Šance – video open call v roce 2020. Uzávěrka koncem první dekády letošního května.
Artyčok TV, pracující při Akademii výtvarných umění v Praze, vypisuje otevřenou výzvu pro profesionální a amatérské umělkyně i umělce anebo studentky i studenty. Konkrétně vybízí k zaslání návrhů na nové audiovizuální dílo. To bude publikováno a dlouhodobě zpřístupněno veřejnosti na webových stránkách Artyčok TV.
Cílem výzvy je podpořit vznik nového audiovizuálního díla (nezasílejte, prosím, hotové práce), které není omezeno žánrem ani stopáží. Do soutěže se přijímají návrhy například na dokumentární díla, videoeseje, videoart či animace. Soutěž se vypisuje ve dvou kategoriích: 1) studenti a profesionálové, 2) amatéři.
Pozdější vznik vítězných děl bude podpořen finanční odměnou.
V případě zájmu může Artyčok.TV poskytnout technickou či odbornou podporu dle aktuálních možností.
Termín uzávěrky pro zaslání návrhů do soutěže je 11. května 2020.
Diplomanti pražské AVU se představí na výstavě „Nejkrásnější věk“ (21. – 30. 6. 2019)
Sedmapadesát malířů, sochařů, kreslířů, grafiků, novomediálních a intermediálních umělců, architektů a restaurátorů představí své absolventské práce od 21. do 30. června 2019 v hlavní budově AVU a v Moderní galerii AVU.
Diplomantská výstava Nejkrásnější věk se nejen zaměří na výsledky šestiletého studia studentů Akademie výtvarných umění v Praze, ale nabídne také plány studentů do budoucna. V roce, kdy si AVU připomíná 220. výročí svého založení, se studenti i samotní pedagogové pokusí nahlédnout, jak by jejich životy i samotná AVU mohla vypadat za 5 let.
Vernisáž výstavy proběhne 20. června od 17 hodin, následovat bude afterparty ve Fuchs2. Výstavu doplní také několik komentovaných prohlídek, sousedská slavnost, performance a promítání filmu Nejkrásnější věk Jaroslava Papouška. Vstup je po celou dobu konání zdarma. Více na www.diplomanti.cz.
Výstava letošních diplomantů AVU získala svůj název Nejkrásnější věk (The Most Beautiful Age) podle stejnojmenného filmu Jaroslava Papouška z roku 1968, který se odehrává mezi tehdejšími studenty, profesory a modely sochařského ateliéru na AVU.
Malba Michaely Glozové je bez názvu
„V rámci konceptu výstavy jsme požádali všechny diplomanty, vedoucí pedagogy i rektora, aby se zamysleli nad svou budoucností v horizontu pěti let,“ vysvětlují kurátoři John Hill a Tomáš Džadoň. Výstavu diplomantů vnímají jako okamžik proměny studentů v profesionály a poslední příležitost studentů spoluvytvářet tradici školy.
Po vernisáži výstavy 20. června v 17 hodin proběhne afterparty ve Fuchs2, kde zahrají Elastic, Bilej Kluk, Irako Seigen, TRAUMA, HYΛEN.
Doprovodný program letošní diplomantské výstavy nabídne například odpolední sousedskou slavnost, která proběhne 22. června od 14 do 17 hodin. Kromě tvůrčí dílny pro děti zahrnuje také komentovanou prohlídku s kurátory. V podvečer ve spolupráci s Klubem AVU proběhne projekce filmu Jaroslava Papouška Nejkrásnější věk ve venkovním letním kině. Další komentovaná prohlídka s kurátory a diplomanty je na programu 25. června od 16.30. Poté od 18 hodin proběhne performativní událost Nejkrásnější věc, kterou připravila Kočovná společnost Davida Fesla a Slávy Sobotovičové. Komentovaná prohlídka pro adepty o studium na AVU proběhne 27. června od 14 hodin, následuje prohlídka pro rodiče a veřejnost od 15.30. Poslední doprovodnou událostí bude Klimatická věštírna Kateřiny Holé a Petry Jelínkové, která se uskuteční 28. června od 15 do 20 hodin.
Skulptura Basketbalista je od Marie Videmanové
Vstup na všechny akce je zdarma. Diplomanti se letos v rámci výstavy zaměří na představy o vlastním uměleckém i osobním směřování poté, co opustí školu: Jak bude vypadat jejich život za 5 let? Jak se posune výuka v různých ateliérech? Jak bude za 5 let vypadat celá AVU? Katalog výstavy je proto koncipován jako soubor osobitých vizí absolventů školy, rektora i vedoucích jednotlivých ateliérů.
„Za pět let už nikdo nebude vědět, který ateliér byl náš, protože se ateliéry budou jmenovat podle vůní. Mezi ateliéry, které budou pořádně smrdět, bude věřím patřit i Lesní vůně, tedy dnešní Grafika 2. Bude smrdět, protože nedělá čisté umění, ale pracuje s tím, co vypadá jako odpad, co ztratilo jméno, co kvasí a co špiní. Má zvláštní cit na to, jak se jedna věc protiskává do druhé, čili jak obrazy pokračují skrz různé věci,“ říká výtvarník i známý hudebník Vladimír Kokolia, vedoucí Ateliéru grafiky II.
Tuto netradiční kreaci na dvou židlích vytvořila Nikola Ema Ryšavá
„Sedíme se studentkami na zahradě školy v kruhu u ohně, vyprávíme si příběhy, v pozadí v bazénu skáčou delfíni. Střídáme se s delfíny ve vyprávění, vtipkujeme spolu. Komunikujeme s pomocí piezo mikrofonů, umístěných na dně bazénu, displeje s překladačem a sluchátek. Delfíni sdílí opravdu staré legendy o vzniku světa,“ popisují Kateřina Olivová a Darina Alster z Ateliéru nových médií II.
„Oborové a mediální dělení přístupů ve výuce ustupuje do pozadí. Ateliérová výuka není členěna podle médií, definuje se skrze jevy, které zkoumá, vyučuje a reprezentuje. Na AVU je Ateliér dívání, Ateliér manipulace, Ateliér povrchnosti, Ateliér soucitu, Ateliér angažovanosti, Ateliér lenosti, Ateliér arogance, Ateliér hmatu, Ateliér napodobování, Ateliér slova, Ateliér nahoty, Ateliér věcnosti, Ateliér populismu a další. Před hlavní budovou je malé náměstí a neparkují tam auta. Web AVU změnou jasu a tónu ukazuje sílu slunečního svitu nad AVU a produkci kyslíku ve Stromovce,“ popisuje budoucnost Akademie rektor Tomáš Vaněk. Podle Tomáše Džadoně a Johna Hilla, kurátorů letošní diplomantské výstavy, je jejich cílem, aby za 5 let nebyl při podobné výstavě potřeba žádný kurátor.
Afterparty od 22.00 ve Fuchs 2 DJs Elastic, Bilej Kluk, Irako Seigen, TRAUMA, HYΛEN
Vystavující: Markéta ADAMCOVÁ, Markéta BÁBKOVÁ, Ondřej BLAHA, Tereza BRUSSMANNOVÁ, Kryštof BRŮHA, Marta CELAROVÁ, Jozef ČIŽMÁR, Ondřej DOSKOČIL, Dominik FIALA, Veronika FRANKOVÁ, Michaela GLOZOVÁ, Eva HÉROVÁ, Kateřina HOLÁ, Martin HOLBA, Dominika HORNEROVÁ, Adéla CHMELOVÁ, Marie JAROŠINCOVÁ, Aneta JUKLÍČKOVÁ, Iva JURČEKOVÁ, Tomáš KAJÁNEK, Tomáš KING, Ester KNAPOVÁ, Markéta KOLÁŘOVÁ, Philipp KOLYCHEV, Rudi KOVAL, Michaela KOVALČÍKOVÁ, Alena KOŽENÁ, Filip KŮRKA, Martin MALÝ, Štěpán MOLÍN, Michal NAGYPÁL, Kateřina NOVOTNÁ, Kateřina ONDRUŠKOVÁ, Martin PETŘÍK, Xénia POLDAUFOVÁ, Martina SALOŇOVÁ, Adriana SARNOVÁ, Petra SKOŘEPOVÁ, Gabriela SLANINKOVÁ, Antonín SONDEJ, Anna SVOBODOVÁ, Šimon SÝKORA, Iveta SCHOVANCOVÁ, Marie ŠPAČKOVÁ, Petr ŠŤASTNÝ, Nikola Emma RYŠAVÁ, Barbora VALÁŠKOVÁ, David VAŇKÁT, Erika VELICKÁ, Vojtěch VERNER, Marie VIDEMANOVÁ, Anna VITOUŠOVÁ, Vendula VÍTOVÁ, Tomáš VOVES, Alžběta WIDHOLMOVÁ, Linda WRONG, Linda ZMATLÍKOVÁ
Dílo Rytíři s hořící hlavou vytvořil kombinovanou technikou i kresbou Jozef Čižmár
Kurátoři: John Hill a Tomáš Džadoň
Místo: Hlavní budova AVU, U Akademie 4, P7 Moderní galerie AVU, U Starého výstaviště 188, P7
23. ročník festivalu současného umění nabídne jedinečnou atmosféru
Třiadvacátý ročník mezinárodního festivalu současného umění „4 + 4 dny v pohybu“ proběhne od 5. do 13. října 2018 na několika místech v Praze. Jako své hlavní centrum si již tradičně vybral opuštěnou budovu v centru hlavního města: Letos se jím stal Desfourský palác na Florenci. Tento chátrající neoklasicistní dům na devět dní oživí hlavní výstavní část nazvaná „Princip neurčitosti“. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ tak návštěvníkům nabídne pravděpodobně poslední možnost zažít jedinečnou atmosféru tohoto paláce před plánovanou přestavbou. Návštěvníci se mohou těšit také na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Austrálie, Francie, Itálie, Kanady, Maroka, Nizozemí, Norska, Libanonu, Sýrie či Velké Británie. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v průběhu září 2018.
Desfourský palác byl postaven v roce 1846 v těsné blízkosti Těšnovského nádraží. Kdysi byly jeho součástí zahrada, skleník i celé západní křídlo, zbourané kvůli výstavbě budovy Rudého práva. Malířská výzdoba paláce patří k nejvýznamnějším dílům českého nástěnného malířství poloviny 19. století. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ návštěvníkům celý objekt zpřístupní a nabídne několik kurátorských výstav současného vizuálního umění.
Kurátory hlavní výstavní části festivalu s názvem „Princip neurčitosti“ jsou pánové Tomáš Knoflíček a Libor Novotný z ostravského projektu „Kukačka – umění ve veřejném prostoru“, Nina Michlovská, Radek Váňa a Ondřej Horák. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy Start Point – přehlídky evropských uměleckých škol. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program s názvem „Máš umělecké střevo“?. V rámci doprovodného programu proběhne konference „Procesy pokroku“, pro umělecké profesionály bude připravena festivalová škola.
V hlavní výstavní části nebudou chybět zahraniční kurátoři ze skupiny InSitu Curators Crew. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným „Tam, kam mě dovedou konečky prstů“ se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne návštěvníkům možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy, které mohou uchovat, nebo ze sebe smýt. Dalším projektem určeném vždy pouze pro jednoho návštěvníka je videoinstalace „Provinilé krajiny“ nizozemského divadelníka a výtvarníka Driese Verhoevena. Reaguje na fakt, že dostupnost informací z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.
Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v Divadle Archa, Divadle Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.
Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX“, psychedelická one-woman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performance „Přemístění“ o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu.
Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History, History, History“ přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a střelmistra v Ghettu“ kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Úlevu všem, kteří se potřebují zastavit, nadechnout a celý svůj dosavadní život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „Hello Useless – For W and Friends“v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense.
Festival uvede celkem čtyři české premiéry: nová představení souboru Wariot „Ideal“ i divadelního spolku SecondHand „Women, site-specific“, performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvanou „Plačky nad příliš dlouhým životem“ a premiéru Jana Mocka „Fatherland“. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2018.
Festival „4 + 4 dny v pohybu“ založila v roce 1996 čtveřice Nikola Böhmová, Markéta Černá, Denisa Václavová a Pavel Štorek, kteří jej dodnes pořádají. Během 22 let festival uvedl na 500 zahraničních i českých souborů prezentující všechny žánry současného umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art). Kulturními projekty oživil taková místa jako stará kanalizační čistírna v Praze Bubenči, opuštěné tovární haly ČKD Karlín, bývalý městský pivovar v Holešovicích, bývalá cihelna v Šáreckém údolí, hokejový stadion HC Hvězda ve Vokovicích, tělocvičny Tyršova domu, Nosticovy haly, bývalé Federální shromáždění, bývalé Casino v Pařížské ulici, budova bývalého ÚLUVu na Národní třídě i Palác U Stýblů na Václavském náměstí či Kasárna Karlín. Festival inicioval vznik řady premiér site-specific projektů českých souborů, uvádí skupinové výstavy současných vizuálních umělců a kurátorů, spolupracuje s předními historiky umění a architekty na procházkách a přednáškách. Festival dlouhodobě spolupracuje s kulturními organizacemi Kruh, Jednotka/Unit, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, Start Vršovice a další.
Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.
Vzor není vzorek
Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?
„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“
A kdy ses rozhodl být textařem?
„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“
A teď už k Tvým vzorům
„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“
Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?
„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“
Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.
„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“
V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…
„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“
Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky
S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…
„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“
Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.
„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“
Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc
Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?
„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“
Jaké žánry textuješ?
„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“
Rádio není plně na vině!
První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?
„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“
Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.
„Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“
Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?
„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“
Výtvarný svět je oázou
Co chystáš v současné době?
„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“
Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva
Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…
„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“
Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?
„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“
