Rozhovor se sólistkou baletu, choreografkou a pedagožkou Tamarou Černou SofiG

„Na slzy se rychle zapomíná, tanec byl mé velké životní štěstí“

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny“, přiznává Tamara Černá SofiG, která byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, ale také baletní mistr, choreograf a pedagog. Dnes sice už netančí, ale baletu zůstala věrná prostřednictvím uměleckých fotografií.

K baletu jste se dostala již v dětství a navštěvovala jste baletní studio při ostravském Národním divadle moravskoslezském. Jak jste se k baletu dostala? Věnoval se mu někdo v rodině?

„Má rodina pocházela z vysoce kulturního prostředí. Moje maminka v tomto duchu pokračovala v mé výchově, s nemalým důrazem na nutnost mít všestranné vzdělání. Ráda vzpomínám na nedělní chvilky po obědě, určené pro odpočinek. Ty jsem mohla trávit sama v pokoji s kvalitními nahrávkami skladeb vážné i modernější hudby v provedení světových orchestrů a dirigentů. Takto strávený čas později velice ovlivnil můj profesní život, nejen ve způsobu práce s hudbou, ale i mé interpretaci rolí. Své křestní jméno Tamara jsem dostala po oblíbené spolužačce mé maminky, jejíž rodiče se také dostali na naše území po pádu carského Ruska, jako i část mé rodiny. Tamara Isičenko (Slabej) se později stala jednou z našich nejlepších primabalerín obou národních divadel (v Praze i Bratislavě). Tato dnes neprávem opomíjená hvězda tančila  s našimi předními tanečníky. Třeba Miroslavem Kůrou nebo Josefem Zajkem. Díky paní Tamaře se mi podařilo snadněji přemluvit i mou maminku k tomu, aby mě, v první třídě, zapsala do baletního studia u divadla, ze kterého jsem pak přešla do tehdy experimentální HTŠ (Hudebně – taneční škola, kde bylo osmileté studium. V sedmém ročníku probíhaly maturitní zkoušky a v osmém pak absolutorium složené z napsání diplomové práce a zkoušek z tanečních předmětů, zakončené veřejným koncertem). Dnes by se tedy dalo říct, že jsem pokračovala ve studiu na Taneční konzervatoři.“

Dvořákstory (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Balet jste vystudovala v Ostravě a pak jste studovala ještě teorii umění na brněnské JAMU. Proč právě teorie umění? Nelákala Vás taneční pedagogika nebo choreografie? 

„Teorie umění, pětiletý obor, byl zaměřen i na taneční pedagogiku. Tedy našemu oboru blízko. Studovala jsem v Brně později, tedy v době, když jsem už měla řadu zkušeností ze seminářů, škol a praxe v divadle i hostování na zahraničních scénách. Studovat jsem totiž chtěla už před revolucí. Bez velkých problémů jsem udělala zkoušky na GITIS (Russian Institute of Theatre Arts). Nicméně, těsně před odletem, po ukončení všech školení a vyřízení dokumentů, letenek, stipendia atp., náhle můj odlet zrušili a já jsem zůstala. Měla jsem dále pracovat v našem divadle. Nicméně to byla doba, která měla nejen zápory, ale i nesporné klady pro balet. Tehdy k nám jezdilo hostovat mnoho světových hvězd nejen ze SSSR, ale i z mnoha západních zemí. Také naše divadlo mělo, mimo jiné, i „družbu“ s Rižským (Lotyšsko). Tato scéna měla balet na velice vysoké úrovni (například Marius Liepa pocházel z Rigy). Se všemi těmito celebritami, z různých zemí i divadel světa, jsme mohli spolupracovat nejen dny a měsíce, ale někdy spolupráce trvala i několik let.

Hranice se pomalu otevíraly (v předrevolučním období) i pro možnost vyjet studovat tanec do zahraničí. Také na našem území vznikaly snahy vytvářet prostředí pro mladé talenty tím, že probíhaly různé letní školy a semináře. Určitě bych zmínila třeba aktivity pana Jaroslava Slavického nebo Antonína Schneidera. Všechny tyto projekty byly užasnou studnicí pro tanečníky.“

Po studiu jste nastoupila do NDM v Ostravě a stala se sólistkou baletu. „Život sólistky baletu je nezaměnitelný, inspirující a opravdu překrásný. Rozhodně stojí za prožití a překonání všech těch těžkých a náročných chvil. Tyto, někdy kruté, okamžiky rodí výjimečné věci a zážitky, které se v běžném životě zažít nedají.“ Takže na svoji taneční dráhu vzpomínáte s láskou a ráda?   

