Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nejen tanečně hudební extáze

420PEOPLE je zpět a podzim bude plný tance i emocí! Do nové sezóny s novým studiem.

Panthera“ odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva. „The Watcher“ je taneční i hudební extází. To jsou představení, na která se na podzim můžete těšit v podání tanečníků souboru současného tance 420PEOPLE. Setkat se s nimi ovšem můžete na podzim rovněž v jejich novém studiu „Maiselovka“ v centru Prahy. Tam navíc můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce. Samozřejmě, za všech příslušných hygienických opatření, v rámci prevence koronaviru. A komu by to bylo málo, může se přidat na oblíbených on-line lekcích. 420PEOPLE vám na podzim zlepší náladu i kondici!

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 11 let k tomu nejlepšímu, co česká divadelní scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance.

Inspiruje nás lidské tělo a jeho fyzické schopnosti. Zejména ve spojení s hudbou, kvůli níž člověk tancuje, a s emocemi, jež se pohybem dají uvolnit a přenést na jeviště. Díky skvělé a perfektně sehrané mezinárodní partě tanečníků, kteří tvoří skupinu 420PEOPLE, přetváříme naše sny v představení. Chceme tvořit současný tanec, který je srozumitelný pro dnešního diváka. Naše představení jsou velmi rozdílná a jedinečná, takže si každý vždy přijde na své,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem, a lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance.

Panthera“odhalí tajemství vzniku samotného lidstva

Tvůrci nejnovějšího představení PANTHERA se inspirovali bestsellerem „Sapiens“, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plné emocí, a především otázek, je také toto úchvatné představení. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Scénografie se ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem.

Termíny: 21. 10., 22. 10. a 20.  11., 30. 11., začátek vždy v 19.30, v pražské La Fabrice, více na www.420people.org.

The Watcher“ aneb živly na jevišti

V představení „The Watcher“ se taneční soubor 420PEOPLE spojil s úspěšnou rockovou kapelou Please The Trees. Vznikl tak živelný proud tance a hudby, který je natolik spontánní, že každého v hledišti vtáhne do děje. A ten se týká každého z nás. Je o nevyužitých možnostech té nejlepší technologie, kterou máme, což je naše tělo a jeho schopnosti. A spojení tance s živou hudbou je tisíce let staré a funguje právě proto, že tyto – někdy až nadpřirozené schopnosti – umožňuje.

Termíny: 21. 9., 31. 10., 22. a 23. 11., začátek vždy v 19.30, v pražské La Fabrice, více na www.420people.org.

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s hudebním skladatelem, producentem, předsedou politické strany Rozumní i úzkým prezidentským kandidátem Mgr. PETREM HANNIGEM

„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací“

Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.

Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru“? Anebo se už cítíte víc Pražákem?

V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“

Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?

V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“

V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?

Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“

Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika“?

To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.

Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.

Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“

Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?

A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?

Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‚roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“

Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?

Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.“

A tedy pro modernější taneční formy ano?

Mám rád taneční miniatury.“

Jakou formu tance preferujete jako divák?

Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“

Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.

V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?

Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“

Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?

Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“

Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.

A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?

Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“

Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?

Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“

Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?

Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“

Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?

Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“

Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?

Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“

Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem

Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?

Ne.“

Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?

Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“

Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?

Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.

Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství“ některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?

Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“

Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?

Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“

Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní

A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?

Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“

Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem“. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?

Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“

Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova

A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.

V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání  ani náhodou.“

A v té politice?

Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“

Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.

Foto: archiv Petra Hanniga

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN