Štítek: Karel Bláha

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám“) gratulaci rád opětoval.

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice“. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN