Festivalový rozhovor s PETREM POLOU, uměleckým ředitelem festivalu Malá inventura:

„Zrcadlíme nezávislou divadelní tvorbu v Praze.“

TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:

Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce”? Nová síť nebo Malá inventura?

Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“

Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?

Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“

Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?

Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“

Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…

Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“

Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?

Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“

Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.

Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“

Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?

Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“

A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?

Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“

Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?

Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“

Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?

Oceněné vybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“

Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech” či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?

Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“

Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.

Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“

Také se festivalu účastní i „Váš” soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit”? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?

Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“

Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?

To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“

Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková

A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?

Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“

Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!


Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:

Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.

 

Foto: Markéta Bendová a archiv Malé inventury

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Oáza neklidu”: první monografie o ALFREDu VE DVOŘE

Škrabal odpovědným redaktorem knihy o ALFREDU VE DVOŘE!

Motus, produkce pražského divadla Alfred ve dvoře vydává svou první publikaci s názvem Oáza neklidu. Kniha s podtitulem „Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře“ je kolektivní monografií Lukáše Jiřičky a Evy Kyselové, kteří se zaměřili na tuto scénu jako na divadlo neustálého experimentu. Kniha obsahuje celkem devět studií, doprovodné fotografie, přehled všech inscenací uvedených od roku 2001 ad. Grafickou podobu, která vychází z dlouholetého vizuálu divadla, navrhla grafička Anastasia Vrublevská (ATYP). Uvedení knihy proběhne 20. února od 18:00 přímo v Alfredu ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7). Knihu je možné zakoupit v divadle a ve vybraných knihkupectvích.

Alfred ve dvoře už více než 15 let funguje jako umělecký inkubátor i stabilní divadelní scéna. Svým zaměřením zosobňuje a odráží proměnu divadelního jazyka i zásadní emancipaci českého (a evropského) performativního, divadelního a tanečního umění. Autorky a autoři textů Marie Adamová, Jana Bohutínská, Petr Ferenc, Lukáš Jiřička, Eva Kyselová, Ewan McLaren, Jana Návratová, Jakub Škorpil a Miloš Vojtěchovský se zaměřují na tvůrce, kteří výrazně ovlivnili vývoj této nezávislé scény – například Krepsko, Secondhand Women, Handa Gote Research & Development, Jiří Adámek a Boca Loca Lab a další „Po roce 2000 doznala česká divadelní scéna řadu změn, jichž se Alfred ve dvoře v produkci Motusu aktivně účastnil – docházelo k proměnám divadelní estetiky, která byla s nezávislou scénou do té doby spjata. Publikace analyzuje tyto posuny na jednom z nejlepších příkladů,“ komentují koncepci publikace editoři Lukáš Jiřička a Eva Kyselová.

Produkce Alfreda ve dvoře se také snaží vystupovat mimo divadlo a bere na sebe občansky aktivní roli – jako v případě založení platforem Auto*Mat, Zažít město jinak ad. Divadlo v roce 1997 postavil a několik let umělecky vedl významný český mim Ctibor Turba. V roce 2001 jej (již v produkci Motusu) znovu zprovoznily Maria Cavina a Daniela Voráčková. Ty v roli ředitelky vystřídala Šárka Havlíčková. Posledních osm let byl ředitelem a uměleckým šéfem Ewan McLaren, kterému ke konci minulého roku vypršelo funkční období. Od 1. 1. 2019 tak divadlo společně vedou domácí kolektivy Handa Gote Research & Development a Wariot Ideal. Ředitelkou je opět Maria Cavina, uměleckým šéfem Tomáš Procházka.

Lukáš Jiřička, Eva Kyselová a kolektiv: Oáza neklidu

Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře 

Vydal: z. s. Motus, 2018

Odborní redaktoři: Lukáš Jiřička a Eva Kyselová

Odpovědný redaktor: Ondřej Škrabal 

Obálka, grafická úprava a sazba: Anastasia Vrublevská (ATYP) 

Tisk: PROTISK, s. r. o., České Budějovice 

Vydání první, 224 stran 

ISBN: 978-80-270-5238-7

Doporučená cena: 390 Kč

Křest: 20. 2. 2019, 18:00, Alfred ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7)

Publikace vznikla s podporou Ministerstva kultury ČR.

Lukáš Jiřička (*1979) studoval komparatistiku na FFUK, dramaturgii na DAMU v Praze, v Giessenu v Institutu aplikované divadelní vědy a také na PWST v Krakově. Působí jako publicista, scénárista, divadelní dramaturg a režisér radioartových projektů, převážně pro Český rozhlas. Inscenace, na nichž se podílel, byly představeny v Německu, Polsku, Maďarsku, Slovensku, Španělsku, USA, Švédsku a Anglii. Věnuje se také divadelní, hudební a literární publicistice v  HIS Voice, Hospodářských novinách, Respektu, A2, Světu a divadle ad., v polských časopisech Ha!art a Didaskalia. Je autorem knih Identita v době otřesu – Skici o současném polském divadle (NAMU, 2010), Dobyvatelé akustických scén (NAMU, 2015) a překladů dramatické literatury z polštiny. Jako editor a autor úvodní studie připravil knihu Preciw Gesamtkunstwerk německého režiséra a skladatele Heinera Goebbelse (Korporacja Ha!art, Krakov, 2015). Pedagogicky působí na DAMU, FAMU a pravidelně také přednáší na JAMU.

Eva Kyselová (*1984) vystudovala divadelní vědu na bratislavské VŠMU (2009) a v roce 2015 absolvovala doktorské studium v oboru teorie a praxe divadla na pražské DAMU. Od roku 2013 přednáší na katedře teorie a kritiky DAMU, kde vede semináře k dějinám a světového a českého divadla, a externě přednáší na katedře produkce. Aktivně se věnuje divadelní reflexi a kritice, se zaměřením na současné tendence v českém a slovenském činoherním a alternativním divadle, a spolupracuje s českými a slovenskými divadelními periodiky. Je členkou AICT a BSA, absolvovala několik seminářů AICT v Německu, Maďarsku, Holandsku, Polsku, účastnila se mezinárodních vědeckých konferencí na Slovensku, Polsku, Slovinsku, Velké Británii, Řecku. Je také spolupracovnicí dokumentace Divadelního ústavu/Institutu umění.

Nejen prázdný Desfourský palác oživí mezinárodní festival  4+4 DNY V POHYBU

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti, ale 23. ročník mezinárodního festivalu současného umění proběhne od 5. do 13. října 2018 i na dalších místech v Praze.

Více než 50 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu „Místa činu“, jehož tématem je „Princip neurčitosti”.

Divadelní program se odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Festival nabídne devět zahraničních a čtyři české premiéry. Nebudou chybět ani site-specific performance, debaty na aktuální témata, videoart, umělecké knihkupectví, i stylově pojatý bar s DJs.

Ondřej Horák se představí odvážným výtvarným projektem Praha-Hranice”

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti

Festival „4+4 dny v pohybu“ letos návštěvníkům zpřístupní prázdný Desfourský palác. Nabídne zde několik kurátorských výstav současného vizuálního umění, které spojí tématem „Princip neurčitosti”. Různým podobám neurčitosti se tak budou věnovat například kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný v projektu „Neurčitost principu”. Nina Moravcová připravila s českými umělci expozici „Začalo to vzpomínkou”, Radek Váňa zaštítil výstavu „Stories Are Us” a Ondřej Horák ve svém výstavním projektu “Praha-Hranice” propojil výtvarné umělce s cizinci žijícími na našem území. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy „Startpoint” – přehlídky evropských uměleckých škol. Zvláštní pozornost je letos věnována performativnímu umění. Návštěvníky čeká řada „uměleckých konfrontací“ speciálně zaměřených na setkání ve formátu 1 divák versus 1 performer.

Denisa Václavová, která stojí za celou akcí

„Budete si moci vyzkoušet, jaká je vaše percepce, jaký máte vztah k práci, jak vnímáte hmatem nebo sluchem či zda se dají zrychlovat částice,“ doplňuje organizátorka festivalu Denisa Václavová. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným Tam, kam mě dovedou konečky prstů” se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy. Ty mohou návštěvníci na sobě uchovat, nebo ze sebe smýt. Jedním z dalších projektů určených pro jednoho návštěvníka je videoinstalace Provinilé krajiny” nizozemského divadelníka a výtvarnka Driese Verhoevena. Verhoeven zde tematizuje dostupnost informací, která z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Z improvizace Signe Becker Nová kůže”

Aktuální divadelní premiéry:

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX”, psychedelická onewoman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performanci „Přemístění o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu”. Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History! History!! History!!!” přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a magneťák” kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Sugestivní pohybová instalace „LCorbeaux/Vrány” odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Performativní instalace Juliana Hetzela „Automatický odstřelovač” ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – uměním a válkou. Úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a svůj život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „HELLO USELESS, FORWARD AND FRIENDS” v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. Bude uveden také scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker nazvaný „Nová kůže”, film „Tvoření spravedlnosti” vyprávějící příběh sedmi vězňů, nebo sólová performance Manuela Roquea „bang bang” na téma překonávání sebe sama, plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování.

Divadelní spolek Seconhand Women se na festivalu představí hned dvěma projekty

Nebudou chybět ani nová představení českých tvůrců: „Alkoholy” 1.–9. díl souboru „Wariot Ideal”, „Inter-mission” divadelního spolku Secondhand Women, site-specific performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvaná „Plačky nad příliš dlouhým životem” a premiéra Jana Mocka „Fatherland”.

Autoři jednotlivých projektů, tentokrát živě

Program pro rodiny s dětmi s profesorem Křečkem

Platforma Máš umělecké střevo? opět připravila pro školy a dětské návštěvníky bohatý doprovodný program. Pod názvem Podivuhodná historie umění s profesorem Křečkem se skrývá každodenní vzdělávací program orientovaný na minulost i přítomnost výtvarného umění a téma sběratelství. Součástí ateliéru budou krátké animované filmy. Během festivalových víkendů se pak promění některé historické místnosti Desfourského paláce v rodinné výtvarné dílny pro děti od 4 let, o jejichž podobu se postará výtvarník Kakalík. V sobotu 6. října se bude konat „Pamětˇ národa night”, kde bude možnost seznámit se s nejzajímavějšími „Příběhy našich sousedů”, které vytvořili žáci základních škol prostřednictvím rozhovorů s pamětníky.

 Debaty, konference, křest časopisu Fotograf a narozeniny ArtMap

V rámci doprovodného programu festivalu proběhne 9. října konference „Procesy pokroku”, která si klade za cíl zlepšit spolupráci měst a místních komunit. 5. října proběhne křest nového čísla časopisu Fotograf na téma „Ne – práce”. 8. října se uskuteční diskuze „Blokuje vás bloková výjimka?”, která se zaměří na změny v metodice grantových řízení s ohledem na institut blokové výjimky. 9. října se bude diskutovat o komunitních projektech a jejich významu pro obce a města. Konference „Západ není západ”, která se uskuteční 11. října, přinese vhled do našich vztahů k západnímu umění. Večer pak ArtMap oslaví své desáté narozeniny. V pátek 12. října se pod názvem „Dobrá praxe” uskuteční burza zkušeností dramaturgů městských galerií. Týž den čeká návštěvníky večírek Katedry fotografie FAMU „Velmi dobře”. Poslední festivalový den nabídne prezentaci nového časopisu ArteActa a diskuzi nad téma „Co je to umělecký význam?”. Večer proběhne oslava 10 let od založení online portálu Artalk. I v letošním roce je pro umělecké profesionály připravena festivalová škola Arts managementu.

Kompletní program najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Zeptali jsme se:

Jana Mocka, který je autorem inscenace „Fatherland“ (uvede divadlo Archa), jež se zamýšlí nad dědičností, podobností v rodině  a nad tím, zda se dá naše budoucnost vyčíst z tváře rodiče  

 Jaká je hlavní myšlenka „Fatherlandu“?

Jan Mocek: V tomto představení se potkám na jevišti se svým otcem, který se jmenuje stejně jako já, tedy Jan Mocek. Já už jsem vlastně v rodině čtvrtý tohoto jména. A nejen to, že máme stejná jména, ale ještě navíc stejně vypadáme.  Tato situace,  kdy se setkávám s tátou,  který je o 34 let starší (nyní mu je 65 let), mi vlastně slouží ke hře na budoucnost,  využiji tu naši  podobnost.  Budu se vztahovat k budoucnosti, tedy k roku 2052. Jde o to, zkusit si představit, jak budu vypadat, jak budu mysl et a jaký bude svět za 34 let.  A to není zas tak vzdálená budoucnost.“

Bojíte se té budoucnosti?

Jan Mocek: Neřekl bych, že se bojím. Důležité je, že jsme  si zakázali v tomto představení slovo utopie a dystopie. Stav, kdy  lidé přemýšlí o budoucnosti tím způsobem, že vnímají nějakou katastrofu, ať už ekologickou nebo sociální, je ve společnosti častý. My se snažíme  naopak ztvárnit co  nejpřesnější představu o pravděpodobné budoucnosti“.

Souhlasíte s tím, že děti přejímají geny, jdeme vlastně ve  stopách  svých předků a  v podstatě  tušíme, co se stane?

Jan Mocek: Docela dlouho jsem se s tátou bavil, což doporučuji každému dítěti a rodiči, je to vcelku  psychoanalytický moment, byla to asi nejintimnější konverzace, kterou jsme spolu kdy měli. Během tohoto dvouhodinového rozhovoru jsem viděl, co je biologie, co je ovlivněné dobou, sociálním cítěním, pocity vnímání sebe ve společnosti atd.  Bylo to hrozně  stejné, jako přes kopírák. Jakmile jsme se bavili třeba o tom,  jaké jsou naše vyhlídky v práci, tak se začalo promítat, jak se změnila doba a společnost. Čím jsem starší, tím více v sobě mého tátu vidím.  Různě jsem si pročítal, jak všechno  biologicky probíhá, myslím, že asi 50  procent genů jsem viděl sám na sobě a  z toho zřejmě  není úniku. Nějací jsme a nemůžeme se od toho odchýlit. Ale  existují i věci ve společnosti, kde se asi odchýlit můžeme.“

Přesto – existují v rodinách i černé ovce, které se příbuzenstvu nepodobají  a jdou si svou cestou. Myslím, že někdy  takové  vztahy končí  naprostým odloučením. Jak vidíte tuto „nepodobnost“?

Jan Mocek:Vím, že to existuje, ale to není moje zkušenost. Já mohu ukázat jen to, co jsem opravdu  prožil a v naší rodině je jistá návaznost evidentní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto a video: Eva Smolíková a archiv festivalu

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

„4 + 4 dny v pohybu“ obsadí v říjnu prázdný pražský Desfourský palác

23. ročník festivalu současného umění nabídne jedinečnou atmosféru 

Třiadvacátý ročník mezinárodního festivalu současného umění „4 + 4 dny v pohybu“ proběhne od 5. do 13. října 2018 na několika místech v Praze. Jako své hlavní centrum si již tradičně vybral opuštěnou budovu v centru hlavního města: Letos se jím stal Desfourský palác na Florenci. Tento chátrající neoklasicistní dům na devět dní oživí hlavní výstavní část nazvaná “Princip neurčitosti”. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ tak návštěvníkům nabídne pravděpodobně poslední možnost zažít jedinečnou atmosféru tohoto paláce před plánovanou přestavbou. Návštěvníci se mohou těšit také na aktuální, provokativní a novátorské divadelní a taneční projekty z Austrálie, Francie, Itálie, Kanady, Maroka, Nizozemí, Norska, Libanonu, Sýrie či Velké Británie. Kompletní program festivalu bude zveřejněn v průběhu září 2018. 

 

Desfourský palác byl postaven v roce 1846 v těsné blízkosti Těšnovského nádraží. Kdysi byly jeho součástí zahrada, skleník i celé západní křídlo, zbourané kvůli výstavbě budovy Rudého práva. Malířská výzdoba paláce patří k nejvýznamnějším dílům českého nástěnného malířství poloviny 19. století. Festival „4 + 4 dny v pohybu“ návštěvníkům celý objekt zpřístupní a nabídne několik kurátorských výstav současného vizuálního umění. 

Kurátory hlavní výstavní části festivalu s názvem „Princip neurčitosti“ jsou pánové Tomáš Knoflíček a Libor Novotný z ostravského projektu „Kukačka – umění ve veřejném prostoru“, Nina Michlovská, Radek Váňa a Ondřej Horák. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy Start Point – přehlídky evropských uměleckých škol. Pro školy a dětské návštěvníky je připraven doprovodný program s názvem „Máš umělecké střevo“?. V rámci doprovodného programu proběhne konference „Procesy pokroku“pro umělecké profesionály bude připravena festivalová škola.

V hlavní výstavní části nebudou chybět zahraniční kurátoři ze skupiny InSitu Curators Crew. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným „Tam, kam mě dovedou konečky prstů“ se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne návštěvníkům možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy, které mohou uchovat, nebo ze sebe smýt. Dalším projektem určeném vždy pouze pro jednoho návštěvníka je videoinstalace „Provinilé krajiny“ nizozemského divadelníka a výtvarníka Driese Verhoevena. Reaguje na fakt, že dostupnost informací z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v Divadle Archa, Divadle Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX“, psychedelická one-woman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performance „Přemístění“ o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu.

Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History, History, History“ přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a střelmistra v Ghettu“ kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Úlevu všem, kteří se potřebují zastavit, nadechnout a celý svůj dosavadní  život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „Hello Useless – For W and Friends“v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. 

Festival uvede celkem čtyři české premiéry: nová představení souboru Wariot „Ideal“ i divadelního spolku SecondHand „Women, site-specific“, performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvanou „Plačky nad příliš dlouhým životem“ a premiéru Jana Mocka „Fatherland“Kompletní program festivalu bude zveřejněn v září 2018.

Festival „4 + 4 dny v pohybu” založila v roce 1996 čtveřice Nikola Böhmová, Markéta Černá, Denisa Václavová a Pavel Štorek, kteří jej dodnes pořádají. Během 22 let festival uvedl na 500 zahraničních i českých souborů prezentující všechny žánry současného umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art). Kulturními projekty oživil taková místa jako stará kanalizační čistírna v Praze Bubenči, opuštěné tovární haly ČKD Karlín, bývalý městský pivovar v Holešovicích, bývalá cihelna v Šáreckém údolí, hokejový stadion HC Hvězda ve Vokovicích, tělocvičny Tyršova domu, Nosticovy haly, bývalé Federální shromáždění, bývalé Casino v Pařížské ulici, budova bývalého ÚLUVu na Národní třídě i Palác U Stýblů na Václavském náměstí či Kasárna Karlín. Festival inicioval vznik řady premiér site-specific projektů českých souborů, uvádí skupinové výstavy současných vizuálních umělců a kurátorů, spolupracuje s předními historiky umění a architekty na procházkách a přednáškách. Festival dlouhodobě spolupracuje s kulturními organizacemi Kruh, Jednotka/Unit, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, Start Vršovice a další.

 Více informací o festivalu na www.ctyridny.cz.

 4 + 4 DNY V POHYBU“ – 23. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Kde: Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

Kdy: 5. – 13. října 2018

Kontakt: www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN