PETR KELLNER bez servítků, bez kávy i bez ztráty kytičky

Brněnské divadlo FESTE uvádí v bývalých mrazírnách nadmíru aktuální titul. Po Havlovi, Klausovi a Pithartovi tentokrát na scéně miliardář. U něj, ke tradičně aktuální politické tematice, protentokrát FESTE přidalo i tu ekonomickou. Představení s dlouhatánským názvem určitě nezklamalo.

Ambiciózní a zejména aktuální divadlo FESTE z Brna se zaobírá tematicky širokým záběrem. Snaží se jít s dobou. Rovněž nadmíru aktivně reflektuje politické dění. Prostě, jak lze vše tak trochu frázovitě nazvat: „hodlá stát na křižovatce dějin“. To výmluvně dokumentuje například tituly „Moc bezmocných“ Václava Havla, „Pýchou osamělosti“ na motivy románu „Osmašedesátý“ Petra Pitharta či současnou premiérou „Eichmann v Jeruzalémě“.

Před necelými deseti lety FESTE rozbouřilo (nejen divadelní) vody inscenací „Pohřbívání“ o Václavu Klausovi. Autorem námětu a scénáře byl Roman Sikora. A právě k aktuální spolupráci s ním se FESTE opět vrátilo. Tentokrát s inscenací spíše na ekonomicko-politickou notu. Její název „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ mluví za vše.

A jelikož jsem výše uvedené zajímavé tituly neviděl, ale „Kellnera“ ano, podělím se nyní o své čerstvé pocity z netradičního prostředí a posléze s dojmy z představení v kratší recenzi.

TROCHU JAKO V BÝVALÉ ALTĚ

Divadlo samotné se odehrává v docela inspirativním prostředí „Industria“. To vyrostlo v někdejším areálu brněnských mrazíren. Kromě divadelního sálu a výstavních prostor, obsahuje i místa pro grafické počítačové experty, tiskárny 3D a šicí dílny. Tam se prý i v nedávné době počínající koronavirové karantény šily roušky. Prostě je zde, jak se, nyní tak módně, nazývá – tvůrčí HUB.

Nedílnou součástí „Industrie“ je i milá nonkonformní kavárnička. Škoda, že se před divadlem nepodávala káva… Údajně by prý rušil kávovar??! Ale čaj zde nabízeli. To nebylo možné alespoň připravit kávu v konvici? Anebo v džezvě? Nebyly k dispozici ani, v jídelním lístku inzerované, tousty. Zřejmě by rušil i touster?

To, že je areál ve velkém industriálním prostoru, má za důsledek, že do něj musíte vcházet osobní (pozor, nikoli dopravní!) vrátnicí. To tak trochu připomíná bývalý pražský holešovický prostor Studia ALTA. Tam se obdobnou vrátnicí pouze vycházelo večer po 22. hodině. Tady se vchází a vychází. Vždy a za každých okolností.

NAPOVĚDĚLA I NÁPOVĚDA

Jak odpovědět na „3 B“? Je totiž otázkou, zda je Petr Kellner osobností burzovního, buržoazního či spíše bulvárního světa? Nicméně autor Roman Sikora mu – v průběhu večera – přidal další „2 B“ – a to „bizarnost“ a „buble-gumovost“ A tak, pokud zde Petr Kellner nemá všech „pět P“, má alespoň minimálně „pět B“…

Když jdete na operu, tak vás povětšinou teprve výpravný divadelní program uvede do (často nesrozumitelného) děje. U „Opravdového interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ neměl program tuhé desky. Ani několik stránek. Byl pouhým listem. Ale dostatečně kvalitně uvedl diváka do ekonomického dění bouřlivých devadesátých let minulého století. Jako správná tiskovina svého druhu  seznámila i s obsazením a celým autorským a inscenačním týmem. Zde musím velmi pochválit i za jmenovité uvedení nápovědy. Bohužel, toto jinde nebývá standardem. Ale i takové (pouze zdánlivé) detaily něco o divadle napovědí.

TAJEMSTVÍ DESETI KUFRŮ

Režisér Jiří Honzírek je současně i autorem scénické podoby „Kellnera“. A zde bych hned úvodem velmi pozitivně kvitoval jeho nápad s deseti kufry. Nejde zde pouze o prvoplánový symbol „prvobytně pospolného podnikatelství“ devadesátých let. Kufry se stávají nositelem rekvizit i děje. Zároveň jsou zde však i nezastupitelným scénotvorným prvkem.

Je slučitelná pozice režiséra se scénografem? Jiří Honzírek není ani prvním a ani určitě posledním tvůrcem, který na těchto dvou pomyslných židlích sedí. Nedokážu zhodnotit, zda to spíše inscenaci obohacuje… Či jej kreativní práce s prostředím scény odvádí od režijních nápadů? Těžko posoudit. Jednoznačně bych však uvedl, jak je dobré, že ve FESTE neslučují práci scénografa s kostýmním výtvarníkem. Tento nešvar vznikal patrně za minulého režimu, „aby se ušetřilo“…

Kufry dodávají inscenaci také další významy. Například ten, podle již zavedeného výrazu, původně z orientačního běhu – „kufrování“. Jedná se o bloudění či zabloudění. Postavy Kellnera i jeho protihráčky zde totiž tak trochu bloudí světem. Světem byznysu. Světem politiky. Světem morálky i cti.

Jinak je dominantním prvkem scény obrovská kulisa s letadlem.

KLOBOUK DOLŮ

Scénář a jeho režijní zpracování nepostrádají nadhled. Chválím však, že představení samo nesklouzlo na bulvární úroveň nějaké frašky. Či anekdoty.

Opravdu musím smeknout svou kšiltovku před hereckými představiteli „Opravdu živého interview s opravdovým Petrem Kellnerem“.

Ondřej Novák i pouze zdánlivě v menší roli přihrávající Vanda Klestilová nezklamali. Dokázali odstínit jemné valéry barev pestrého scénáře i naplnit inscenační nápady režiséra Honzírka. Zejména na Ondřeje Nováka v titulní roli, když musel v rychlých „kontrapunktovních střizích“ přecházet do rozličných hereckých poloh. Byl zde výrazově i pohybově dokonalý. Dokázali, spolu s Klestilovou, diváky nenásilně vtáhnout do oné „hry na miliardáře“.

Neměl bych opomenout ani vynikající scénickou hudbu Maria Buzziho. Nebyla pouhým podkreslujícím či náladovým prvkem. Svými bohatými kompozičními i aranžérskými postupy hnala představení dál, respektive mu přidávala gradaci.

KELLNER Z MASA A KOSTÍ

Jelikož se „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ odehrává v prostorách bývalých jatek, musím závěrem napsat, že se celému tvůrčímu týmu podařilo vykreslit miliardáře z masa a kostí. Opravdu se jim zdařila ta autentická opravdovost. A nejen za to mu patří (zcela evidentně nejen moje) poděkování i uznání.

A tak snad v předsálí pouze chyběla zmíněná káva? A na scéně možná přebývalo to letadlo? Mně osobně se zdá zjednodušení Kellnerových finančních operací na bázi onoho již zprofanovaného „letadla“ být hyperbolou až příliš nadsazenou… A zjednodušující.

OPRAVDU ŽIVÉ INTERVIEW

S OPRAVDOVÝM

PETREM KELLNEREM

Původní scénář: Roman Sikora

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, scéna, úprava textu: Jiří Honzírek

Dramaturgie: Kristýna Břečková

Kostýmy: Marie Jirásková

Hudba: Mario Buzzi

Light design, zvuk: Judita Mejstříková

Produkce: Veronika Starova

Nápověda: Jana Nosková

Asistentky produkce: Barbora Tučková, Alica Priehradníková

Scéna: Industria, Masná 9 (bývalý areál mrazíren), Brno

Premiéra: 24. června 2020

Psáno z první reprízy 20. 7. 2020 v Brně.

Foto: Divadlo FESTE

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»Or to Be«– internacionálně v ALTĚ

Díky velmi aktivnímu a činorodému, nám dobře známému, Centru choreografického rozvoje SE.S.TA (i dalším společným produkčním organizacím) jsme se opět dočkali silného mezinárodního projektu

Když se sejdou dvě taneční a choreografické i režisérské osobnosti na společném pódiu, tak to zpravidla mezi nimi zdravě jiskří. Projekt „Or to Be“ je vzácnou výjimkou. Nacházíme v něm souznění dvou výrazných individualit. Navíc, ke všem výše zmíněným profesím, i uznávaných pedagogů.

Bývám nesmlouvavým kritikem bezbřehého užívání zahraničních názvů u představení českých divadel. Nyní a zde učiním výjimku. „Or to Be“ jednak předurčuje, že se jedná o projekt nadnárodní. A v druhé linii i zvukomalebnou narážkou na „ortopedii“ decentní formou poukazuje na indispozici „ženské složky představení“Markéty Stránské.

Je obdivuhodné, jak se dokázala Markéta Stránská vyrovnat se svým tělesným postižením. „Or to Be“ to opět plně dokazuje. Oproti nedávnému představení „LeŤ“, kde jí byly ještě oporou berle (či spíše správněji „švédské hole“), dokázala téměř nemožné. Pohybuje se a tančí přirozeně a lehce. Samozřejmě, že v příslušně upravené choreografii. Ale i tak – klobouk dolů a velká poklona.

Jean Gaudin ještě v reprezentativním kostýmu. Na inkriminovaném představení měl o hodně moc civilnější…

Inscenace „Or to Be“ je, pochopitelně, i svou kratší stopáží, podřízena podmínkám, výkonu a fyzickým nárokům Markéty Stránské.

Reprezentant francouzské nezávislé taneční scény (a mimo jiné i úspěšný filmař!) Jean Gaudin plní prostor svými improvizačními tanečně pohybovými „kousky“. Chvíli je Stránské kontrastním protihráčem, jindy její propracovanější etudy vhodně ilustruje. Celé představení se nese v duchu nebezpečí – valících se „chumlů“ papyru. Ne, to není gramatická chyba! Divák totiž tu, neustále se množící masu, považuje za papyrus.

Jednoznačně nejslabší stránkou tohoto představení jsou kostýmy. Chápu snahu o civilnost. Ale i ta by měla být nějak DIVADELNĚ vyjádřena. Bohužel, při sledovaném představení působil Gaudinův „kostým“ (na rozdíl od fotografií Vojtěcha Brtnického), jako by si odskočil na pódium od nedalekého stánku s buřty. A ani oblečení Markéty Stránské zrovna nehýřilo kostýmní kreativitou…

Kdo je za dveřmi?

Je otázkou, zda by vyznění „Or to Be“ neprospělo častější užití scénické hudby? Je jí zde spíše „po špetkách“. V každém případě by to napomohlo dynamice a tahu celého večera…

Ještě před závěrem recenze bych rád opět výrazně ocenil výkon obou interpretů. Navíc, jejich autorsko-režijní vklad je zde rovněž neopominutelný.

Markéta Stránská v akci (a v papyru). Jean Gaudin za dveřmi.

Nemohu napsat, že každý divák tento ambiciózní internacionální projekt pochopí a akceptuje beze zbytku. A hned po prvním zhlédnutí. Ale přece, jaksi odjakživa, má být každé divadelní představení i určitým hledáním. Tajenkou pro diváka a hledáním sebe sama interpretů. A to tentokrát bylo naplněno v míře více než vrchovaté.

»Or to Be«

Námět, choreografie, interpretace: Markéta Stránská a Jean Gaudin

Scénografie, kostýmy: Monika Urbášková

Světelný design: Zuzana Režná

Hudba: Jan Kratochvíl

Produkce: Srdcem zapsaný spolek z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, ALT@RT z.ú.

Grafika: Monika Urbášková

Podporovatelé projektu: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA a ALT@RT z.ú.

Zvláštní poděkování: Nathalie Pubellier a WD Lux

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla velká osobnost

Celé Česko i bezmála Evropu zasáhla nad ránem ve středu 2. října velmi smutná zpráva. Zemřel Karel Gott!

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Karel Gott na plakátu od Káji Saudka

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Karel Gott se skladatelem, spisovatelem i zpěvákem Vaškem Vašákem

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám”) gratulaci rád opětoval.

Karel Gott zahajoval výstavu Lauře Krejsové

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice”. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

O Karlu Gottovi a především z jeho slavných hitů vznikl již za jeho života muzikál „Čas růží”

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

Texty a tanec, to je mazec!

 

“TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE”

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

“Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.”

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

“Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!”

…. teď už k Tvým vzorům

“Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.”

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

“Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.”

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

“V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!”

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom “platinovém” albu “Booong!” je podtitul “Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

“Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.”

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý louskáček  za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.”


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.”

8. Jaký názor máš na výraz “taneční hudba”?

“Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně “Tenkrát”. Později se výraz “pop” i “taneční hudba” trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy “disco”, “techno” či “break”.”

9. Jaké žánry textuješ?

“Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.”

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

“Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…”

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

“Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou “demonahrávkou” na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.”

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

“To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší “rádiové bossy”, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.”

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

“Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.”

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

“Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným “Bobanem” Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?”

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

“Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.”


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová