„Fo(u)r One“, „Chvilka POEzie“ a „Elixír“

Pražský komorní balet a Balet Praha Junior streamují choreografie na internetové Mall.tv. Představí se zde i zmíněný Balet Praha Junior a Jiří Lábus!

Pražský komorní balet zpřístupní divákům v pátek 26. února 2021 od 17.00 na internetové televizi Mall.tv tři choreografie: sólo „Fo(u)r One“ Petra Zusky, taneční grotesku „Chvilka POEzie“ Marka Svobodníka a ve spolupráci s Baletem Praha Junior také předpremiéru nového jednoaktového baletu Viktora Konvalinky nazvaného „Elixír“. Záznam tanečních choreografií, který vznikl v Divadle na Vinohradech v lednu letošního roku, bude na webu přístupný zdarma až do 31. března 2021.

Choreografii „Fo(u)r One“ vytvořil Petr Zuska v roce 2019 na kompozici indických, irských, arabských a židovských balad přímo pro Pražský komorní balet. Za interpretaci sóla získala loni Tereza Hloušková, sólistka souboru, širší nominaci na Cenu Thálie. Malá hříčka v anglickém názvu ‚Fo(u)r One‘ evokuje dva základní významy: ‚čtyři´ a zároveň ‚pro jednu´. Jedná se totiž o čtyři písně ze čtyř různých koutů světa, do značné míry reprezentující esence čtyř hlavních, starých, ale dosud existujících a živoucích kultur lidstva – to vše v postavě jedné ženy,“ řekl ke svému dílu Zuska.

Pro taneční divadlo s názvem „Chvilka POEzie“ inspirovala Marka Svobodníka jedna z nejznámějších básní romantismu, proslulý Havran“ Edgara Allana Poea. V hlavní roli inscenace tančí Igor Vejsada. „Látka, kterou jsem si vybral, je de facto horor. A v hororu jde vždycky o čas“, vysvětluje Svobodník. „Vy víte, že ta či ona věc se stane, otázkou je, ale kdy. Koncept Poeovy básně ,Havran´ jsem transponoval do černé grotesky, komiksu, situačního až absurdního humoru tvrdšího ražení, avšak s určitou dávkou ‚poezie‘.“

Do třetice se představí „Elixír“, jednoaktový balet z pera Viktora Konvalinky. Nové dílo, které vzniklo podle libreta Štěpána Benyovszkého, popisuje autor jako „vtipnou vizuální audioknihu psanou krví“. Diváci se ocitnou v ospalém baru na francouzském venkově, který nečekaně ožije, když hosté zjistí, že někde blízko lze najít klíč k elixíru věčného života. Příběh plný akce, humoru a tance na pestrou hudební koláž doprovází mluvené slovo Jiřího Lábuse. V novince, která bude uvedena jako předpremiéra, tančí Balet Praha Junior a sólisté Pražského komorního baletu. Produkovalo ji Mezinárodní centrum tance.

Záznam na Mall.tv je možné zhlédnout pod tímto odkazem: https://bit.ly/Pražský_komorní_balet_a_Balet_Praha_Junior

Fo(u)r One“

Choreografie: Petr Zuska

Hudba: indická, irská, arabská a židovská balada

Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Pavel Kremlík, Petr Zuska

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: Tereza Hloušková

Oba zveřejné snímky Terezy Hlouškové od Segeje Gherciu jsou z baletu „Fo(u)r One“

Chvilka POEzie“

Choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Jaroslav Ježek, Bedřich Nikodém

Hudební koláž: Marek Svobodník

Asistent choreografie: Linda Svidró

Kostýmy: Pavel Knolle, Marek Svobodník

Scéna: Petr Siedlaczek

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Tančí: Igor Vejsada a sólisté Pražského komorního baletu

Elixír“

Choreografie: Viktor Konvalinka

Dramaturgie a libreto: Štěpán Benyovszký

Hudba: Solomon Burke, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano, Joe Tex, Petr Iljič Čajkovskij

Hudební koláž: Viktor Konvalinka

Mluvené slovo: Jiří Lábus

Asistent choreografie: Jan Schneider

Kostýmy: Viktor Konvalinka, Štěpán Benyovszký

Scéna: Viktor Konvalinka, Štěpán Benyovszký

Světelný design: Viktor Konvalinka

Asistent choreografie: Jan Schneider

Tančí: Balet Praha Junior – Barbora Travinská, Oldřiška Neumannová, Evgeniia Efimová, Albert Kaše, Alfréd Kubec j.h. Pražský komorní balet – Aleš Krátký, Dalibor Lekeš

Foto: Sergej Gherciu

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

ANIČKA A LETADÝLKO letí do PAMĚTI

Kdo tedy vlastně tím kreténem je? To se dozvíme v sobotu 23. března v Praze, v Soukenické ulici 29, od 19.30 hodin, ve studiu PAMĚŤ!

