Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne”

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl Botticelli Girl”, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou’ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert  táty a tak podobně.”

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení Opera Betlém”, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!”

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!”

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!”

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.”

S rodinou

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla Donšajni” (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.”

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.”

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…”

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.”

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a  podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu Donšajni”.

Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

SE.S.TA a její nový seminář s římskou dvojkou

Centrum choreografického rozvoje pro taneční pedagogy a choreografy – na přelomu dubna a května – chystá:

Pedagogický seminář II

MASTER CLASS PRO TANEČNÍ PEDAGOGY A CHOREOGRAFY

30. 4.–1. 5. 2021

on-line

Seminář je určen všem pedagogům se zájmem o další rozvoj svých kompetencí a poznávání nových metod a přístupů ke kreativní výuce i taneční tvorbě. Vítáni jsou choreografové i taneční interpreti. Druhý letošní seminář, tentokrát na téma „Od kořenů k choreografii”, povede tanečnice, choreografka a lektorka Anka Sedlačková.

Anna Sedlačková

Již tradičně na jaře pořádaný pedagogický seminář sleduje cíl obohatit know-how pedagogů díky užití know-how choreografů. Během semináře dochází ke sdílení nástrojů pro analýzu a k porovnávání různých pedagogických přístupů, systémů a filozofií.

Seminář nabídne, prostřednictvím práce s tělem, hlasem a prostorem, možnosti hledání kořenů při tvorbě choreografie. A to ať již v organickém či konceptuálním přístupu. Jak mohou být vědecké poznatky nápomocny při tvorbě choreografie? Na tuto a další otázky můžete hledat odpovědi společně s Ankou Sedlačkovou při teoreticko-praktickém on-line semináři.

A ještě jednou populární slovenská lektorka, která se zde tak poněkud podobá nedávno zesnulé Haně Hegerové

Letos již druhý Pedagogický seminář se uskuteční opět v on-line formátu a díky platformě ZOOM budou mít účastníci příležitost pracovat i v malých skupinkách, vzájemně se obohacovat, inspirovat a podporovat. Součástí semináře budou také společné diskuze.

Anka Sedlačková přistupuje k rozvoji pohybového materiálu na základě inspirace a pohybové analýzy, která vychází ze systému Body Mind Centering (BMC), jehož je akreditovanou lektorkou.


Účastníci obdrží osvědčení o absolvování semináře.

více informací

PROGRAM:

pátek 30. 4.: 16.00 – 19.00
sobota 1. 5.: 10.00 – 13.00
CENA

Při platbě do 15. dubna 2021
plný tarif = 1 000 Kč
student = 500 Kč
studenti HAMU = 350 Kč

Při platbě po 15. dubnu 2021
plný tarif = 1 200 Kč
student = 600 Kč
studenti HAMU = 450 Kč

KAPACITA SEMINÁŘE JE OMEZENA

Přihlášky zasílejte do 20. 4. 2021 na formuláři: ZDE

Pro více informací kontaktuje Evu Papánkovou:

 eva.papankova@se-s-ta.cz,

Telefon: 608 653 653

SE.S.TA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s hudebním skladatelem, producentem, předsedou politické strany Rozumní i úzkým prezidentským kandidátem Mgr. PETREM HANNIGEM

„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací“

Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.

Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru”? Anebo se už cítíte víc Pražákem?

V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“

Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?

V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“

V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?

Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“

Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika”?

To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.

Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.

Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“

Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?

A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?

Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‘roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“

Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?

Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.”

A tedy pro modernější taneční formy ano?

Mám rád taneční miniatury.“

Jakou formu tance preferujete jako divák?

Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“

Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.

V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?

Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“

Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?

Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“

Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.

A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?

Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“

Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?

Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“

Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?

Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“

Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?

Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“

Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?

Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“

Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem

Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?

Ne.“

Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?

Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“

Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?

Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.

Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství” některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?

Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“

Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?

Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“

Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní

A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?

Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“

Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem”. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?

Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“

Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova

A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.

V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání  ani náhodou.“

A v té politice?

Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“

Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.

Foto: archiv Petra Hanniga

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TENTOKRÁT VŠE VYHRÁLY ŽENY – vylosování velké soutěže TANEČNÍHO MAGAZÍNU o knížku ALŽBETY VLČKOVÉ

Právě jsme vylosovali vítěze soutěže o knížku Alžbety Vlčkové “SFUMATO”!!!

Jak dopadla naše soutěž z historie české a slovenské populární hudby?

Kdo se bude pyšnit knížkou “SFUMATO” s podpisem autorky ALŽBETY VLČKOVÉ?

Správnou odpovědí bylo jméno legendy naší populární hudby – HANA HEGEROVÁ.

Ze 487 zaslaných soutěžních odpovědí byly přesně 482 odpovědi správné. Losování – za účasti právníka JUDr. Friče – proběhlo v redakci TANEČNÍHO MAGAZÍNU dnes ráno, tedy velmi aktuálně den po uzávěrce soutěže.

Ruka vydavatelky a šéfredaktorky TANEČNÍHO MAGAZÍNU EVY SMOLÍKOVÉ vytáhla tyto tři výherkyně a eventuálního náhradníka:

paní RADKU ČERNOU z Aše,

profesorku Mgr. FIALOVOU z Vysokého Mýta

a

VERONIKU MIKEŠOVOU z Plzně.

Pokud by se nám některá knížka vrátila jako nedoručitelná, je eventuálním náhradním vylosovaným  JIŘÍ MAZURA z Tlustic u Hořovic.

Děkujeme všem účastníkům, gratulujeme vítězům a slibujeme, že se můžete brzy těšit na další soutěže.

 

TANEČNÍ MAGAZÍN