Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA u Vltavy v Přístavu 18600

Inspirativní i pro diváky z motorových lodí. █ Kam se poděla moderátorka? █ Mrtvé území ožilo. █ Vystupoval i Menšík! █

Sobota přesně v polovivě června TANEČNÍ MAGAZÍN nasměrovala do pražského Karlína. Konkrétně na jeho Rohanské nábřeží. Do jednoho ne tolik všemi Pražany, natož turisty, známého místa – do PŘÍSTAVU 18600. Již třicátý první ročník prestižního festivalu TANEC PRAHA zde totiž pokračoval nabitým odpolednem, podvečerem i večerní diskotékou.

Výsledek jedné z performancí…

Po několika návštěvách festivalových představení mimo metropoli, v minulých ročnících, jsme se programově zaměřili na tento, nepříliš známý, kout Prahy. TANEČNÍ MAGAZÍN zajímalo i sepětí vystupujících s přírodou a se zdejším, níže popsaným, prostředím.

Divačky ctí přístav, mají námořnická trička

Samotné karlínské pobřežní území je rozporuplné. Obzvláště jeho součást, nazývaná Přístav 18600. I v názvu. Nikdy tu žádné přístaviště nebylo. Jméno získal podle přívozu, který sem jezdí od Holešovické tržnice, se zastávkou na ostrohu ostrova Štvanice. Kontroverze je i mezi moderní zástavbou kolem Pobřežní ulice. Tu zvýrazňují ještě kulinářské podniky jako vinárna „Na břehu řeky Rhôny“, vyhlášené lahůdky „U Paukerta“ či vybraný „Pohostinec Karlín“. V Přístavu 18600 vás uvítají dřevěné a plechové stánky. Napít se zde můžete z plastových kelímků. Čepují zde „místní“ pivo zvané Křižík. Vyráběno je však v minipivovaru Muflon. V Praze 4, Kunraticích. Od moderní zástavby sem můžete projít „měsíční krajinou“ zdevastované půdy, drátů čouhajících ze země a napůl zabagrovaných skruží a armatur. Za tím je však moderní cyklostezka. A pod ní již Přístav 18600. Zkrátka, jak z mého popisu snad patrné, ideální místo pro performanci.

Divadlo RUDERÁL shání nové vystupující soubory, jak se můžete dočíst v TANEČNÍM MAGAZÍNU jinde. My jsme si jeho prostory prohlédli v rámci festivalu TANEC PRAHA

Druhá červnová sobota byla po celém území Čech a Moravy plná dešťových srážek. V Praze ne. Bylo zde však téměř nesnesitelné dusno. Ani to však neodradilo na tři desítky účinkujících, ani jejich technické štáby. A také nikoli diváky…

Poněkud tarzanovská scénka

I když… Zeptal jsem se pořadatelky, kde se v rozlehlém areálu nachází místo další performance. Řekla mi: „Támhle, jak se přemísťuje ten dav diváků.“ Neviděl jsem jej. Až pak mi došlo, že má jít o ten maličký hlouček návštěvníků…

Kde hledat příčinu menší návštěvy?

V samotném areálu „přístaviště“ bylo lidmi nabito. Hned několik soukromých párty s grilovačkou. Projíždějící cykloturisté i dost pěších odvážlivců, kteří úspěšně překonali výše popsanou „měsíční krajinu“. Zdejší program TANCE PRAHA byl však až moc volný. Postrádal místní značení. Šipky a popisky. Až s výjimkou divadla RUDERÁL (viz snímek výše). Musím pochválit tradiční výpravný program celého festivalu. Na křídovém papíru. Za odpovídající cenu 250,- Kč. Kdo si jej tady koupí k pivu a mastnému buřtu či taktéž špinící vegetariánské mozzarelle? Nechtělo to pouze naxeroxovat skládačku s aktuálními informacemi? Ale klíčový problém byl v absenci práce moderátorky. Hlavní jeviště zelo prázdnotou. Myslel jsem, že uvedená Daniela Voráčková bude v terénu seznamovat diváky s účinkujícími. Nebylo tomu tak. Chudáci interpreti. Myslím si, že to zavánělo trochu neúctou k jejich připraveným vystoupením! Všichni tu tak byli, jaksi jako za minulého režimu, anonymně. Proto bych prosil propříště – nechejte pracovat moderátorku! Anebo alespoň podrobně natiskněte místní informace.

Jednotlivá vystoupení byla originální, zajímavá a svým způsobem inspirativní. Místy zaujala i zdálky diváky z projíždějících turistických motorových lodí. Ne vše a všem vždy vyšlo…

Že by vyhlíželi absentující moderátorku?

Myslím, že základní myšlenka spojení vystupujících s přírodou se osvědčila. A ty drobné nedostatky? Alespoň je co zlepšovat pro 32. ročník festivalu TANEC PRAHA. Aby neusnul na vavřínech.

TANEC PRAHA v Přístavě 18600

aneb VEN ku.TANCI / Vhodné pro rodiny

ÚČINKUJÍCÍ:

MODERÁTORKA:

Daniela Voráčková

VYSTUPUJÍCÍ:

Míša Suša & Renata Raková – „O sluneční víle“

Jan Bárta – Pohybové hry pro všechny věkové kategorie

Markéta Jandová

Viktor Černický – variace tématu „PLI“

Cécile da Costa – nedokončené „Roselyne“

Sabina Bočková, Johana Pocková – nedokončené práce „Jáma lvová“

Marek Menšík – fragmenty „SOMA”

Studenti Duncan Center – „Beduíni“

DJ Jarda Petřík

Místní beduíni v podání studentů Duncan centra

Text a foto: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Vánoční večer Martina France

V restauraci Černý kohout zavonělo vánoční cukroví, zahořel krb a rozezněly se tu hity českých hvězd

Michaela Dolinová, Sámer Issa, Bohuš Matuš a další hvězdy  zazpívaly u hřejivého krbu

Martin France pořádal Vánoční večer v restauraci Černý kohout, kam přijely i další hvězdy. Výtěžek z této akce  půjde na pomoc organizaci Helppes.

Zpěvák a producent Martin France  překvapil přítomné hosty stylově vánočním oblečením,  jeho  svítící vánoční svetr a čepice zářily už zdálky a Martin měl  u diváků velký ohlas. Jen u hořícího krbu mu během jeho  vystoupení v teplém svetru bylo pořádně horko.

Akci přišla podpořit  herečka, zpěvačka a moderátorka Michaela Dolinová, která po svém vystoupení hned odjížděla zpívat na ples na Žofíně.

Vystřídal ji  Bohuš Matuš, který s noblesou jeho vlastní zazpíval repertoár Karla Gotta a sklidil veliký aplaus i se závěrečným songem ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš‘.

Česká gospelová zpěvačka Leona Gyongyossi potěšila 2 písněmi a po ní se
publiku představil  Sámer Issa, který postupně měnil své původní anglicky
zpívané písničky za české a tak představil i novinku ze svého
připravovaného alba.

Na akci dorazil i český Elvis v podání Jakuba Machuldy, který všechny roztleskal právě nesmrtelnými Elvisovými hity.

Ze zpívajících interpretů měl dorazit mladý Tomáš Ringel, ale jeho alternace v divadle onemocněla, takže nakonec nepřišel  a nepřijela ani  vítězka Superstar Sabina Křováková, která volala produkci hodinu před koncertem, že je nemocná a zpívat nemůže.

V rámci večera  ukázala ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová  co vše umí její psí svěřenci, kteří jsou vycvičeni  jako asistenční psi pro pomoc  nemocným.

Na závěr se losovaly i dárky v podobě voucherů na večeři pro dvě osoby do restaurace Černý kohout.

Byl to již v pořadí druhý benefiční večer pro organizaci Helppes, kam se do kasičky vhazovalo dobrovolné vstupné a tak se v následujících dnech zapečetěná kasa donese na Městskou část Praha 5, aby se zjistilo, kolik financí doputuje pro asistenční psy.

 

Foto: Eva Smolíková, Fotosféra

Taneční magazín, Martin Production

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční´.”

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou” na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN