Rozhovor s choreografkou a zakladatelkou Dance House Leonou „Qašou“ Kvasnicovou

„Nade mnou svítí šťastná hvězda“

Tanečnice, choreografka, lektorka, zakladatelka tanečního studia Dance House Leona Kvasnicová vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Již v patnácti letech založila svoji první taneční skupinu, byla porotkyní ve StarDance, choreografkou Česko hledá SuperStar a řady muzikálů. Vytvořila mnoho projektů a tanec ji provází od dětství, a jak říká, udržuje její tělo v kondici a duši šťastnou.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Lucií a již v šesti letech jste začala dělat sportovní gymnastiku. Co Vás v dětství bavilo a jak jste jej prožívala?

„Dělala jsem moderní gymnastiku. Už v dětství jsem byla „kreátor“ a „vůdce“ – vymýšlela jsem taneční a pěvecká představení pro rodinu, organizovala do toho sestru a všechny okolo. Na druhou stranu jsem dokázala být i hodiny sama se sebou ve svém světě, procházet se přírodou u babičky na chalupě.“

Někde jste řekla, že Vás k tanci nikdo nepřivedl a tanec jste si našla sama. A v patnácti jste propadla tanci. Čím Vás tak okouzlil, že jste v tomto věku založila svoji první taneční skupinu Crazy Dancers? 

„Jak jsem řekla, bylo to ve mně dříve než v 15 letech. Jen pak jsem potkala svou první lásku. S ním jsme založili Crazy Dancers a tam jsem se „vyformovala“. Velkým impulsem byl určitě film „Flashdance“, který když jsem viděla, řekla jsem si, že takto budu jednou umět taky tančit.“

Po maturitě jste se stala členkou taneční skupiny UNO a někde jste řekla, že to byl jeden z Vašich splněných snů… A co další taneční sny, splnily se?

„Víte co? Ano. Musím říct, že nade mnou svítí „šťastná hvězda“ asi. I když moc dobře vím, že je to o mé dřině a víře. Studovala jsem v Holandsku, tančila ve vysněné skupině v Paříži u Bruce Taylora. Měla jsem čest ztvárnit sólové role jako např. Julii v Bratislavském divadle tance pod vedením Jana Ďurovčíka. Prosadila jsem se u nás jako choreograf muzikálů, v televizi jako porotkyně StarDance nebo choreograf Česko hledá SuperStar a realizovala spoustu vlastních projektů. Ale hlavně se mi do toho podařilo mít dva krásné syny. A to všechno je splněný sen.“

Pak jste začala studovat taneční pedagogiku na JAMU, rok jste studovala v Holandsku a po návratu založila další taneční skupinu Free Dance Group a poté studovala choreografii na HAMU. Jako choreografka jste se podílela na řadě divadelních inscenací a na čem pracujete v současné době?

„V současné době je to malinko složitější vzhledem k pandemii, která nás ovlivnila všechny. Nicméně i přesto jsem pracovala na choreografii Láska nebeská v divadle Broadway a v divadle Rokoko v inscenaci Dr. Johann Faust. Já také denně vyučuji buď tanec nebo pilates či jógu. Nenudím se…)))

Jako tanečnice jste vystupovala v německém Hamburgu, ve Švýcarsku, byla jste sólistkou Bratislavského divadla tance, členkou Baletu Praha. Od roku 2003 máte taneční skupinu IF. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Bylo by toho hodně, ale to stěžejní jsem již zmínila.“

Co Vás vedlo k založení tanečního studia Dance House, kde máte pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti a individuální lekce? Jak se Vám daří v době covidové? Máte také on-line lekce?

„Vlastní studio jsem měla v plánu vybudovat jako něco, co bude pokračování mé cesty tanečnice a učitelky tance a jako budoucí obživa. Nicméně po 4 letech jsem změnila názor. Bylo to vyčerpávající, více jsem řešila organizaci a ekonomiku, personální záležitosti a na umění a tanec mi zbývalo málo sil. A to jsem nechtěla. Ale ta zkušenost je k nezaplacení.

V covidové době jsem byla stále aktivní, on-line lekce ale pouze pilates nebo jógu. Tanec přes počítač nelze…ta energie se nepřenese, to není ono.“

V roce 2008 jste se představila jako jedna z porotců oblíbené TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Jak jste se cítila v této pozici a přijala byste nabídku tančit v této soutěži?

„Byla to velmi příjemná doba. Všichni porotci a zákulisí skvěle na sebe naladěné. Nabídku tančit v soutěži bych ale nepřijala. Jsem profesionální tanečnice, to by bylo vůči hercům nebo sportovcům co soutěží přece nefér.“

Vaši sestrou je hudební skladatelka a úspěšná DJ Lucca. Svedla Vás spolupráce na nějakém projektu? A pokud ano, jak se Vám spolu pracovalo?

„Ano, udělaly jsme spolu dva projekty pro moji skupinu IF. Spolupráce byla úplně pohodová. Obě víme, co děláme a co umíme…“

S partnerem tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem máte dva syny. Jak to mají s tancem? Nepadlo jablko daleko od stromu?

„Nepadlo. Kluci jsou talentování, myslím, že hodně. Mají to v sobě a v srdci.“

 V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec Vám udržuje tělo v kondici a duši šťastnou. Platí to stále? A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Platí, platí. Ale snažím se vracet tělu, co jsem od něho celý život chtěla. Volný čas mám nejraději s rodinou. Rádi jezdíme na výlety do přírody. Jsme spolu rádi.“

Leona „Qaša“ Kvasnicová:

Narodila se 23. 12. 1972 v Brně. Působí jako tanečnice, choreografka, lektorka a vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Její sestrou je skladatelka a DJ Lucca (1978).

Vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, choreografii na HAMU a studovala na nizozemské taneční škole Rotterdamse Dansacademie.

Má vlastní taneční skupinu IF a v Praze založila taneční studio Dance House, kde měla pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti nebo individuální lekce.

S partnerem, tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem má dva syny Matěje a Kryštofa.

Foto: Archiv Leony Kvasnicové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zemřel zpěvák KAREL ŠTĚDRÝ – ikona Semaforu a Rokoka

Musíme oznámit smutnou zprávu, že nás navždy opustil význačný zpěvák zakladatelské generace Semaforu. Odešel interpret písní „Mám malý stan“, „V naší kanceláři“, „Hospoda“, „Angelína“ a mnoha dalších.

V úterý 7. 11 zemřel po dlouhé nemoci v jisté pražské nemocnici zpěvák, moderátor a muzikálový herec KAREL ŠTĚDRÝ, umělecký souputník Jiřího Suchého, Waldemara Matušky i Karla Gotta. Do posledních chvil s ním těžké chvíle trávila jeho rodina.

Karel Štědrý se narodil 10. dubna roku 1937 a vzděláním byl železničním inženýrem. Roku 1958 začal spolupracovat s Jiřím Suchým i Jiřím Šlitrem a vystupoval společně s nimi v pražské Redutě. Hned další rok Karel Štědrý spoluzakládal divadlo Semafor, kde byl ve stálém angažmá do roku 1962. Později přešel do divadla Rokoko, kde působil až do roku 1972.

Po odchodu z divadla Rokoko se dlouhodobě věnoval swingu,televizní zábavě a koncertování, převážně s Yvettou Simonovou či Karlem Hálou. Jako moderátor uváděl často koncerty orchestru Karla Vlacha.

TANEČNÍ MAGAZÍN připomíná zejména Štědrého muzikálové role. Ať již divadelní převážně v představeních Semaforu „Člověk z půdy“ či „Zuzana je sama doma“ a Rokoka, kde mezi nejproslulejší patřila „Filozofská historie“,  anebo ve filmech „Starci na chmelu“, „Kdyby tisíc klarinetů“, „Ta naše písnička česká“, „Noc na Karlštejně“ či „Trhák“.

Po roce 1989 se Karel Štědrý se svými obchodními partnery zabýval rovněž dovozem a distribucí prvních automatů na kávu.

Karel Štědrý tak, žel, ve smrti následoval svého staršího bratra Ivana, zesnulého v srpnu 2016, který byl význačným rozhlasovým a televizním hudebním dramaturgem a výtečným hudebním skladatelem.

Dne 3. 5. 2016 se konalo natáčení pořadu Na plovárně s Karlem Štědrým v Klubu Avion, Heřmanova 25, 170 00 Praha 7 – Holešovice

Foto: archiv České televize

TANEČNÍ MAGAZÍN