou, potvrzující pravidlo. Posuďte sami: je režisérkou, choreografkou, herečkou, performerkou, dramatičkou, dramaturgyní, arteterapeutkou, pedagožkou i poměrně pravidelnou publicistkou odborných článků v řadě tradičních i elektronických periodik. A v jejím případě to, zcela jistě, znamená bezpochyby bohatství. Nikoli materiální, ale to umělecké, ale i hřejivě lidské. Abychom si její pestrobarevný umělecký svět i celé spektrum zájmů představili, požádali jsme ji o rozhovor… A tady ho máte:

Jak jste se k tanci a pohybovému divadlu dostala, mělo to rodinné kořeny?

Nevyrostla jsem sice v divadelních šatnách a na zkušebnách.  Avšak část rodiny, podle vyprávění, vykazovala umělecké vlohy a k tomuto základu přispěla rodičovská výchova. Moje kořeny jsou původně moravsko-slovenské, ačkoli postupem času se s prožitými lety zapustily i v Rusku a Francii. A také ,náhody´ na cestách mě pravděpodobně nasměrovaly k umění vidět svět i jinak, číst mezi řádky situací a komunikovat skrze symboliku fyzických gest nebo věcí. Důležitou roli patrně sehrály přijímací zkoušky do Lidové školy umění. Ty tehdy probíhaly formou návštěv pedagogů přímo v mateřských školách. Bylo mi pět let a vybrala si mě pro literárně-dramatický obor paní Noemi Zárubová, dnes prof. Noemi Pfeffermannová na pražské HAMU. Po zhruba třiceti letech jsme opět pod střechou jedné instituce. Náhoda? Podobně se během let objevovali další ,průvodci´, jako například profesor Miloš Horanský na DAMU nebo inspirativní osobnosti jako Frederika Smetanová, Kateřina Schwarzová, Paola Rizza, Pascale Lecoq a mnozí další. Jsou ukrytí navždy v mých vzpomínkách.“

A k Vaší pedagogické práci?

Aktuálně se podílím na výuce na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU. Pro veřejnost lektoruji kurzy fyzického divadla, herectví s maskou a v zahraničí také divadelní pedagogiku, v současnosti jen on-line. Dětem se snažím, v Divadelním studiu při KC Zahrada a také v novém volnočasovém centru H55 v pražském Hloubětíně, ukázat poetiku věcí a rozsah fyzického divadla. Učím ráda, čímž analyzuji a reflektuji svou práci a její smysl. A především pak otázky studentů nebo účastníků kurzů vnímám jako skvělé podněty k zamyšlení a prevenci ustrnutí.“

Hana Strejčková vede akční výuku

Máte velké zkušenosti ze studií i prací v zahraničí…

Nevím, zda velké, ale díky životním okolnostem jsem téměř čtyři roky mohla studovat sport v Rusku a pak ve Francii. Tam jsem si později splnila přání studovat scénografii ve vztahu k pohybu a fyzické divadlo na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq. A taky jsem strávila rok studiem tvůrčího psaní ve Velké Británii. Ale například i několikatýdenní pobyty na workshopech v zahraničí nebo s lektory s mezinárodní působností byly pro mě velmi inspirující. Stejně jako akce věnované uměleckému výzkumu.“

Portrétní momentka před zrcadlem

Jakým způsobem byste hodnotila naše pohybové divadlo v evropském či světovém kontextu?

Českou republiku vnímám jako plnohodnotnou součást evropské performativní scény. Ačkoli se k některým trendům propracováváme déle anebo jsou určeny hlavně pro artového diváka a úzkou skupinu profesionálů. Až do loňského roku geografické hranice v oblasti pohybového divadla stírala umělecká propustnost. Také jsem běžně pendlovala mezi východem a západem. A nebylo to nic neobyčejného. I s ohledem na moje zahraniční studia pak ráda pokračuji v navázaných spolupracích. Jsem také členkou mezinárodního souboru. Ten vznikl za našich studií v Paříži. Akorát pandemie nás všechny ,vymetla´ do zemí původu a realizovat premiéru, například v Londýně jako dřív, je nyní už nepředstavitelné.“

V čem máme ještě, podle Vás, v těchto oblastech u nás rezervy?

Určitý rozdíl vidím ve vztahu ke vzdělávání. V zahraničí se povětšinou platí školné. Anebo jsou na studenty na státem dotovaných školách obrovské nároky. Když už se jednou uchazeč na studia dostane, dělá se vše proto, aby se udržel, a také aby se za sebe nestyděl. Takže trénuje, pozoruje, učí se, vstřebává všechny impulsy. V Rusku jsem zažila dril. Ve Francii se mi pak zažitá disciplína velmi hodila. O rezervách se hovoří nelehko, protože – a to je důležitá součást profesionální tvorby – každá země má jinak nastavený způsob financování a podpory nezávislého umění. Těžko pak soudit, když jde o národnostní specifika a kulturní systémy… Můj osobní dojem je, že se nedá paušalizovat podle územních celků, ani zobecňovat na ,my´ a ,oni´. Mnozí, v České republice působící umělci, jsou/jsme nomádi, anebo ,kulturní pendleři´.  A domnívám se, že každý umělec svoje rezervy cítí. Já tedy rozhodně ano.“

Z dětského představení „Hmyzí hotel Bzzz”

Máte velmi široký akční radius. Jak to vše vůbec zvládáte? Zbývá Vám vůbec nějaký čas a prostor na soukromí?

Zjistila jsem, že aby člověk žil v harmonii sám se sebou, nemůže oddělovat tvorbu od života. Prolínají se. Nelze ovlivnit, že se například na túře v horách zapomenete a ,spustíte´ do myšlenek na inscenaci, knihu… Cokoli, co ,jako´ nesouvisí se soukromím, ale zavání prací. A myslím, že to není nic neobvyklého. Navíc mě fascinuje scénologie všednosti. Díky pozorování přicházejí motivy k rozvinutí v tvorbě.“

Co máte, mimo tance, divadla, publicistiky a pedagogiky, za další koníčky?

Od dětství se držím lezení po stromech, dálkového běhání, plavání a vysokých hor. Z koníčků, které přicházely a odcházely během života, to bylo například ve Francii malování v galeriích. Akorát jsem zjistila, že obrazy mistrů vnímám jako inspiraci, na rozdíl od ostatních, kteří poctivě přenášeli originální výjev na své plátno. V Rusku jsme zase s paní učitelkou vyjížděli malovat pravoslavné rozbořené kostelíky do podmoskevské oblasti.“

Má, podle Vás, v něčem „česká mentalita” v tanečním i pohybovém divadle nějaká výrazná pozitiva?

Pozitiva české ,nezávislé´ umělecké mentality vnímám v její schopnosti adaptovat se na situace všeho druhu a kreativně si přizpůsobovat pravidla vyšší moci pro zajištění aspoň minimalistického prostoru k tvůrčímu způsobu života.“

Ve „Zchlazení jara“, věnovaném událostem roku 1968, z cyklu „Divadlo reminiscence – Příběhy 20. století“, si H. Strejčková nejen zahrála, ale také jej dramaturgicky připravovala i režírovala a je rovněž spoluautorkou výtvarné výpravy inscenace

Které z českých konkurenčních tanečních, či novocirkusových souborů asi nejvíce uznáváte?

Ani osobně, ani profesně nevnímám ostatní umělce jako konkurenci, ale vidím nás všechny jako pestrou mozaiku, která vytváří ,patchwork´ české nezávislé scény. Vycházím i z toho, že každý máme rozdílné motivace k působení v kultuře. Odlišné ambice a vlastní důvody. Vážím si všech, kteří prokazují vytrvalost a touhu prohlubovat svůj rukopis. Toho, kdo na sobě pracuje, a to nezávisle na tom, zda souzním s jejich vyjadřovacími prostředky nebo způsoby sebe/prezentace. Ctím kolegy na Katedře nonverbálního divadla HAMU. Baví mě houževnatost a odhodlání českých novocirkusových performerů a obecně mě těší zájem o českou kulturu v zahraničí.

Jako divadelní publicistka jsem nestranná. Sleduji vývoj jednotlivců a souborů a upřímně se raduji, když vypozoruji vývoj a paralely se zahraničními vlivy nebo pokračovatele domácích osobností. Dnešní doba sice nahrává ,skokanům influencerům´ – být hodně vidět, a hlavně se líbit, ale je to jako s kometou – letí, zhasne, případně se rozsvítí jinde, jinak. I jim však patří místo na ,hvězdném´ uměleckém nebi. Jsem pro co největší rozmanitost, ať si každý může najít ,to svoje´. A to dělá místa, velkoměsta i regiony, kulturními.

Ze zahraničních umělců mě fascinují ze starší generace například Jos Houben, Nola Rae, Josef Nadj, Maguy Marin, z mladých souborů pak norská skupina vytvořená spolužáky z Lecoqovy školy The Krumple Theatre Company…“

Během hodiny výuky práce s maskou

V čem Vás uchvátila a získala „dětská duše” k vytváření tak jedinečných dětských představení?

Myslím si a cítím to tak, že dětská duše v nás přetrvává. Jen jde nejspíš o to si se svým vnitřním dítětem najít k sobě cestu i v dospělém věku. A za hlavní ,přísadu´ do tvorby považuji smysl pro hru, nejen si umět hrát, ale mít touhu hrát si, ve fázi zkoumání i zahrávat si s realitou a nahrávat spolupracovníkům. Divadlo pro děti vnímám jako dialog nejen mezi svým dětským já (nebo představou o dětském já) a dospělým tvůrcem, ale jako komunikaci v rozsahu celého týmu, s ohledem na komunikační kód cílové skupiny. Ať už to bylo představení o domově Mezi námi nebo navazující Poutníci po hvězdách o putování na místo svých snů, či Hnízdo na nitkách o odvaze vyletět z mateřského objetí, Za zrcadlem o relativitě času ve hře a světě dospělých a nejnovější Hmyzí hotel Bzzzz pro batolata, vždycky se jednalo o poctivě prozkoumaný terén ke startu. Alchymie vzniku inscenace je pak nejen řemeslem, ale počítá i s vkladem intuice a nepojmenovatelných kouzelných přísad.“

V inscenaci „Mezi námi“

Je náročné – během relativně krátkého času – se přeorientovat od práce s dospělými k dětskému divadlu?

V tvorbě se moje kroky (a pak i spolupracovníků souznících s projektem) odvíjejí od tématu k materiálu a pohybu a již tím se definuje prostor a vyjadřovací prostředky, které buď zkoumané téma rozvíjejí anebo mi pomáhají naznačit jeho hranice. Každé představení je pro mě dobrodružným budováním svébytného světa. A sice s vědomím, pro koho je téma určeno. Ale přesný recept, co by mělo být předloženo dětskému nebo dospělému divákovi, nemám. Každý projekt je objevováním a cestou krajinou neznáma. A samozřejmě risk, zda způsob zpracování cílovou diváckou skupinu nakonec osloví.“

Co bylo prvotním impulsem k vytvoření, respektive založení, FysioARTu?

Cílem bylo vytvořit soudržné a podpůrné profesionální zázemí pro umělecké projekty s přesahem k sociální a edukativní oblasti.“

Dost často vystupujete v chrámech a kostelech. Chcete diváka přivést tak trochu nenásilně k víře? Anebo to má být spíše cestou ke zcivilnění až sekularizaci?

V atypických prostorách pracujeme dlouhodobě. Jsou to sklepy, chrámy, kostely, klášterní ambity, půdy a další. Ovšem tyto lokality nikterak nesouvisejí s ,násilným´ vedením k jakékoli víře, ale s oživením míst, která by bez vnějšího podnětu utichla. Například Půlnoc v pohraničí vznikala sice v bývalém klášteře kapucínů v Rumburku, ale představení jsme odehráli již v kostele evangelickém, anebo starokatolickém. Spolupráce s duchovními a historiky nám otevírá nové rozměry, jak zpracovat téma humanismu i v takových tématech, která se dotýkají 50. – 60. let minulého století.“

Se dvěma inscenacemi hostujete v různých kostelech, jak, jako režisérka, zvládáte práci v mnohdy – diametrálně odlišných prostorách. A to jak dispozičně, tak třeba i akusticky…

Každý výjezd vyžaduje přípravu předem ve všech rovinách. Od rozložení prostoru, po nazvučení a nasvícení. Řeším to buď osobní obhlídkou nebo podle fotografií, které pořídí na místě pořadatel. A pak nastává fáze dotazování na možnosti prostoru, čili na podmínky umístění světel, na přísun elektřiny (není všude samozřejmostí), na stanovení rozsahu pohybu po prostoru (ne všude se dá vstupovat)… Každý prostor má svá pravidla a já nemám potřebu je překračovat, Chci převést inscenaci za jakýchkoli omezení v co nejvěrnějším provedení. Ne vždy se povede, aby různě usazení diváci všechno dobře slyšeli a viděli, ale nonverbální jazyk a atmosféra mi přijdou důležitější. Hráli jsme v kostele bez podlahy v prachu a bez oken anebo v obrovském chrámu. Ale i ve venkovském kostelíčku, kde se velmi těžko hledalo místo mezi lavicemi pro herce… Míst bylo už opravdu velmi mnoho, a nejen spjatých právě s katolickou církví. Na co si asi nejde příliš zvyknout, je všudypřítomná zima. Chlad od podlahy a průvan. Navíc mým zvykem je i psát v místech, ze kterých vycházím. A zrovna tato zmiňovaná Půlnoc v pohraničí vznikala v ambitu loretánského areálu v Rumburku od zimy 2018 do pozdního jara roku 2019.“

Na „Půlnoc v pohraničí“ napsal TANEČNÍ MAGAZÍN recenzi na představení z pražského chrámu Panny Marie Sněžné, tento snímek je však z kostela svaté Barbory ve Všekarech

Vystupujete často v zahraničí, je to produkčně náročné? Pracujete se zahraničními divadly i na výměnné (barterové) bázi?

Každá spolupráce má svá specifika. Některé výjezdy se realizovaly díky Nové síti a jejich festivalu Malá inventura, jiné na základě osobních kontaktů, zahraničních projektů, nebo spojením divadelní a vzdělávací činnosti. Hodně mi záleží na dlouhodobých dobrých vztazích. A mně nedělá potíže pracovat i v méně komfortních podmínkách. Dokázala jsem se opakovaně vrátit do romských osad, protože to mělo smysl. Na druhou stranu jsem byla hostem prestižních festivalů. Tato diverzita mě opravdu baví a vážím si všech příležitostí ke zkušenostem.“

Jak, kromě šití roušek a umísťování představení na YouTube, ovlivnila současná pandemie koronaviru Vaši práci?

Období mi dalo čas na důkladnou inventuru činnosti, prověřilo soudržnost nejbližšího týmu. A navedlo nás na uvádění představení v přírodě i následně nám umožnilo začít přemýšlet, jak jinak uvést – převést divadelní tvary pro objektiv kamery a také rozvinout nové nápady. Se záznamy představení jsme se vypořádali, jak projektem Divadlo do schránky, převedením přehlídky divadla reminiscence na web MEMOfestival anebo jsme promítali na zdi paneláků. Během Adventu také ve výkladní skříni, zkusili jsme i na sníh. Se spolupracovníky komunikujeme, a pokud to je možné, organizujeme společné tréninky nebo zkoušení. Testování se stalo běžnou součástí praxe.“

Velké brýle má režisérka i herečka v jedné osobě v nové „Divadelní detektivce“

Publikujete autorské články v řadě periodik. Jakou byste dala sama sobě otázku závěrem?

Zda se cítím natolik povolaná, abych si pro rozhovor do médií kladla otázku sama sobě…“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na brzké shledání při nějakém Vašem představení.

Foto: Štěpánka Křížová, Kateřina Suchá, Ludmila Šikolová, Miloš Šálek a archiv Hany Strejčkové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

RADIM VIZVÁRY novým uměleckým šéfem Laterny magiky

A jaké tam nastanou změny?

Laterna magika, čtvrtý soubor Národního divadla, má od ledna letošního roku nového uměleckého šéfa. Stává se jím mezinárodně uznávaný představitel mimického umění, režisér, pedagog i držitel Ceny Thálie, Radim Vizváry.

Vedení Národního divadla jej s nabídkou oslovilo před půl rokem. Radim Vizváry plánuje rozvíjet odkaz Laterny magiky jako multižánrového divadla, využít své tuzemské i zahraniční kontakty pro získání nových tvůrců. Anebo podpořit větší využití nových technologií. Bohatší bude i edukativní činnost a doprovodné programy.

Laterna magika: multimediální i multižánrové divadlo

Radim Vizváry plánuje otevřít Laternu magiku novým uměleckým výzvám a spolupracím i novým typům projektů. „Laterna magika prošla za svou existenci mnoha proměnami, hledala své nové podoby a snažila se držet krok s rozvojem divadla i audiovizuálních technologií. Dnes se neobejde bez progresivnějšího využití nových technologií a silnějších impulzů směřujících k multižánrovosti. Vážím si odkazu Josefa Svobody a Alfréda Radoka a věřím, že jejich nadčasové myšlenky budeme nejlépe naplňovat právě tím, když se stane Laterna magika prostorem experimentu,“ uvádí ke své nové koncepci.

Otevírají se nové obzory

Využití nových technologií by měla pomoci spolupráce s vědci i studenty technických oborů, stejně tak jako s digitálními umělci a dalšími profesemi, jež nemusí být nutně divadelní. „Národní divadlo má v tuto chvíli jedinečnou možnost vytvořit platformu pro plnohodnotný čtvrtý žánr,“ komentuje Radim Vizváry. „Máme příležitost propojit umělecké styly, směry a obory, které doposud jen sloužily, nebo byly podřízenou součástí historicky zakořeněných tradičních žánrů. Mám na mysli například současný tanec, fyzické divadlo, pantomimu, akrobacii, loutkové divadlo nebo nový cirkus. Zaslouží si svůj vlastní prostor, ve kterém by se mohly stát plnohodnotným reprezentantem současného divadelního umění.“

Laterna magika by měla využívat nejen již existující prostředky, ale technologie vytvořené na míru pro její potřeby. „Z již vytvořených technologií by tvůrci inscenací měli využívat takové, které se na divadelních jevištích objevují jen výjimečně anebo se neobjevují vůbec. Měli bychom zkoumat a využívat nové materiály a nové postupy v práci,“ zdůrazňuje nový umělecký šéf. „Na každý projekt plánuji pozvat jiného režiséra, z tuzemska nebo zahraničí, s tím, že mu budu doporučovat další umělce ke spolupráci. Dovolím si také jednu zásadní věc, a to hlídat tvůrce, aby se neodklonili od poetiky, kterou chci pro Laternu vytvořit,“ dodává Vizváry.

Laterna magika bude otevřenou platformou pro tvůrce i interprety, bude podporovat mladé talenty a dávat prostor zkušeným tvůrcům i mladé generaci. Workshopy, site-specific intervence i mezinárodní spolupráce. Pro soubor Laterny magiky budou pořádány pravidelné workshopy různých divadelních žánrů, aby interpreti pravidelně získávali nové zkušenosti a dovednosti, zejména když bude nyní kladen větší důraz na multižánrovost. Stejně tak se rozšíří i činnost tanečního studia, jehož činnost bude obnovena, až to dovolí protipandemická opatření, nově pod názvem Studio Laterny magiky.

Projekty mimo domovskou scénu

Laterna magika se vydá i cestou site-specific projektů mimo Novou scénu ND, aby se svým divákům více přiblížila a umožnila jim zažít divadlo i jinak, v neobvyklých lokalitách nebo ve veřejném prostoru. Zaměří se také na tvorbu takových produkcí, které budou vhodné pro zájezdovou činnost, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Laterna magika by měla více využívat i možností, které skýtají mezinárodní dotační programy, zejména International Visegrad Fung a další. Mezinárodní spolupráci pak podpoří také vlastním festivalem, který bude probíhat jako bienále multižánrového a multimediálního divadla. Měl by se stát místem setkávání umělců, jimž jsou poetika Laterny magiky a propojování žánrů blízkou formou. Pilotní ročník proběhne v červnu roku 2022.

Dramaturgie Laterny magiky bude vyváženější ve vztahu k dětskému publiku, jež je třeba citlivě formovat. Po rekonstrukci Nové scény ND bude uvádět každý rok dvě premiéry, z toho jednu celovečerní produkci a jednu inscenaci vytvořenou cíleně pro rodinné publikum.

Premiéra rodinné inscenace již na jaře

První premiéra, kterou Laterna magika pod vedením Radima Vizváryho uvede, je již v procesu zkoušení. Inscenace s názvem „Zázrak (s)tvoření“, kterou Vizváry sám režíruje, bude určena pro rodinné publikum.

Hlavním poselstvím autorského díla, které bude kombinovat současný tanec, nový cirkus, loutkohru a ruční animace, je prostá myšlenka, že svět bude vždy takový, jaký si jej vytvoříme sami.

Hrdinou je chlapec, který tváří v tvář nicotě vytváří svůj svět z fantazie a prostého materiálu, bílého papíru. Zažije různá dobrodružství a naučí se mnoho o sobě i o tom, co je potřeba udělat, aby o křehký svět, který si vytvořil, nepřišel,“ přibližuje Radim Vizváry téma inscenace.

Režie se ujal Matyáš Ramba, člen Losers Cirque Company, hudbu skládá Ivo Sedláček, animace a projekce vytváří Maria Procházková, která v Laterně magice režírovala inscenaci „Vidím nevidím”, a jako light designér bude spolupracovat Karel Šimek. Premiéry jsou naplánovány na 11. a 12. březen 2021, pokud to dovolí aktuální koronavirová protipandemická opatření.

Laterna magika na odloženém „Expu 2020“

Na Světové výstavě „Expo 2020“, která bude probíhat dodatečně od října 2021 do března 2022, nebude chybět ani Laterna magika. Radim Vizváry uvede již jako její umělecký šéf svou autorskou inscenaci „Robot Radius”. Kanceláří generálního komisaře pro účast ČR na Všeobecné světové výstavě Expo byl osloven před dvěma lety, aby vytvořil inscenaci na téma dramatu Karla Čapka „R.U.R“. Tato významná divadelní hra slaví v letošním roce 100 let od prvního uvedení a Vizváry se v tomto svém sólovém projektu inspiroval jednou z jejích postav. Již předtím, než dostal nabídku Národního divadla na šéfovský post, uvažovalo komisařství o propojení tohoto projektu právě s Laternou magikou, která jako divadelní fenomén vznikla na Světové výstavě Expo 58 a slavila úspěchy i při účasti v letech 1968 a 1970.

Nyní je spolupráce již oficiálně stvrzena. Česká premiéra proběhne 10. a 11. září 2021 na Nové scéně ND a světová premiéra v říjnu v Dubaji. Na tvorbě úzce spolupracuje skladatel a kytarista Michal Pavlíček, který bude v inscenaci vystupovat živě na každé repríze. Režie se ujme další výrazná osobnost českého nonverbálního divadla, Miřenka Čechová.

Radim Vizváry ve hře „Sólo“

Kdo je RADIM VIZVÁRY?

Radim Vizváry je mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla v Evropě.

Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde dosáhl nejvyššího, doktorského vzdělání, titulu Ph.D. Je držitelem Ceny Thálie 2016 v kategorii „Balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr“ za herecký výkon v představení „Sólo“. Na jubilejním 70. ročníku světového divadelního festivalu v čínském městě Haikou obdržel v listopadu 2018 výroční medaili ITI (International Theatre Institute – World Organization for the Performing Arts) za dlouhodobé vynikající výsledky v divadelním umění. Je nositelem mnoha dalších ocenění u nás, v Evropě nebo USA.

Od roku 2014 je zařazen mezi významné osobnosti Oxford Encyclopedia. Jako autor, režisér nebo choreograf má na svém kontě stovku představení a jako interpret představil svou uměleckou práci téměř v celé Evropě nebo v USA, Asii a Africe.

Ve své vlastní tvorbě se nejvíce specializuje na pantomimu, rozvíjí ji do současné podoby a řeší problematiku nonverbálního divadla, a to i ve sféře pedagogické a teoretické. Je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu MIME FEST a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře „Komedianti v ulicích“.

Vizváry spolupracoval s mnoha prestižními institucemi, kupříkladu: NDT/ Korzo Theatre v Haagu, University of Arts Helsinki a mnoha dalšími. V Národním divadle v Praze potom vytvářel třeba choreografie k inscenacím „Z mrtvého domu“, „Juliette (Snář)“, „Sen čarovné noci“, „Billy Budd“ a režii operní grotesky „Poprask v opeře“ nebo opery „Láska ke třem pomerančům“. V současné době společně s uskupením Losers Cirque Company vytváří novou scénu nového cirkusu a pantomimy „Divadlo BRAVO!“, které nyní hraje v bývalém „Branickém divadle“.

 

 

Foto: archiv LM a TM

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN