Náš rozhovor s  oceněnou nejlepší tanečnicí světa – OLDŘIŠKOU NEUMANNOVOU

„Práce tanečníka končí, až usnete”

Je jí osmnáct let a již v patnácti letech se stala Oldřiška Neumannová nejlepší tanečnicí světa, když na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Tanec se stal součástí jejího každodenního života a studuje jej na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha, spolupracujete s Pražským komorním baletem a ve volném čase trénuje malé děti v kolínském tanečním klubu CrossDance, kde sama začínala.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka byla gymnastkou a tatínek se věnoval triatlonu a plavání. S gymnastikou jste začala ve čtyřech letech. Pak přišlo plavání. Jenže Vás to táhlo jinam a tak Vás rodiče přihlásili do tanečního klubu CrossDance v Kolíně. A tam jste se našla…

„Ano, oba moji rodiče jsou od mala milovníci sportu, stejně tak i já a moje starší sestra. Do CrossDance jsem přišla v devíti letech a chodila jsem snad na všechny tréninky, co jsem mohla. Měly jsme s holkama skvělý kolektiv, o to víc jsem se na tréninky vždy těšila. CrossDance se už tehdy zaměřoval na více stylů tance a i akrobacii, to pro mě bylo super, protože nesnáším stereotypy. Tady byl každý trénink jiný, to mě na tom bavilo. Od té doby se repertoár stylů CrossDance rozrostl neuvěřitelným způsobem. I když ne ve všech stylech taneční klub soutěží, minimálně si je vyzkouší.”

 

 

První úspěchy přišly velice brzy. Od té doby jste urazila kus cesty a posbírala desítky ocenění na soutěžích jak doma tak v zahraničí. Jste soutěživý typ?

„Musím přiznat, že ano. Když něčeho chci dosáhnout, jdu přes mrtvoly, jak se říká.”

V roce 2018 jste se stala ve svých 15 letech nejlepší tanečnicí světa na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles, kde jste zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Co to pro Vás znamená? A šla byste do podobné soutěže znovu?

„Úspěch na tak prestižní soutěži mi udělal neskutečnou radost. Hlavně vidět rodiče a trenéry jak jsou šťastní a vědět, že všechna ta práce není zbytečná. Myslím si, že mi výhra v soutěži otevřela zase jiné dveře, protože právě díky ní mě od té doby oslovila nejedna televize. Dnes už pro mě soutěže nejsou prioritou, ale neříkám, že bych se v budoucnu nezúčastnila. Třeba i jen jako trenérka.”

Od roku 2015 sudujete klasický a moderní tanec na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha. Někde jste řekla, že byste ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jaký obor byste chtěla studovat?

„Na vysokou školu bych určitě v budoucnu chtěla, ale zatím se rozhoduji kam. Určitě budu pokračovat v tanci. V tanci je spousta možností, čemu bych se chtěla věnovat. Proto bych nejdřív chtěla po škole zjistit, kam mě to táhne nejvíc. Ráda bych zkusila přijímací zkoušky na Taneční katedru na HAMU nebo odletěla studovat do zahraničí.”

 

Jako stážistka spolupracujete s Pražským komorním baletem. Máte nějakou vysněnou roli? Je Vám bližší klasický nebo moderní tanec?

„Vždy jsem si chtěla zatančit na prknech divadla roli jako například Carmen, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsem nadšená z každé malé roličky, kterou dostanu. Předávat lidem radost z jeviště do hlediště je věc, která mě naplňuje a je jedno, jestli na podiu vystupuji jako sólistka, ve sboru anebo pomáhám třeba v zákulisí, protože za taneční inscenaci stojí spousta důležitých lidí, které diváci nevidí.

Mně je bližší moderní tanec, dá se v něm více experimentovat a každý pohyb se dá zatančit jiným způsobem. Taky má moderna takřka nevyčerpatelný pohybový slovník a dá se jim bez pomoci rekvizit a projekce vyjádřit mnoho věcí. Klasický tanec mě v poslední době začal bavit více než dřív, ale moderní tanec u mě stále vítězí.”

Někde jste řekla, že se tancem dá vyjádřit všechno. Čím je pro Vás tanec?

„Tanec se postupem času stal součástí mého každodenního života. Když jste tanečník, práce pro vás nekončí ve chvíli, kdy opouštíte taneční sál, končí, když usnete. I když se nehýbu fyzicky, přemýšlím nad choreografiemi, co se dá zlepšit nebo zatancovat lépe. Kde se dají zvětšit pohyby nebo dynamika. Po cestě domů si v metru v hlavě opakuji připomínky ze zkoušek, abych druhý den přišla na zkoušku co nejlépe připravená. Stejně tak jak vrcholoví sportovci o svá těla musíme pečovat, takže i večer, když si lehnu do postele, si promasíruji nohy nebo bolavá místa, je to taková každodenní forma rehabilitace.”

Ve volném čase trénujete malé děti v kolínském tanečním klubu Cross Dance, kde jste sama začínala. Jak se cítíte v této roli, předávat své zkušenosti dál? Co to dává osobně Vám? 

„Předávat své zkušenosti dál mě nesmírně baví. Dělá mi radost vidět děti, jak se zlepšují, jak je baví zkoušet něco nového. Vždycky je na tréninku legrace. Na druhou stranu je to kolikrát náročné, musíte kousíček po kousíčku rozebrat každý pohyb a podle toho pak připravit technickou hodinu. Ale děti jsou moc šikovné  a snaží se.”

Proč právě motto: „Když ne teď, tak nikdy“?

„Takhle je to podle mě v životě s většinou věcí. Co je dnes, nemusí být zítra, proto je důležité chytit svou šanci a naložit s ní co nejlépe to jde. Já jsem ráda za svoje rodiče a trenéry, kteří mě plně ve všem podporují a pomáhají, protože právě díky nim mi hodně velkých šancí neuteklo”.

Máte čas na přátele a koníčky?

„Určitě mám méně času oproti mým vrstevníkům, ale na pravé kamarády si najdu čas vždy. Jsem typ člověka, co nezůstane chvíli sedět, proto součástí mé relaxace ve volných dnech, je být někde s kamarády, se kterými se vždy nasměju, až mě z toho bolí břicho. Vzhledem i k situaci, kde se toho moc dělat nedá, se mými koníčky staly procházky a výlety někam do ticha s lidmi, co mám ráda. Kontakt s nejbližšími je pro mě v životě důležitý, proto každou volnou chvíli věnuji jim.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Oldřišky Neumannové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Flamenko v naší metropoli

Festival „Den flamenka” od čtvrtka 21. listopadu rozzáří podzimní Prahu. Můžete se těšit na besedy, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. A víte, co obnáší funkce palmera?

Po čtyři večery od 21. do 24. listopadovou Prahu rozzáří přední flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen u sebe doma ve Španělsku. Fenomén flamenko, jehož kolébkou je Andalusie, spontánní hudbou a tancem, totiž oslovil nespoutanou energií i vášní  celý svět.  Kastaněty, pestrobarevné šaty tanečnic, klapot podpatků a zvuk flamenkové kytary v letošním ročníku vzdají hold legendárnímu tanečníkovi a choreografovi Antoniu Gadesovi, který zemřel před 15 lety a z jehož odkazu dále čerpají nové generace.

Na festivalu se představí přední tanečníci Joaquín Grilo a Alfonso Losa. Výjimečný zážitek slibuje světová premiéra představení „Snění o Carmen” v podání tanečnic Irene Álvarez a Virginie Delgado či koncert, kterým festival uzavřou vynikající zpěvák Pedro El Granaín a kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Mezi skvělými muzikanty, doprovázejícími taneční představení, najdeme také synovce a spoluhráče slavného Paca de Lucía Antonia Sancheze. Ten vystoupil i na nezapomenutelném posledním Pacově pražském koncertu před devíti lety. Ale poznáte i nejrespektovanějšího španělského palmera (vytleskávače rytmu) Carlose Grila. Většinu hvězd letošního ročníku festivalu „Den flamenka” mohli příznivci tohoto vášnivého hudebního i životního stylu vidět ve filmech Carlose Saury „Flamenco“ a jeho pokračování „Flamenco, flamenco“.

Mezinárodní „Den flamenka” byl ustanoven na 16. listopadu, kdy bylo flamenco v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Praha se festivalem „Den flamenka” připojuje k oslavám již popáté.

Antonio Gades

Festival opět nabízí pestrý doprovodný program zahrnující dílny se španělskými lektory, filmové projekce věnované Antonio Gadesovi, besedy pro školy i širokou veřejnost, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. Předprodej vstupenek a podrobné informace o festivalu na www.denflamenka.cz.

Ve čtvrtek 21. listopadu v Divadle U Hasičů otevře festival vystoupení současné taneční hvězdy mužského flamenka první velikosti Joaquína Grila. Právě on má v krvi Gadésův taneční styl i charisma a ve svém osmdesátiminutovém vystoupení mu složí okázalou poctu. Tanečníka, který vévodí flamenkovému tanci již přes třicet let a má za sebou řadu ocenění a úspěšná turné po celém světě, doprovodí elitní spoluhráči: kytarista Francis Gómez, zpěváci Londro a Manuel Tañé, tanečníkův bratr Carlos Grilo, nejvyhledávanější španělský palmero, tedy vytleskávač rytmu a perkusista Ané Carrasco.

V pátek 22. listopadu je na programu v klubu Limonádový Joe představení Legado” (Dědictví), které flamenkový tanečník a choreograf Alfonso Losa přímo věnoval velikánovi mužského flamenka – Antonio Gadesovi. Podobně jako Gades dokáže Losa propojit tradiční flamenkové pojetí tance s elegancí baletní školy a v představení na toto dědictví po velkém choreografovi odkazuje. Virtuózního kytarového partu se v doprovodu představení ujme Antonio Sanchez, synovec Paca de Lucía. Ano ten, který se svým legendárním strýcem vystoupil i na jeho posledním pražském koncertě ve Smetanově síni před devíti lety. Výjimečnou atmosféru pátečního večera posléze podtrhne a završí flamenková diskotéka s DJ Ekirnem.

Sobota 23. listopadu nabídne ve velkém sále Městské knihovny nejprve flamenkovou fiestu, kde budou k vidění exhibiční choreografie tanečních akademií z celé České republiky i Slovenska. V hlavním programu pak proběhne světová premiéra tanečního představení „Snění o Carmen”, kterou připravily tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado. Ve fantazii o čtyřech aktech na motivy mýtu o Carmen od Prospera Mériméeho pronikneme do nejcharakterističtějších rysů osobnosti Carmen skrze dvě tanečnice, které ztvární rozlišné obrazy této legendy.

Tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado

V neděli 24. listopadu festival uzavře v Českém muzeu hudby fenomenální flamenkový zpěvák Pedro El Granaíno, kterého doprovodí kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Rodák z romské muzikantské rodiny z Granady se postupně vypracoval v jednoho z nejsvébytnějších flamenkových zpěváků. Jeho nezaměnitelný hlas už slyšel Londýn, New York, Istanbul, Los Angeles, San Francisco, Mexiko, Paříž, Miami, Amsterdam i Řím. Nyní se s písněmi o nezměrné radosti, lásce, starostech i životních strastech tryskajících přímo ze srdce Pedra El Granaína setká i pražské publikum.

Záštita: španělský velvyslanec Angel Lossada Torres Quevedo

Hlavní partneři: Magistrát hlavního města Prahy, Praha 2, Studio Itaka, Smart Communications

Partneři: Velvyslanectví Španělska v České republice, Institut Cervantes, Turespaña, Flamenkin, ARGO pro film, Toro Blanco, Informuji.cz, Camara de Comercio Hispano-Checa, Alena Krčálová.


Foto: Smart Communications

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film “Čím lidé žijí”:

Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN