Nejen MIŘENKA ČECHOVÁ v PRAGOVCE za dohledu psychiatrů!

„Šílenství? Jen ultimátní svoboda!“ Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“.

Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“. Inscenace se nachází na pomezí performance, instalace a happeningu. 

Projekt „!O!“ s pracovním názvem „Family Therapy“ je divadlem události.  Je to taneční architektura mezi skutečností a snem ohledávající téma šílenství a psychické nemoci z perspektivy umění jako diagnózy.

Tento projekt vznikal v rok a půl trvající laboratoři Tantelab, kde se dvě režisérky, devět performerů a čtyři výtvarnice setkávali s psychiatry, psychology a tvůrčími osobnostmi z nejrůznějších uměleckých oborů. To proto, aby společně ohledávali terén jednotlivých psychických poruch a nemocí jako východiska pro své charaktery. Forma zrcadlového nahlížení na jednotlivé příběhy, z pozice Foucaltovského rozumu a následně v imersivním prostoru ne-rozumu, vybízí k následnému dialogu s diváky.

Skupina Tantehorse se dlouhodobě zabývá autorskými inscenacemi na pomezí dokumentu, fyzického a tanečního divadla a performance. Její hlavní cíl je umělecké uchopení společensky angažovaných témat a překračování zavedených žánrů.

„!O!“ čili „Family Therapy“
Režie:
Miřenka Čechová, Dominika Špalková
Výtvarnice:
Eva Matoušová, Eva Chudomelová, Barbora Johansson Pivonkova, Vendula Bělochová
Performeři:
Sabina Bočková, Ingrid Zotova-Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Darja Hlína Hlinková, Viktor Černický, Johana Pocková, Vojtěch Hříbek, Eva Stará, Simona Rozložníková
Hudba:
Matouš Hekela Mašout Hukela
Světelný design:
David Prokopič, Daniel Kozlík
Pohybová spolupráce:
Denisa Musilová
Choreografické psaní:
Kristýna Boháčová
Produkce: J
akub Urban

Představení vzniklo za podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Státního fondu kultury, Nadace život umělce, Divadla DRAK, Švestkového dvora, Pragovky Art District

Premiéra: 2. 10. 2018, Pragovka

Další informace:
http://www.tantehorse.cz/ri-o-family-therapy
https://facebook.com/TanteHorse/

Vstupenky:
https://bit.ly/2RYdGKZ

Foto: archiv souboru

TANEČNÍ MAGAZÍN

Momentum MIŘENKY ČECHOVÉ

Na piazzettě Národního divadla probíhá výstava fotografií

Momentum Miřenky Čechové ve fotografiích Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla

Na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) bude od 1. do 28. února probíhat výstava fotografií Vojtěcha Brtnického zachycující 30 hodinovou performance Miřenky Čechové a Sabine Seume Momentum, která se zde uskutečnila v červnu loňského roku. Zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji, než ve skutečnosti, z amyšlení nad každodenní uspěchaností života a jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla zachycené na 10 velkoformátových snímcích. Výstavu doprovodí úvodní a závěrečná taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat, která proběhne 1. února v 17.30 a 28. února v 17.00.

V prostoru piazzetty Národního divadla (nám. Václava Havla) se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? „Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Momentum Miřenka Čechová.

Jedinečnou atmosféru zachytil ve svých fotografiích Vojtěch Brtnický, jeden z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. „Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci,“ dodává autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

Výstavu fotografií doprovodí v úvodní vernisáži 1.2. i v závěrečné dernisáži 28. 2. taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu.

Výstava Momentum 1.2.- 28.2.2018

Vernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 1.2.2018 v 17:30

Performeři: Darja Hlinková, Sabina Bočková, Viktor Černický, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek

Dernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 28.2.2018 v 17:00 (v rámci festivalu Malá Inventura)

Performeři: Sabina Bočková, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek, Tomáš Janypka

 

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín

Kousavá intimita v NoDu

Otevírání se neznámému, překonávání strachu, intimita? Nebo zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemné využívání jednoho člověka druhým ?

 

 

6.října se v pražském Teatru NoD uskutečnila premiéra inscenace Lessons of Touch souboru fyzického divadla Tantehorse. Jeho stálí členové Miřenka Čechová a Radim Vizváry k účasti přizvali choreografa Jiřího Bartovance a dále publicistku a režisérku Ninu Vangeli, která vystoupila jako interpretka, a tak ještě zvýšila očekávání, jaký bude výsledný tvar představení.

20151006_7818

Hned na začátku vystoupila režisérka Miřenka Čechová s vysvětlením záměrů inscenace: řešení intimity dotyku, kam v ní jde zajít, zkoumání tělesnosti – jednotlivce, v páru i ve skupině. A ještě během jejího proslovu přinesl Radim Vizváry nádobu s ledem, do níž ponořil ruce a divák mohl pochopit, že představení už začalo a že se bude jednat o performanci.

20151006_7850

Následující Vizváryho sólo ukázalo všemožné variace olizování svého těla nebo prostoru, okusování, fackování, vyluzování zvuků plácáním a mlácením se, polévání vodou z lavoru a košilovým sebemrskačstvím. Tuto gradující směs povrchového sebeobjevování narušila až Nina Vangeli, která při svém příchodu na Vizváryho vysypala kýbl ledu. Interpreti poté využili možnosti párové hry častými protipohyby, vzájemným zastavováním se či překonáváním svých těl při posunu do dalších akcí. Roli také sehrálo otevření prostoru do jeho zadního plánu, kde se objevila jakási „oáza“ klidu. Tam se, na rozdíl od animálního života v blízkosti diváků, performeři cítili evidentně dobře, až si místo začali závidět a začali se prát nejen o svá těla, ale i o tento „kousek nebe“.

20151006_7877

Poslední část představení využila neherce, vybrané do projektu k dotvoření performačního záměru. Skrze mikroporty se devět lidí nechalo vést do různých pozic a úkonů, které pravděpodobně sami předem neznali. Zkoumání autenticity jejich jevištní přítomnosti je pro diváka zajímavý moment, který vygradoval do zpodobnění rituálu, kdy tygr (v podobě koberce na Vizváryho zádech) rozdrásal Ninu Vangeli (z břicha jí tekla červená) a Miřenka Čechová se vrátila na scénu, aby divákům dala deset vteřin fotit a sdílet podívanou na twitter, facebook a další zákoutí internetu.

20151006_7946

Celková podoba performance se podle anotace autorů měla týkat intimity a otevírání se neznámému, překonávání strachu. Praxe však obsahovala spíše zaujetí animálností, kousavostí (doslovnou i přenesenou) a vzájemného využívání jednoho člověka druhým. Bylo zde spíše málo skutečné intimity, která by nebyla nějakým způsobem vynucená nebo ponižující, a pro diváka tak nebylo příliš možné se dění na scéně nebo ostatním divákům otevřít. Závěrečná scéna včetně následné výzvy k fotografování a natáčení by pak mohla být vnímána jako kritika p erformancí, při kterých se určité výjevy, které zde byly pouze zahrané, děly doopravdy (s výčtem takových událostí můžeme jít až do šedesátých let minulého století). Ať už jako kritika či jako skutečná snaha o senzaci však scéna bohužel nepřinesla nový přesah. Upozornění, že se lidé při performancích často bez většího významu sebepoškozují ani upozornění, že jako lidé zapomínáme na důležitost rituálu, zde nepřináší katarzi.

20151006_7968

Oproti vyčteným koncepčním nedostatkům je nutné vyzdvihnout interpretační výkony performerů. Radim Vizváry šel v některých scénách opravdu do krajností a předvedl obdivuhodný fyzický výkon. Nina Vangeli pak měla od příchodu na jeviště až do konce představení sugestivní jevištní výraz. Ani jeden z protagonistů sice nerozehrál žádný herecký charakter, o to silněji však na diváky oba působili. Ve vzájemných interakcích na pomezí tance a fyzického herectví se nešetřili a bylo znát, že nejen Vizváry, ale ani Vangeli se nespokojila s ničím jiným než s plnohodnotným jevištním výkonem.

20151006_7977

Oproti nim byli neherci na konci představení původci jiné energie. V jejich přítomnosti a výrazech po příchodu na scénu byla cítit snaha o klid, a do jisté míry se jim to dařilo, přesto byla ve vzduchu nervozita. Když se však všichni poprvé postavili do jakési nehybné sochy vzájemných pozic, dostali pokyn, aby se najednou všichni nadechli a vydechli. To vydechnutí bylo jedním z nejhezčích a nejvíce uvolňujících míst Lessons of Touch

20151006_7813

Alexej Byček

Foto: Tantehorse

Taneční magazín

Tantehorse – Manifestce těla v jeho krajních podobách

Zrak diskriminuje, hmat a dotyk osvobozuje. Ohledávání tématu intimity a zjišťování, kam až sahá
naše vnitřní tolerance

 

 

 

 

 

Tantehorse & Jiří Bartovanec & Experimentální prostor NoD: Lessons of
Touch (punch line) Manifestace těla v jeho krajních podobách

Zrak diskriminuje, hmat a dotyk osvobozuje

Ohledávání tématu intimity a zjišťování, kam až sahá
naše vnitřní tolerance
.

Režisérka Miřenka Čechová, společně s choreografem Jiřím Bartovancem si
kladou otázky, proč máme strach z dotyku, z cizího těla, z vlastního těla, těla druhého a
kam až sahá naše vnitřní tolerance. Divácká exkurze do tématu intimity

Průvodcem a zároveň objektem vlastního zkoumání se stává performer Radim Vizváry,
který nejprve sám, pak v intimním duetu s Ninou Vangeli a nakonec s diváky samotnými
podstupuje zkoušku sebe vystavení.

Část první:
Já a mé tělo, se všemi svými záhyby, křivkami, dutinami, jež se plní a vyprazdňují, rezonují,
prohlubují se a smršťují, skládají, natahují a rozevírají.

Část druhá:
Já a on, který se ke mně přibližuje, voní ke mně, dotýká se mě prsty, jazykem, myje mi vlasy,
smýká se mnou po podlaze, škrtí mě a olizuje, jsem jeho materiál, jeho tělo je mé tělo, vniká do
mě až na hranici extáze a pak hryže, škrábe, zarývá do mě nehty. A já mu vše dovoluji, protože
vím, že jsem to já, kdo to vše řídí a žene dál.

Část třetí:
Já a oni, ti nejprve cizí. Jak se stane, že někdo je cizí a pak už cizí není? Co proto musí udělat?
Dát mi pocítit bezpečí? Dát mi nahlédnout do svého nitra? Nechat mě dotknout se jeho ran a jizev a těla, které až doposud mlčelo? Proč mám strach z cizího?

hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci
choreografie: Jiří Bartovanec
koncept, režie: Miřenka Čechová
hudba: Matouš Hekela
kostýmy: Jiří Bartovanec
světelný design: David Prokopič
fotografie: Nina Zardalishvili
produkce: Lenka Bočková

Na představení navazuje zvuková instalace WHITE ROOM/Lessons of Touch –
Trenažér vnitřního zraku a vytěsněné krajiny nevědomí, ve které Matouš Hekela s Miřenkou
Čechovou zkoumají propojení zvuku a imaginace, dotyku v akustické formě a jeho působení na
diváckou percepci.

Moje vlastní otázky:

“Žiji v New Yorku, kde se lidé až hystericky bojí intimity. Jsou přátelští, otevření, zábavní, mají sex, ale nedokáží být intimní. Intimita, je téměř zakázané území. Je to moment, kdy jsme zranitelní, kdy se vydáváme druhému všanc. Kdy mu bezmezně věříme. “
“Neustále kolem sebe vidím hesla a slogany o tom, jak člověk má být silný, nezávislý, nemá si nic nechat líbit, má se ozvat, říkat nahlas, co chce a co nechce, bránit si svá prává a svůj prostor. Zvláště u žen, které přebírají role mužů a jsou drsně ambiciózní, na jednu stranu vyzývavé a na druhou stranu neustále ve střehu, aby s nimi nebylo zacházeno jako se sexuálním objektem. Chybí měkkost, laskavost, vnitřní vyrovnaná síla, oddanost a především skutečná lidská blízkost.” “Provokace nežností.”

“Jsem schopna stvořit intimitu mezi lidmi, kteří se vůbec neznají? Dovolí mi proniknout k sobě blíž. Vpustí mě do svého těla? A přijmou to moje? Jaké emoce to vyvolává? U některých odtažitost, u jiných agresi, u mé matky dojetí. “

Miřenka Čechová, Jiří Bartovanec

Předprodej vstupenek: https://goout.cz/cs/listky/lessons-of-touch/feh/
Facebook událost: https://www.facebook.com/events/1600257276901161/

th_el_pozvanka_lessons_small

Taneční magazín