JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Výstava plakátů Jana Schmida zahájena

Zajímavá výstava nejen plakátů inscenací populární „YPSILONKY” v „GALERII VIHOHRADSKÁ 12“, v budově Českého rozhlasu, potrvá do konce října

Zahájení výstavy s názvem „DIVADELNÍ PLAKÁTY JANA SCHMIDA PRO STUDIO YPSILON” proběhlo 1. 10. 2020 v „Galerii Vinohradská 12″, v budově Českého rozhlasu v Praze. Úvodní slovo na vernisáži, kterou otevřel malý koncert se zpěvy členů Studia Ypsilon, pronesl doc. PhDr. Jan Dvořák.

Interiér galerie po instalaci výstavy, ještě před samotnou vernisáží (Foto: Zdeňka Mlýnková)

Aktuální výstavu plakátů Jana Schmida jsme představovali těmito slovy: „Osobnost Jana Schmida –  k jehož jménu se váže hned několik (uměleckých) profesí, neboť je režisérem, dramatikem, spisovatelem, výtvarníkem, hercem, ale i profesorem pražské DAMU – se vyznačuje neobvyklou univerzalitou, širokým rozpětím a dostředností zároveň. Je z vzácného rodu lidí, kterým je vlastní merkuriální způsob myšlení. Lovec příznivých okamžiků. Provokatér nápadů, mistr nečekaných proměn se schopností orientace a rychlého rozhodování. Takto s myšlenkou „setrvávat vždy tam, kde se věci mění“ v roce 1963 založil ,STUDIO YPSILON´ – divadlo, jemuž svým originálním syntetizujícím způsobem vidění a chápání vtiskl nezaměnitelnou podobu, styl a poetiku, kterou od počátku, s důrazem na výrazové herectví, strategicky formuje a oživuje metodou improvizace, s využitím tvořivého potenciálu náhody. Jelikož Schmidova původní profese je výtvarnická, pro Studio Ypsilon v kontinuitě už více než padesáti let navrhuje také plakáty, jejichž nezaměnitelný rukopis, úzce provázaný s poetikou divadla, se stal neodmyslitelnou součástí vizuální image této dnes již legendární divadelní scény. Tentokrát se spíš menší výstava Schmidových afiší, odjakživa se pro svou výraznou osobitost zcela vymykajících běžné plakátové produkci, soustřeďuje především na autorovu tvorbu ze současnosti a nedávné minulosti, s jen malým doplněním o plakáty z raného období Studia Ypsilon jako připomínky souvislostí a kontinuity.“

Schmidovu výstavu uvedl někdejší šéfredaktor časopisu Scéna, divadelní teoretik i organizátor doc. PhDr. Jan Dvořák (Foto: Zdeňka Mlýnková)

K tomu vybíráme a volně citujeme z úvodní řeči Jana Dvořáka:Mám to štěstí, že plakáty Jana Schmida mohu sledovat již padesát let. Toto kontinuum považuji za zázrak, přičemž nejde pouze o jeho plakáty a výtvarnou publicitu spjatou s divadelním děním, ale i jeho knižní produkci. Asi bychom marně hledali v našem divadelnictví srovnání co do rozsahu a rozpětí tvorby, kterou je u Jana Schmida důležité vnímat jako celek. To se týká i jeho plakátů, které chápu jako tekutý seriál, který nemá analogii ani v předválečném, ani v pozdějším či současném divadelním kontextu. I díky nim se ,Ypsilonka´ v horizontu celé české kultury ukazuje už jako obrovitá stavba, jako navršený a nepřehlédnutelný mrakodrap, jehož nedílnou součástí je dosud stále kriticky nepojmenovaný fenomén šedesátých let.“

Záběry plakátů dvou inscenací populárního divadla (Foto: Eva Smolíková)
Z hudebního zahájení výstavy: v popředí zpívající herec Jan Jiráň a známý jazzový kontrabasista František Uhlíř (Foto: Zdeňka Mlýnková)

I v době koronavirové pandemie byla atmosféra vernisáže vynikající, byť k lítosti všech se autor sám, nečekaně „uvízlý“ na dálnici cestou z Brna, nedostavil a v kontaktu mohl být pouze telefonicky. Navzdory nepohodlným rouškám byla nálada uvolněná, k čemuž také přispělo živé „ypsilonské hudbaření“, tentokrát zastoupené jazzově odlehčenou hrou a zpěvem Jana Jiráně za doprovodu Františka Uhlíře, Jana Bradáče, Dominika Renče a Jana Nohy. Jako přídavek dále zazněla píseň „Chodidla“ v podání Jana Bradáče a Jana Večeři, který zde zazpíval také svou píseň „Mlynářka“. Družná nálada vernisáže se příjemně protáhla.

Herci populární Ypsilonky jsou nesmírně muzikální, což dokázali i na slavnostním zahájení výstavy Jana Schmida (v pozadí si všimněte historických rozhlasových artefaktů a rádii, jež jsou součástí trvalé expozice v „GALERII VINOHRADSKÁ 12″) (Foto: Eva Smolíková)

Na výstavě je představeno celkem šestadvacet plakátů, v počtu navíc zdvojených také nápaditým vystavením jejich rubových stran s programy k inscenacím. Dále je zde možné vidět i výběr ze Schmidových knih, jím také ilustrovaných, anebo zhlédnout dokument o Janu Schmidovi, který v roce 2010 natočil Aleš Kisil v rámci televizního cyklu „Česká divadelní režie“.

Plakáty byly vystaveny jednak z hlavní, pohledové, strany, ale byla odhalena i jejich rubová strana, která obsahuje informativní text i fotografie o inscenaci (Foto: Eva Smolíková)

Pro veřejnost bude výstava, v suterénu staré budovy českého rozhlasu, otevřena po celý říjen. A to každé pondělí od 12 do 18 hodin a každý čtvrtek od 12 do 14 hodin.

Foto: Eva Smolíková a Zdeňka Mlýnková

Připravila: Eva Kulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pozn. TM: Text článku je převzat od PR oddělení „Studia Ypsilon“.

Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN