Nejen o sebevraždách

Premiéra v A studiu Rubín

Requiem křehkých duší – i tak by se ve zkratce dala popsat připravovaná inscenace pražského divadla A studia Rubín s názvem „Osobní Fudži“. Režisér Jiří Ondra navazuje na své předchozí práce v tomto divadle a tematicky znovu přispívá k veřejné debatě nad málo diskutovanými společenskými fenomény. Ústředním motivem inscenace je tentokrát sebevražda a její vliv na okruh pozůstalých. Podstatné ale je, že důležitou roli v této inscenaci hraje i naděje. Hereckou čtveřicí jsou Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec. Premiéra se uskuteční 14. června v 19.30 hodin v A studiu Rubín.

Česká republika se statisticky řadí k zemím s vyšší sebevražedností. Podle Českého statistického úřadu páchají sebevraždu denně v průměru 4 lidé. U mladých od 15 do 24 let je sebevražda dokonce druhou nejčastější příčinou úmrtí hned, po úrazu. Odborníci tvrdí, že velké procento jedinců mladší generace, kteří si vezmou život, má psychické problémy. A čím dál větší roli v jejich rozhodnutí hrají také psychoaktivní látky a impulzivita. Jak ovlivňuje sebevražda život blízké osoby? Na to se na základě inspirací děl více autorů japonské zenové filosofie a estetiky i osobní zkušenosti zaměřil autorský tým A studia Rubín.

Když někdo z našich blízkých spáchá sebevraždu, nebo si nešťastně ublíží, může to v nás zažehnout zvláštní druh pocitu viny maskovaný na povrchu. ,Osobní Fudži´ je spící sopka v nás. Ta může jednoho dne vybuchnout. Její výbuch může mít očistné i katastrofální následky,“ přibližuje inscenaci režisér Jiří Ondra. A dodává: V inscenaci proto půjde hlavně o otázky viny, hledání stop v minulosti, hledání příčin jednání a zároveň snahu o uchopení procesu vyrovnávání se s takovým radikálním činem blízké osoby.

Ze čtené zkoušky

V rámci textu i jeho interpretace tvoří jednu z tematických linií i kvůli reflexi pandemické situace koronaviru, roku 2020. Je na něj pohlíženo jako rok, který „nebyl“ a současně pořád trochu je i v  roce 2021. Jako rok, v kterém náhle vznikla časová smyčka tvořící důležitou linku děje. V roce 2020 celosvětově prudce stoupl počet sebevražd, napříč věkovými kategoriemi.

A právě v  tomto roce v inscenaci spáchá z neznámých příčin sebevraždu mladík Akio, jehož snem bylo kvalifikovat se na Olympijské hry 2020 v lukostřelbě. Olympiáda 2020 se v Tokiu nakonec nekonala. Byla přeložena na rok 2021. Přesto její oficiální název zůstal: Tokio 2020. Atmosféra ,Osobního Fudži´ evokuje pocit, že rok 2020 nikdy nebyl. A současně ho nikdo z pozůstalých není schopen opustit. A to se všemi tragickými i groteskními odstíny.

Jednou z dominantních složek inscenace je autorská hudba Václava Hoskovce, který představuje mrtvého Akia a zároveň vytváří „živou“ hudbu. Richard Fiala, Jiří Panzner, a Tereza Švejdová hrají kamarády, kteří se snaží vypořádat se sebevraždou blízké osoby. Balancují s myšlenkou, že pro někoho je život jízda a pro někoho brzda. Některé z vícero postav, které herci hrají, se snaží vytěžit z grotesky života maximum i za cenu totálního sebezničení. Jiné váhají s každým krokem tak dlouho, až místo do neznáma nakonec vkročí bez přípravy do propasti. Děj inscenace tak představuje pomyslnou sinusoidu. Každý temný čin je vyvážen (až znevážen) činem světlým a nálada se střídá stejně jako v životě sebevraha.

Další důležitý prvek hraje scénografie Ivany Kanhäuserové. Ta navázala na spolupráci s režisérem Jiřím Ondrou a jejich experimentální koncept, který je založen na četbě a studiu společných literárních, hudebních i obrazových inspirací, ale především na vzájemné intuici a důvěře. Scénografka svůj výtvarný koncept promýšlela a realizovala samostatně a všechny složky – výtvarná, herecká, režijní i hudební – se na scéně setkaly až při prvním zkoušení.

Celý tvůrčí tým inscenace „Osobní Fudži“

Premiéra inscenace Osobní Fudži“ se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 14. června. Veřejná generálka se uskuteční 13. června a první reprízy 28. a 29. června.

Více informací o reprízách i programu divadla je možné získat na oficiálních stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích.

Foto: Dita Havránková

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN