Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Voláme: „Bravo, VOLÁNKOVÁ!“

Na hokej se obvykle chodívá do specializovaných sportovních hal či arén. Popřípadě někam na otevřený stadión. Anebo jen tak někam na zamrzlý rybník… TANEČNÍ MAGAZÍN (a s ním asi dvě stovky diváků) se však vydal na hokej do pražského multikulturního komplexu ROXY, na scénu experimentálního divadla NoD, do jeho studia Superhrdinů.

V současné době vzniká mnoho divadelních inscenací na sportovní téma. Nelze zapomenout na už legendární Havelkovu a Duškovu operu „Nagano“. Hned několik sportovních divadelních scénářů má na svém kontě úspěšný dramatik Petr Kolečko. A sportu se dotýkal i scénář Lenky Plaché o textaři Jiřím Štaidlovi a krasobruslařce Haně Maškové, na scéně Národního divadla v Brně.

Premiéra „hokejové“ inscenace „Se lvem na prsou“ režisérky Terezy Volánkové se výborně nejen dispozičně hodila do alternativních prostor experimentálního divadelního studia NoD, takzvaného Studia Superhrdinů. Stísněný prostor umožňoval kontakt vystupujících s publikem a zároveň navozoval potřebnou atmosféru nabitých zimních stadionů. A mantinel na pódiu charakterizoval mantinely mezi politikou, běžným lidem i politiky jako takovými.

Režisérka Tereza Volánková

Vlastní „sportovní“ scénář evokuje slavné mezníky českého a československého hokeje i celé historie Československa, potažmo České republiky. A hledá i nachází mezi nimi paralely. Nápad velice nosný. A režisérka Tereza Volánková se s ním vypořádala na jedničku s hvězdičkou!

Celé představení má i nenásilně didaktický charakter. Neboť mladším divákům připomíná důležitá data, mezníky, události i osobnosti.

Z historického hlediska mohu scénáři vytknout jedinou chybu. Inscenace uvádí, že se Mistrovství světa v ledním hokeji 1972 hrálo v Praze v „nové“ sportovní hale v Praze, Holešovicích. Hala byla sice daleko mladší než  zimní stadion Štvanice, ale v té době již stála a byla v provozu přes deset let (byla budována mezi lety 1952 – 1962)!

Na co se v inscenaci zapomnělo? Určitě na prazakladatele českého hokeje Josefa Rösslera-Ořovského, který společně se sportovním nadšencem a průkopníkem etikety Jiřím Guthem-Jarkovským uváděl nový sport mezi lid český. (Mám tyto, nejen sportovní, průkopníky se dvěma jmény moc rád 🙂  ).

Z druhé strany je asi dobře, že scénář – zřejmě záměrně (?) – vypustil hlavní slogan neblahých oslav vítězství nad tehdejším Sovětským svazem v únoru 1969. Zněl: „Tarasove, bu, bu, bu / Dali jsme vám na hubu!“ Jednak by mírná vulgarita vybočovala z rétoriky inscenace a dále by vznikala nutnost přidání další pasáže představení s vysvětlením působnosti sovětského trenéra Anatolije Tarasova.

Inscenace nezapomíná ani na legendární televizní hokejové komentátory: od Josefa Laufera, přes Luďka Brábníka až po Roberta Zárubu

Připomenutí tragédie letadla s hokejovými reprezentanty nad kanálem La Manche v roce 1948 tvoří vhodnou paralelu s tragédií v Rusku, v září 2011. Tehdy sice na klubové bázi, s týmem Jaroslavli, zahynuli tři přední čeští hokejoví reprezentanti. Je otázkou, zda neměla inscenace reflektovat i tragickou smrt Ivana Hlinky? A následné vystoupení české reprezentace na Kanadském poháru se smutečními páskami?

To jsou spíše drobnosti. Za vážnější chybu, pokud se inscenace pohybuje i po obecně politické rovině, považuji absolutní absenci zmínky o neurvalém zbourání historického zimního stadionu na Štvanici. Tady šlo opravdu o politicko-byznysmanskou likvidaci. A místo nevinné reklamy Jaromíra Jágra na žvýkačky, bych (být Volánkovou) určitě parodoval tu na vodňanská kuřata pro jistou nejmenovanou stranu, pardon hnutí, jistého premiéra.

A pokud jsme i u legendárních sloganů a „přebreptů“ hokejových komentátorů, marně jsem tam hledal ten rozhlasový: „…kdopak je to tam u mantinelu? Hrbatý!“

Tato mírná kritika není zavržením práce Terezy Volánkové. Ani celého týmu. Naopak, snaží se nalézt jenom drobné „pihy“ chybiček na tváři celého – jinak naprosto skvělého – představení.

V neposlední řadě musím vypíchnout i skvělou scénickou hudbu a vůbec zvuk jako takový. Dodává hře rytmus, šťávu i evokuje příslušnou atmosféru.

Se lvem na prsou“ má neobvyklý spád. Využívá zadních projekcí, místy i loutkové a stínové divadlo. Skutečně, inscenace, která má tah na branku. Opravdu, to musíte vidět! Kupte si lupeny“ na reprízy (budou v úterý 2. října a v pondělí 3. prosince, obě od 19.30 hodin), asi bude brzy vyprodáno! Tak to přece u kvalitních hokejových „mačů“ bývá…

SE LVEM NA PRSOU“

Režie: VOLÁNKOVÁ

Dramaturgická spolupráce: JOSEFÍKOVÁ, PRESLOVÁ, SEDLÁČEK

Hudba: SEDLÁČEK

Pohybová spolupráce: SEDLÁČEK

Kostýmy: VONDRÁŠKOVÁ

Hrají: KLINDERA, KOVÁŘ, TROCHTA, BEDNÁŘOVÁ, SIMUNOVIČOVÁ, ŠUBOVÁ, VOPATOVÁ, ZENKLOVÁ (studenti VOŠH, pedagogické vedení: SEDLÁČEK, VOLÁNKOVÁ)

Premiéra: 25/9/2018, NoD, Studio Superhrdinů

Foto: archiv NoD a ČK

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN