Rozhovor s tanečníkem, choreografem a vítězem StarDance JANEM ONDEREM

„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…”

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku Kdo zachrání Pižďucha?”

Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…”

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .”

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!”

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . ”

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…”

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy”. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.”

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?”, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět”, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.”

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.”  Platí to vše i dnes?

Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .”

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .”

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a režisérem úspěšných muzikálů RADKEM BALAŠEM

“Stardance je tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.”

 

 

1. Právě nedávno jste byl člen poroty v soutěži Stardance. Soutěžil byste rád? Vyměnil byste si pozici se soutěžícími?

„Já jsem nikdy neměl ambice se účastnit takových soutěží, jako je Stardance, musí to být obrovská porce stresu. Soutěžící nemají čas, týden co týden musí vygenerovat jednu choreografii. Když si to představíte – v sobotu je přenos, od neděle trénují, ale jenom do středy, protože pak následují zkoušky, kterých se musí účastnit, kamerovky, kostýmy, nástupy, všechno možné kolem toho. Je to na jedné straně zázrak, co vůbec dokážou. Je to opravdu tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.“

2. Znamenaly pro Vás soutěže stres nebo radost?

„Jednoznačně radost. Ale souvisí to spíše s věkem, byl jsem mlád a v mládí má člověk přebytek fyzické energie. Já si myslím, že pokud se člověk dostane na tu „špičkovější“ úroveň, radost musí být součástí tanečního projevu. Neumím si představit, že by někdo vydřel a pak čistě jen technicky předvedl svůj výkon. Vzpomínám v této souvislosti na to, s jakou radostí uměl tancovat například Fred Astaire. To mne vždycky naplňovalo úžasem a obdivem současně.

Takže soutěže znamenaly pro mě samozřejmě radost, v dobách, kdy jsem měl dost sil a měl jsem i čas trénovat, byly to hodiny a hodiny práce. Zmíněný Fred Astaire trénoval denně deset až dvanáct hodin. A Michael Jackson dvakrát skončil v nemocnici, protože se přetrénoval. To je až taková umanutost být dokonalý.“

3. Soutěžil ve Stardance nějaký Váš žák?

„Ano, první řadu STARDANCE vyhrál Roman Vojtek, což byl můj žák, se kterým jsem o Stardance mluvil. Diváci nemají vůbec tušení, co to obnáší. Je to showbyznys, formát, který je vymyšlený především tak, aby bavil. Ale je kultivovaný, to je jedna z věcí, která se mi na tom líbí. Já jsem velký příznivec kultivovaného umění a Stardance patří k jednomu z nejkultivovanějších pořadů, které lze v televizi vidět.

Také jsem mluvil o soutěži s Bárou Polákovou, hrála právě v tu dobu hlavní roli v muzikálu „Jak udělat kariéru snadno a rychle“,  který jsem režíroval. Bára potvrdila jednu krutou věc: když se pořad přehoupl do druhé poloviny, cítila už tak vysokou míru únavy, že ji to přestávalo bavit.“

4. Mohou být v takovém pořadu výsledky objektivní?

„Znovu zdůrazňuji, že je důležité si uvědomit, že je to zábavný televizní formát. Jeho primární snahou není hledání taneční kvality, nýbrž vytvoření krásného večera pro co nejširší vrstvy diváků. Na druhou stranu lze říci, že tanečníci svá vystoupení intenzivně prožívají, mnohdy nedokáží být nad věcí, občas se objeví i „hysterické výlevy“…

5. Máte raději přirozený tanec, či technickou dokonalost?

„Popravdě řečeno,  nemám moc rád technický tanec, mám rád přirozený živočišný pohyb. Jsem divadelník, miluji divadlo a tam je alfou i omegou emocionální autenticita. Dokonale technické pohyby, které se bodují jako je tomu například při krasobruslení, kdy technické kritérium převažuje nad charismatickým, to nemám rád. Umím to ocenit, rád se pokloním technickému mistrovství, ale emočně to jde úplně mimo mě.“

6. Máte pocit, že jako porota sdílíte všichni čtyři stejný názor, nebo každý vidíte vystoupení trochu jinýma očima?

„Spíše se shodujeme, bodové hodnocení je toho většinou důkazem, o bodík se lišíme, občas některý porotce chce udělat nějaký „fórek“ a tak nadělí víc, jinak panuje shoda.“

7. Děláte na mě dojem, že na začátku soutěže jste nasadil přísnější kritéria, ale najednou se Vaše bodové hodnocení zvýšilo, spíše to bylo takové otcovské až úsměvné hodnocení. Chtěl jste být přísný, mírný nebo objektivní?

