Festivalový rozhovor s PETREM POLOU, uměleckým ředitelem festivalu Malá inventura:

„Zrcadlíme nezávislou divadelní tvorbu v Praze.“

TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:

Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce”? Nová síť nebo Malá inventura?

Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“

Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?

Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“

Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?

Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“

Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…

Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“

Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?

Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“

Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.

Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“

Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?

Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“

A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?

Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“

Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?

Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“

Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?

Oceněné vybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“

Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech” či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?

Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“

Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.

Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“

Také se festivalu účastní i „Váš” soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit”? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?

Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“

Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?

To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“

Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková

A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?

Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“

Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!


Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:

Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.

 

Foto: Markéta Bendová a archiv Malé inventury

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Letos se sloganem »Nikdo nemá nic«

V Desfourském paláci právě začíná Festival 4+4 dny v pohybu. Dojde i na izraelský tanec!

Od 4. do 12. října 2019 proběhne v Praze již 24. ročník mezinárodního festivalu současného umění „4+4 dny v pohybu“. Více než 60 současných umělců oživí neorenesanční Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem „Nikdo nemá nic“.

Kurátor Milan Mikuláštík zde připravil výstavu s názvem „Nevšechno“, jejíž vernisáž proběhne v pátek 4. 10. v 18.00. Kromě výstavních intervencí festival nabídne také bohatý zahraniční divadelní program čítající celkem devět představení. V sobotu 5. 10. ovládne divadlo Archa provokativní Jeremy Wade a jeho nová performance „The Clearing“. Finsko-egyptská umělkyně Samira Elagoz zde o den později uvede úspěšné představení „Cock, Cock… Who’s There?“. Niv Sheinfeld a Oren Laor, jedni z nejvýznamnějších tvůrců současného izraelského tance, přivezou do divadla Ponec své nejosobnější představení „The Third Dance“, ve kterém reflektují 15 let společného života i tvorby. V Centru současného umění DOX představí íránský non-binární umělec Sorour Darabi svou „ódu na zranitelnost“ s názvem „Savušun“. V neposlední řadě festival nabídne celkem pět českých divadelních premiér od Wariot Ideal, Spitfire Company, Lucie Ferenzové, Terezy Hradilkové a Viktora Černického, přednášky, program pro děti i seniory a řadu dalších doprovodných akcí. Více informací na www.ctyridny.cz.

Festival bude zahájen 4. října v 18.00 vernisáží výstavy „Nevšechno“, kterou kurátor Milan Mikuláštík připravil pro hlavní výstavní projekt „Místa činu“ v Desfourském paláci na pražské Florenci. Název výstavy je reakcí na mnohoznačný slogan festivalu – Nikdo nemá nic. Snažili jsme se vytvořit platformu pro setkání autorů různých generací, různých ,scén‘, zemí, osudů. Umění je zde vnímáno jako prostor plurality, respektu, vzájemnosti a spolupráce,“ vysvětluje Milan Mikuláštík, který zároveň návštěvníky výstavou provede, a to ve dvou termínech 5. 10. od 17.00 a 12. 10. od 15.00.

Nevšechno“ akcentuje tvorbu uměleckých skupin a dvojic. Představí se mimo jiné intermediální kolektivy Black Hole Generation, Duna či dvojice Mitríková–Demjanovič nebo Altman–Krykun. Účastní se však také několik výrazných uměleckých solitérů jako Luboš Plný, mexická sochařka Jimena Mendoza či všestranný nizozemský umělec Roel van der Linden. Letošním specifikem je významný podíl slovenských umělců: účastní se např. Emília Rigová, Aneta Mona Chisa, Marek Kvetán, Radovan Čerevka nebo Martin Kochan. Mezi zahraničními hosty se představí také ve Švédsku žijící thajská umělkyně Nongkran Panmongkol či budapešťské duo Lörinc–Borsos. Norsko-německý autor Bjørn Melhus se kromě výstavy také osobně zúčastní přehlídky svých filmů 8. 10. od 19:30.

Podtitul výstavní části ,Nikdo nemá nic‘ je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat,“ říká organizátorka festivalu Denisa Václavová.

Historickou budovu dále oživí výstavní intervence Pavly Melkové a Michala Škody nazvaná „Máme jen to“, co je v naší hlavě, kde se autoři zamýšlí nad vnímáním světa skrze jeho obraz v našem vědomí. Instalace Zásahy do umění z dílny uskupení LSJ nabídne příchozím možnost užít si umění z pozice kritického diváka, tvůrce a rovněž účastníka konceptuálního projektu: Návštěvník je střelcem, galerie střelnicí, umění cílem.

Zahraniční divadelní program

Letošní zahraniční divadelní program festivalu „4+4 dny v pohybu“ mapuje tvorbu mimoevropských scénických umělců. Divadelní část festivalu bude v sobotu 5. 10. ve 20.00 zahájena v pražském divadle Archa představením „The Clearing“. Americký performer, kurátor a pedagog působící v Berlíně Jeremy Wade, držitel prestižní New York Bessie Award, tematizuje v novém sólu různé obavy o budoucnost. Ke své „halucinogenní demontáži reality“ využívá charakteristický projev – kombinaci tance, fyzické akce, zpěvu a textového apelu.

Jednotlivé performance se kromě divadla Archa uskuteční ještě v Ponci a Centru současného umění DOX. „Vybrali jsme několik originálních, špičkových performerů a tanečníků, kteří svou radikální a kritickou tvorbou boří zažité stereotypy. Většina z nich představí svou práci českému publiku úplně poprvé,“ říká dramaturg divadelního programu Pavel Štorek.

Elisa Mendes

Premiéru před českým publikem budou mít také performeři Samira Elagoz a Sorour Darabi. Finsko-egyptská umělkyně Samira Elagoz uvede 6. 10. od 20.00 v divadle Archa úspěšné představení „Cock, Cock… Who’s There?“, ve kterém kombinuje performativní postupy s videem, čímž vytváří unikátní styl „docu-fiction“. 12. 10. v 18:00 v Centru současného umění DOX představí íránský non-binární umělec Sorour Darabi svou „ódu na zranitelnost” s názvem „Savušun“, vycházející ze stejnojmenného šíitského svátku. Darabi osciluje mezi reálnou a symbolickou ztrátou, mezi komfortem a diskomfortem, toxickou maskulinitou a zranitelností vlastní identity.

Návštěvníci „4+4 dnů v pohybu“ se v divadelním programu mohou dále těšit na francouzského hudebníka a performera Géralda Kurdiana, který ve svém stand-upu „Hot Bodies“ představí metamorfózy sexuálních revolucí 20. a 21. století. Niv Sheinfeld a Oren Laor, jedni z nejvýznamnějších tvůrců současného izraelského tance, přivezou do divadla Ponec své nejosobnější představení „The Third Dance“, ve kterém reflektují 15 let společného života i tvorby. Belgický umělec Louis Vanhaverbeke prozkoumá hranice normality v performance „Mikado Remix“. V dokumentárním představení „Mining Stories“, odkazujícímu k tragédii v brazilském těžebním regionu Minas Gerais, rozeberou Silke Huysmans a Hannes Dereere témata jako paměť, politika či náboženství. Americký tanečník a choreograf Trajal Harrell uvede své celovečerní dílo pro tři tanečníky „Judson Church is Ringing in Harlem“, ve kterém spojí dva vzdálené světy – minimalismus postmoderního tance s okázalostí stylu Vogue. Jihoafrická herečka a performerka Ntando Cele se ve svém svérázném stand-upu „Judson Church is Ringing in Harlem“ pustí do ostré kritiky předsudků i přehlížení a nabízí publiku nové způsoby, jak přemýšlet o rasismu.

České divadelní premiéry

V centru festivalu, Desfourském paláci, se uskuteční také několik českých divadelních premiér: Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková a Apolena Vanišová ve své performativní instalaci „Landing“ vzdají hold americkému spisovateli Trumanu Capotovi. Soubor Wariot Ideal se do Desfourského paláce po roce vrací, tentokrát s představením „Škůdci“. Další premiérou v Desfourském paláci budou rodinné představení „Podvraťáci“. Pod hlavičkou Spitfire Company uvede autorská dvojice Petr Boháč a Martin Tvrdý komiksový příběh o neobyčejném přátelství hongkongského chlapce se psem a jejich boji proti čínské tajné policii. Ve svém novém projektu „Prime Figures“ otvírá Viktor Černický možnost zúčastnit se performance všem, kteří jinak na divadle najdou zastoupení jen zřídka. Pod režijním vedením Lucie Ferenzové vyprávějí Anežka Hessová a Eva Stará v performanci „Můj Hood“ příběhy o drsné realitě sociální integrace, pro kterou se volně inspirovaly knihou Světlé dny Zsuzsy Bánkové. Zuzana Sceranková a Natálie Rajnišová ve své performanci „Pustý ostrov chrání 15 000 obyvatel“ balancují na hranici představení, přehlídky a výstavy.

Performativní přednáška Viktora Čecha „Bezradný kritik“ uvede 9. 10. v 18.00 slavnostní vyhlášení laureátů šestého ročníku Ceny Věry Jirousové. Tato cena určená začínajícím a již etablovaným kritikům výtvarného umění si dává za cíl zviditelnit tento v českém prostředí dosud málo reflektovaný obor a podpořit začínající autory.

Doprovodný program

Festival každoročně zařazuje také různorodý doprovodný program. 10. 10. v 18.00 se hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch ve své přednášce „Všechny kočky jsou šedé“ zaměří na téma smutku a deprese v současném popu. Otevřené fórum na téma „Voda a budoucnost“ si bude 8. 10. od 17.00 do 19.30 klást otázky po způsobu, jakým nás média varují před nedostatkem vody. Pod názvem „Dobrá praxe“ se skrývá celodenní burza zkušeností vybraných městských a oblastních galerií z celé ČR, které se zaměřují na vystavování současného umění. Pro umělecké profesionály bude opět připravena čtyřdenní „Festivalová škola Arts managementu“. 

Pro teenagery je 5. 10. v 18.00 připravena premiéra představení „Paměť“. Žáci a studenti základních i středních škol se mohou těšit na doprovodný program platformy „Máš umělecké střevo?“. Vizuální podoby těchto dílen se znovu ujme výtvarník Kakalík, který s ohledem na podtitul Nikdo nemá nic upře pozornost na nejnepatrnější detaily, schopnost vyjít s málem, umělecký minimalismus a „prázdno“.

Termíny všech akcí a více informací najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Zažij zázrak!“ pro školáky na Pražském Quadriennale

Letošní Pražské Quadriennalle myslí i na ty nejmladší! A bude na ně čekat Lego, ale i Kakalík!

Největší světová divadelní výstava Pražské Quadriennale 2019, která se koná od 6. do 16. června 2019 na pražském Výstavišti, nabídne speciální program pro děti, studenty škol i celé rodiny. Program připravuje platforma „Máš umělecké střevo?“ (MUS).  Bude probíhat ve spolupráci s několika českými umělci i se samotnými žáky základních a středních škol. Hlavní expozice nazvaná „Zažij zázrak!“ oživí jeden z Křižíkových pavilonů. Na programu jsou dopolední i odpolední workshopy, dílna se slavnou britskou ilustrátorkou Olivií Lomenech Gill, známou svými ilustracemi pro J. K. Rowlingovou, nebo také kurz filmové animace s Aeroškolou. Celou výstavou povede speciální dětská trasa a děti budou moci hlasovat pro nejlepší z vystavených instalací, která obdrží Cenu dětského návštěvníka. Školní třídy a volnočasové organizace mají možnost se aktivně zapojit do programu PQ na www.pqskolam.cz.

Dětský program na PQ 2019: „Zažij zázrak!“

Hlavním cílem dětské sekce Pražského Quadriennale je přiblížit dětem a mládeži svět současného divadla. PQ dětem tak otevírá prostor pro rozvoj vlastní kreativity a poskytuje příležitost nahlédnout do světa scénografů a divadelních architektů z celého světa. Děti mají už nyní možnost se zapojit a spolupodílet na tvorbě jádra výstavy, a to prostřednictvím své školy, mateřských center či uměleckých kroužků. Hlavní část interaktivního programu „Zažij zázrak!“, který pro PQ připravuje platforma Máš umělecké střevo?, tvoří prostor šesti boxů vzájemně propojených tunely. V jedné z hal obklopujících Křižíkovu fontánu tak vznikne labyrint s několika “zázračnými” zastávkami. Jejich podobu mají na starosti Markéta Hlinovská, která se nejčastěji inspiruje světem zvířat, multimediální umělkyně Tereza Damcová, která propojuje zvukové a výtvarné instalace, a výtvarník Kakalík, autor komiksů a humorných animovaných filmů. Další boxy vyplní stavebnice Lego nebo Česká televize, která zavede návštěvníky do virtuálního studia. V doprovodném programu nebude chybět workshop se slavnou britskou ilustrátorkou Olivií Lomenech Gill, známou svými ilustracemi pro J. K. Rowlingovou, nebo kurz filmové animace s Aeroškolou.

Školáci a studenti v roli scénografů

Pražské Quadriennale opět připravilo program pro děti a mládež, do kterého se mohou aktivně zapojit také školy. Od ledna do března probíhá soutěž pro studenty základních a středních škol nazvaná Máš umělecké střevo?Vytvoř zázrak” ve 27 000 cm3!“ V krychli o velikosti 30x30x30 centimetrů si mohou žáci vytvořit vlastní model světa, vymyslet něco „zázračného“, co by bylo možné v tomto objektu ve větším měřítku zažít. Všechny vytvořené modely budou vystaveny v rámci PQ v červnu 2019 na pražském Výstavišti. Nejzajímavější projekt, který vybere mezinárodní porota tvořená scénografy, výtvarníky a pedagogy, bude realizován jako skutečná scéna a přístupný po celou dobu trvání PQ! Přihlášené a dodané projekty budou vystaveny a prezentovány v rámci doprovodného programu PQ. Kompletní průvodce projektem a inspirační materiál pro pedagogy a děti je dostupný na www.pqskolam.cz. Registrace škol do výstavní sekce probíhají do 30. března 2019.

To nejlepší ze scénografie pohledem dětských návštěvníků

V rámci prohlídky jednotlivých expozic Pražského Quadriennale se děti budou moci vžít do role divadelních kritiků a hlasovat pro nejlepší z vystavených instalací, která nakonec obdrží Cenu dětského návštěvníka. Každý den bude také probíhat program pro školní nebo organizované skupiny, a to především v dopoledních hodinách; na vyžádání je ovšem možné naplánovat i odpolední aktivity. Vybírat lze ze tří programů – pro nejmenší děti (mateřské školy, I. stupeň ZŠ), základní školy (II. stupeň ZŠ) a střední školy, a to ve variantách: 90, 120 a 180 minut. Maximální kapacita je 25 žáků. Nutná je předchozí rezervace na www.pqskolam.cz.

O akci MUS:

Máš umělecké střevo?” (MUS) je mezinárodní platforma zaměřená na současné výtvarné umění a způsoby jeho výuky na základních a středních školách. Zaměřuje se na realizaci stálých programů a tvorbu koncepcí doprovodných programů pro galerie, různé typy kulturních institucí nebo jednorázové projekty. Studentům a pedagogům středních škol platforma zprostředkovává také konzultace s odborníky či přizvanými umělci.

Platforma je v dlouhodobém dialogu se studenty, pedagogy, umělci a zástupci středoevropských galerijních institucí. V roce 2009 jsme iniciovali vznik přehlídky studentských projektů, které vycházejí z témat současného výtvarného umění a společnosti.

Britská ilustrátorka Olivia Lomenech Gill

Projekt vznikl v České republice a postupně se rozšířil do dalších zemí. Myšlenku na propojení galerijních a vzdělávacích institucí reprezentuje dlouhodobá spolupráce s největšími institucemi ve středoevropském regionu. Jsou mezi nimi Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Centrum současného umění DOX, Galerie Rudolfinum, Slovenská národná galéria v Bratislavě, Ludwig Múzeum v Budapešti a Státní umělecké sbírky v Drážďanech.

Foto: archiv autorky

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen prázdný Desfourský palác oživí mezinárodní festival  4+4 DNY V POHYBU

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti, ale 23. ročník mezinárodního festivalu současného umění proběhne od 5. do 13. října 2018 i na dalších místech v Praze.

Více než 50 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu „Místa činu“, jehož tématem je „Princip neurčitosti”.

Divadelní program se odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Festival nabídne devět zahraničních a čtyři české premiéry. Nebudou chybět ani site-specific performance, debaty na aktuální témata, videoart, umělecké knihkupectví, i stylově pojatý bar s DJs.

Ondřej Horák se představí odvážným výtvarným projektem Praha-Hranice”

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti

Festival „4+4 dny v pohybu“ letos návštěvníkům zpřístupní prázdný Desfourský palác. Nabídne zde několik kurátorských výstav současného vizuálního umění, které spojí tématem „Princip neurčitosti”. Různým podobám neurčitosti se tak budou věnovat například kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný v projektu „Neurčitost principu”. Nina Moravcová připravila s českými umělci expozici „Začalo to vzpomínkou”, Radek Váňa zaštítil výstavu „Stories Are Us” a Ondřej Horák ve svém výstavním projektu “Praha-Hranice” propojil výtvarné umělce s cizinci žijícími na našem území. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy „Startpoint” – přehlídky evropských uměleckých škol. Zvláštní pozornost je letos věnována performativnímu umění. Návštěvníky čeká řada „uměleckých konfrontací“ speciálně zaměřených na setkání ve formátu 1 divák versus 1 performer.

Denisa Václavová, která stojí za celou akcí

„Budete si moci vyzkoušet, jaká je vaše percepce, jaký máte vztah k práci, jak vnímáte hmatem nebo sluchem či zda se dají zrychlovat částice,“ doplňuje organizátorka festivalu Denisa Václavová. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným Tam, kam mě dovedou konečky prstů” se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy. Ty mohou návštěvníci na sobě uchovat, nebo ze sebe smýt. Jedním z dalších projektů určených pro jednoho návštěvníka je videoinstalace Provinilé krajiny” nizozemského divadelníka a výtvarnka Driese Verhoevena. Verhoeven zde tematizuje dostupnost informací, která z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Z improvizace Signe Becker Nová kůže”

Aktuální divadelní premiéry:

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX”, psychedelická onewoman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performanci „Přemístění o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu”. Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History! History!! History!!!” přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a magneťák” kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Sugestivní pohybová instalace „LCorbeaux/Vrány” odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Performativní instalace Juliana Hetzela „Automatický odstřelovač” ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – uměním a válkou. Úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a svůj život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „HELLO USELESS, FORWARD AND FRIENDS” v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. Bude uveden také scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker nazvaný „Nová kůže”, film „Tvoření spravedlnosti” vyprávějící příběh sedmi vězňů, nebo sólová performance Manuela Roquea „bang bang” na téma překonávání sebe sama, plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování.

Divadelní spolek Seconhand Women se na festivalu představí hned dvěma projekty

Nebudou chybět ani nová představení českých tvůrců: „Alkoholy” 1.–9. díl souboru „Wariot Ideal”, „Inter-mission” divadelního spolku Secondhand Women, site-specific performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvaná „Plačky nad příliš dlouhým životem” a premiéra Jana Mocka „Fatherland”.

Autoři jednotlivých projektů, tentokrát živě

Program pro rodiny s dětmi s profesorem Křečkem

Platforma Máš umělecké střevo? opět připravila pro školy a dětské návštěvníky bohatý doprovodný program. Pod názvem Podivuhodná historie umění s profesorem Křečkem se skrývá každodenní vzdělávací program orientovaný na minulost i přítomnost výtvarného umění a téma sběratelství. Součástí ateliéru budou krátké animované filmy. Během festivalových víkendů se pak promění některé historické místnosti Desfourského paláce v rodinné výtvarné dílny pro děti od 4 let, o jejichž podobu se postará výtvarník Kakalík. V sobotu 6. října se bude konat „Pamětˇ národa night”, kde bude možnost seznámit se s nejzajímavějšími „Příběhy našich sousedů”, které vytvořili žáci základních škol prostřednictvím rozhovorů s pamětníky.

 Debaty, konference, křest časopisu Fotograf a narozeniny ArtMap

V rámci doprovodného programu festivalu proběhne 9. října konference „Procesy pokroku”, která si klade za cíl zlepšit spolupráci měst a místních komunit. 5. října proběhne křest nového čísla časopisu Fotograf na téma „Ne – práce”. 8. října se uskuteční diskuze „Blokuje vás bloková výjimka?”, která se zaměří na změny v metodice grantových řízení s ohledem na institut blokové výjimky. 9. října se bude diskutovat o komunitních projektech a jejich významu pro obce a města. Konference „Západ není západ”, která se uskuteční 11. října, přinese vhled do našich vztahů k západnímu umění. Večer pak ArtMap oslaví své desáté narozeniny. V pátek 12. října se pod názvem „Dobrá praxe” uskuteční burza zkušeností dramaturgů městských galerií. Týž den čeká návštěvníky večírek Katedry fotografie FAMU „Velmi dobře”. Poslední festivalový den nabídne prezentaci nového časopisu ArteActa a diskuzi nad téma „Co je to umělecký význam?”. Večer proběhne oslava 10 let od založení online portálu Artalk. I v letošním roce je pro umělecké profesionály připravena festivalová škola Arts managementu.

Kompletní program najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Zeptali jsme se:

Jana Mocka, který je autorem inscenace „Fatherland“ (uvede divadlo Archa), jež se zamýšlí nad dědičností, podobností v rodině  a nad tím, zda se dá naše budoucnost vyčíst z tváře rodiče  

 Jaká je hlavní myšlenka „Fatherlandu“?

Jan Mocek: V tomto představení se potkám na jevišti se svým otcem, který se jmenuje stejně jako já, tedy Jan Mocek. Já už jsem vlastně v rodině čtvrtý tohoto jména. A nejen to, že máme stejná jména, ale ještě navíc stejně vypadáme.  Tato situace,  kdy se setkávám s tátou,  který je o 34 let starší (nyní mu je 65 let), mi vlastně slouží ke hře na budoucnost,  využiji tu naši  podobnost.  Budu se vztahovat k budoucnosti, tedy k roku 2052. Jde o to, zkusit si představit, jak budu vypadat, jak budu mysl et a jaký bude svět za 34 let.  A to není zas tak vzdálená budoucnost.“

Bojíte se té budoucnosti?

Jan Mocek: Neřekl bych, že se bojím. Důležité je, že jsme  si zakázali v tomto představení slovo utopie a dystopie. Stav, kdy  lidé přemýšlí o budoucnosti tím způsobem, že vnímají nějakou katastrofu, ať už ekologickou nebo sociální, je ve společnosti častý. My se snažíme  naopak ztvárnit co  nejpřesnější představu o pravděpodobné budoucnosti“.

Souhlasíte s tím, že děti přejímají geny, jdeme vlastně ve  stopách  svých předků a  v podstatě  tušíme, co se stane?

Jan Mocek: Docela dlouho jsem se s tátou bavil, což doporučuji každému dítěti a rodiči, je to vcelku  psychoanalytický moment, byla to asi nejintimnější konverzace, kterou jsme spolu kdy měli. Během tohoto dvouhodinového rozhovoru jsem viděl, co je biologie, co je ovlivněné dobou, sociálním cítěním, pocity vnímání sebe ve společnosti atd.  Bylo to hrozně  stejné, jako přes kopírák. Jakmile jsme se bavili třeba o tom,  jaké jsou naše vyhlídky v práci, tak se začalo promítat, jak se změnila doba a společnost. Čím jsem starší, tím více v sobě mého tátu vidím.  Různě jsem si pročítal, jak všechno  biologicky probíhá, myslím, že asi 50  procent genů jsem viděl sám na sobě a  z toho zřejmě  není úniku. Nějací jsme a nemůžeme se od toho odchýlit. Ale  existují i věci ve společnosti, kde se asi odchýlit můžeme.“

Přesto – existují v rodinách i černé ovce, které se příbuzenstvu nepodobají  a jdou si svou cestou. Myslím, že někdy  takové  vztahy končí  naprostým odloučením. Jak vidíte tuto „nepodobnost“?

Jan Mocek:Vím, že to existuje, ale to není moje zkušenost. Já mohu ukázat jen to, co jsem opravdu  prožil a v naší rodině je jistá návaznost evidentní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto a video: Eva Smolíková a archiv festivalu

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN