„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…“
Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.
Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku „Kdo zachrání Pižďucha?“
Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?
„Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“
Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?
„Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“
S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?
„S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…
Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“
V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste tančil 3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?
„Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.
Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči… Super žena, vzdělaná, krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…
Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “
Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?
„Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“
Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?
„Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.
Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“
Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?
„Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“
Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“ Platí to vše i dnes?
„Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“
Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?
„Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší 🙂 .“
„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací“
Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.
Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru“? Anebo se už cítíte víc Pražákem?
„V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“
Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?
„V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“
V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?
„Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“
Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika“?
„To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.
Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.
Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“
Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?
A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?
„Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‚roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“
Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?
„Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.“
A tedy pro modernější taneční formy ano?
„Mám rád taneční miniatury.“
Jakou formu tance preferujete jako divák?
„Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“
Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.
V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?
„Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“
Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?
„Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“
Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.
A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?
„Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“
Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?
„Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“
Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?
„Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“
Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?
„Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“
Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?
Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“
Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem
Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?
„Ne.“
Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?
„Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“
Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?
„Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.
Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství“ některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?
„Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“
Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?
„Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“
Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní
A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?
„Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“
Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem“. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?
„Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“
Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova
A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.
V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání ani náhodou.“
A v té politice?
„Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“
Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.
