420PEOPLE na podzim aneb „ORĪGŌ“ originálně

Projekt „CLASH!“ divákům přiblíží krásu propojení klasického a současného tance. A světová premiéra jedinečného autorského filmu bude jeho vyvrcholením.

Když se spojí klasický a moderní tanec, vznikne nová forma energie,“ to je dlouhý slogan mezinárodního projektu „CLASH!“. Ten propojuje klasické formy tance s tancem současným. Zároveň také spojuje mladé tanečníky i zájemce všech tanečních úrovní z nejširší veřejnosti s kapacitami tanečního světa. A rovněž vzájemně propojuje svět jako takový. Českou republiku reprezentuje soubor současného tance 420PEOPLE. A vy se můžete těšit na exkluzivní „ONLINE FESTIVAL CLASH!“. I na světovou premiéru krátkého tanečního filmu „ORĪGŌ“. Ale také na doprovodný program, který nabídne taneční workshopy, odborné taneční „laboratoře“ i filmový večer!

Bylo nám velkou ctí zapojit se do tohoto světového projektu, protože v tanečním světě má velké renomé. Jeho hlavní myšlenka – propojit všechny taneční světy i všechny, kdo mají rádi tanec, a podporovat tanečníky v jejich rozvoji – je navíc podstatou toho, co děláme my. Takže jsme tam hned našli velké souznění,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem. Ale běžní lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance.

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu, a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen. Tím bylo vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance.

Ze zkoušky představení „Panthera“

A to se jim povedlo!  Do jejich letošního repertoáru patří, u diváků již velice oblíbené, představení „Panthera“. To odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva. Naopak, inscenace „The Watcher“, s kapelou Please The Trees, je nejen taneční, ale i hudební extází. A zážitkem je i představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkávají vynikající herci Národního divadla se současným tancem.

Kromě toho 420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a otevírá vlastní nové pohybové studio s názvem Maiselovka v centru Prahy, kde můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce.

Online festival „CLASH!“ bude pro diváky zdarma

420PEOPLE uspořádá spoustu akcí právě pod hlavičkou projektu „CLASH!“ Ve velké míře se v nich zaměřuje na odbornou veřejnost. Pořádá taneční semináře pro studenty uměleckých škol, odborné diskuse v tematických „laboratořích“, které jsou určeny tanečníkům a choreografům, či několikadenní semináře a workshopy pro tanečníky.

Z workshopu 420PEOPLE

Velká řada akcí projektu „CLASH!“ je ale určena i širokému publiku. Soubor se totiž v projektu zabývá rozvojem příznivců tance z řad veřejnosti. „Díky online dotazníkům a plošnému průzkumu mezi diváky, kteří u nás navštěvují současný tanec, jsme získali spoustu zajímavých informací, jimž chceme přizpůsobit novou marketingovou strategii. Tu představíme na online festivalu, který bude pro všechny diváky zdarma,“ zve Václav Kuneš na netradiční akci nazvanou „On-line CLASH!“.

Festival vysílaný on-line z Prahy proběhne 8. prosince od 18.00. Další dny pak budou vysílat další partnerské země, a to až do 13. prosince. Na programu bude shrnutí dosažených výsledků v oblasti rozvoje publika a krátké expertní tematické vstupy pozvaných hostů na dané téma.

Prosinec bude ve znamení světové premiéry filmu „ORĪGŌ“

Vrcholem letošního zapojení souboru 420PEOPLE do projektu „CLASH!“ bude rozhodně světová premiéra krátkého tanečního filmu „ORĪGŌ“ (námět, režie a choreografie: Václav Kuneš, kamera: Michal Budínský, tančí: Simona Machovičová, Francesca Amante, Fanny Barrouquére).

On-line premiéra proběhne v rámci festivalu „CLASH!”. 8. prosince a její veřejná „živá“ premiéra pak 10. prosince od 19.00 v pražském kině Bio Oko v rámci tematického filmového večera. Ten, mimo jiné, důkladně představí široké i odborné veřejnosti výsledky projektu „CLASH!”, s tématem „Rozvoj diváka a jeho povědomí o projektu i současném tanci”.

Kromě filmu „ORĪGŌ“ zhlédnou diváci na filmovém plátně také další taneční filmy z dílny 420PEOPLE a Festivalu tanečních filmů.

Foto: 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Malá vzpomínka JANY ERIKSSON TOMANOVÉ: S Jiřím Kyliánem, českým choreografem světového jména

Doba, kdy ubývá živých vystoupení a jsme více či méně vázáni doma, přímo vybízí k zajímavým reminiscencím a vzpomínkám. S velmi zajímavými nás oslovila paní Jana Eriksson Tomanová. Tu druhou, o našem choreografovi světového jména, uveřejňujeme nyní. A nezapomene se v ní ani na Gustava Voborníka.

Jeho úžasnou kariéru jsem sledovala již od září 1969, kdy jsem jako studentka AMU v Praze odjela do Stuttgartu na festival choreografií Johna Cranka. Tam jsem se s Jiřím Kyliánem, tenkrát dvaadvacetiletým, poprvé setkala. Uvedl mě na festival a byl mi tam také rádcem. Ve Stuttgartu byl až do roku 1975.

Již v roce 1978 odchází Kylián do Haagu, do Holandska, kde se stává uměleckým šéfem a choreografem nově vzniklého tanečního souboru. Angažuje ty nejlepší tanečníky z celého světa. Jeho práce choreografa je vysoce hodnocena předními světovými kritiky. Jen český „dvoreček” příznačně mlčí. Až v osmdesátých letech minulého století konečně „soudruzi dovolili“ Jiřímu Kyliánovi a jeho souboru představit se v Praze.

Byl to svátek baletu – vzpomínám na Stravinského „Svěcení jara” a na Janáčkův klavírní cyklus „Po zarostlém chodníčku” v interpretaci klavíristy Josefa Páleníčka, který hrál přímo na jevišti. A tanečníci Holandského baletu tančili. Tak nadšené ovace publika jsem už více nezažila.

Další setkání s Jiřím Kyliánem nadešlo brzy po revoluci, v devadesátých letech. Spolu s Gustavem Voborníkem, který byl v tu dobu čestným předsedou Společnosti tanečních pedagogů (STAP – nezávislá profesní organizace, vzniklá v roce 1990), jsme napsali Jiřímu Kyliánovi do Haagu zdvořilý dopis. Zda nás – pedagogy a studenty českých tanečních škol může přijmout v jeho světoznámém divadle. Jeho milá odpověď, že nás přijme, nám doslova vyrazila dech. Ve velmi krátké době jsme cestu do Holandska se studenty a několika pedagogy uskutečnili.

Setkání s Jiřím Kyliánem, v divadle v Haagu, bylo velmi srdečné. Pozval nás na baletní sály, kde již v tu dobu pracoval se třemi soubory. V tom prvním byli tanečníci do dvaceti let. Druhou skupinu tvořili tanečníci mezi dvaceti až čtyřiceti lety. A ve třetí skupině byli tanečníci od čtyřiceti let výše. Byl to pro všechny úžasný zážitek, obzvláště po pětačtyřiceti letech komunismu. Večer jsme byli všichni pozváni na představení Kyliánových baletů. Jeho osobité pojetí, modernost, ale současně úcta ke všemu, co bylo, co je a co může být, nás nemohlo nechat lhostejnými. Už nevím, kterak bych to nejlépe definovala. Bylo to ohromení? Srdeční zážitek?

Ale to nebylo vše. Jiří Kylián pro nás dojednal návštěvu na Taneční konzervatoři v Rotterdamu. A tam navíc uspořádání workshopu pro naše studenty, pod vedením holandské modernistky.

Domnívám se, že tato cesta do Holandska byla pro všechny členy STAP a jejich studenty velkým životním zážitkem. Všichni jsme měli možnost osobně se potkat s Jiřím Kyliánem. A to nejen jako umělcem – choreografem, ale i člověkem.

Jiří Kylián byl slavnostně inaugurován v Paříži 13. 03. 2019 „Řádem čestné legie“ a byl uveden do křesla Akademie krásných umění (do osmi sekcí umění byla přidána choreografie).

Jiří Kylián s trofejí, kterou mu v Paříži předala monacká princezna Caroline

V roce 1835 byl takto v Paříži vyznamenán skladatel Antonín Rejcha, roku 1896 se této pocty dostalo malíři Václavu Brožíkovi.

My Češi můžeme a jsme hrdi na tak výjimečného umělce, jako je Jiří Kylián. Nechť je mu Bůh milostiv a dopřeje mu nadále mnoho a mnoho energie a tvůrčího nadšení.

Foto: archiv Taneční školy Jany Tomanové

Jana Eriksson Tomanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA a jeho výzva pro choreografy

Choreografové, máte zájem o taneční dramaturgii? Rádi byste rozšířili své teoretické znalosti, získali odborné zkušenosti a sdíleli je s nejlepšími z oboru?

Tanec Praha je hlavním organizátorem projektu Micro and Macro Dramaturgies in Dance”, na kterém spolupracuje s pěti partnery ze čtyř evropských zemí.

Projekt poskytuje možnost umělcům z pěti partnerských zemí (Česká republika, Itálie, Nizozemí, Švédsko a Kypr) pracovat s předními evropskými tanečními dramaturgy, jejichž tým vede Guy Cools, a to v každém roce formou dvou desetidenních workshopů pro vybrané dvojice umělců z každé země. Projekt je otevřený také širší odborné veřejnosti.

Do projektu se mohou hlásit pouze profesionální umělci: choreografové, kteří již mají zkušenosti z tvůrčího procesu („mid-career choreographers”) a cítí potřebu dalšího profesního růstu, a potenciální taneční dramaturgové, kteří se chtějí perspektivně věnovat této profesi. Choreografové se mohou přihlásit s vybranou osobností dramaturga jako dvojice, ale také jednotlivě. Stejně tak zájemci o taneční dramaturgii. Důležitý je zájem o výměnu zkušeností v rámci evropské spolupráce a otevřenost novým impulzům.

Podmínky otevřené výzvy:

Zájemci o účast v projektu „Micro and Macro Dramaturgies in Dance” musí garantovat svou účast na obou workshopech v roce 2020 (15.–25. 4. a 1. polovina října 2020), stejně jako závěrečné akci projektu v Praze v polovině září 2021.

K vyplněné přihlášce je třeba přiložit stručný motivační dopis v angličtině.

Více informací o projektu, jeho podmínkách a přihlášku najdete zde:
https://tanecpraha.org/cs/micro-and-macro-dramaturgies-dance

Projekt je podpořen programem Evropské unie Kreativní Evropa – Kultura.

TANEC PRAHA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Sněhový dort pro baletní královnu

Kdo byla Anna Pavlova? A proč nesou její jméno sladké dobrůtky? A dokonce i žabí stehýnka!

Již několikrát jsem měl tu čest ochutnat dort zvaný „Pavlova“. Vždy jsem myslel, že se jedná o sladkost (koho, čeho) I. P. Pavlova. Ruský vědec, který má v Praze 2 náměstí a stanici metra i městské hromadné dopravy, totiž vyvolával u živočichů slintací reflex. A já měl dojem, že tento dort patří do kategorie těch, po nichž „blahem slintáme“… Ale pravda je jiná. Dort totiž nese jméno slavné ruské tanečnice Anny Pavlové!

Kdo byl otcem?

Anna Pavlova (často u nás psaná též Pavlovová) se narodila 31. ledna 1881 v ruském Petrohradu, jako dcera pradleny Ljubov Feodorovny. Její pravý otec není oficiálně znám.

Když byla Anna ještě velmi malá, její matka se provdala za vojáka v záloze Matvjeje Pavlova. Ten však brzy zemřel. Přesně, když byly Anně dva roky. Obě s matkou byly velmi chudé a dlouhá léta proto trávily s Anninou babičkou.

Škola se zajištěním

Anně Pavlové se zachtělo být tanečnicí již v osmi letech. To, když navštívila představení „Spící krasavice“ v petrohradském Marijánském divadle.

Anna Pavlova

O dva roky později byla Anna přijata jako studentka do Petrohradské carské baletní školy. Tato škola pro klasický tanec svým studentům nabízela navíc celoživotní materiální zajištění. A proč škola carská? Tehdejší vládce Ruska car Alexander III (1845 – 1894) byl totiž jejím hlavním mecenášem.

Ačkoli byla mladá Anna považována za křehkou a ne příliš krásnou, přesto byla velmi pružná. I dlouho působila dívčím dojmem. A hlavně, byla obratná a dokázala se snadno i pružně ohýbat a elasticky kroužit na špičkách.

Okouzlila i Maria Petipu

Nadání mladé studentky zapůsobilo na baletního mistra Maria Petipu, který se posléze stal jejím nejoblíbenějším profesorem. Pavlova se také dobře poučila od dalších slavných pedagogů a choreografů Marinského divadla, jimiž byli Christian Johanssen, Pavel Gerdt a Enrico Cecchetti.

Nejen ti, ale i choreograf Fokin,  jí poskytli klasický školní základ, založený na ruské baletní tradici. V září 1899 Pavlova debutovala v Marinskem divadle. Konkurence tam byla mezi tanečníky  vysoká. Anna Pavlova však mezi ostatními brzy zaujala poetickým výrazem a výraznou technickou kvalitou svých vystoupení.

Křest ohněm ve slavné „Met“

Pavlova se účastnila mnoha uměleckých zájezdů. Odhaduje se, že nacestovala přes čtyři sta tisíc mil!!! A to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Viděly ji tak milióny diváků na celém světě!

V únoru 1910 se Pavlova, vystupující s moskevským tanečníkem Michajlem Mordikinem (1880 – 1944), poprvé představila v Americe. A to hned ve slavné Metropolitní opeře (zvané slangově „Met“), v New Yorku. Většina amerických diváků ji do té doby nikdy předtím neviděla. Byli z ní uneseni.

Divadlo po carevně

Ačkoli byla tato první turné Pavlovové organizována se souhlasem cara, stejně se její poslední oficiální návštěva Ruska datuje létem 1914. Potom, shodou okolností, vystupovala v Německu. Bezprostředně ji pak, cestou do Londýna, (v srpnu 1914)  zastihla zpráva o vyhlášení války Německa s její domovinou. Umění se upozaďovalo. Nastaly jiné problémy. Smlouvy a povinnosti Pavlovové  vůči carovi, školním závazkům i „jeho“ Marijánskému divadlu, tím pádem zanikly.

A proč se divadlo jmenovalo „Marijánské? Je pojmenováno po carevně Marii Alexandrovně, manželce Carla Alexandra II.

Svět ji ležel u nohou

Od těch dob až do své smrti Pavlova pokračovala v dlouhém, vyčerpávajícím celosvětovém turné. A to j se svým vlastním divadelním ansámblem. Jeho členové pocházeli z různých zemí a nebyli vždy zdaleka tak talentovaní jako šéfka.

Ještě několikrát se Anna úspěšně vrátila do Ameriky. V roce 1917 třeba úspěšně vystupovala v Americe jižní. Roku 1919 naopak navštívila Bahii a Salvador. Neopominula ani Indii.

Návštěvám Pavlové v Indii a spolupráci s tamními experty orientálních tanců se ostatně věnuje již článek o Anně Pavlove v TANEČNÍM MAGAZÍNU z 10. 10. 2013.

Její americká vystoupení v letech 1920 a 1921 již znamenala  páté stěžejní turné Pavlové  po Spojených státech během deseti let! Posléze, roku 1923, její taneční společnost cestovala do Japonska, Číny, opět Indie, Barmy a Egypta. Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland naopak ležely Pavlové u nohou v roce 1926. Léta 1927 a 1928 byla věnována evropskému turné.

A právě uvedené návštěvy u protinožců mají údajně co společného s dortem…

Dort Pavlova, tentokrát s granátovým jablkem a ozdobený physalisem

Jak to bylo s dortem?

V rámci svého již zmiňovaného celosvětového turné v roce 1926 navštívila Anna Pavlova Nový Zéland.

O víc než šedesát let později autor Anniny biografie Keith Money, v souvislosti s touto událostí, zmiňuje historku o zrození dortu Pavlova. Ten dezert prý připravil šéfkuchař hotelové restaurace ve Wellingtonu. Speciálně, na počest této populární tanečnice. Sněhový dort měl připomínat její nadýchanou sukni a plátky kiwi znázorňovaly zelené růže, kterými byl její taneční kostým vyzdoben.

Anna Pavlova rovněž vystupovala v sousední Austrálii. Konkrétně v roce 1929. Baletka tehdy pobývala ve městě Perth v hotelu Esplanade. Rovněž šéfkuchař tohoto hotelu prý údajně vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu, který pojmenoval Pavlova, protože je stejně lehoučký jako ta, co mu dala jméno.

Krinolína Anny Pavlove na archivním obrázku skutečně připomíná nadýchaný dort

Pochází ten dort z Evropy?

Nejen u našich protinožců však vznikaly pokrmy oslavující proslulou baletku. Ve Francii totiž šéfkuchaři připravovali žabí stehýnka à la Pavlova a v USA se prodávala zmrzlina Pavlova.

A podle mnoha dokladů nejen to. S největší pravděpodobností ani samotný dort Pavlova nebyl vynalezen na jižní polokouli, ale k protinožcům doputoval z Evropy přes Ameriku.

Kulinářští experti Andrew Paul Wood a Annabelle Utrechtová předpokládají, že na jih od rovníku recept na zákusek z bílkového sněhu doputoval na zadní straně krabic s kukuřičným škrobem. Do Pavlovy se často přidává trocha škrobu pro dosažení typického měkkého středu. Podle těchto „jídelních“ badatelů u protinožců dokonce nevzniklo ani pojmenování dezertu.

První recept na sladký zákusek nazvaný „Pavlova“ se prý doložitelně objevil už v roce 1911, kdy Anna Pavlova teprve zahajovala své světové turné a kdy o její slávě jižní kontinent pořádně ještě ani nic netušil.

Dort Pavlova si získal světový ohlas a s tím i mnoho obměněných variant. Toto je jeho německá verze, konkrétně schvwarzwaldská podoba.

Pozor na „Meringue“!

Záhady a nedorozumění spojené s tímto dezertem ale ještě zdaleka nekončí.

Milovníky sladkostí totiž může překvapit, že v cukrárnách či kavárnách anebo restauracích se objevuje stejný dezert, kterému se jednou říká „Pavlova a podruhé „Meringue. Rozdíl mezi těmito pojmy vysvětluje cukrářský mistr Maršálek: Meringue, to znamená bílky a cukr v různém poměru. Pro stabilitu se přidává trocha soli či pár kapek citronu. Naopak Pavlova je obohacena o větší díl octa nebo citronové šťávy a nesmí chybět škrob, který výslednému korpusu zajišťuje stabilitu. Správně upečená Pavlova je křupavá a vevnitř má spíše texturu poněkud jako marshmallow.“

Anna Pavlova s labutí (obdobný snímek má Eva Pilarová na titulu svého alba z roku 1974 „Zázrak je žít”)

Labutí píseň

Anna Pavlova aktivně tančila až do konce svého života. Počátkem roku 1931, během turné v nizozemském Haagu, bylo Pavlové sděleno, že přechodila zápal plic. A že její zdravotní stav vyžaduje léčení a operaci.

Bylo jí rovněž důrazně řečeno, že už nikdy nebude schopna tančit, pokud nebude své plicní potíže radikálně léčit. Odmítla podstoupit operaci a řekla: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ 

Zemřela na následky zápalu plic v ložnici vedle japonského salonu hotelu „Des Indes“ v nizozemském Haagu. Někdy  kolem půlnoci v pátek 23. ledna 1931. Tři týdny po svých 50. narozeninách. Ke smrtelnému loži si přála přinést svůj kostým z „Labutího jezera“. Poslední její slova před smrtí zněla: „Slyšíte, jak v dálce tančím?“

A závěrem recept:

Jarní Pavlova s čokoládou a čerstvým ovocem

Na korpus:

  • 240 g bílků

  • 240 g cukr krupice

  • 240 g cukr moučka

  • 1 malý citron, šťáva i kůra 

  • 20 g bramborový škrob

  • Na mramorování:

  • 100 g lesního ovoce (maliny, borůvky nebo ostružiny)

Na náplň:

  • 900 g šlehačky 33 %

  • 200 g extra hořké čokolády 80 %

Na ozdobu:

  • 300 g čerstvých malin, borůvek nebo ostružin

Postup:

100 g lesního, třeba i mraženého, ovoce rozmixujeme na jemné pyré.

Troubu předehřejeme na 100 °C. 

Bílky s citronovou šťávou ušleháme elektrickým mixerem do polotuha a po lžících zašleháme krupicový cukr, pak došleháme dotuha a nakonec lehce zamícháme směs cukru moučky, škrobu a citrónové kůry.

Hmotu rozdělíme na tři plechy vyložené papírem na pečení a stěrkou rozetřeme do kruhů o poloměru asi 26 cm. Na ty rovnoměrně rozdělíme připravené pyré a lžící vytvoříme mramor.

Sušíme 3 až 4 hodiny, nebo dokud upečená Pavlova není zcela suchá.

Na náplň si převaříme smetanu a do ní ponorným šlehačem vmixujeme hořkou čokoládu. Necháme přes noc v lednici a druhý den ušleháme do tuha. 

Na první ze tří Pavlov rozetřeme třetinu ušlehané náplně a dobře rozetřeme až do krajů. Přiložíme druhou plackou a rozetřeme další třetinu. Stejně pokračujeme i se zbývající plackou a náplní.

Povrch dobře uhladíme, hustě poklademe ovocem a na závěr pocukrujeme.

Dobrou chuť!

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN