Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»FRAGMENTY«

Dvacet sedm osobností světové scénografie v jedné publikaci

Rok po úspěšné výstavě „Fragmenty“, která byla součástí Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, vychází stejnojmenná publikace. Anglicko-česká publikace na sto padesáti stránkách představuje významné osobnosti světové scénografie. Ty, které zásadním způsobem ovlivnily obor. Tvorba je prezentována fotografiemi jejich vybraných děl a životopisy. Publikace současně odhaluje tvůrčí proces a prostřednictvím rozhovorů přibližuje kreativní myšlení samotných tvůrců.

Poslední mezinárodní festival Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se uskutečnil v roce 2019. Jeho součástí byla výstava „Fragmenty“. Proběhla v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Výstavy se účastnilo dvacet sedm zemí a regionů. Každá z nich vybrala jeden jediný objekt – přelomové dílo z oblasti scénické výpravy, kostýmního výtvarnictví, světelného nebo zvukového designu. Výstava kurátorovaná českou scénografkou působící ve Spojených státech amerických Klárou Zieglerovou oslavila zásadní tvůrčí počiny: „Výstava a spolu s ní i aktuálně vydávaná kniha ,Fragmenty 2019´ prezentují výběr ikonických scénografických řešení, která znamenala posun, změnu paradigmatu, či průlom v oboru. Tyto legendy i nadále inspirují nové generace umělců,” přibližuje celý koncept i význam publikace Klára Zieglerová.

Publikace „Fragmenty 2019“ není klasickým katalogem výstavy. Skrze citáty a úryvky rozhovorů kniha přibližuje způsob scénografického přemýšlení a proces tvorby. Od zadání, přes hledání cesty, modelování, kritické argumentování až k finálnímu řešení, ze kterého po derniéře zbudou zlomky – fragmenty. Markéta Fantová, umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, poukazuje na přesah publikace: „Význam díla tkví především v tom, že dává nahlédnout za samotný vystavený objekt. Nastiňuje způsob přemýšlení a práce konkrétních významných divadelních výtvarných umělců. Ostatně, to vše lze shrnout pod označení scénografie či performance design. Tím je čtenáři umožněno pochopit kreativní postup a inspirovat se jím.”

Mezi umělce, jejichž ikonické dílo je v knize prezentováno, patří například:

Iva Němcová (1980 – 2015), scénická a kostýmní výtvarnice, designérka a konceptuální umělkyně, která za svého života vytvořila téměř tři desítky divadelních inscenací u nás i v zahraničí. Do tvůrčího tandemu ji rádi a často zvali přední čeští režiséři Daniel Špinar, Jan Frič nebo Miroslav Krobot. Za Němcové ikonické dílo je vybrána „Morgiana“.

Z inscenace výtvarnice Ivy Němcové „Morgiana“ v Klicperově divadle

Ming Cho Lee (1930 – 2020), nedávno zesnulý scénograf a pedagog, který zásadním způsobem ovlivnil severoamerické divadlo 20. století a celé generace umělců. New York Times jej nazvaly „nestorem amerických scénografů“ a byl mimo jiné držitelem americké Národní medaile za umění, či dvou cen Tony. Jako ikonické dílo Ming Cho Leeho je představení „Boris Godunov“.

Alexander Lisiyansky (1958), izraelský scénograf, architekt a pedagog ruského původu. Kniha představuje jeho dílo „Ztraceno mezi X-Y-Z“, které Lisiyansky vytvořil přímo pro výstavu Fragmenty. Demonstruje jeho představu o práci scénografa jako nekonečného procesu. Podstatou díla je vždy pocit nedokončenosti. Jakmile totiž umělec dokončí práci na návrhu, hned si uvědomí, jak ji šlo udělat lépe a jinak.

Hélio Eichbauer (1941 – 2018), brazilský scénograf, umělecký ředitel, pedagog a také žák významného českého scénografa Josefa Svobody. Jako jeden z hlavních brazilských umělců se Eichbauer podílel na obrození a modernizaci jihoamerické scénografie. Spolupracoval s umělci několika generací a své odvážné nápady realizoval v mnoha divadelních inscenacích. V publikaci se představí jeho „O Rei Da Vela“.

Ali Raffi

Ali Raffi (1939), íránský umělec, jehož ke scénografii dovedlo vážné zranění na lyžích, které zhatilo jeho sportovní kariéru. Poté absolvoval studium sociologie a divadla na pařížské Sorbonně. Jeho působení v Íránu přerušila revoluce, natrvalo se ve své rodné zemi mohl usadit až po roce 1991. Je scénografem a režisérem divadelních a filmových děl, přičemž jeho tvůrčí dráha se vyznačuje spíše vysokou kvalitou než kvantitou. V knize je představen Raffiho „Hon na lišku“.

Burmaa Tumurkhuyag (1946) zásadním způsobem proměnil mongolskou divadelní scénu. Přestože prosazování moderního divadla nebylo v komunismem ovládané společnosti jednoduché, Tumurkhuyagovi se povedlo zavést nové divadelní technologie, jevištní techniky a přístupy k tvorbě divadelních kostýmů. Artefakt „Tvar sklepa“ připomíná lehké a snadno přenosné skládačky, které jsou charakteristickým rysem Tumurkhuyagova inovativního a svobodného uměleckého myšlení.

Kustav-Agu Püüman

Kustav-Agu Püüman (1937) se s pronikavým kouzlem a sofistikovanou elegancí zaměřuje na jednoduchý objekt, který rezonuje jak na osobní, tak na národní úrovni. Kufr, se kterým sám Püüman jako mladý chlapec prožil útěk z rodného Tallinnu při bombardování v roce 1944, použil v inscenaci „Měsíční běs“, kde mladý arménský pár s kufrem uniká genocidě roku 1915.

 Kniha „Fragments/Fragmenty 2019“ vychází v anglicko-české verzi a vydává ji Institut umění – Divadelní ústav, realizátor Pražského Quadriennale. A je k zakoupení v e-shopu Institutu umění – Divadelního ústavu Prospero za cenu: 350 Kč.

 Fragments/Fragmenty 2019

Autoři: Klára Zieglerová, Markéta Fantová, kurátoři a umělci

Editoři: Magdaléna Brožíková, Michaela Buriánková, Lucie Čepcová, Brad Caleb Lee, Pavlína Šulcová, Halka Varhaníková

Překlad z anglického originálu: AZ Translations, Petr Kotouš

Grafický design a sazba: Veronika Vacková

Tisk: Helbich

Vydavatel: Institut umění – Divadelní ústav

Partneři: Národní muzeum, ROBE Lighting s.r.o.

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Slova místo kordů

Švandovo divadlo uvede českou premiéru nové adaptace „Cyrana z Bergeracu“

Diváky pražského Švandova divadla čeká v úvodu sezóny mimořádná divadelní lahůdka. Pouhých deset měsíců od světové premiéry v Londýně se dočkají nové inscenace přepisu slavného „Cyrana z Bergeracu“ Martina Crimpa v režii Martina Františáka. Českého přebásnění adaptace, které vzniklo exkluzivně pro Švandovo divadlo, se ujala oceňovaná překladatelka Ester Žantovská. Titulní roli ztvární Luboš Veselý. Premiéra bude 24. října ve Velkém sále.

Příběh milostného trojúhelníku mezi Roxanou, Kristiánem a Cyranem je všeobecně známý ze stovek inscenací. Crimpův přepis „Cyrana“ se však dokázal obejít bez falešného nosu a šermování s kordy. „Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda. Zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby. Ta si nebere servítky a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Výtečně přeložený text Ester Žantovskou se tak nese v takřka beatboxovém rytmu,“ prozrazuje dramaturg David Košťák.

To potvrzuje i režisér Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Podle něho Crimpův text vypráví především o síle slova –  slova jako prostředku lásky i slova jako naostřené zbrani, s jejíž pomocí lze vytvářet nové verze skutečnosti. „Crimpův přepis pracuje se slovem jako s prostředkem moci. Ukazuje společnost, v níž se jedná v první řadě slovem a teprve pak činy.  Pomocí slov tak vzniká zdánlivý pocit řádu, zatímco krize je na spadnutí,“ uvádí režisér. To on „Cyrana z Bergeracu“ inscenuje jako svižnou, moderní tragikomedii bez historizujících kudrlinek. Ve Františákově pojetí se tak diváci mohou těšit na strhující milostný příběh z Paříže 17. století, v němž se upřímný cit schovává za vybroušenou poezii. A jeho hrdinové jsou svými vysněnými ideály zaslepeni natolik, že sami sebe odsuzují k samotě.

Představitel titulní role – Luboš Veselý

 Titulní roli Cyrana jako brilantního básníka starých časů a válečníka, jenž je ochoten se za slovo bít, ztvární Luboš Veselý. Role mladého kadeta Kristiána, který naopak kouzlem slov nevládne, se ujme Tomáš Červinek v alternaci s hostujícím Dominikem Telekym. Třetí vrchol milostného trojúhelníku, Roxanu – v tomto případě studentku a intelektuálku, pohlížející na svět brýlemi maximalistických iluzí – ztělesní Natálie Řehořová. V dalších úlohách se představí Bohdana Pavlíková, Robert Jašków, Matěj Anděl, Jan Grundman, Tomáš Petřík, Petr Buchta, David Punčochář, Anna Stropnická a hostující Jan Mansfeld, Pavel Novák a Adam Joura v alternaci s Eliášem Jeřábkem.

Roli Roxany nastudovala Natálie Řehořová

Důležitou složkou inscenace bude hudba skladatele Ivana Achera, děj se odehraje v minimalistické scénografii talentované výtvarnice Pavly Kamanové, která nechá vyniknout práci se světlem.

Bohémskou pařížskou společnost dokreslí důmyslně pojaté kostýmy Marka Cpina, jehož inspirovala historie i současná haute couture.

Česká premiéra nově adaptovaného „Cyrana z Bergeracu“ začne ve Švandově divadle 24. října v 19.00 ve Velké sálem, další reprízy jsou naplánovány na 26. října a 2., 11. a 30. listopadu.

Více informací na: www.svandovodivadlo.cz

Foto: Tomáš Vrána a Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Performeři a dramaturgové, máte šanci ve Frankfurtu!

Otevírá se mezinárodní magisterský program se zaměřením na dramaturgii a performativní umění. Studovat lze i v Oslu, Helsinkách, Bruselu či Paříži. Uzávěrka přihlášek posledního května 2020!

Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem otevírá mezinárodní dvouoborový magisterský program, zaměřený na komparativní dramaturgii a výzkum performativního umění.

Program je určen studentům, kteří mají zájem o uplatnění v oblasti festivalů, uměleckých přehlídek či dalších mezinárodních uměleckých projektů. Jeho studenti absolvují dva semestry na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a zbylé dva semestry na jedné z partnerských univerzit v Bruselu, Paříži, Oslu či Helsinkách. Přijatí uchazeči mají nárok na získaní stipendia.

Uzávěrka pro zaslání přihlášek ke studiu je 31. května 2020.

Podrobné informace o programu lze nalézt zde.

Sdílet

Kontakt: cdpr@tfm.uni-frankfurt.de

TANEČNÍ MAGAZÍN