Rozhovor s dabérkou a šansonierkou Lenkou Filipovou Kudelovou

„Miluji šanson, propojení herectví a zpěvu“

Lenka Filipová – Kudelová, sympatická rodačka z Brna, žila v dětství tři roky s rodiči Káhiře. Původně chtěla být letuškou, ale osud chtěl jinak a stala se herečkou, postupně také výbornou dabérkou, oblíbenou šansoniérkou. Vyzkoušela si také psaní a spolu s kolegyní Hankou Švejnohovou objíždí seniorské domy a kluby s hudebním pořadem Všechny barvy lásky.

Vaším rodným městem je Brno, i když jste prošla divadelními štacemi v Karlových Varech a Českém Těšíně, Brno je vaším osudným městem, kam jste se vrátila a již zůstala. Jaké jste byla dítě, co Vás bavilo?

„Myslím, že jsem byla dítě docela divoké. Jedináček a k tomu Beran…Neustále jsem kolem sebe potřebovala mít partu kamarádů, kterou jsem vedla. Bydleli jsme na ulici Čápkova, ideální místo, kde jsme se mohli vyřádit. Byla jiná doba, rodiče nás vypustili ven a moc nezkoumali, co děláme a kam chodíme. A tak jsme vládli dvorkům, cvičili na klepačích a do setmění lítali po Kraví hoře. Na dvorku, co patřil k našemu domu, jsem organizovala jakási „divadelní vystoupení”. Sebrala jsem babičce prostěradla a kolíčky, vytvořila hadrovou boudu s oponou a nutila kamarády, aby něco předváděli. To mě bavilo a pak sport. S rodiči jsem žila tři roky v Káhiře, táta tam pracoval. Každé odpoledne se chodilo do klubu, kde naši hráli tenis a volejbal, já jezdila na kolečkových bruslích. Tam jsem začala i závodně plavat. Ale žádná sportovní kariéra z toho nebyla. Po návratu domů to nějak vyšumělo…“

Vy jste hrála volejbal a závodně plavala a k tomu Vás to lákalo k divadlu. Vystudovala jste brněnskou konzervatoř a v roce 1973 získala angažmá v Karlových Varech. Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

„Nevím, jestli mě to k divadlu lákalo. Někde v podvědomí to asi bylo, ale já chtěla být letuška, pak jsem chtěla jezdit s kamionem a na začátku devítky jsem chytla stres, že vlastně nevím, čím budu. A pak osud k nám domů přivedl dceru přátel mých rodičů, která udělala zkoušky na Konzervatoř a rok u nás bydlela. Bylo to pro mě jako zjevení – mladá parta budoucích herců – chodila jsem za nimi jako ocásek. Nakonec jsem dostala malou roličku služky v jejich absolventském představení Manon Lescaut. Tehdy jsem vlastně přišla na to co, chci dělat.

Divadelní začátky ve Varech i v Těšíně byly bezvadné, nejlepší praxe, jakou jsem mohla dostat. Hlavní role, výborní režiséři. A taky skvělí kolegové a divadelní lásky-)“

Z Karlových Varů jste po roce odešla do Českého Těšína, kde jste zůstala tři roky a pak jste byla třináct let v brněnském Satirickém divadle Večerní Brno. Pak jste hostovala v NDB, kde jste získala cenu Klubu přátel operety jako nejpopulárnější herečka. A co dnes, hrajete ještě divadlo?

„V angažmá nejsem, co mě zaměstnává je namlouvání dokumentů a dabing. Před časem jsme s mojí kolegyní herečkou a moderátorkou Hankou Švejnohovou daly dohromady hudební pořad „Všechny barvy lásky”. Takové povídání o životě, o různých podobách lásky, propojené Hančinými fejetony a šansony z mého CD. Je určený pro publikum 60+. Objíždíme s ním seniorské domy a kluby a musím říct, že je to úžasné publikum. A to, že jsme s Hankou dlouholeté přítelkyně, je k tomu všemu takový bonus. Je to taková radost, svoboda a humor.“

Objevila jste se také v řadě TV inscenací a pohádek a spolupracovala s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás v profesi nejvíce ovlivnil?

„Ano, měla jsem štěstí na skvělé lidi z branže. Kdo mně na začátku pomohl s hereckým řemeslem, byl Ivan Rajmont, František Čech, nebo Jaroslav Horan. Ivo Fišer, Jaroslav Wykrent, Jan Schneider a hlavně Pavel Dostál, mi napsali pár skvělých šansonových textů. Bezvadná byla spolupráce s režiséry, kteří z Vás dostanou i to, o čem jste přesvědčení, že ve Vás není, jako byl Josef Bednárik, Jiří Ciesler, Pavel Dostál. Pan dirigent Arnošt Moulík, který mně pomohl zvládnout pěvecký part Dolly v muzikálu „Hello Dolly”. Radost byla natáčet CD s Karlem Vágnerem a jeho týmem, nebo jezdit po republice s hudebním pořadem s takovými muzikanty jako byl Max Whittmann nebo je Milánek Kašuba. A hrát na jevišti dvě hodiny s panem Horníčkem a po představení s ním popíjet vínko červené a povídat o životě, to už žádný komentář nepotřebuje…“

Velký prostor ve vašem profesním životě má dabing. Nejen dabování zahraničních hereček, ale také namlouvání komentářů k dokumentárním filmům pro Animal planet nebo Discovery. Jak jste se dostala k dabingu a máte v tomto oboru nějaký vzor?

„K dabingu jsem se dostala později, ve svých 38 letech. Byla jsem na mateřské s druhou dcerou Bárou a kolegyně z divadla volala, jestli nechci jet do Bratislavy dabovat, někdo jim prý vypadl. Tak jsem jela. Byla jsem nervózní, měla trému. Po natáčení jsem si říkala, ti už se neozvou. Ozvali se 🙂 a pak i další. Dabing je čím dál náročnější disciplína, vzhledem k tomu, jaký časový pres ho v posledních letech provází. To vám moc nepřidá. Takže i přes zkušenosti, které máte, se nervozita občas dostaví. Vzor žádný nemám, ale ráda poslouchám dabingové bardy ve starších filmech. Třeba pana Kopeckého ve filmu Nebožtíci přejí lásce.“

Od dětství ráda zpíváte a vydala jste CD Hledá se srdce člověčí. Vaší velkou láskou jsou šansony a na scéně jste měla pořady Šansony s Lenkou a jejími hosty nebo Všechny barvy lásky. Proč právě šanson? 

„Vlastně ani nevím. Šanson jsem poslouchala jako malá holka, vnímala jsem víc text než melodii. Máma mi říkala, že jsem znala nazpaměť všechny texty paní Hegerové, které jsme doma měli na deskách. A pak se v Satirickém divadle Večerním Brně objevila autorská dvojice Pogoda – Dostál. Do divadla přinesli muzikály s šansony, a tam jakoby se navázala ta moje přetržená nit z dětství. Dostala jsem příležitost zpívat na jevišti se skvělým divadelním orchestrem. A uvědomila jsem si, jak mě to baví. To propojení herectví a zpěvu. O tom šanson je. Sdělujete divákům příběh přes melodii.“

Vy jste se představila také jako autorka scénáře hry Dotyky, kterou jste napsala podle autobiografické knížky textařky Jiřiny Fikejzové, Povolání textařka nebo inscenace Tak to chodí. Co Vás přivedlo k psaní?

„Řekla bych, že nouze. Tedy ne finanční 🙂 S paní Fikejzovou jsem se seznámila při jedné milé příležitosti a samozřejmě na ni loudila text. Řekla, že už nepíše. Krásně jsme si pak popovídaly  o životě a já od ní dostala její autobiografii. Po přečtení jsem jí volala, že by to byl úžasný příběh na jeviště v propojení s jejími texty. Byla nadšená. Společně jsme vytipovali člověka, který měl napsat scénář. Napsal, ale jak jsme obě cítily, nebylo to dobré. Převyprávěla jsem ji svoji představu a ona řekla: Lenko, tak se do toho pusťte vy. No, místy jsem se fakt trápila, ale kniha paní Jiřiny je velmi nosná a s jejími šansony se to dobře skládalo. K tomu skvělí kolegové Jana Štvrtecká, Zdeněk Junák a Barin a Fretty, kteří dokázali sehnat nemožné a zároveň s námi na jevišti hráli a zpívali. Tak vznikly Dotyky. Z nouze, ale i výzvy splnit sen paní Jiřině. Nápad napsat scénář k ‚Tak to chodí‘, vznikl z potřeby udělat opět po čase nějaké hudební představení. Psaly jsme ho s kolegyní Monikou Maláčovou. Byla to spolupráce, kterou bych shrnula jako potěšení a humor. Ten nás přešel, když jsem si na jevišti při premiéře, v páté minutě, zlomila kotník. Představení jsem ale dohrála do konce, i když dodnes nevím jak…“

Máte dvě dospělé dcery Michaelu a Barboru. V čem se našly ony? Pokračují ve Vašich šlépějích?

„Obě se párkrát mihly v dabingu, ale nijak je to neuchvátilo. Starší Michaela má překladatelskou firmu, mé profesi se přiblížila tím, že překládají filmy pro dabing. Před dvěma lety si splnila sen. Otevřela si v Brně vaflárnu „Le Vafle” a je tam šťastná. O 15 let mladší dcera Bára je architektka, navrhuje interiéry. Před nedávnem si splnila sen. Založila si značku s oblečením „CTRLBK “a je z toho šťastná. No a já jsem šťastná, že jsou šťastné holky… :-))“

Jak ráda odpočíváte?

„Při práci na chatě, při čtení detektivek, na cestách u dobrého vína se svým mužem.“

Děkujeme za rozhovor

Lenka Filipová – Kudelová

Narodila se jako Lenka Chasáková v Brně. Vystudovala hudebně-dramatickou konzervatoř v Brně. 1973 – 74 byla v angažmá v Karlových Varech, 1974 – 77 v Českém Těšíně, 1978 – 91 v Satirickém divadle Večerní Brno. V 90. letech hostovala v ND v Brně, spolupracovala s Divadlem Šansonu Jiřího Vondráka. Film a TV – Čáry báby Cotkytle aneb Tři zlaté zuby děda Vševěda, Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Já z toho budu mít smrt, Vetřelci a lovci: Zrozen bez porodu … Působí v dabingu, namlouvá komentáře k dokumentárním filmům. Vydala CD Hledá se srdce člověčí.

Má dvě dcery Michaelu a Barboru.

Foto: archiv Lenky Filipové – Kudelové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN