Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Již od této středy nově!

Průvodce tancem rozjíždí nové webináře, které propojí tanec s audiovizí. V premiérovém díle se představí i F. Čech.

Ve středu 28. 10. 2020 začne čtyřdílná série webinářů, ve kterých se diváci dozví nejen, jak správně natáčet a postprodukovat taneční představení, ale také jak nejlépe rozšířit své audiovizuální dílo mezi diváky.

Každých čtrnáct dnů se od 18.00 do 19.30 může ZDARMA připojit kdokoli se zájmem o toto téma. Webináře proběhnou přes platformu Zoom a budou také archivovány na youtube kanálu.

Ta, s jejímž jménem se často setkáváte i u článků TANEČNÍHO MAGAZÍNU – Nikola Lörinczová

Moderátorka bude ve dvoutýdenních intervalech řešit následující čtyři témata: Tanec v audiovizi, Tanec před kamerou, Tanec v postprodukci a Tanec s audiovizí. Každé téma s ní budou diskutovat čtyři hosté z dané oblasti. Jako hosté prvního webináře se představí PR manažerka Nikola Lörinczová, tanečník, choreograf a režisér Fanda Čech, tanečník a choreograf Kuba Dvořák a kameraman Chaply Rzblz. Posluchači jim budou moci v průběhu webinářů také klást vlastní konkrétní dotazy související s danou problematikou.

Tanečník a choreograf Kuba Dvořák

Vedoucí projektu Průvodce tancem, tanečnice a studentka FAMU Zuzana Švancarová, dodává: “Projekt Průvodce tancem jsme založili, abychom vytvořili funkční prostor pro audiovizuální obsah, který bude medializovat taneční umění v České republice také pro neodborné či úplně netaneční publikum. Pomocí webinářů reagujeme na současnou situaci. Chceme přitáhnout pozornost audiovizuálních tvůrců k tanečnímu umění a pomoci tak jejich propojení s tanečníkytak jejich propojení s tanečníky a choreografy.“

V dalších týdnech se na webinářích objeví hosté z oblasti nejen filmové a televizní tvorby, ale i choreografové různých žánrů jako například režisér a vizuální umělec Bartłomiej Klimsza, kameraman Anton Evdoshenko nebo tanečník a choreograf Filip Jankovič.

Sdílet

Kontakt: Zuzana Švancarová, 732 619 284,

produkce@tanecniaktuality.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Baletní káva mírně přeslazena

█ Avšak jinak výborný a neotřelý nápad █ Báječné pěvecké výkony sólistů █ Sázka na Bacha █ Tančila i cukřenka s mlýnkem █ Doprovodné těleso poněkud vyvýšeno █ Nesporně jeden z vrcholů 20. letních slavností staré hudby █ V polské režii i choreografii █ Tak trochu rodinný orchestr? █

Ve středu 17. července 2019 měl TANEČNÍ MAGAZÍN tu čest navštívit – v rámci dvacátého ročníku festivalu Slavnosti staré hudby – na prknech pražského divadla ABC dlouho očekávaný »Balet o kávě«. A ten vcelku nezklamal. I dokonce mírně překvapil…

Ačkoli hudební těleso Collegium Marianum, až na patrně manželský pár(?) s norskými(?) jmény Torgerrsen a jednoho polského hobojistu, bylo výrazně české, tanec a balet tentokrát pocházel z polské provenience. Sólisty z krakovského Danza Balletu doplnili studující konzervatoře ze stejného města. Ještě se vraťme k hudebnímu tělesu. Podle jmen tu hrálo několik manželských či sourozeneckých párů. Operní pěvci pocházeli rovněž z rozličných, i když sousedních, zemí. Jednalo se totiž o Slovenku a Čecha.

Zpívá Patricia Janečková, v pozadí tančící mlýnek

Vznik celého představení inspirovala takzvaná Kávová kantáta Johanna Sebastiana Bacha. V originále se jmenuje Schweigt, stille, plaundert nicht.

Sázka na Bacha, jako hudební veličinu, stálici a světoznámou personu se ukázala v tomto případě určující. Program byl dramaturgicky sestaven z jeho notoricky známých hudebních kusů”. Samozřejmě, doplněn i o opusy rozšířenější poněkud méně.

Turek provází dějem nejen hlavní ženskou postavu Lízinku, ale současně i diváky

Vlastní syžet díla není mnoho náročný. V nepříliš kreativní dějové rovině se zde prezentuje mladá slečna, která se bojí svého otce s příznačným jménem Šlendrián. Uchyluje se do oživlého království turecké kávy, kde jí dělá průvodce… Kdo jiný, než – Turek!

Postupně se roztančí kávový servis, cukřenka. A dokonce i lžička s mlýnkem! A to vše v nápadité choreografii Romany Angel s Dariem Brojkem. Kreativní a svižné zde byly rovněž prvky stínového divadla.

Použití stínového divadla celé představení nesmírně oživilo

Vysoký standard dávali představení pěvci. Sopranistka Patricia Janečková s Jaromírem Noskem, zpívajícím basové party. Árie hlavně nezněly současně, po celou dobu tanečních výkonů. A to bylo, ve své podstatě, dobře. Balet se tak zbytečně nepřebíjel se zpěvem.

Nejen vedoucí hudebního doprovodného tělesa  Collegium Marianum, flétnistka Jana Semeráková (na snímku Petry Hajské), ale i ostatní instrumentalisté vadili divákům (v nižších předních divadelních řadách) v pohledu na tanec samotný

Pokud budu inscenaci hodnotit výhradně z tanečního pohledu, tak bylo výrazně na škodu, že orchestr hrál sice z prostoru orchestřiště, ale na vyvýšených praktikáblech. Instrumentalisty tím pádem bylo výrazně vidět. Ale na rozdíl od nich již však méně detailně tanečníky! A navíc, takto vystupující siluety symfoniků úplně překryly potřebný horizont jeviště! Ale beru to tak, že šlo o festival hudební… A hudba tu tudíž zákonitě hrála prim.

K nejvýraznějším tanečním momentům patřila rozverná čísla kávových zrnek. V podání již v úvodu zmíněných studentů krakovské konzervatoře.

Takže, shrnuto, baletní složka i kreativní choreografie (včetně kostýmů) nezklamaly. Sopranistka s basistou ani v nejmenším. Samotný orchestr také hrál precizně, v nápaditých instrumentacích. Tak snad pouze dramaturgická sázka na Bachovy líbivé skladby  celý večer poněkud přesladila. Ale cukr ke kávě přece odjakživa patří.

»Balet o kávě«

(»Cofee Ballet«)

Režie a choreografie: Romana Angel a Dariusz Brojek

Hudba: Johan Sebastian Bach 

Hudební nastudování: Jana Semerádová

Zpěv: Patricia Janečková (soprán) a Jaromír Nosek (bas)

Tančí: Cracovia Danza Ballet, Romana Angel, Marta Baranowska, Nikoleta Giankaki, Małgorzata Nabrzeska, Kryzstof Antkoviak, Jan Fečko, Michał Kępka, Łukasz Sziłądž a studenti Taneční konzervatoře v Krakově.

Hraje: Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové, Jana Semerádová (flétna), Lenka Torgesen (koncertní mistr), Vojtěch Semerád (barokní housle), Andreas Torgesen (barokní viola), Petr Hamouz (barokní violoncello), Tilman Schmidt (kontrabas), Marek Niewiedzal, Anna Marie Schmidt, Vojtěch Podroužek (všichni barokní hoboje), Kryštof Landa (barokní fagot) a Marek Čermák (cembalo)

Kostýmy: Monika Polak – Lušciňska

Světelný design: Grzegorz Marczak

Foto: archiv a Petra Hajská

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

“Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů”

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‘nakousla’?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN