A kterak Anička ke kalhotkám přišla? To se dozvíte již 5. a 6. října v pražském Studiu Paměť.
Divadlo Anička a letadýlko uvádí
„SMALL TALK“
5. a 6.10. 2020 od 19.30
Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1
Co si musí dva říct, aby spočinuli v mlčení. Na okamžik, než to zase začne. Devět setkání během úplňkového dne napříč žánry, generacemi, genderem i karmou. Slova jako řasy měsíce
oděné bezmocnou mocí
ač jsou jich stovky a tisíce
jsou odsouzené k noci.
Tvůrčí tým:
Anna Duchaňová, Petr Pola, Martina Zwyrtek,
Václav Zimmermann
Hrají:Anna Duchaňová a Václav Zimmermann
Děkujeme: Ministerstvu kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy, Státní fondu kultury ČR, Studiu Paměť.
Divadlo ANIČKA A LETADÝLKO již sedmnáct let proplouvá žánry činoherního, loutkového, předmětového a hudebního divadla. Vyniká rozpoznatelnou autorskou poetikou, která balancuje na hraně mezi scénickou provokací, trapností a smrtelnou vážností příběhu i postav.
Někdy nemile došlo k nedopatření, že zde vyšly fotografie herců bez hlav. Tentokrát uveřejňujeme snímek záměrně. V žádném případě to však neznamená, že by představení nemělo hlavu! Ani patu.
Všimli jste si, že se množí originální tituly představení: v Dlouhé ulici v NoDu se „čeká na Kokota“. A pouhého půl kilometru od experimentální scény NoD nás v sobotu 23. března čekal pro změnu „Pičus“!!! V podání souboru ANIČKA A LETADÝLKO. Toto nesporně zajímavé divadlo nemá svou stálou, takříkajíc domovskou, scénu. Tentokrát se hrálo ve STUDIU PAMĚŤ. A bylo tam plno! TANEČNÍ MAGAZÍN tady tedy navštívil poněkud starší inscenaci „Pičus není kretén“ Aničky Duchaňové.
Jedná se o trochu černou grotesku pro jednu houpačku a tři herečky. Ve Studiu PAMĚŤ v pražské Soukenické ulici měli nahoře v baru skvělou výstavu grafik a koláží scénografa Divadla na Zábradlí Martina Kaisera. V baru tu čepovali výborné pivo z Rychnova nad Kněžnou. Dole, kde se hrálo představení, nebyla – i přes snahu dramaturga i zvukaře představení Petra Poly – akustika (slušně řečeno) nic moc. Navíc i sloupy uvnitř hlediště tedy nebyly zrovna tím, co by speciálně divadelní divák hledal…
Autorka, scenáristka, režisérka i textařka písní v jedné osobě Anna Duchaňová ztvárnila postavu Jaruš. V roli druhé, „staré krávy“ Maruš, jí více než doplňuje Martina Krátká. A s postavou zahradní trpaslicese zpodobnila Štěpánka Pencová.
Po bezmála hodinový čas představeníMaruš s Jaruš téměř neopustí červenou houpací lavičku. Na ní se pošťuchují, debatují, hořekují. Ale takyse dohadují, hádají, respektive vzpomínají. Anebo také pokřikují vzájemně na sebe i na trpaslici. Ta však ani nehne brvou. Natož, aby se aktivněji zapojila…
Vlastní dialogy nenesou pražádný dějotvorný význam. V podstatě se v neustálých elipsoidně se opakujících sekvencích divák dozvídá, že všichni chlapi jsou „pičusové“.
Nosným prvkem představení jsou tradičně písničky s texty Aničky Duchaňové. Milým zpestřením je, pro Aničku (a letadýlko), typická loutkohra. A zejména zapojená parafráze na megahit nesmrtelné Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“. Ten dodává závěru představení bizární nádech a rovněž potřebnou gradaci.
Závěrečná pointa nepostrádá kontrast, vtip, nadhled, ale zejména černý humor.
Tím, že jsem viděl již důsledně zažitou reprízu, po čtyřech a půl letech od premiéry, jednalo se vpravdě o herecký koncert. Škoda, že mu kvalitu ubíraly horší akustické podmínky sálu STUDIA PAMĚŤ…