Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jsou média patologická?

První večer z aktivistické série Emergency Dances se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis. A právě ponese název »Patologie médií«.

Emergency Dances je kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse.

Stav EMERGENCY je výchozí bod dialogu palčivých témat současnosti.

Choreografky Johana Pocková spolu se Sabinou Bočkovou a Denisa Musilová se svými urgentními choreografiemi zpracovávají Patologii médií. Diváci jsou provázeni tanečním jazykem stejně jako při komentované prohlídce v galerii. Díla uvádíme v premiéře a po skončení bude následovat diskuse Jak číst tanec moderovaná filosofkou a teoretičkou performance Alicí Koubovou.

To vše se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis.

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného.

Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.

Jáma Lvová

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže, způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder.

Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a rovněž přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Ententiky

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Foto: Vojtěch Brtnický

Jakub Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Blíží se již 11. ročník festivalu »NULTÝ BOD«

Do Prahy přijede (15. – 20. 7. 2019) držitelka Stříbrného lva z benátského Biennale i dvorní dramaturg Piny Bausch

Jedenáctý ročník Mezinárodního festivalu fyzického a tanečního divadla „Nultý bod“ proběhne od 15. do 20. července 2019 v prostorách Divadla v Celetné, Kampusu Hybernská a Divadla X10 (DUP39). Festival do Prahy pravidelně přiváží to nejzajímavější ze současné zahraniční tvorby na poli cross-over projektů se zaměřením na taneční, loutkové a vizuální divadlo. Letošním zahraničním hostům dominuje kanadská tanečnice a choreografka Dana Michel, která „Nultý bod 2019“ odstartuje v pondělí 15. července ve 20 hodin v Divadle v Celetné. Držitelka Stříbrného lva (neboli Velké ceny poroty) z benátského Biennale odmítá kompromisy a nebojí se vytvářet vlastní pohybový jazyk. V představení „CUTLASS SPRING“ nabídne nečekaný pohled na osvobození vlastního těla. Druhým výrazným jménem je Raimund Hoghe bývalý dvorní dramaturg Piny Bausch, v současné době zásadní osobnost německé taneční scény. Kompletní program festivalu najdete na stránkách www.nultybod.cz. Vstupenky lze zakoupit v předprodeji .

Festival letošním ročníkem zahajuje svou další dekádu a opět se programově rozšiřuje o více zajímavých hostů a představení, která jsou charakteristická velmi osobním přístupem a pohledem na zpracované téma. A tímto rokem také zahajujeme svou spolupráci s Divadlem X10 a také s prostorem Kampus Hybernská,“ poznamenává ředitelka festivalu Ludmila Vacková.

Agata Siniarska představí svůj titul „Second Nature“

Festival „Nultý bod 2019“ zahájí vystoupení „CUTLASS SPRING“ kanadské tanečnice Dany Michel. Katalánský performer Xavier Bobés uvede své představení pro pět diváků nazvané „Things Easily Fogotten“, ve kterém ukáže svůj pohled na španělskou historií druhé poloviny 20. století. Jeden z nejvýraznějších německých choreografů Raimund Hoghe přiveze do Prahy taneční performance Songs for Takashi. Polská performerka Marta Ziółek uvede představení „Make Yourself“ oscilující mezi politickou kritikou, sarkastickým vtipem a reklamním spotem. Tereza Bartůňkova a Jan Čtvrtník nabídnou sugestivní audiovizuální pouť postapokalyptickou krajinou v představení „Tamura“. Agata Siniarská se prostřednictvím své performance „Second Nature“ postaví klimatické krizi. Nebude chybět představení členů, kteří zazářili v produkcích Spitfire Company, konkrétně se v programu objeví Cecilé Da Costa ve své nové performance „Rosemarin“. Soubor Tantehorse připravil divadelní experiment na hranici performance, instalace a únikové hry pro jednoho diváka nazvaný „Osudety: In the Middle of Nowhere“. Proběhnou také performance washingtonského hudebního tělesa „Interference Collective“, zaměřujícího se na novou hudbu a nová media. Každoroční součástí festivalu budou opět workshopy určené profesionálům i studentům všech uměleckých oborů. Doprovodný hudební program „No One Future” připraví ve spolupráci s Palácem Akropolis opět Marie Čtveráčková a Mary C.

INT Founders

Druhé desetiletí startujeme s neuvěřitelným programem. Raimund Hoghe i Dana Michel patří mezi absolutní špičku světové taneční scény. Je až neuvěřitelné, že jsme je dostali do Prahy. To svědčí o vzrůstající prestiži Nultého bodu.”, dodává dramaturg Petr Boháč.

PROGRAM NULTÝ BOD 2019

  • Dana Michel (CAN): CUTLASS SPRING

Pondělí 15. 7. 2019 20:00 | Divadlo v Celetné

  • Xavier Bobés (ES): THINGS EASILY FORGOTTEN

Úterý 16.7.2019 12:00, 16:00, 18:30, 21:00 | KAMPUS Hybernská, stage

Středa 17. 7. 2019 16:00, 18:30, 21:00 | KAMPUS Hybernská, stage

Čtvrtek 18.7. 2019 16:00, 18:30, 21:00 | KAMPUS Hybernská, stage

  • Tantehorse (CZ): OSUDETY: In The Middle of Nowhere

Úterý 16. – 18. 7. 2019 | KAMPUS Hybernská

  • Jan Čtvrtník a Tereza Bartůňková (CZ): TAMURA (special edition)

Úterý 16. 7. 2019 20:00 | Divadlo X10

  • Raimund Hoghe (DE): SONGS FOR TAKASHI

Středa 17. 7. 2019 20:00 | Divadlo v Celetné

  • Marta Ziółek (PL): MAKE YOURSELF

Čtvrtek 18. 7. 2019  20:00 | Divadlo X10

  • Interference Collective (USA)

Pátek 19. 7. 2019  | 20:00 | KAMPUS Hybernská, různá místa 

  • Cecile da Costa (CZ): ROSEMARIN – work in progress vol.II

Sobota 20. 7. 2019 19:00 | Kampus Hybernská

  • Agata Siniarska (PL): SECOND NATURE

Sobota 20. 7. 2019 20:00 | Kampus Hybernská

Více informací na www.nultybod.cz

Facebook: fb.com/nultybod

Předprodej vstupenek: goout.net/cs/festivaly/nulty-bod-2019/vxfje/

Foto: archiv autorky

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen MIŘENKA ČECHOVÁ v PRAGOVCE za dohledu psychiatrů!

„Šílenství? Jen ultimátní svoboda!“ Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“.

Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“. Inscenace se nachází na pomezí performance, instalace a happeningu. 

Projekt „!O!“ s pracovním názvem „Family Therapy“ je divadlem události.  Je to taneční architektura mezi skutečností a snem ohledávající téma šílenství a psychické nemoci z perspektivy umění jako diagnózy.

Tento projekt vznikal v rok a půl trvající laboratoři Tantelab, kde se dvě režisérky, devět performerů a čtyři výtvarnice setkávali s psychiatry, psychology a tvůrčími osobnostmi z nejrůznějších uměleckých oborů. To proto, aby společně ohledávali terén jednotlivých psychických poruch a nemocí jako východiska pro své charaktery. Forma zrcadlového nahlížení na jednotlivé příběhy, z pozice Foucaltovského rozumu a následně v imersivním prostoru ne-rozumu, vybízí k následnému dialogu s diváky.

Skupina Tantehorse se dlouhodobě zabývá autorskými inscenacemi na pomezí dokumentu, fyzického a tanečního divadla a performance. Její hlavní cíl je umělecké uchopení společensky angažovaných témat a překračování zavedených žánrů.

„!O!“ čili „Family Therapy“
Režie:
Miřenka Čechová, Dominika Špalková
Výtvarnice:
Eva Matoušová, Eva Chudomelová, Barbora Johansson Pivonkova, Vendula Bělochová
Performeři:
Sabina Bočková, Ingrid Zotova-Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Darja Hlína Hlinková, Viktor Černický, Johana Pocková, Vojtěch Hříbek, Eva Stará, Simona Rozložníková
Hudba:
Matouš Hekela Mašout Hukela
Světelný design:
David Prokopič, Daniel Kozlík
Pohybová spolupráce:
Denisa Musilová
Choreografické psaní:
Kristýna Boháčová
Produkce: J
akub Urban

Představení vzniklo za podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Státního fondu kultury, Nadace život umělce, Divadla DRAK, Švestkového dvora, Pragovky Art District

Premiéra: 2. 10. 2018, Pragovka

Další informace:
http://www.tantehorse.cz/ri-o-family-therapy
https://facebook.com/TanteHorse/

Vstupenky:
https://bit.ly/2RYdGKZ

Foto: archiv souboru

TANEČNÍ MAGAZÍN

Momentum MIŘENKY ČECHOVÉ

Na piazzettě Národního divadla probíhá výstava fotografií

Momentum Miřenky Čechové ve fotografiích Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla

Na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) bude od 1. do 28. února probíhat výstava fotografií Vojtěcha Brtnického zachycující 30 hodinovou performance Miřenky Čechové a Sabine Seume Momentum, která se zde uskutečnila v červnu loňského roku. Zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji, než ve skutečnosti, z amyšlení nad každodenní uspěchaností života a jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla zachycené na 10 velkoformátových snímcích. Výstavu doprovodí úvodní a závěrečná taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat, která proběhne 1. února v 17.30 a 28. února v 17.00.

V prostoru piazzetty Národního divadla (nám. Václava Havla) se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? „Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Momentum Miřenka Čechová.

Jedinečnou atmosféru zachytil ve svých fotografiích Vojtěch Brtnický, jeden z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. „Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci,“ dodává autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

Výstavu fotografií doprovodí v úvodní vernisáži 1.2. i v závěrečné dernisáži 28. 2. taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu.

Výstava Momentum 1.2.- 28.2.2018

Vernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 1.2.2018 v 17:30

Performeři: Darja Hlinková, Sabina Bočková, Viktor Černický, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek

Dernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 28.2.2018 v 17:00 (v rámci festivalu Malá Inventura)

Performeři: Sabina Bočková, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek, Tomáš Janypka

 

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín

Kousavá intimita v NoDu

Otevírání se neznámému, překonávání strachu, intimita? Nebo zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemné využívání jednoho člověka druhým ?

 

 

6.října se v pražském Teatru NoD uskutečnila premiéra inscenace Lessons of Touch souboru fyzického divadla Tantehorse. Jeho stálí členové Miřenka Čechová a Radim Vizváry k účasti přizvali choreografa Jiřího Bartovance a dále publicistku a režisérku Ninu Vangeli, která vystoupila jako interpretka, a tak ještě zvýšila očekávání, jaký bude výsledný tvar představení.

20151006_7818

Hned na začátku vystoupila režisérka Miřenka Čechová s vysvětlením záměrů inscenace: řešení intimity dotyku, kam v ní jde zajít, zkoumání tělesnosti – jednotlivce, v páru i ve skupině. A ještě během jejího proslovu přinesl Radim Vizváry nádobu s ledem, do níž ponořil ruce a divák mohl pochopit, že představení už začalo a že se bude jednat o performanci.

20151006_7850

Následující Vizváryho sólo ukázalo všemožné variace olizování svého těla nebo prostoru, okusování, fackování, vyluzování zvuků plácáním a mlácením se, polévání vodou z lavoru a košilovým sebemrskačstvím. Tuto gradující směs povrchového sebeobjevování narušila až Nina Vangeli, která při svém příchodu na Vizváryho vysypala kýbl ledu. Interpreti poté využili možnosti párové hry častými protipohyby, vzájemným zastavováním se či překonáváním svých těl při posunu do dalších akcí. Roli také sehrálo otevření prostoru do jeho zadního plánu, kde se objevila jakási „oáza“ klidu. Tam se, na rozdíl od animálního života v blízkosti diváků, performeři cítili evidentně dobře, až si místo začali závidět a začali se prát nejen o svá těla, ale i o tento „kousek nebe“.

20151006_7877

Poslední část představení využila neherce, vybrané do projektu k dotvoření performačního záměru. Skrze mikroporty se devět lidí nechalo vést do různých pozic a úkonů, které pravděpodobně sami předem neznali. Zkoumání autenticity jejich jevištní přítomnosti je pro diváka zajímavý moment, který vygradoval do zpodobnění rituálu, kdy tygr (v podobě koberce na Vizváryho zádech) rozdrásal Ninu Vangeli (z břicha jí tekla červená) a Miřenka Čechová se vrátila na scénu, aby divákům dala deset vteřin fotit a sdílet podívanou na twitter, facebook a další zákoutí internetu.

20151006_7946

Celková podoba performance se podle anotace autorů měla týkat intimity a otevírání se neznámému, překonávání strachu. Praxe však obsahovala spíše zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemného využívání jednoho člověka druhým. Bylo zde spíše málo skutečné intimity, která by nebyla nějakým způsobem vynucená nebo ponižující, a pro diváka tak nebylo příliš možné se dění na scéně nebo ostatním divákům otevřít. Závěrečná scéna včetně následné výzvy k fotografování a natáčení by pak mohla být vnímána jako kritika p erformancí, při kterých se určité výjevy, které zde byly pouze zahrané, děly doopravdy (s výčtem takových událostí můžeme jít až do šedesátých let minulého století). Ať už jako kritika či jako skutečná snaha o senzaci však scéna bohužel nepřinesla nový přesah. Upozornění, že se lidé při performancích často bez většího významu sebepoškozují ani upozornění, že jako lidé zapomínáme na důležitost rituálu, zde nepřináší katarzi.

20151006_7968

Oproti vyčteným koncepčním nedostatkům je nutné vyzdvihnout interpretační výkony performerů. Radim Vizváry šel v některých scénách opravdu do krajností a předvedl obdivuhodný fyzický výkon. Nina Vangeli pak měla od příchodu na jeviště až do konce představení sugestivní jevištní výraz. Ani jeden z protagonistů sice nerozehrál žádný herecký charakter, o to silněji však na diváky oba působili. Ve vzájemných interakcích na pomezí tance a fyzického herectví se nešetřili a bylo znát, že nejen Vizváry, ale ani Vangeli se nespokojila s ničím jiným než s plnohodnotným jevištním výkonem.

20151006_7977

Oproti nim byli neherci na konci představení původci jiné energie. V jejich přítomnosti a výrazech po příchodu na scénu byla cítit snaha o klid, a do jisté míry se jim to dařilo, přesto byla ve vzduchu nervozita. Když se však všichni poprvé postavili do jakési nehybné sochy vzájemných pozic, dostali pokyn, aby se najednou všichni nadechli a vydechli. To vydechnutí bylo jedním z nejhezčích a nejvíce uvolňujících míst Lessons of Touch

20151006_7813

Alexej Byček

Foto: Tantehorse

Taneční magazín

Tantehorse – Manifestce těla v jeho krajních podobách

Zrak diskriminuje, hmat a dotyk osvobozuje. Ohledávání tématu intimity a zjišťování, kam až sahá
naše vnitřní tolerance

 

 

 

 

 

Tantehorse & Jiří Bartovanec & Experimentální prostor NoD: Lessons of
Touch (punch line) Manifestace těla v jeho krajních podobách

Zrak diskriminuje, hmat a dotyk osvobozuje

Ohledávání tématu intimity a zjišťování, kam až sahá
naše vnitřní tolerance
.

Režisérka Miřenka Čechová, společně s choreografem Jiřím Bartovancem si
kladou otázky, proč máme strach z dotyku, z cizího těla, z vlastního těla, těla druhého a
kam až sahá naše vnitřní tolerance. Divácká exkurze do tématu intimity

Průvodcem a zároveň objektem vlastního zkoumání se stává performer Radim Vizváry,
který nejprve sám, pak v intimním duetu s Ninou Vangeli a nakonec s diváky samotnými
podstupuje zkoušku sebe vystavení.

Část první:
Já a mé tělo, se všemi svými záhyby, křivkami, dutinami, jež se plní a vyprazdňují, rezonují,
prohlubují se a smršťují, skládají, natahují a rozevírají.

Část druhá:
Já a on, který se ke mně přibližuje, voní ke mně, dotýká se mě prsty, jazykem, myje mi vlasy,
smýká se mnou po podlaze, škrtí mě a olizuje, jsem jeho materiál, jeho tělo je mé tělo, vniká do
mě až na hranici extáze a pak hryže, škrábe, zarývá do mě nehty. A já mu vše dovoluji, protože
vím, že jsem to já, kdo to vše řídí a žene dál.

Část třetí:
Já a oni, ti nejprve cizí. Jak se stane, že někdo je cizí a pak už cizí není? Co proto musí udělat?
Dát mi pocítit bezpečí? Dát mi nahlédnout do svého nitra? Nechat mě dotknout se jeho ran a jizev a těla, které až doposud mlčelo? Proč mám strach z cizího?

hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci
choreografie: Jiří Bartovanec
koncept, režie: Miřenka Čechová
hudba: Matouš Hekela
kostýmy: Jiří Bartovanec
světelný design: David Prokopič
fotografie: Nina Zardalishvili
produkce: Lenka Bočková

Na představení navazuje zvuková instalace WHITE ROOM/Lessons of Touch –
Trenažér vnitřního zraku a vytěsněné krajiny nevědomí, ve které Matouš Hekela s Miřenkou
Čechovou zkoumají propojení zvuku a imaginace, dotyku v akustické formě a jeho působení na
diváckou percepci.

Moje vlastní otázky:

“Žiji v New Yorku, kde se lidé až hystericky bojí intimity. Jsou přátelští, otevření, zábavní, mají sex, ale nedokáží být intimní. Intimita, je téměř zakázané území. Je to moment, kdy jsme zranitelní, kdy se vydáváme druhému všanc. Kdy mu bezmezně věříme. “
“Neustále kolem sebe vidím hesla a slogany o tom, jak člověk má být silný, nezávislý, nemá si nic nechat líbit, má se ozvat, říkat nahlas, co chce a co nechce, bránit si svá prává a svůj prostor. Zvláště u žen, které přebírají role mužů a jsou drsně ambiciózní, na jednu stranu vyzývavé a na druhou stranu neustále ve střehu, aby s nimi nebylo zacházeno jako se sexuálním objektem. Chybí měkkost, laskavost, vnitřní vyrovnaná síla, oddanost a především skutečná lidská blízkost.” “Provokace nežností.”

“Jsem schopna stvořit intimitu mezi lidmi, kteří se vůbec neznají? Dovolí mi proniknout k sobě blíž. Vpustí mě do svého těla? A přijmou to moje? Jaké emoce to vyvolává? U některých odtažitost, u jiných agresi, u mé matky dojetí. “

Miřenka Čechová, Jiří Bartovanec

Předprodej vstupenek: https://goout.cz/cs/listky/lessons-of-touch/feh/
Facebook událost: https://www.facebook.com/events/1600257276901161/

th_el_pozvanka_lessons_small

Taneční magazín