A N I Č K A   A   L E T A D Ý L K O 

23. března od 19.30 – Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1

PIČUS NENÍ KRETÉN

Slavnost velké oběti začíná. Zahradní trpaslík ladí atmosféru a připravuje česnekové jednohubky. Maruška a Jaruška obcují s minulostí, sklerózou i ďáblem, a nakonec v kostnatých dlaních drží srdce diváků. Je to příběh nesentimentálně dojemný. Groteska o dvou starých krávách a jednom zahradním trpaslíkovi.

Režie: Anička Duchaňová
Hrají, zpívají a předvádí se: Martina Krátká, Anička Duchaňová a Štěpánka PencováVstupenky: zde
Více informací: www.letadylko.cz

Pomsta nebo groteska?

Handa Gote, svérázní tvůrci na poli alternativního divadla, přináší na jeviště pomstu. Jak vypadá? „Když se chceš pomstít, vykopej dva hroby.“ – Konfucius

21. dubna uvedlo Studio Alta inscenaci Die Rache (Pomsta). Skupina Handa Gote (nezvyklý název tohoto uskupení  snad údajně pochází z japonštiny)  přinesla divákům western z česko-německého pomezí. Protože jde o vraždu, pomstu, nedlouhé představení bylo  hráno v příšeří, což dodávalo některým momentům až strašidelný nádech, ostatně pro seskupení Handa Gote dosti typické, protože se rádi pohybují na „pomezí strašného a komického“. Stejně tak jako ve filmu „Tenkrát na západě“, kde se určité scény táhly nekonečně  dlouho, i zde jsou okamžiky, které se zdají být věčností.

Začátek hry poměrně zaujme: Do tmy se pomalu, velmi pomalu šourá postava v dobovém oblečení, doslova vidíme oblast Šumavy a pohraničí.  Svítí si lucernou a  posvítí si i  na diváky, zazpívá si písničku, poměrně skvěle. Po  dlouhé, dlouhé době žena bere lopatu a jistého muže zabije. Důvod neznámý.  Pečlivě zahrabává tělo a celá atmosféra je dosti tíživá. Hudba je v tomto okamžiku skřípající a sténající. Jako vítr v Pošumaví.  Tmavá, ponurá, děsivá atmosféra.

Posud se hra jeví jako napínavá a divák netrpělivě čeká, co bude dál.

Další žena na jevišti  opět nekonečně dlouho táhne nebohé tělo z místa činu, pečlivě ho omývá, snad i důstojně pohřbívá. Nebožtík ovšem vstává, bere si klobouk a svléká se do spodního prádla. Proč?  Vyrazil si snad z hrobu na vycházku?  Ještě několikrát během hry tento proces zopakuje. Obléká se a vysvléká, z naprosto neznámých příčin.  Je  mu snad po smrti trochu přespříliš  teplo?  Vytápí  se snad v záhrobí  nad míru? Jediná příjemná věc je v této chvíli hu dební doprovod.  Diváci se lehce vrtí a jejich výrazy hovoří o jistých pochybách….

Hra tady nemá spád, ani hlubší myšlenku. Není co sledovat, není o čem přemýšlet. Ke konci hry jedna z žen zastřelí  tu druhou a poté i sebe. Budiž. Ale výstřel mrtvého na posledního přeživšího už dělá z dramatu  trošku frašku.  Diváci celkem rozpačitě tleskají. Co si myslet?

Budu-li hodnotit tuto hru očima vážného ‚recenzisty‘, potom budu pokračovat asi takto:

Handa Gote se pokusili ztvárnit pomstu, což zpočátku budilo zájem a zvědavost diváka. Naneštěstí tu nebyla žádná linie příběhu, takže divák se neměl o co opřít, aby postavám porozuměl, z názvu vyplývající příběh o pomstě není nijak propracován. Podíváme-li se na inscenaci pouze jako na ztvárnění aktu pomsty a vraždy, pak bych očekávala více rozehrát právě to drama, které se odehrává v takovýto kritický životní okamžik  uvnitř člověka. Nepochopitelné okamžiky oblékání se a svlékání se  a závěrečný výstřel již zavražděného, který bez jakékoliv příčiny zastřelí postavu nehrající v dramatu doposud žádnou roli, jsou rušivé a  srazily tuto inscenaci s dobrým a poutavým začátkem do kategorie druhořadých  až velmi špatných her.

Ovšem, podívám-li se na tuto hru očima současného  diváka, proč ne?  Handa Gote se opět pohybuje mezi komickým a  strašidelným, což jejich záměru  odpovídá. Vnímáme-li „Die Rache“  jako hru na rozhraní parodie na všechny svlékání a oblékání, které v dnešní době neodmyslitelně patří do všech inscenací, ať už se tam hodí či ne, parodii na western „Tenkrát na západě“, kde všechno trvalo věčnost, parodii na všechny krvelačné hry, potom musíme uznat, že jejich „Die Rache“ je opravdu geniální věc na současné scéně a člověk se musí v duchu smát i kdyby nechtěl.  A možná právě tohle je ten pravý záměr tvůrců Handa Gote.

 

Foto: Martin Špelda

Eva Smolíková

Taneční magazín