Štyrský/Toyen/Heisler

Komorní hra Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici

Novou autorskou inscenaci oceňované dramatičky a režisérky Martiny Kinské s názvem Štyrský/Toyen/Heisler uvede 27. března v premiéře Švandovo divadlo na studiové scéně. Hlavními postavami příběhu jsou tři významní představitelé české avantgardy: výtvarník Jindřich Štyrský, malířka Marie Čermínová známá jako Toyen a mladý židovský básník Jindřich Heisler. Inscenace se odehrává během jedné noci v předjaří roku 1942 v žižkovské garsonce. Ta se mění v prostor imaginace a snu, ale zůstává i bezpečným místem pro vzájemnou oporu, přátelství a jemný humor. Sugestivní komorní hra zaujme silným hereckým obsazením: Štyrského hraje Jacob Erftemeijer, Toyen ztvární Anežka Šťastná a jako Heisler se představí Mark Kristián Hochman.


 

Kde končí jeden, začíná druhý

Podobně jako v úspěšném titulu Pankrác ´45, i ve své nejnovější hře Štyrský/Toyen/Heisler pracuje Martina Kinská s reálnými motivy ze života skutečných osob, jejichž příběh zasazuje do konkrétního historického rámce. Na pozadí faktů a dobových reálií pak rozvíjí fascinující vyprávění o lidech, kteří měli spolu tolik společného, že se nemohli odloučit.

„Provokovala mě představa, co to mohlo být za setkání – ve smyslu fyzickém, psychickém i tvůrčím. Co je to za blízkost, kdy není jisté, kde končí hranice jedné bytosti a začíná hranice té druhé,“ říká autorka hry a režisérka inscenace Martina Kinská. „Stejně tak byl pro mě přitažlivý moment toho, kdy se člověk dobere nějaké hrany vnímání, snad horizontu bytí… A kdy se rozhodne jít na ni za každou cenu, nebo se na ní ocitne souhrou okolností, včetně tlaku dějin,“ vysvětluje Kinská.

„Vycházíme z reálných motivů a někdy i událostí, ale situace ve hře jsou smyšlené. O životech a povahách těchto tří osobností se toho příliš neví, a tam si vyhrazujeme právo na uměleckou svobodu,“ doplňuje dramaturgyně Johana Součková Němcová.

 

Erftemeijer/Šťastná/Hochman

„Je zde vážně nemocný Jindřich Štyrský, jehož stav se rapidně zhoršuje, neboť se nemůže v Protektorátu dostat k potřebným lékům. Dále je tu Jindřich Heisler, který se odmítl přihlásit k povinné registraci Židů, tím pádem se ocitl v ilegalitě a většinu času se ukrývá u Toyen v žižkovské garsonce v Krásově ulici; dle legendy tu spal celou dobu ve vaně… A pak Toyen, která se o oba dva starala a, zdá se, neměla tehdy ani později už bližší osoby, než právě je,“ popisuje autorka a režisérka výchozí situaci hry. V ní však podle ní brzy začne jít více o postoj ke světu, o jeho prozkoumávání a uchopení. „Jakou daň si může vybrat odvaha „uvidět“, stát se „vidoucím“ v rimbaudovském duchu… Jak se mohou na světě „střídat“ básníci – básníci slov i obrazu,“ naznačuje Kinská.

Přitažlivost komorního dramatu s prvky magického realismu podtrhuje i jeho herecké obsazení. Jindřicha Štyrského hraje Jacob Erftemeijer, všestranně nadaný umělec, který je mimo jiné talentovaným výtvarníkem. Toyen, umělkyni z vlastního rozhodnutí záhadnou a nejednoznačnou, ztvárňuje neméně nadaná Anežka Šťastná. Jindřicha Heislera, který s Toyen později emigroval do Francie, ztělesňuje Mark Kristián Hochman. Vycházející herecký talent se od příští divadelní sezóny stane stálým členem souboru Švandova divadla. 

Dojít až na hranici snu

V inscenaci popsané události v noci z 20. na 21. března 1942 jsou vyfabulované, opírají se však o doložená fakta (autorka čerpala mj. z knihy Toyen: První dáma surrealismu Andrey Sedláčkové, která je v inscenačním týmu odbornou poradkyní). V působivém celku využila Kinská i texty Jindřicha Štyrského a Jindřicha Heislera, citace z knihy Kašpar noci Aloysiuse Bertranda či Dopis vidoucímu Arthura Rimbauda. „Inscenace pracuje mimo jiné s fragmenty skládanými do koláže, která byla oblíbenou technikou Jindřicha Štyrského,“ upozorňuje dramaturgyně Johana Součková Němcová a dodává, že jako výtvarnou poradkyni tým přizval Adélu Kostkanovou.

Důmyslně pojatá je také kostýmní a scénická výprava, jejichž autorem je Jozef Hugo Čačko. Ten sklepní prostor Studia rozčlenil pohyblivými paravány tak, aby se divák spolu s hlavními hrdiny postupně nořil do jiné dimenze vzpomínek a snů, přičemž hranice mezi podvědomím a realitou zůstávají volně prostupné. Jednotlivé předěly slouží zároveň jako projekční plocha pro představy ústřední trojice i jako promítací plátno. Čačkovy návrhy kostýmů inspirovaly dobové fotografie, přičemž odkazují na oblíbené barvy Toyen – modrou a zelenou.

Výslednou podobu inscenace dotváří i hudba skladatelky Gabriely Vermelho.

Premiéra se uskuteční 27. března ve Studiu Švandova divadla, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 9., 27. a 31. května 2024.

Víte, že…

… Martina Kinská je jako autorka a režisérka podepsána i pod titulem, který vypráví o osudech pěti žen v pankrácké věznici?

Hra Pankrác´45 byla v roce 2015 nominována na nejlepší původní českou hru a dočkala se scénických čtení v USA a Německu. Inscenace je stále na repertoáru Švandova divadla a bývá pravidelně vyprodána. Za režii hry Agent tzv. společenský (spoluautor Radek Schovánek) získala Kinská Cenu Marka Ravenhilla za rok 2018.

  

… Štyrský a Heisler měli společné nejen křestní jméno?

Oba si byli blízcí s Toyen, jíž Štyrský říkal Manko, oba experimentovali s možnostmi poezie i vizuality, oba zemřeli „na srdce“. Štyrský podlehl vleklé chorobě, jíž patrně trpěla i jeho milovaná, předčasně zesnulá sestra. Heisler zemřel náhle v důsledku srdečního selhání v roce 1953 v Paříži. Bylo mu pouhých osmatřicet let.

… před válkou i po ní, kdy Toyen pobývala nejprve s jedním Jindřichem, a poté i s druhým v Paříži, dostávala za své obrazy minimální částky?

Dnes jde o nejlépe prodávanou malířku nejen na českém aukčním trhu. Nejdražším dílem Toyen v domácí aukci je zatím kubistický obraz Cirkus z roku 1925, jenž byl na jaře 2021 vydražen za 79,56 milionu korun (včetně aukční přirážky). Surrealistický obraz Jindřicha Štyrského Trauma zrození se před nedávnem prodal ve Francii v přepočtu za 92,3 miliony korun.

Magdalena Bičíková     

pro Taneční magazín            

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec kolem obrazů, burgerů, piva i filmů

Mladá režisérka EVA TOULOVÁ opět překvapila. Nenatočila sice nový díl filmu „Kmotr“, ale na své výtvarné výstavě měla hned kmotry dva!

První červnový týden proběhla v Praze vernisáž výstavy obrazů filmové režisérky, výtvarnice a spisovatelky Evy Toulové. Konkrétně 5. června 2018 v netradičním výstavním prostoru poměrně mladé provozovny sítě rychlého občerstvení „REGAL BURGER“ v Praze 5, na Smíchově U Anděla. V rolích kmotrů novou výstavu pokřtili herci Marie Renčová a Robert Cejnar. Vše proběhlo v produkci a pod kurátorskými křídly Galerie VŠUDE.

Uprostřed autorka EVA TOULOVÁ po její pravici (vlevo) herečka Marie Renčová a po její levici (vpravo) kurátor výstavy Lumír Žemla a zcela vlevo (po pravici herečky Renčové) herec Robert Cejnar

Aktuální výstava Evy Toulové se snaží reflektovat na dnešního člověka, život v přetechnizované éře a emoce každodenního života. To vše se zvláštním důrazem na jedince jako takového.

Mladá výtvarnice i filmová režisérka v jedné osobě se vyjadřuje nejen prostřednictvím stylizovaného velkoformátového portrétu, vytvářeného povětšinou kombinovanou technikou. Záměrným protipólem těchto velkoformátových děl Toulové jsou pak subtilnější ilustrativní obrázky. Působí netradičně nejen zvolenou technikou, ale i razantnějším vedením kresby, která však nikterak nepopírá výsledný křehký efekt. Proč netradiční technika? Menší díla jsou totiž vytvářena na poloprůsvitné papíry umožňující paralelní vrstveni hned několika kreseb.

Z takových originálních obrazů se později staly ilustrace pro knihy. Konkrétně titulům Petra Baťka „Výkřik motýla“ anebo „Bídníci.cz aneb Ta naše písnička česká“ Jiřího Zídka. Tato literární díla s ilustracemi Evy Toulové se dostávají na pulty knihkupectví postupně v průběhu letošního roku.

EVA TOULOVÁ a její obrazy

Samotná instalace výstavy Evy Toulové působí – i přes stísněnější prostory – kompaktně. A má i určitou logickou linku. Velké obrazy i menší formáty jsou dobře viditelné i při zaplněném restauračním prostoru. Vlastní interiér REGAL BURGERU je světlý a umožňuje vidět barevná díla v nezkreslující podobě.

Ačkoli nejsem stoupencem rychlého občerstvení ve stylu hamburgerů, tak musím – mimo výstavních iniciativ – ještě REGAL BURGER pochválit. Za to, že nenalévá své hosty méně hodnotnými takzvanými „europivy“. Má svou korporátní značku piva REGAL. Je vyráběna v nejmenovaném menším slovenském pivovaru. A k dispozici je i kromě tradičního spodně kvašeného ležáku i svrchně kvašena IPA. A dobře tomu tak. Tato piva belgického typu si u nás nacházejí stále větší armádu spojenců.

Avšak od burgerů a piva zpět k výstavní expozici. „Když mě kurátor výstavy Lumír Žemla oslovil, zda bych tady nechtěla vystavovat, hned jsem nadšeně souhlasila. Tento výstavní prostor se mně totiž velmi líbil. Navštívila jsem tady snad všechny vernisáže, takže jsem dobře věděla, do čeho jdu. Snažila jsem se tu mít co nejaktuálnější a nejnovější obrazy, co jsem za poslední dobu vytvořila. Odráží se v nich má spolupráce s básníkem a hercem Peťou Baťkem, spisovatelem Jirkou Zídkem a současně mé pouti do Santiaga s filmem ,Camino na kolečkách´, “ vysvětluje autorka Eva Toulová.

V popředí kurátor výstavy Lumír Žemla a autorka EVA TOULOVÁ v REGAL BURGERU U Anděla na Smíchově

Výtvarník a fotograf Lumír Žemla, o němž již byla řeč, je kurátorem i organizátorem výstavy v jedné osobě. A tak nyní dostává pochopitelně prostor i on a autorku výstavy doplňuje: „Galerie VŠUDE je výstavní projekt, který si dává za cíl zaplnit prostory kaváren i obchodních prostor v Praze výtvarným a fotografickým uměním českých autorů.“  Autor těchto vět mimo jiné provozuje i pražský Ateliér Lumír.

Závěrem nesmíme opomenout další aktivity mladé umělkyně. V oblasti filmové režie, jíž se Eva Toulová věnuje jako absolventka FAMU prioritně, debutovala celovečerním filmem „Šťastná“. Minulou sezónu měl distribuční premiéru její dokument „Camino na kolečkach“, jak vás TANEČNÍ MAGAZÍN informoval hned několika články. „Camino na kolečkách“ se kromě tuzemské distribuce dostal i na zahraniční festivaly po celém světě. Na festivalech v Five Continents ve Venezuele a Planet Film Festival v Mexiku získal vítězné ceny! V současné době dokončuje režisérka i výtvarnice film „Jak se moři revizoři“. Ten by měl být premiérován někdy na podzim letošního roku.

Kromě filmové režie a výtvarné práce je Eva Toulová autorkou knih „Vanitas“ (nakladatelství Montanex), „Šťastná“ (nakladatelství Olympia), „Sedmero vran“ (nakladatelství Akcent ) a „ Alenka v údivu“ (nakladatelství Nová forma).

Výstava Evy Toulové v REGAL BURGERU na adrese Nádražní 61/116, Praha 5, je k vidění zdarma každý den v otevíracích hodinách provozovny (od 11 do 22 hodin) do 30. června. Později se přemisťuje do prostor OC Harfa v Praze 9. Čím nás mladá umělkyně se širokým záběrem představí v budoucnu? To nevíme. Ale určitě víme, že TANEČNÍ MAGAZÍN bude její uměleckou pouť i nadále sledovat.

Michal Stein

Foto: archiv EVY TOULOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak se moří revizoři?

Mladá, talentovaná režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii

 

 

Režisérka Eva Toulová točí rodinnou komedii „Jak se moří revizoři“
Mladá talentovaná režisérka, kterou má divák spojenou s celovečerním snímkem Šťastná (lovestory z prostředí showbyznysu jak ho neznáme), přichází s novým titulem. Tentokrát je cílem obecenstvo pobavit. Už sám název „Jak se moří revizoři“  napovídá, že se můžeme těšit na salvu vtipných scének ve svěžím tempu. Cílem je nejen pobavit, ale skrze lehkou satiru i poukázat na nešváry naší společnosti.

Obyčejná maloměstská rodina,  jako je každá druhá. Ale možná se její  členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí…. Prožívají sociální problémy dnešní doby, charakteristické pro jednotlivé skupiny. Otec zažívá krizi středního věku, pokukuje po dívkách a nechá se svést Annou  Kulovanou.  Je  vlastně tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem. Přesto  mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Matka ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. Dcera je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde, neví, kterého kluka dříve sbalit. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci současně  a posouvání hranic, co všechno muži vydrží. Syn je grázlík, spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží v kariéře kriminálníka.

Komedie o jedné malé rodince s velkými plány nabídne atraktivní herecké obsazení. Hlavní postavy ztvární naši přední herci Dana Morávková a Petr Batěk. Těšit se můžete také na Ladislava Ondřeje či Annu Kulovanou. A známá jména se skrývají i pod mini roličkami. Jednu z nich si „střihla“ například naše známá modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Zeptali jsme se …..

Režisérka Eva Toulová

TM: „Kde jste vzala inspiraci  k Vašemu novému filmu?

Eva Toulová: „Snažila jsem se vycházet z každodenních reálných situací. Tvořila jsem takovou rodinu, aby byla obyčejně  česká a každý divák si v ní našel to své. Doposud jsem dělala samé dramatické věci, proto jsem zatoužila pro změnu  udělat  něco komediálního.“

TM: Podle jakých kritérií  jste vybírala herce pro své postavy?

Eva Toulová: „Nedělali jsme žádné rozsáhlé castingy, většinou jsem herce znala z dřívější spolupráce. Nejdříve jsem nevěděla, kdo bude hrát roli revizora, hledání bylo komplikované, ale potom zasáhla náhoda a bylo mi naprosto jasné, že Petr Batěk.“

TM: Čekáte, že film osloví spíše  běžného diváka, či náročnějšího diváka?

Eva Toulová: „Primárně se  snažíme zaměřit na ‚main stream‘, ale nechci klesnout k nějaké povrchní komedii. Snažím se, aby postavy uznávaly  také morální hodnoty.“

Děkujeme

Taneční magazín

 

 

Zeptali jsme se….

Herečka Dana Morávková

TM: Jak vnímáte svou postavu a filmovou rodinu, podobáte se trošku v něčem této „normální rodince“?

Dana Morávková: „Ne,  já vůbec ne. Mám sice také syna, ale hodného syna, navíc tady mám děti dvě. Představuji ekonomku, ale o hercích je všeobecně známo, že mají problémy s matematikou a s čísly.  Ale od toho je herectví herectvím, aby se člověk převtělil do úplně jiné figury, než je on sám…“

TM: Jaké máte dojmy z natáčení a jak  se Vám spolupracuje s režisérkou Evou Toulovou?

Dana Morávková: „Eva je velmi milá, skromná, něžná žena, tak doufám, že natáčení  proběhne bez problémů.   Zatím máme za sebou jen pár natáčecích dní, větší díl práce  máme  ještě před sebou.“

TM: „Přejete si, aby to byl „trhák“?

Dana Morávková: „Přála bych si, aby to byl poctivý film a abychom všichni odvedli poctivou práci.  Žádná jiná očekávání ani přání nemám.“

 

Děkujeme

Taneční magazín

 

A co říká „revizor“ Petr Batěk?

„Mám velkou radost, že můžu pracovat na tak poutavém příběhu, jehož scénář mě zaujal hned na první přečtení.“

Film přichází do kin na jaře roku 2018. Diváku, těš se na správnou komedii!

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín, Blue Productions