»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rusalka a mrtví herci v LETADÝLKU (o ANIČCE nemluvě)

Jedinečná podívaná. Premiérově 22. a 23. 11. ve studiu Paměť.

Divadlo Anička a letadýlko

zve na premiéru

»SMALL TALK«


devítidílné modlitby za ticho

22. a 23.11. 2019 od 19.30


Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1

Small Talk, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystoupí mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman


Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman, Martina Zwyrtek


Produkce: Anička a letadýlko

Délka: 70 min.


Za podpory: Ministerstva kultury ČR, Hl. města Praha, Studia Paměť

Petr Pola

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zakroutí tygrovi ocasem?

TANEČNÍ MAGAZÍN zve na reprízu veleúspěšného titulu oblíbeného souboru ANIČKA A LETADÝLKO. Kam? Do VENUŠE VE ŠVEHLOVCE!

»OCASEM TYGRA«
sobota 19. 10. 2019 od 20 hodin Venuše ve Švehlovce,

Slavíkova 22, Praha 3, Vinohrady


Tygřím ocasem tygřím. Šílím. Čekám. Smekám. (Laura)


Slavný příběh Williama Saroyana vyprávěný z opačného konce. Od ocasu.


Stačí zaměnit dvě slova a nastražit past na tygra.

Kde je muž? Kdo je žena?
Tygr na svém trvá.

Hraje: Anna Duchaňová a kapela Ocasi
Tvůrčí tým:
Anna Duchaňová, Martina Zwyrtek a Petr Pola
Supervize:
William Saroyan v hrobě
Vznik finančně podpořili:
Hlavní město Praha, Státní fond kultury

 

Petr Pola 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ANIČKA + LETADÝLKO + VENUŠE = LAURA

Kde? Ve Venuši ve Švehlovce. Kdy? 3. května od 20.00 hod.

Divadlo Anička a letadýlko

OCASEM TYGRA 

3. 5. 2019 od 20 hod. / Venuše ve Švehlovce,
Slavíkova 22, Praha 3

“Tygřím ocasem tygřím. Šílím. Sekám. Smekám.” Laura.

Slavný příběh Williama Saroyana vyprávěný z opačného konce. Od ocasu.
Stačí zaměnit dvě slova a nastražit past na tygra. Kde je muž? Kdo je žena?
Tygr na svém trvá.

Hraje: Anna Duchaňová a kapela Ocasi
Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Martina Zwyrtek a Petr Pola
Supervize: William Saroyan v hrobě

Vznik finančně podpořili: Hlavní město Praha, Státní fond kultury

Vstupenky 20.4. 2019: GOOUT
Fcb událostOcasem Tygra
Více informací: www.letadylko.cz, E: petr@letadylko.cz,

Telefon: +420 776 841 851

TANEČNÍ MAGAZÍN

„PIČUS“ podle ANIČKY (a letadýlka)

Někdy nemile došlo k nedopatření, že zde vyšly fotografie herců bez hlav. Tentokrát uveřejňujeme snímek záměrně. V žádném případě to však neznamená, že by představení nemělo hlavu! Ani patu.

Všimli jste si, že se množí originální tituly představení: v Dlouhé ulici v NoDu se „čeká na Kokota“. A pouhého půl kilometru od experimentální scény NoD nás v sobotu 23. března čekal pro změnu „Pičus“!!! V podání souboru ANIČKA A LETADÝLKO. Toto nesporně zajímavé divadlo nemá svou stálou, takříkajíc domovskou, scénu. Tentokrát se hrálo ve STUDIU PAMĚŤ. A bylo tam plno! TANEČNÍ MAGAZÍN tady tedy navštívil poněkud starší inscenaci „Pičus není kretén“ Aničky Duchaňové.

Jedná se o trochu černou grotesku pro jednu houpačku a tři herečky. Ve Studiu PAMĚŤ v pražské Soukenické ulici měli nahoře v baru skvělou výstavu grafik a koláží scénografa Divadla na Zábradlí Martina Kaisera. V baru tu čepovali výborné pivo z Rychnova nad Kněžnou. Dole, kde se hrálo představení, nebyla – i přes snahu dramaturga i zvukaře představení Petra Poly – akustika (slušně řečeno) nic moc. Navíc i sloupy uvnitř hlediště tedy nebyly zrovna tím, co by speciálně divadelní divák hledal…

Martina Krátka (vlevo) a Anička Duchaňová vyzývají Pičuse

Autorka, scenáristka, režisérka i textařka písní v jedné osobě Anna Duchaňová ztvárnila postavu Jaruš. V roli druhé, „staré krávy“ Maruš, jí více než doplňuje Martina Krátká. A s postavou zahradní trpaslice se zpodobnila Štěpánka Pencová.

Po bezmála hodinový čas představení Maruš s Jaruš téměř neopustí červenou houpací lavičku. Na ní se pošťuchují, debatují, hořekují. Ale taky se dohadují, hádají, respektive vzpomínají. Anebo také pokřikují vzájemně na sebe i na trpaslici. Ta však ani nehne brvou. Natož, aby se aktivněji zapojila…

Zleva: Martina Krátká, Štěpánka Pencová a Anna Duchaňová

Vlastní dialogy nenesou pražádný dějotvorný význam. V podstatě se v neustálých elipsoidně se opakujících sekvencích divák dozvídá, že všichni chlapi jsou „pičusové“.

Nosným prvkem představení jsou tradičně písničky s texty Aničky Duchaňové. Milým zpestřením je, pro Aničku (a letadýlko), typická loutkohra. A zejména zapojená parafráze na megahit nesmrtelné Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“. Ten dodává závěru představení bizární nádech a rovněž potřebnou gradaci.

Závěrečná pointa nepostrádá kontrast, vtip, nadhled, ale zejména černý humor.

Tím, že jsem viděl již důsledně zažitou reprízu, po čtyřech a půl letech od premiéry, jednalo se vpravdě o herecký koncert. Škoda, že mu kvalitu ubíraly horší akustické podmínky sálu STUDIA PAMĚŤ…

Anna Duchaňová, Martina Krátká

Pičus není kretén

Premiéra: 15.12.2014.

Texty písní a režie: Anna Duchaňová.

Dramaturgie: Petr Pola.

Scéna: Lucie Labajová, Radka Mizerová.

Kostýmy: Lenka Odvárková.

Hudba: Anna Duchaňová, Michal Němec a citace.

Délka představení: + – 0.55 hod.

Hrají:

Maruš: Martina Krátká.

Jaruš: Anna Duchaňová.

Trpaslice: Štěpánka Pencová.

Psáno z reprízy 23. 3. 2019

Foto: Anička a letadýlko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ANIČKA A LETADÝLKO letí do PAMĚTI

Kdo tedy vlastně tím kreténem je? To se dozvíme v sobotu 23. března v Praze, v Soukenické ulici 29, od 19.30 hodin, ve studiu PAMĚŤ!

A N I Č K A   A   L E T A D Ý L K O 

23. března od 19.30 – Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1

PIČUS NENÍ KRETÉN

Slavnost velké oběti začíná. Zahradní trpaslík ladí atmosféru a připravuje česnekové jednohubky. Maruška a Jaruška obcují s minulostí, sklerózou i ďáblem, a nakonec v kostnatých dlaních drží srdce diváků. Je to příběh nesentimentálně dojemný. Groteska o dvou starých krávách a jednom zahradním trpaslíkovi.

Režie: Anička Duchaňová
Hrají, zpívají a předvádí se: Martina Krátká, Anička Duchaňová a Štěpánka PencováVstupenky: zde
Více informací: www.letadylko.cz

Na ANIČKU DUCHAŇOVOU do VENUŠE VE ŠVEHLOVCE

Kdy? V úterý 12. února! Mimo Aničky a letadýlka vám zahrají i Ocasi!

Divadlo Anička a letadýlko

OCASEM TYGRA 

12. 2. 2019 od 20 hod.

/Venuše ve Švehlovce,
Slavíkova 22,
Praha 3/

“Tygřím ocasem tygřím. Šílím. Sekám. Smekám.” 

LAURA

Slavný příběh Williama Saroyana vyprávěný z opačného konce. Od ocasu.
Stačí zaměnit dvě slova a nastražit past na tygra. Kde je muž? Kdo je žena?
Tygr na svém trvá.

Hraje: Anna Duchaňová a kapela Ocasi
Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Martina Zwyrtek a Petr Pola
Supervize: William Saroyan v hrobě

Vznik finančně podpořili: Hlavní město Praha, Státní fond kultury

TANEČNÍ MAGAZÍN

U Wericha pro Bedřicha

Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení “Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?

Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.

Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.

Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…

Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.

Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…

 

Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?

Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.

Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.

Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.

Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.

Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.

Sólo pro Bedřicha

Režie: Anna Duchaňová
Dramaturgie: Petr Pola
Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další
Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.

Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN