JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Uzávěrka se blíží!!!

Agentura DILIA jako každoročně udělí studentům Cenu Evalda Schorma za původní hru, dramatizaci či překlad. Nominace je možné, vzhledem k nastalé situaci, zasílat až do 14. dubna 2020!

Cena Evalda Schorma

za původní hru, dramatizaci či překlad

Uzávěrka nominací: 14. dubna 2020!

Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP, FPF, VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka a dalších konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.

Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu).

Nominována mohou být tato díla:

– původní hra

– překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)

– dramatizace

Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.

Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 14. dubna 2020.

Hlavní cíle:

Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle obdobné Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Jan Werich (vlevo) a režisér Evald Schorm (vpravo) na filmovém festivalu Finále 1968″ v Plzni

Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než čtyřiačtyřiceti divadelních provedení (například: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, A studio Rubín, Studio Ypsilon, Městské divadlo Zlín či Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a devíti rozhlasových inscenování.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Po stopách Freda Astaira

Oblíbený dvojnásobný vítěz Stardance Jan Onder pátrá v pražké Ypsilonce po původu Freda Astaira

Studio  Ypsilon  přineslo   příběh  F r e d a  A s t a i r a  pod názvem „Chytání větru“

 

12.ledna diváci zhlédli premiéru nové inscenace Jana Schmida ‚Varieté Freda A. aneb Chytání větru.‘  Freda Astaira  ztvárnil  dvojnásobný vítěz Stardance, tanečník a choreograf Jan Onder.  

Autora a režiséra Jana Schmida  před nějakým časem zaujala informace o  původu Freda Astaira. Fred Astaire, kterého máme spojeného především s Amerikou, New Yorkem a s Hollywoodem, má totiž pražský původ. Je málo známý fakt, že Fredův  židovský dědeček žil v Praze na Josefově a jmenoval se Austerlitz. S objevením těchto souvislostí napomohl dokonce i  Archiv hlavního města Prahy!

Jan Schmid postavil  tedy text nové ypsilonské hry především na nedávno  objevených souvislostech, což činí hru velice zajímavou a také napínavou. Tento fakt podtrhla i jedna z hlavních postav inscenace,  Sherlock Holmes, který pátrá  v Americe u Ginger Rogersové, taneční partnerky Freda, jak to vlastně všechno bylo. Zmiňoval Fred někdy Prahu? Hlásil se ke svým předkům? Sherlock Holmes začne  své pátrání v židovské čtvrti. Dům sice ne a ne najít, ale to vůbec nevadí……

Během hry ožívá také postava Hugo Haase (Pavel Nový), který se po nuceném odchodu z meziválečného Československa prosadil jako herec, scénárista, režisér a producent v Hollywoodu. S Ginger Rogersovou se znal. Věděl  snad  on o původu Freda?  Vypátrá náš Sherlock Holmes něco dosud neobjeveného?

Sherlock Holmes odjíždí  do Ameriky a začne zpovídat Ginger, která si toho sice už moc nepamatuje,  ale její poslední manžel (Oldřich Navrátil), jí sem tam napoví. Náhle se  rozpomene a na scéně se objeví ….. Fred (Jan Onder). Při pohledu na jemnou a citlivou tvář Jana  Ondera celkem hravě uvěříme, že Fred opravdu obživnul. (Mladičkou Ginger  hraje  Bára Skočdopolová).

Ginger odtajňuje některé detaily z jejich společného života, ale snad ani není co, tedy možná. Prý s Fredem  nic neměla… Byla to prý jen taková plíživá spřízněnost. „Fred byl úplně zblblý tancem! On nepotřeboval ani hudbu, tanec  jsme vždy začínali bez hudby,“ svěřuje se Ginger.  Fred prý zastával názor, že  tanec byl na světě dřív než hudba. Ze vzpomínek se také dozvídáme o konfliktu, který Ginger a Fred měli mezi sebou  během natáčení. A spousty dalších pikantností. A třeba i v současné době populární postoj k životu není nic nového, Fred totiž tvrdil: „Já jsem vždycky tady a teď a minulost mě vůbec nezajímá. “

Představení je plné zpěvu a tance (zazněly  skvělé rytmické písničky Cheek to Cheek, 2 Night and Day nebo Puttin’ on the Ritz)  či tanečních póz a komických scén, bohužel ale některé okamžiky, které jsou do děje vsunuty,  působí  poněkud rušivě a divák  se trošku ztrácí v příběhu. Mám na mysli scénu, kdy se paní domovnice náhle svlékla. Proč? Někdy na mě současná divadelní představení dělají dojem, že alespoň jeden moment,  kdy se některý z herců obnaží do spodního prádla, je povinný. Bohužel mnohdy tento okamžik vůbec nezapadá do příběhu a divák nechápe, cože  se to vlastně na jevišti děje.

Vzhledem k tomu, že téma této inscenace  je pro většinu lidí úplně nové, člověk  skutečně napjatě očekává, jakže  se to celé vyvine  dál.  Scény s Ublížencem  také odvádí diváka zbytečně  od vlastního příběhu.

Jan Onder  se projevil nejen jako zdatný tanečník a choreograf, ale také jako skvělý herec a dokonce i zpěvák.  Ke své roli říká: „Jestli se vůbec můžu  vedle Freda Astaira považovat za tanečníka, máme společné to, že jsme detailisti. Jsem především tanečník společenských tanců, teď používám swingové pohyby a interpretace a i přesto, že se swingem nemám moc zkušeností, rozumím charakteru pohybu.“

Coby tanečníka jsme vnímali  Jana Onderu vždy pouze bez mluveného slova, proto byla mluva  jakýmsi  milým překvapením.  Ačkoliv je tanečníkem společenských tanců, step ztvárnil skvěle a diváka ani nenapadne uvažovat, zda je step jeho obor nebo ne.  Jan Onder  je právě tak přesvědčivý ve fraku a klobouku  jako v ženských šatech, či v okamžiku, kdy představuje dítě (Freda Astaira), zamilovaného mladíka nebo  přísného a rozzlobeného Freda. Během komických situací Jan Onder zase rozehrává svou teenagerovsky hravou část bytosti. Inu, nezbývá než konstatovat, že  role  světoznámého tanečníka mu sedí jako ulitá.

Nelze opomenout  postavu Ginger, kterou ztvárnila Jana Synková. S každým krokem, s každou větou se divák baví nad sklerotickou starou dámou. Ginger je neodolatelně roztomilá a srší různými poučkami a svými životními zkušenostmi. V okamžiku, kdy si bere  na mušku své bývalé partnery, divák váhá, zda by ji raději praštil nebo pohladil…. Směje se jí  ale  od srdce, to  v každém případě.

A humoru je zde opravdu plno.  Ráda bych například vyzvedla  okamžik, kdy si  Fred získává díky svému talentu Hollywood…, zarputilý výraz Jana Ondery, boxujícího zuřivě proti svým potenciálním soupeřům, jasně říká, o jaký  talent  doopravdy šlo a divákovi   se směje pod kůží každičký sval. Ačkoliv dvě a půl hodiny je poměrně dlouhá doba a neustále si procvičujete bránici a  koutky úst se tvarují do úsměvu, divák není rád, když pátrání končí….

17

Zůstává otázka, zda byl Sherlock nakonec úspěšný a našel   ještě něco navíc, co se doposud stále  neví. Svěřil se Fred své taneční partnerce Ginger  o  pražských kořenech? To si, milý čtenáři, vypátrej během  zhlédnutí  nové inscenace „Chytání větru“ v pražské Ypsilonce.

Hrají: J. Onder, J. Synková, B. Skočdopolová, O. Navrátil, P. Vršek, K. Kikinčuková, P. Nový, R. Rychlá, M. Bohadlo, M. Čížek, D. Šváb, M. Janouš, J. Vacková, J. Večeřa, R. Mrázik, J. Noha, D. Renč Režie: J. Schmid Výprava: O. Zicha Hudební úprava a nastudování: V. Šrámek, D. Renč Choreografie: J. Onder Dramaturgie: J. Etlík

Žánrově se Chytání větru pohybujeme mezi vaudevillem, revue a varieté

 

Foto: studio Ypsilon

Eva Smolíková

Taneční magazín