„Do prvního vysílání jsem nastoupil bez předsudků, tam jsem hodnotil tanec jako přísný režisér, který připravuje své inscenace s profesionální zarputilostí a nároky. Ale potom jsme vše vyhodnocovali s dramaturgy, kteří mi vysvětlili, že by to zase takhle přísné být nemuselo. Což ovšem neznamená, že by naše rozhodnutí byla nějak ovlivňována.

Občas  jsou některé pořady v tomto smyslu režírovány, ale ve Stardance to tak není, máme svobodu.

Když se rozhodnu, můžu tahat jedničky a dvojky, ale důležitější je prvek zábavnosti, než hledání objektivity, což potvrzují i diváci. Ti si stejně udělají, co budou chtít a nakonec nás tak jako tak přetlačí a vyhrají.

Nechtěl jsem být zarputilý šílenec, Šárka Kašpárková má za sebou těžkou kariéru, nemůže ohýbat kolena, Imrichovi během týdne vytáhnou z kolena až litr vody, je to sportovec, chlapák, který něco vydrží, ale tanečně se v podstatě nedá objektivně hodnotit. Chtěl jsem se zpočátku pokusit o určitou objektivitu, ale brzy mi došlo, že to je jiný formát, je to zábava.“

8. Pořad Stardance je vysílán v předvánočním shonu. Mají soutěžící a porotci vůbec čas zabývat se vánočními přípravami?

„Soutěžící ne, ti jsou od rána do večera na sále, ale nás porotce váže opravdu jen sobotní večer. Například Zdeněk Chlopčík vede taneční školu v Ostravě, každý den je ve škole, v sobotu ihned po soutěži sedá do auta a vrací se do Ostravy. Nás porotce Stardance časově neomezuje, kdyby ano, nemohl bych porotovat. Začínám zkoušet v Divadle Hybernia velkoformátový muzikál „MARIE ANTOINETTA – KRÁLOVNA FRANCIE“ a intenzivně se věnuji přípravným pracem. Letos se mi stala věc, která se už asi nikdy v mém životě nebude opakovat, v jedné sezóně v roce 2013 jsem uvedl své tři původní autorská muzikálová díla: “Matu Hari, Marilyn a Nevěstu.”

Michal Škvor - Musicalnet.cz

Tak to byl opravdu velmi úspěšný rok!

9. Proč vítězí muzikály nad baletem, činohrou, operou či tanečním představením?

„Na to vlastně existuje jednoduchá odpověď. Tato obliba se totiž netýká jen českého diváka. Začnu ale obšírněji, abych to lépe vysvětlil. Umění je menšinový žánr, aktivně navštěvují divadlo pouhá čtyři procenta populace. To znamená, že v našem národě je, bohužel, poměrně málo kulturně založených lidí. Najdou se i společnosti, které jsou kulturnější více nebo méně, nicméně v ČR je to takhle.

A muzikál má nepopiratelnou výhodu, že je souhrnem všech žánrů. Když je to dobrý muzikál, obsahuje kus dobré činohry, kvalitní zpěv a tanec. To je však – pochopitelně – ideál, ne každá inscenace takhle dopadá.

Někteří diváci chodí jen na činohru nebo na balet, ale pokud někdo jiný přivede dotyčného na muzikál, ten může být překvapen a spokojen, najde si tam to své. Jiří Langmajer, Marek Vašut, Martin Stropnický, Jaroslava Obermajerová nebo Kateřina Brožová, to jsou lidé, kteří jsou z kvalitní činohry, ale hrají velice dobře i v muzikálu, takže laťka je výše, než když herecky netalentovaný zpěvák špatně hraje divadlo. Jsou země, kde je populárnější muzikál, jinde je zase oblíbené spíše hudebně – dramatické divadlo.

V minulosti jsem se zabýval i antickým divadlem a dospěl jsem k názoru, že staré antické divadlo bylo hudebně – dramatické. Nedochovala se forma, dochoval se sice Sofoklův text tragédie, ale velké části byly zpívané, čili hra připomínala více muzikál, než činohru. Navíc, připočteme-li řecký temperament, tito lidé by ani nedokázali sedět a dívat se na herce, kteří jen něco nezáživně vypráví. Hudební divadlo je zvláštním zrcadlením života. Celý náš svět je hudebně dramatický. Vztahy mezi muži a ženami jsou dané gestikulací, je to také zvláštní druh tance, ve slovech se velmi často může objevovat něco nepřesného. Malé děti také spíše zpívají a vydávají zvuky než mluví, pohyb přichází dříve než slova. Tlukot maminčina srdce je rytmus, které dítě slyší. Rytmus dává život.“

10. Který muzikál máte nejraději a proč? Dá se to vůbec říct?

„Nedá. To by byla „Sophiina volba“. To je jako kdybyste měla říci, které ze svých dětí máte nejraději.“

11. Má český divák dobrý vkus oproti zahraničnímu divákovi?

„To je široká otázka. Poznal jsem amerického, londýnského a vídeňského diváka.

Americký divák je mnohem, mnohem poučenější, do něho můžete „napumpovat“ jakoukoliv formu, on ji přijme a snaží se k ní najít cestu, náš divák ne.

My Češi máme velké hudební osobnosti. Máme Leoše Janáčka, ale hraje se víc ve světě než tady, tleskají mu více v Japonsku než v Čechách. U nás proběhne obvykle pár repríz a konec.

Někdy, když se pokouším napsat s některým z kolegů něco hudebně náročnějšího, tak je nám řečeno: „Kluci, to je moc složité, nemohu to uvést v divadle pro osm set lidí, protože bych to neprodal.“ Ale velmi podobná situace byla i kdysi. Když Leoš Janáček napsal svou první operu, nikdo mu ji nechtěl uvést z důvodu, že je to moc složité a nikdo by to nepochopil.“

Už tehdy?

„Ano.“

To je smutné.

11. Lidé zřejmě přijímají jen populární hudbu, že?

„Ano. U nás jsou masově oblíbení například Karel Svoboda, Daniel Landa, Janek Ledecký a samozřejmě Michal David, což jsou skladatelé populární hudby. Vážná hudba v Čechách tak oblíbená není. Ale nedivme se producentům. Vkládají do svých inscenací obrovské investice a chtějí, aby se jim tento vklad vrátil. Byl to právě Michal David, který mne oslovil, abych pro něj napsal libreto muzikálu “MATA HARI”, který je uváděn v Divadle Broadway. Už máme za sebou přes 50 plně vyprodaných repríz. To je pro producenta vysloveně radost! A navíc byl ještě za roli Maurice Chevaliera na Cenu Thálie nominován Jiří; Langmajer.”

12. Tomu říkám úspěch. Souhlasíte s tvrzením, že muzikál je nejtěžší forma umění?

„Určitě, je to koláž tří žánrů, je strašně těžké vytvořit dobrou činohru, je pekelně těžké udělat balet, aby byl zábavný, aby lidi na něj chtěli chodit.

A teď si představte, když se to všechno nasype do jediného žánru, který musí mít formu, nejde to udělat tak, jako „Když pejsek a kočička vařili dort“. Je to jednoznačně jeden z nejtěžších žánrů. Jsme malá zemička, je těžké zde najít interprety, kteří ovládají všechny tyto složky.“

Michal Škvor - Musicalnet.cz

13. Jaká je situace mezi mladými lidmi? Mají zájem o divadlo?

„Bohužel řada rodičů dnes nemá peníze na kulturu. Mladí lidé oproti naší generaci chodí do divadel málo. Dříve stát financoval divadelní představení pro mládež. Největší „průšvih“ spočívá v tom, že se nevychovává mladá generace k estetice, k umění. A já si myslím, že kde není smysl pro estetiku, není většinou ani smysl pro mravnost. Divadlo má tu úžasnou moc, že dokáže emocionálně očišťovat. A když tuto představu přeneseme na všechny druhy umění, pak dospějeme k tomu, že hodnota umění spočívá v udržování našeho duševního zdrav í. A jistě se mnou budete souhlasit když řeknu, že ono duševní zdraví bychom v naší civilizaci měli posilovat s obzvláště velkou pečlivostí!”

Souhlasím.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková