Recitál na Maninách proběhl v poklidnějším duchu, i když hity ani vtipy nechyběly
Dlouho očekávaný koncert Petra Kotvalda s názvem Recitál proběhl 6. října v divadle na Maninách. (Původně byl koncert plánován již na léto).
Na koncertě nechyběly vtipné momenty ani největší hity, ale první polovina probíhala spíše v poklidném duchu.
Na začátku za velkého potlesku spustila kapela Petrův nesmrtelný hit Milujem se čím dál víc, jenže v ten moment začala jedna z divaček vyrušovat, že si nemá kam sednout. Petr Kotvald se lehce rozzlobil, nechal zastavit hudbu a začal řešit, co se to děje. Ženě prý zasedli místo, a tak by si ráda někam sedla, „třeba na klín nějakému hezkému pánovi“. Diváci jí nabízeli místa, která byla ještě vzadu volná, ale to se ženě nelíbilo. Prý jí ujela tramvaj, v práci se pohádala se šéfem a navíc tam nechala nabíječku. Těšila se na koncert a nemá místo, protože jí je někdo zasedl. Petr Kotvald ztrácel trpělivost. „To tady není nějaká ochranka, někdo, kdo by to vyřešil? Já tady řeším tento problém a přitom mám problém daleko větší“ (mezitím mu odešla totiž kapela z jeviště). „No, to se nám ještě nestalo!“, zlobil se Petr. Využil ale této zoufalé situace k tomu, aby vysvětlil, co je to vlastně Recitál. Totiž koncert jednoho sólisty.
Petr Kotvald s bratrem Bohumilem a rodinou
A to už divákům docházelo, že tento výstup byl předem domluvený, nejde o žádnou nevychovanou drzou osobu a koncert začal trošku netradičně. (Drzou vyrušitelku sehrála Lucie Sinková, moderátorkaJ. )
Kapela se vrátila, Petr konečně všechny problémy vyřešil sám, divačka se usadila a Milujem se čím dál víc se rozjelo na plné pecky.
První polovinu (možná i dvě třetiny koncertu) tu byl Petr Kotvald, jak ho neznáme. Místo krále diskotékových hitů to byl spíše romantický chlapec, zněly balady, pomalé písně např. Stevieho Wondera, ale i českých autorů. Např. známou skladbu „Tyrkys v očích mám“ složil Martin Kumžák a otextoval Pavel Cmíral.
Ve druhé části koncertu už zněly novější hity jako Brejle, Je mi šedesát a koncert završil populární Mumuland, diváci již zpívali a tančili a nechtěli Petra pustit domů. Mumuland pro Petra složil Jindřich Parma a otextoval Pavel Cmíral, oba jsou autory většiny Petrových hitů.
Během koncertu Petr také bavil obecenstvo různými vtipy, či příhodami a zavzpomínal na své začátky. Diváky pobavila vzpomínka, jak došlo k jeho první profesionální nahrávce – Včerejší sběrač míčků. V roce 1980 volala na vysokoškolskou kolej maminka studenta Kotvalda. „Přišel Ti telegram. Mohu to otevřít?“, ptala se. Petr souhlasil a v telegramu stálo, že ho dramaturg Vítězslav Hádl zve na soutěž Děčínská kotva. A Petr Kotvald získal druhé místo.
Petr Kotvald se svou kapelou
Kariéra Petra Kotvalda začala v 80. letech, při písničce Holky z naší školky (z roku 1982), kterou nazpíval se Stanislavem Hložkem, jásalo téměř každé dívčí srdce. Jednalo se o nejprodávanější píseň té doby. Dlouhodobě spolupracoval s Hankou Zagorovou a Karlem Vágnerem.
V současné době Petr Kotvald pracuje na dalším albu. Zatím se přesně neví, zda vyrazí s Recitálem na turné po České republice. A pokud ano, nenechte si ho ujít, stojí za to!!!
Covid, dvakrát očkovaná moderátorka a co vlastně chceme?
Pořad StarDance zastavil pozitivní test moderátorky Terezy Kostkové
Oblíbený pořad StarDance České televize zastavil pro tento týden koronavirus. Moderátorka Tereza Kostková, přestože je dvakrát očkovaná, měla pozitivní test na covid, má lehčí průběh nemoci. Její rodina je očkovaná. Několik tanečních párů zamířilo do karantény.
Proč nejsou všichni očkovaní?
A jak by to ovlivnilo fakt, kdyby mnozí onemocněli? A ptá se někdo vůbec takto? Anebo co vlastně chceme slyšet?
Je třeba vzít v úvahu i to, že práce na televizní zábavě, včetně výběru hlavních aktérů, začaly už dávno předtím, než byly vakcíny všeobecně dostupné.
„Přijali jsme řadu opatření, a to dokonce nad rámec platných nařízení vydaných Ministerstvem zdravotnictví. Štáb, účinkující i publikum musí mít negativní test na covid, a to, i když jsou očkováni či prodělali nemoc,“ říká mluvčí ČT, Karolína Blinková.
Co by tedy měl kdo udělat víc? A co vlastně chceme?
420PEOPLE zve 17. 2. na on-line konferenci „CLASH!“
„Jaké to je, když sedíte v divadle a vidíte tanec naživo? A jaké to je, když sedíte u svého notebooku nebo televizní obrazovky a sledujete představení online?“ To jsou otázky, které položili členové souboru současného tance 420PEOPLE youtuberovi „Kovymu“L, moderátorce Kristině Kloubkové a dalším osobnostem. A to v rámci mezinárodního projektu „CLASH!“ Jejich odpovědi si už nyní můžete přečíst na webu 420PEOPLE.org a 17. 2. se můžete zúčastnitposlední on–line konference projektu „CLASH!“.
Soubor současného tance 420PEOPLE reprezentuje Českou republiku v mezinárodním projektu „CLASH!“ už více než rok. V jejich produkci a v jejich novém centru Maiselovka vznikl nový taneční film „ORĪGĪ,“, jehož tématem je vzájemná adaptace a objevení nového tanečního stylu. Film měl na konci minulého roku premiéru v rámci úspěšného on-line festivalu s názvem „CLASH! INTERNATIONAL FESTIVAL“.
420PEOPLE ale pořádá spoustu dalších akcí pod hlavičkou projektu „CLASH!“ Ve velké míře se zaměřuje na odbornou veřejnost. Pořádá taneční semináře pro studenty uměleckých škol, odborné diskuse v tematických „laboratořích“. Ty jsou určeny tanečníkům a choreografům, či několikadenní semináře a workshopy. Velká řada akcí je ale určena i širokému publiku. Soubor se totiž v projektu zabývá rozvojem příznivců tance z řad veřejnosti.
A právě takovou a závěrečnou akcí je on–line konference, která se bude konat 17. 2. v 16.00 a pro veřejnost je zdarma (detaily najdete na www.420people.org). „V rámci projektu jsme oslovili pět zajímavých osobností – youtubera ,Kovyho´, moderátorku Kristinu Kloubkovou a další,. Proto, aby se vyjádřili k tématu kultura on–line. Jejich názory najdete již nyní na našem webu 420PEOPLE.org. V závěrečné konferenci se pak o slovo přihlásí taneční soubory z celé Evropy. Za 420PEOPLE vystoupí choreograf a umělecký ředitel souboru, Václav Kuneš. Všichni zájemci se mohou zúčastnit konference on–line na našich facebookových stránkách,“ říká Aneta Jochim, produkční 420PEOPLE a jedna z pořadatelek konference.
Propojujeme taneční světy i lidi
„Bylo nám velkou ctí zapojit se do tohoto světového projektu, protože v tanečním světě má velké renomé. Jeho hlavní myšlenka – propojit všechny taneční světy i všechny, kdo mají rádi tanec, a podporovat tanečníky v jejich rozvoji – je navíc podstatou toho, co děláme my, takže jsme tam hned našli velké souznění,“ říká Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE. Ten je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem.
Projekt „CLASH!“ propojuje klasické formy tance s tancem současným. Ale i mladé tanečníky a zájemce všech tanečních úrovní z nejširší veřejnosti s kapacitami tanečního světa a propojuje také svět jako takový. A právě jemu se věnuje i soubor současného tance 420PEOPLE. Ten patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou mezinárodní telefonní předvolbu. Zároveň si splnili (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance.Což se jim povedlo: do jejich repertoáru patří u diváků již velice oblíbené představení „PANTHERA“. To odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva. Další titul: „THE WATCHER“, s kapelou „Please The Trees“, je nejen taneční, ale i hudební extází. A představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“ umožňuje setkání vynikajících herců Národního divadla se současným tancem.
420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy, kde budete moci brzy navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce.
V současné době tady členové souboru natáčejí online lekce nazvané „Druhá vlna pohybu“ (více informací najdete na GoOut) a zatančit si tak s nimi můžete i vy.
Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.
O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“
Kontrast i souvztažnosti
Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…
Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.
Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.
Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.
Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!
Jáma a kyvadlo
„Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)
Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.
„Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.
Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?
Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí“
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Kde zůstaly dva špalíky?
Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…
Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.
„ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.
Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?
Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Odnikud nikam – beseda bez koncepce!
Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!
Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…
Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.
Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!
Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.