„Ano, ráda. Nastoupila jsem na plný úvazek do tehdejšího Státního divadla v Ostravě, nyní NDM, už dva roky před ukončením střední školy. Ale účinkovali jsme běžně, po celou dobu studia, tedy od šesté třídy. Divadlo bylo se školou hodně provázáno a dali nám získat brzy jevištní praxi. To považuji za velmi šťastné. Vysokou školu jsem tedy studovala až jako sólistka, při své práci v divadle a samozřejmě až po revoluci. V té době jsem se stala také baletním mistrem (velmi mladá), choreografem i pedagogem hlavního oboru na ostravské taneční konzervatoři. Stala jsem se také i maminkou syna. O těžké chvíle rozhodně bída nebyla a mnoho slz viděl baletní sál i můj polštář doma, samozřejmě. Nicméně, mí blízcí byli mou velikou oporou v těžkých chvílích i vděčnými diváky v divadle a byli tedy spolutvůrci mých úspěchů. Každá sólistka jistě odpřisáhne, že na slzy se rychle zapomíná. Těžká práce k našemu oboru prostě patří. Ale být pak mnohými postavami na scéně a nechat se sama na scéně unášet hudbou a dýchat a vnímat napětí v sále … tato zkušenost je nepřenosná. Poznat ji mohou jen ti, kterým se podaří na prknech divadel opakovaně vystupovat. Na četnost rolí si stěžovat určitě nemůžu. Prožila jsem velkou řadu příběhů, uváděných v klasickém i moderním tanci.“

Carmen Jan Kolda – Don José – foto Josef Hradil

Během své kariéry jste tančila mnoho rozdílných postav. Byla jste Annou Kareninou, Carmen, Coppélii ve Swanildě, Mechmene Banu v Legendě o lásce, Myrtou v Giselle.  Daniel Fikejz pro Vás napsal moderní balet Eva. Splnily se Vaše taneční sny? Jakou ze svých rolí jste měla nejraději? Byla nějaká, která byla Vašemu srdci a naturelu hodně blízká? 

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny, nejen co se týká nejznámějších rolí baletního repertoáru, ale i postavy nové, nebo tančené na krásnou, třeba symfonickou hudbu, jak na scéně, nebo v rámci různých festivalů, doma i na scénách v zahraničí. Dlouhou řadu let a s nadšením jsem spolupracovala i s operním souborem, kde jsou pro baletní umělce k interpretaci naprosté skvosty. Kromě těch, které se uvádějí v divadlech často, mohla jsem v opeře ztvárnit i hlavní roli! Ta je v opeře Němá z Portici od Daniela Aubera. Příležitost tančit roli Fenelly, kterou ztvárnily přede mnou i takové tanečnice, jako Marie Taglioni, či Fanny Elssler, se nepodaří získat každé baleríně. Proto jsem za ni moc ráda. Z velkých rolí jsem nejraději tančila jednu z netěžších v mém profesním životě, Annu Kareninu. To proto, že tíhnu k tvorbě dramatických, velmi ženských rolí, které mají během večera dynamický rozvoj a dochází k vlastnímu vývoji samotné postavy. Ale ráda vzpomenu i řadu dalších baletních výzev, které jsem mohla prožít. Určitě je to Carmen a nádherné choreografické zpracování Mozartova Requiem, kde mi svěřili hlavní ženskou úlohu.“

Za své taneční kreace jste byla několikrát oceněna a také jste byla nominována na Cenu Thálie. Jsou podle Vás důležité ocenění pro umělce? Co pro Vás ocenění, která jste dostala, znamenají?

„Víte, ceny, stejně jako celý umělecký svět, mění neustále své hodnoty a živě se rozvíjí. Ta oficiální ocenění si lidé dlouho nezapamatují. Nebo ta ocenění ztrácejí časem na své ceně. Ale jsou, v době předání, velikou inspirací pro oceněné tanečníky, vedoucí k tomu, aby dále a ještě lépe plnili svá poselství. Opravdová ocenění jsem však dostala spíše od samotných diváků, kteří ani po řadě let nezapomněli na to, jak kdysi v hledišti plakali, když se mnou prožívali tragédie mých hrdinek. Ocenění bylo také, když můj syn, maminka, muž a dobří přátelé, po mnoha reprízách, znova s nadšením sledovali balet, který už znali skoro lépe než já sama. Jejich přítomnost a nadšení se nedaly ničím vynahradit.“

Carmen (Michal Štípa) – foto Josef Hradil

O sobě říkáte, že máte ráda tvůrčí práci. Byla jste sólistkou baletu, pak také choreografkou a baletní mistryní. A jak jste jednou řekla, práce Vás v každém z oborů vždy plně uspokojovala. Dnes je to uspokojování ve fotografování?

„Umělecká fotografie je také velmi krásný obor. Tvorba může být také hodně složitá, ale je oproštěna od veliké fyzické zátěže. To je částečně osvobozující. Především mě velmi příjemně překvapil dosah a možnosti ovlivnit daleko větší počet lidí než v divadlech. Za jeden večer baletu můžete oslovit jen 500–1000 diváků, podle velikosti divadelního sálu. Jedna fotografie, za stejný večer, může oslovit miliony lidí po celém světě. Mé práce se rychle prosadily a zaujaly. Proto toto srovnání bylo zřejmé hned na začátku a hodně mě nadchlo.“

Před ukončením své aktivní taneční kariéry, někdy kolem roku 2006, jste začala fotografovat, a protože jste ještě stále tančila, zvolila jste si jako fotografka pseudonym SofiG. Baletu se věnujete nadále, a to právě prostřednictvím uměleckých fotografií. Z těchto fotografií vznikly výstavy, které proběhly v řadě zemí například pod názvy Liberalis, Ballet, Elelgantia et motio, či Panta Rei. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Za to, že vznikla veliká řada různých výstav, nejen s baletní tématikou a prezentovala naši kulturu v mnoha zemích (už od samotného počátku a až dodnes) vděčím tomu, že hned první snímky prorazily, zaujaly a vyhrály řadu ocenění v zahraničí. Právě tyto úspěchy mě motivovaly a pomohly mi i přes plný program plynule přibrat další umělecký obor, k těm, které jsem měla tolik ráda i do té doby. Co mě přivedlo k focení? To je snadné. Jedna zajímavá osobnost. Pan Vojtěch Bartek. Tehdy byl tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a spolupracoval i s Národním divadlem Moravskoslezským. On chtěl původně sice podpořit ve fotografické tvorbě mého, tehdy dorůstajícího syna, ale nakonec se stal dlouholetým a skvělým kurátorem mnoha mých výstav tady i mimo naši zemi. S dojetím vzpomínám, jak obětavě pomáhal i se všemi technickými problémy pořádání výstav, když můj život, nejen sólistky, ale jak jsem už zmínila i choreografky, baletního mistra i pedagoga na konzervatoři mi už žádný další čas neposkytoval. Naučil mě i mnohé o organizaci a tvorbě výstav. Kdo ho znal, určitě bude vědět, o čem mluvím. Všichni jsme ho měli moc rádi.

Fotografie je trošinku jiný svět s hodně kladnými vztahy a emocemi. Je mnohem větší než divadelní, s nespočetnou skupinou kolegů ve všech částech světa. Vyvíjí se ještě rychleji než jiná odvětví. Je to obor nesmírně populární. Ale spojení krásy zobrazování s krásou baletu dodnes má největší skupinu obdivovatelů. Je tedy i obrovskou silou propagující baletní a taneční umění. Po ukončení taneční kariéry jsem spojila své jméno i pseudonym a nyní už pracuji a vystavuji a spojuji všechny své umělecké aktivity pod jménem Tamara Černá SofiG.“

Děláte také reportážní fotografie, portréty. Čím Vás fotografování naplňuje a co nejraději fotíte? Kde můžeme Vaše fotografie vidět?   

„Stále nejraději fotím lidi. Ať už emoce nebo podobizny, reportáž, dokument i inscenované obrazy…, ale nezříkám se ničeho a neohraničuji se. V současné době hodně tvořím, kromě uměleckých fotografií, které jsou obecně nejznámější, i portréty umělců. Ráda pak vidím, jak se jimi prezentují na největších scénách světa. Tímto moje práce s divadlem vlastně ještě stále neskončila. S tanečníky tvořím, za použití jejich mladých a technicky zdatných těl, takový ten svůj pohled na balet a jeho krásu. S kolegy z opery pak ukazujeme na portrétech, jak mohou zvládnout mnoho odlišných rolí a mají schopnost měnit se, podle přání režisérů a potřeb rolí. Tady také vycházím ze svých zkušeností tanečnice a rad všech úžasných hvězd, se kterými jsem mohla pracovat jako interpret. Získávám touto prací neustále další mladé a úspěšné přátele, se kterými nás spojuje láska k umění a divadlu. Své fotografie tvořím v exteriéru, tak potkat mě při práci můžete kdekoliv venku, po celý kalendářní rok. Nejsnadnější možnost seznámit se, nebo uvidět něco z mé tvorby, je samozřejmě především internet.“

Carmen (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Jak ráda odpočíváte? Aktivně nebo jen tak např. s knížkou v ruce?

„Velmi ráda cestuji, nejlépe po teplejších a zajímavých zemích světa. Hodně času trávím samozřejmě i v Londýně. Tam je totiž i můj syn (Sebastian Golat), se kterým stále moc rádi trávíme hodně času. Jsem na něj patřičně hrdá, jako maminky bývají a jako byla i ta moje na mě. Můj syn právě dokončil studium a jako doktor teoretické fyziky (studoval na Imperial College), pokračuje nyní ve výzkumu na King’s College London. Právě společně s ním se hodně rádi ve volných chvílích touláme, plaveme, fotíme a navazujeme nová přátelství s inspirativními lidmi. Máme rádi klid, slunce a dobré zdravé jídlo. Vymýšlíme stále zajímavější plány pro budoucnost, na které se pak těšíme. To mě baví nejvíce.“

Anna Karenina (Petr Munch) Vronsky – foto Josef Hradil

Děkujeme za rozhovor

Tamara Černá SofiG:

Narodila se 30. 6. 1965 v Ostravě. Balet vystudovala na Hudebně – taneční škole v Ostravě a teorii umění na JAMU v Brně. Byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a později baletní mistryní a choreografkou. Již několik let působí jako umělecká fotografka. V roce 2013 byla nominovaná mezi významné světové umělce v oblasti baletu za obor baletní fotografie.

Je držitelkou několika ocenění – Cena NDM za umění – za roli Myrthy v Giselle (1998), za Mozartovo Requiem a Cikánku v Donu Quijotovi (1999), za Swanildu v Coppélii (2002) a za Carmen (2005).

V roce 1999 byla nominována na cenu Thálie za hlavní roli v baletu Requiem a v roce 2005 – širší nominace na Cenu Thálie za Carmen.

Anna Karenina (Petr Munch) – foto Josef Hradil

 

Foto: Josef Hradil

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou a pedagožkou Annou Knollovou

„Taneční sny jsem si splnila nadmíru“

 „Tanec je pro mě především radost,“ přiznává členka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Anna Knollová, která působí také jako pedagožka v baletním studiu při divadle a lektorka jógy.

Vaše sestra Josefína jako malá ráda hrála fotbal a Vy jste při každé písničce tančila. Začínala jste lidovým tancem a pak jste se dostala do přípravky ND v Praze. Pamatuje si, ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti? A co Vás ještě bavilo? 

„Moje poprvé na jevišti si pamatuji velmi dobře, bylo to tuším výroční představení Kouzelného Cirkusu v Laterně Magice a mám na to krásné vzpomínky. Pak si také velmi živě pamatuji na všechny Louskáčky v Národním divadle, které jsem tehdy jako členka přípravky tančila. Tanec vždycky převažoval. Z vyprávění nebo i videí a fotek z dětství jsem v kostýmech a při tanci nejčastěji. I když aktivit jsme dělali velké množství a různých, tak nejlépe mi asi bylo ve středu pozornosti.

Vaši rodiče byli svého času úspěšní tanečníci Laterny Magiky. V jednom rozhovoru jste řekla, že to byla jasná volba studovat tanec, jelikož pocházíte z taneční rodiny. A tak jste vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Praha. Jaké bylo vyrůstat v rodině plné tance a divadla?

„Bylo to krásné, se sestrou jsme byly v divadle často, chodily na představení, byly v kolektivu umělců, bylo to inspirativní. Rády na to vzpomínáme. Na konzervatoř jsem pak chtěla právě kvůli té divadelní atmosféře. Být obklopená hudbou, tancem, talentovanými lidmi, naši měli i partu kamarádů a táta hodně cestoval, i přes tu všechnu dřinu to byl krásný svět, alespoň pohledem dítěte.“

Během studia jste vystupovala v inscenacích souboru Bohemia balet Praha (Petr Pan, Děvčátko se sirkami), hostovala v baletu Státní opery Praha (Don Quijote, Giselle) a norském Orsta Ballettschulle v roli Gerdy ve Sněhové královně. A po škole jste nastoupila do souboru baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde tančíte v baletech – Carmen, Louskáček – vánoční koleda, Mahlerovy vzpomínky, Coppélia. V jednom rozhovoru jste řekla, že taneční sny jste si splnila nadmíru. Jaké role ráda tančíte? V čem byste si ráda zatančila?

„Mám ráda pestrost a té se mi v Národním divadle moravskoslezském dostává a vždy dostávalo. Zatančila jsem si jak v nádherných klasických baletech, tak opravdu úžasných choreografiích od choreografů jako Jiří Kylián či Johan Inger, Jiří Pokorný a dalších. Čím jsem starší, tak si na jevišti užívám i více hraní, ale nějaké budoucí sny asi prozrazovat nebudu, to by se pak nemuselo splnit.“

Čím je pro Vás tanec, tak okouzlující a fascinující? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Tanec je pro mě především radost. Naplňuje mě. Vnímám ho jako takovou meditaci. Člověk na sále i na jevišti zapomene na celý svět a naplno prožívá přítomný okamžik. Mít zdravé tělo, které je schopno něco vyjádřit pohybem, je velký dar.“

Jak jsem již zmiňovala, mám ráda pestrost. Nikdy jsem si nedokázala vybrat. Miluji klasický tanec se vším všudy, možná kromě té touhy po dokonalosti. Z tohoto pohledu je mi zase bližší moderní tanec a jeho velká svoboda a vyjádření opravdovosti.“

V roce 2021 jste ukončila studia v Ateliéru Tanečního a pohybového divadla a výchovy na JAMU v Brně a svoji bakalářskou práci jste nazvala Jóga a její benefity. Proč právě jóga, čím Vás zaujala?

„Studium jsem ještě neukončila, respektive bakalářský stupeň ano, ale pokračuji na magisterském stupni. Józe se věnuji přes deset let a již během studií na konzervatoři jsem zjistila, jak obrovským pomocníkem může pro tanečníky být. Józe se věnuji nejenom jako praktikující, ale před několika lety jsem si udělala lektorský kurz a začala ji vyučovat. Kromě lekcí v jógových studiích, vedu lekce pro tanečníky i v divadle.

Když jsem přemýšlela nad tím, co si zvolit jako téma své bakalářské práce, volba byla jasná.“

A co choreografie nebo pedagogická činnost? Neláká Vás?

„Pedagogické činnosti se věnuji v Ostravě od své první sezóny, což je už devátým rokem. Vyučuji zde v baletním studiu při divadle a vzhledem k zaměření svých studií, věřím, že se jí budu věnovat i v budoucnu. Choreografovat pro tanečníky mě nikdy úplně nelákalo, mám k tomu velký respekt a raději to přenechám jiným. Každopádně v posledních letech jsem dostala nabídku spolupráce z opery a spolupracuji s operním režisérem Roccem na jeho nové premiéře. Tato spolupráce mě velmi naplňuje, pracovat s lidmi, kteří se s tancem třeba ještě nikdy nesetkali a snažit se pro ně najít vhodný pohybový slovník, kterým by mohli svou postavu ztvárnit, mě baví.“

Jak ráda odpočíváte? Je Vám práce také koníčkem?

„Mým největším koníčkem je jóga, je mou velkou součástí a kdykoliv mám chvíli volna, tak si najdu čas právě na ni. Dále také třeba výlety do hor, což je v Ostravě dostupnější než v Praze. Každopádně volného času v posledních letech vzhledem ke snaze skloubit práci a studium není tolik, proto se moc těším, až ho třeba bude více a konečně začnu s tím vším, na co nebyl čas, jako pletení svetrů, pečení kváskového chleba a chození po výstavách. J

Děkujeme za rozhovor

Anna Knollová

Narodila se v Praze do taneční rodiny. Oba rodiče Kateřina Knollová a Pavel Knolle byli tanečníci v Laterně magice v Praze a otec Pavel byl v letech 2010 – 2020 vedoucí souboru.

V roce 2014 absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Praha. Od sezóny 2014/2015 je členkou baletního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Barborou Petrovou

„Pedagog může v dětech probudit lásku k tanci“

Její „živost“ ji v dětském věku přivedla do baletního studia v Děčíně, a protože ji balet šel a bavil ji, tak její cesta vedla na pražskou Taneční konzervatoř. Již během studií vystupovala v souboru Mladý talent Praha, později tančila Barbora Petrová ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. Dnes se naplno věnuje pedagogické činnosti a učí balet na Základní umělecké škole v Řevnicích a v Baletní škole Aurora, kterou v roce 2019 spoluzaložila. Baletem žije stále a přiznává, že patří k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem.  

Co nebo kdo vás přivedl k baletu, kterému jste se začala věnovat již ve svých pěti letech?

„Tanci a pohybové průpravě jsem se věnovala od velmi útlého věku, byla jsem velmi živé dítě a doma jsem tančila pořád, že se rodiče rozhodli, mě do tanečního kroužku přihlásit. Po nějaké době jsem začala navštěvovat společně s mojí kamarádkou baletní studio v Děčíně, odkud pocházím.“

archiv Barbora Petrová -Tanec květin z Genzanu – absolventský koncert

Láska k tanci byla tak silná, že jste v letech 2002 až 2010 studovala klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři. Byla to správná volba?

„Pamatuji si, že si paní učitelka jednoho dne pozvala moji maminku na baletní sál, kde jí vysvětlila, že by bylo dobré, kdybych šla na taneční konzervatoř do Prahy. Nebylo to pro nás moc dlouhé rozhodování, já jsem byla nadšená a rodiče, když viděli, jak mě tanec baví, tak mi nijak v tomto rozhodnutí nebránili. S tatínkem jsme se vypravili do Prahy na přijímací zkoušky, a asi za 10 dní nám přišel dopis, že jsem přijatá.

Jít na taneční konzervatoř je pro dítě a jeho rodiče obrovská změna, obzvlášť když bydlíte daleko a musíte se tak přestěhovat na internát. Pro mě to byla krásná léta, na která ráda vzpomínám. Měli jsme skvělý kolektiv, úžasné profesory, ale uteklo to nějak moc rychle…

archiv Barbora Petrová -Z natáčení reklamy pro firmu Krasotika

Již během studií jste vystupovala v souboru Mladý talent Praha a stala se jeho sólistkou a byla jste Carmen, Kitri v Donu Quijotte, tančila v Louskáčkovi, Labutím jezeru. A spolupracovala tak s baletními umělci jako jsou Vlastimil Harapes, Barbora Kohoutková, Jitka Tázlarová, Anna Schekaleva nebo Elita Erkina. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Soubor Mladý balet Praha založila paní ředitelka Tázlarová. Jednalo se o soubor při naší škole. Vystupovali jsme na různých místech, abychom ale nezmeškali moc hodin ve škole, byla vystoupení velmi často v Praze nebo v městech ne příliš daleko, např. v Karlových Varech a v Litoměřicích. Protože paní ředitelka dbala vždy o vysokou úroveň, některé role nás učili pozvaní umělci. Když jsme nastudovávali balet Les Sylphides, přiletěla Elita Erkina a během několika dní nás naučila celou choreografii. Největší práce nás ale poté čekala s Jitkou A. Tázlarovou, která s námi „pilovala“ jednotlivé prvky choreografie.“

archiv Barbora Petrová – natáčení reklamy pro společnost Narta

Tančila jste také ve Státní opeře, v Divadle na Vinohradech, Nové scéně ND nebo v Hybernii. A co dnes, vystupujete někde?

„V těchto divadlech jsme právě vystupovali velmi často s Mladým baletem Praha a v Divadle na Vinohradech jsme pravidelně pořádali absolventské koncerty.

Dnes se již naplno věnuji pedagogické činnosti.“

Po ukončení studia jste začala působit jako taneční pedagog klasického tance pro Krasobruslařství Litvínov, pak jste učila minibalet v Tanečním studiu Katky Šístkové. Nějakou bodu působíte jako pedagog v Baletní škole Aurora, vyučujete také na ZUŠ v Řevnicích a v Taneční školičce Ivy Cenkové. Co Vás na práci pedagoga těší?“

„Momentálně vyučuji v Baletní škole Aurora, kterou jsem v roce 2019 založila společně s mojí spolužačkou z taneční konzervatoře, a také stále učím na Základní umělecké škole v Řevnicích.

Pedagogickou činnost vnímám jako nesmírně zodpovědnou profesi, protože právě pedagog může v dětech lásku k tanci probudit a nadchnout je, nebo naopak jim tanec na celý život znechutit. Svoje pedagogické znalosti se proto snažím neustále rozšiřovat a dále se v oboru vzdělávat. Největší radostí je pro mě, když děti odchází z tanečního sálu nadšené a nemohou se již dočkat další hodiny.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

Vedete taneční kurzy jak pro děti od čtyř let, tak baletní kurzy pro dospělé. Jaký je o kurzy zájem a učí se Vám lépe děti nebo dospělí, nebo je to pěkně vyvážené?

„Pokud se bavíme o baletních kurzech, které nabízíme v naší baletní škole, tak hned v roce 2019 byl zájem velký. Řekla bych, že dnes je velmi oblíbené dávat děti na balet. V pololetí jsme měli tak plno, že jsme další děti již přijímat nemohli. Covidová doba nám teď výuku poslední 2 roky poněkud komplikovala. Proto jsme se rozhodli nabídnout on-line lekce baletní a pohybové průpravy, kde zájem opět vzrostl. Na hodiny se nám tak hlásily i děti z jiných měst.“

archiv Barbora Petrová – Carmen

 Čím je pro Vás balet dnes?

„Baletem žiju neustále. Nesmírně mě baví sledovat aktuální dění u nás, ale i v zahraničí. Dnes se mi balet přesunul do pedagogické sféry.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Moje práce je pro mě 100% mým koníčkem, naprosto to miluji a nemohla bych bez učení být. Ve volném čase se ráda vzdělávám, mám ráda výlety, turistiku a poznávání nových míst a zemí, často si také čtu nebo se věnuji své kočce.“

archiv Barbora Petrová – Balet Les Sylphides – Cis moll

Foto: archiv Barbory Petrové

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín 

Náš rozhovor s oceněnou nejlepší tanečnicí světa – OLDŘIŠKOU NEUMANNOVOU

„Práce tanečníka končí, až usnete“

Je jí osmnáct let a již v patnácti letech se stala Oldřiška Neumannová nejlepší tanečnicí světa, když na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Tanec se stal součástí jejího každodenního života a studuje jej na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha, spolupracujete s Pražským komorním baletem a ve volném čase trénuje malé děti v kolínském tanečním klubu CrossDance, kde sama začínala.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka byla gymnastkou a tatínek se věnoval triatlonu a plavání. S gymnastikou jste začala ve čtyřech letech. Pak přišlo plavání. Jenže Vás to táhlo jinam a tak Vás rodiče přihlásili do tanečního klubu CrossDance v Kolíně. A tam jste se našla…

„Ano, oba moji rodiče jsou od mala milovníci sportu, stejně tak i já a moje starší sestra. Do CrossDance jsem přišla v devíti letech a chodila jsem snad na všechny tréninky, co jsem mohla. Měly jsme s holkama skvělý kolektiv, o to víc jsem se na tréninky vždy těšila. CrossDance se už tehdy zaměřoval na více stylů tance a i akrobacii, to pro mě bylo super, protože nesnáším stereotypy. Tady byl každý trénink jiný, to mě na tom bavilo. Od té doby se repertoár stylů CrossDance rozrostl neuvěřitelným způsobem. I když ne ve všech stylech taneční klub soutěží, minimálně si je vyzkouší.“

 

 

První úspěchy přišly velice brzy. Od té doby jste urazila kus cesty a posbírala desítky ocenění na soutěžích jak doma tak v zahraničí. Jste soutěživý typ?

„Musím přiznat, že ano. Když něčeho chci dosáhnout, jdu přes mrtvoly, jak se říká.“

V roce 2018 jste se stala ve svých 15 letech nejlepší tanečnicí světa na nejprestižnější soutěži Mistrovství světa v interpretačním umění v Los Angeles, kde jste zvítězila svým tanečním provedením Carmen. Co to pro Vás znamená? A šla byste do podobné soutěže znovu?

„Úspěch na tak prestižní soutěži mi udělal neskutečnou radost. Hlavně vidět rodiče a trenéry jak jsou šťastní a vědět, že všechna ta práce není zbytečná. Myslím si, že mi výhra v soutěži otevřela zase jiné dveře, protože právě díky ní mě od té doby oslovila nejedna televize. Dnes už pro mě soutěže nejsou prioritou, ale neříkám, že bych se v budoucnu nezúčastnila. Třeba i jen jako trenérka.“

Od roku 2015 sudujete klasický a moderní tanec na taneční konzervatoři Tanečního centra Praha. Někde jste řekla, že byste ráda pokračovala ve studiu na vysoké škole. Jaký obor byste chtěla studovat?

„Na vysokou školu bych určitě v budoucnu chtěla, ale zatím se rozhoduji kam. Určitě budu pokračovat v tanci. V tanci je spousta možností, čemu bych se chtěla věnovat. Proto bych nejdřív chtěla po škole zjistit, kam mě to táhne nejvíc. Ráda bych zkusila přijímací zkoušky na Taneční katedru na HAMU nebo odletěla studovat do zahraničí.“

 

Jako stážistka spolupracujete s Pražským komorním baletem. Máte nějakou vysněnou roli? Je Vám bližší klasický nebo moderní tanec?

„Vždy jsem si chtěla zatančit na prknech divadla roli jako například Carmen, ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Teď jsem nadšená z každé malé roličky, kterou dostanu. Předávat lidem radost z jeviště do hlediště je věc, která mě naplňuje a je jedno, jestli na podiu vystupuji jako sólistka, ve sboru anebo pomáhám třeba v zákulisí, protože za taneční inscenaci stojí spousta důležitých lidí, které diváci nevidí.

Mně je bližší moderní tanec, dá se v něm více experimentovat a každý pohyb se dá zatančit jiným způsobem. Taky má moderna takřka nevyčerpatelný pohybový slovník a dá se jim bez pomoci rekvizit a projekce vyjádřit mnoho věcí. Klasický tanec mě v poslední době začal bavit více než dřív, ale moderní tanec u mě stále vítězí.“

Někde jste řekla, že se tancem dá vyjádřit všechno. Čím je pro Vás tanec?

„Tanec se postupem času stal součástí mého každodenního života. Když jste tanečník, práce pro vás nekončí ve chvíli, kdy opouštíte taneční sál, končí, když usnete. I když se nehýbu fyzicky, přemýšlím nad choreografiemi, co se dá zlepšit nebo zatancovat lépe. Kde se dají zvětšit pohyby nebo dynamika. Po cestě domů si v metru v hlavě opakuji připomínky ze zkoušek, abych druhý den přišla na zkoušku co nejlépe připravená. Stejně tak jak vrcholoví sportovci o svá těla musíme pečovat, takže i večer, když si lehnu do postele, si promasíruji nohy nebo bolavá místa, je to taková každodenní forma rehabilitace.“

Ve volném čase trénujete malé děti v kolínském tanečním klubu Cross Dance, kde jste sama začínala. Jak se cítíte v této roli, předávat své zkušenosti dál? Co to dává osobně Vám? 

„Předávat své zkušenosti dál mě nesmírně baví. Dělá mi radost vidět děti, jak se zlepšují, jak je baví zkoušet něco nového. Vždycky je na tréninku legrace. Na druhou stranu je to kolikrát náročné, musíte kousíček po kousíčku rozebrat každý pohyb a podle toho pak připravit technickou hodinu. Ale děti jsou moc šikovné  a snaží se.“

Proč právě motto: „Když ne teď, tak nikdy“?

„Takhle je to podle mě v životě s většinou věcí. Co je dnes, nemusí být zítra, proto je důležité chytit svou šanci a naložit s ní co nejlépe to jde. Já jsem ráda za svoje rodiče a trenéry, kteří mě plně ve všem podporují a pomáhají, protože právě díky nim mi hodně velkých šancí neuteklo“.

Máte čas na přátele a koníčky?

„Určitě mám méně času oproti mým vrstevníkům, ale na pravé kamarády si najdu čas vždy. Jsem typ člověka, co nezůstane chvíli sedět, proto součástí mé relaxace ve volných dnech, je být někde s kamarády, se kterými se vždy nasměju, až mě z toho bolí břicho. Vzhledem i k situaci, kde se toho moc dělat nedá, se mými koníčky staly procházky a výlety někam do ticha s lidmi, co mám ráda. Kontakt s nejbližšími je pro mě v životě důležitý, proto každou volnou chvíli věnuji jim.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Oldřišky Neumannové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN