Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zvuky 21. století

On-line koncert Moravské filharmonie

Moravská filharmonie ve spolupráci s americkou nahrávací společností PARMA Recordings uvede online koncert soudobé hudby Zvuky 21. století. Ve čtvrtek 13. srpna od 19 hodin na facebooku a webu Moravské filharmonie mohou posluchači vyslechnout skladby šesti hudebních skladatelů a skladatelek, kteří se ve své tvorbě inspirují takovými velikány, jako byli Ludwig van Beethoven nebo Béla Bartók. Jednotlivé skladby jsou inspirovány objevováním zvukových možností orchestru a práce s hudebními tématy. Koncert zazní v živém přenosu a v plné kráse orchestrálního provedení pod taktovkou dirigenta Stanislava Vavřínka.

„Moravská filharmonie koncertuje od druhé poloviny června naživo, ale zároveň vítá možnost pokračovat v koncertování online a oslovit zajímavou hudbou i zahraniční posluchače a všechny ty, kteří sledují současné světové trendy v orchestrální hudbě,“ říká Jonáš Harman, ředitel Moravské filharmonie Olomouc, a dodává, „koncert Zvuky 21. století přinese netradiční zážitek díky průřezu skladeb hned šesti soudobých zahraničních autorů, které představí.“

Program koncertu:

Brian Latchem: Suffolk Variations for Viola and Strings

William C. White: Recollected Dances

John A. Carollo: Seeds of Doubt

Rain Worthington: Within Deep Currents

Jay Anthony Gach: Unendurable Ecstasies

Heidi Jacob: Many in One

Účinkují:

Moravská filharmonie Olomouc

Stanislav Vavřínek – dirigent

Andrea Pitronová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Smrt mu sluší

„U Švandů” vzniká nová komedie. Světová premiéra bude 25. května!

Po deseti letech od premiéry diváckého hitu Kdo je tady ředitel? chystá Švandovo divadlo v Praze novou komedii s Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem: ten první se vrátí v roli ješitného, po uznání toužícího herce, druhý v úloze jeho upjatého agenta. Hořkosladká komedie Smrt mu sluší vypráví o lidech kolem divadla, kteří spolu sehrají mrazivě legrační partii o slávu, pocty i život. Autorem a režisérem hry je Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, který tentokrát napsal všem hercům jejich postavy přímo na tělo. Premiéra původní české komedie s podtitulem „největší divadelní událost od přeletu rakve nad Národním divadlem“ bude „u Švandů” v sobotu 25. května ve Velkém sále.

Kamil Halbich a Michal Dlouhý

Bob Barel (Michal Dlouhý) je hercem na volné noze a populární hvězdou televizního seriálu. On i jeho agent, věrný přítel Kamil Křovina (Kamil Halbich) cítí, že se blíží zásadní chvíle jejich životů. Za svůj strhující herecký výkon v titulní roli inscenace Čas psychopatů je Barel konečně nominován na cenu v divadelním světě nejváženější – Cenu Thálie. Její získání už může zhatit pouze poslední, zatím stále neodevzdaný hlas kritika Hartmanna (David Punčochář). Jenže o něm je známo, že Barelovo herectví nemá rád… Barel s Křovinou proto zosnují lstivý plán, jehož následky jsou pro budoucnost všech účastníků osudné. Ještě štěstí, že se v Národním divadle chystá další státní pohřeb! A že tam kromě dramaturgyně Jolany Humhalové (Natálie Řehořová) a vrátného Mirečka (Miroslav Hruška) pracuje také zkušený ředitel (Robert Jašków)! A ten si ve své Zlaté kapličce vždy ví rady, i když mají všichni kolem v očích smrt…

„Hraji sám sebe a to se mi na tom – jako herci – líbí,“ pochvaluje si svou roli Michal Dlouhý, který byl hrou Smrt mu sluší okamžitě nadšený.  „Po přečtení textu jsem zjistil, že jsem posmrkal celý balíček papírových kapesníků – smíchy! Divák se tedy může těšit na to, že ho návštěva divadla bude tentokrát stát ještě o zhruba čtyři až deset korun víc: záleží na tom, jakou kvalitu kapesníků preferuje,“ varuje herec.

Daniel Hrbek, autor hry SMRT MU SLUŠÍ a současně ředitel Švandova divadla

„Na začátku byl nápad na dialog, jak dva herci unesou kritika, aby mu přečetli jeho recenze a dokázali, že nemá pravdu,“ říká autor, režisér a dlouholetý ředitel smíchovské scény Daniel Hrbek. Ten ve hře Smrt mu sluší vykreslil divadelní svět jako místo krásné i kruté, laskavé i bezohledné. „Divadlo současně miluji a nenávidím. Na prostředí, ve kterém se celý život pohybuji, proto nahlížím s láskou, avšak také s nadhledem, ironií a jistou dávkou hořkosti,“ přiznává Daniel Hrbek. A netají se tím, že se při psaní jednotlivých postav inspiroval skutečnými osobami současné divadelní scény, sebe nevyjímaje. Michalovi Dlouhému, Kamilu Halbichovi, Robertu Jaškówovi a dalším hercům tak napsal jejich postavy přímo na míru, přičemž jim někdy rovnou ponechal i jejich pravá křestní jména.

Michal Dlouhý a Kamil Halbich

David Košťák, který je spolu s Martinou Kinskou dramaturgem inscenace, k tomu uvádí: „Ve hře nahlížející do divadelního zákulisí se odráží bohaté zkušenosti Daniela Hrbka s chytrými konverzačními a situačními komediemi, které už ve Švandově divadle vytvořil.  Pod zábavnou slupkou se však jeho text dotýká věcí mnohem hlubších, jako přirozená lidská touha po uznání, přijetí, blízkém vztahu a nesmrtelnosti. Smrt mu sluší je tak kromě náramné, do vlastních řad pálící komedie také hořkosladkým příběhem člověka, který se sna í vzepřít svému osudu.“

Scénografem inscenace je Petr Masopust, který s Danielem Hrbkem coby režisérem spolupracoval na severských komediích Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení. Kostýmy vytvořila Paulína Bočková, jejíž práci mohou diváci znát například z posledního filmu Jiřího Mádla Na střeše. Výrazný hudební doprovod vybral sám režisér.

Robert Jašków hraje ředitele divadla

Světová premiéra komedie Smrt mu sluší  bude 25. května 2019 ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou naplánovány na 27. května a 3. a 10. června. Další uvedení hry plánuje Švandovo divadlo opět od září tohoto roku po divadelních prázdninách.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN