Juraj Herz – Taneční magazín

VLASTIMIL HARAPES přinesl výstavě štěstí

Poslední šance navštívit výstavu kousek od Tábora a Plané nad Lužnicí! Tip na sobotní či nedělní výlet.

Doslova a přesně v předvečer oslav státního svátku 100. výročí založení Československé republiky, v sobotu 27. října zahájil VLASTIMIL HARAPES v Obrazárně Špejchar Želeč pozoruhodnou výstavu. Jmenovala se prostě „FIALOVÁ – BENEŠ“. Podle vystavujících výtvarníků. Spolu s výborným baletním umělcem, choreografem a nyní i zpěvákem a hercem v divadle Semafor ji zahájil ještě skvělý houslový bigbeatový a bluesový virtuos Jan Hrubý, herec, zpěvák a kytarista Robert Nebřenský, harfenista Sean Barry a slovem novinář Miloš Čermák a kurátor galerie Pavel Šmidrkal.

Karikaturu Donalda Trumpa od Pavla Beneše si oblíbil i herec a zpěvák Robert Nebřenský, který okořenil vernisáž svými písněmi (zcela vpravo)

Slavný tanečník a představitel hlavních rolí ve filmech Juraje Herze „Panna a netvor“ a „Den pro mou lásku“ se divil. Vlastimil Harapes doslova prohlásil. „Přijel jsem na pozvání vystavující Ivy Fialové. Jsem překvapen, že tady – pro mne – spíše na konci světa, může fungovat a prosperovat takový nádherný výstavní prostor.“

Převážně o grafikovi Pavlu Benešovi promluvil význačný novinář i odborník přes nové informační technologie Miloš Čermák. Doprovázela jej i jeho zákonná manželka, přední česká podnikatelka světového jména Senta Čermáková, která působila i na postu ředitelky globálního trhu slavné nadnárodní firmy Hewlett- Packard.

Největší český grafik Pavel Beneš by mohl, se svou postavou hrát basketbal. Možná o něm nevíte, že je i autorem slavného loga kapely TŘI SESTRY?

Pavel Beneš je – postavou – největší český grafik. U Miloše Čermáka je tomu stejně mezi novináři. A rovněž paní Senta je zřejmě největší, ba nejvyšší podnikatelkou mezi ženami.

Na vernisáži se – i přes kolizi s mnoha akcemi k výročí Československé republiky – objevila celá řada známých tváří. Významný architekt, profesor Václav Aulický. Populární autorka a překladatelka z italštiny paní Hana Ferrarová, přední český divadelní fotograf dr. Dušan Dostál a mnozí a mnozí další.

Výstava se sice jmenuje „FIALOVÁ BENEŠ“, ale zde zleva stojí na snímku Hany Ferrarové autoři v pořadí Beneš, Fialová

Výstava měla původně trvat do konce kalendářního roku. Ale pro ohromný úspěch byla prodloužena do následující soboty 17. února 2019. Ředitel výstavního programu galerie Pavel Šmidrkal (TANEČNÍ MAGAZÍN s ním přináší podrobný rozhovor v prostředním sloupci) se svěřil: „Původně jsem s tak výrazným diváckým úspěchem ani nepočítal. Ještě, že jsem mohl upravit výstavní program v lednu a únoru, abychom mohli úspěšnou expozici prodloužit.“

Výstava se tak zařadila, hned po letní výstavě 2018 tří malířek (o níž TANEČNÍ MAGAZÍN rovněž informoval), na druhou příčku tabulky návštěvnosti Obrazárny Špejchar Želeč.

Pavel Beneš si získal srdce diváků nejen svými výstižnými karikaturami, ale také graficko-slovními blackouty a originálním kalendářem.

Vlastimil Harapes (vlevo) v rozhovoru s majitelem galerie Obrazárna Špejchar Želeč panem Martinem Novákem (vpravo)

Mnoho návštěvníků také zaujala plátna i keramika Ivy Fialové, s níž uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor v roce 2017. S jejím obrázkem odjížděl domů i známý zpěvák a herec Robert Nebřenský.

Vpravdě fenomenální úspěch výstavy „FIALOVÁ – Beneš“ vděčí za vše majiteli Obrazárny Špejchar Želeč, podnikateli panu Martinu Novákovi, jeho celé obětavé rodině, kurátoru Pavlu Šmidrkalovi i neúnavné organizátorce a malířce v jedné osobě – paní Petře Skluzáčkové.

Malířka a taková dobrá duše galerie v Želči – paní Petra Skluzáčková

A na co se v jihočeské Želči můžeme těšit? Na výstavu legendy české karikatury – Jiřího Wintera – Neprakty. Ta bude slavnostně zahájena v sobotu 23. února 2019.

Foto: Hana Ferrarová a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s filmovou režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou a též spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

„Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu. Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

„Jsem odchovaná pražským kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

„Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.“

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

„Narodila jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela i na filmu „The Perfect Kiss“ v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

„Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

„Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

„Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

„Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

„Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v Americe, lidi třeba neumí udělat ,svíčku´? Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

„Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

„Balet je precizní technika pohybů, které zdokonalí držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu, soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

„Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

„Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

„Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření. Tento, původně britský TV pořad, dokázal přiblížit tanec širokému publiku, a iniciovali také otevření nových studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

„Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

„V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě, že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru, už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec mezi bulvárem, trestankyní, lesbami a režijními nitkami

První slovensko-český ryze taneční filmový muzikál „Backstage“ jako celek nepřesvědčil, ale ani tanečně nezklamal…

Hned první týden po distribuční premiéře navštívil TANEČNÍ MAGAZÍN (s velkým očekáváním) nový slovensko-český ryze taneční film „Backstage“. Na Slovensku, kde původně vznikal, měl návštěvnost od března do června letošního roku kolem 55 000 diváků. Bude mít v Čechách a na Moravě výraznější divácký ohlas? Spíše by se o tom dalo s úspěchem pochybovat…

V čem vězí problém?

Tak trochu jako v pohádce

Když postavíte do fotbalového mužstva vedle sebe jedenáct skvělých a výtečných individualit, nemusí to na hřišti fungovat. Ba, bývá tomu v praxi přesně naopak.

Taneční hrdinové jsou mladí a v Čechách méně okoukaní…

Pokud si vezmete režiséra a scenáristu tří úspěšných dílů filmu „Fontána pro Zuzanu“ Dušana Rapoše, který je nadto ještě podepsán pod divácky úspěšnými tituly „Rabaka“ či „Muzzikanti“ a výtečným dokumentem o Karlu Krylovi, vypadá to jako záruka úspěchu. Dlužno podotknout, že tato osobnost je u nového tanečního filmu „Backstage“ pouze autorem námětu. K tomu přizvete ještě autorku námětu a scénáře slovenského velmi úspěšného muzikálu „Príbeh ulice“ Naďu Clontz. A do třetice ještě velmi uznávanou a několika Českými lvy i cenou César ověnčenou režisérku Andreu Sedláčkovou. Ta má na svém kontě kupříkladu filmy „Fair play“, „Musím tě svést“, „Dívka za zrcadlem“ i celou řadu dokumentárních filmů (včetně „Život podle Václava Havla“). Taková sestava by zákonitě měla být zaručenou sázkou na úspěch… Navíc, když je tato režisérka (u jiných snímků) rovněž úspěšnou autorkou hudby…

A to již ani nemluvě o řadě angažovaných výrazných hereckých tváří. Od Ivany Chýlkové, přes Judith Bárdos a Romana Luknára, až po Kryštofa Hádka, Bena Cristovaa a Filipa Jankoviče. A koneckonců, i mladou hvězdičku nedávného televizního seriálu „Inspektor Max“ – Márii Havranovou. A rovněž nesmíme zapomenout na taneční skupinu „The Pastels“ (doplněnou atraktivními tanečnicemi) – vítěze soutěže Československo má talent – v hlavní roli filmových tanečníků fiktivní formace „West Coast Crew“.

Prostě, je to v tomto případě trochu dost jako v pohádce, jak kočička s pejskem „vařili“ dort. Kombinace „zaručených“ a „tutových“ spolupracovníků, nemusí vést k úspěchu. A bohužel, film „Backstage“ to v poměrně vrchovaté míře dokumentuje. Zkrátka, místo „tutovosti“ spíše k tuctovosti.

The Pastels jako West Coast Crew

Jako v pohádce se vine i nit samotného scénáře filmu. Kluci a holky ze slovenského maloměsta prorazí až do velkého televizního a mediálního světa. Pod nohy jim hází klacky zlí producenti, manipulativní televizní štáb a nejvíc oni sami sobě. A navíc v tomto případě to zavání nejen pohádkou, nýbrž v případě hlavní taneční skupiny „The Pastels“, i mírně nadnesenou autobiografií.

V Baťově městě i v Praze

V době, ne tak minulé, se mnoho filmů pro ty nejmenší diváky a mládež točilo ve městě Tomáše Bati – ve Zlíně. V ateliérech Kudlov. Děj filmu „Backstage“ začíná také v Baťově městě. Ale nikoli na Moravě, nýbrž na Slovensku – ve Svitu. Ve městě, které ostatně dalo za socialistického režimu i „znárodněné“ nové jméno obuvnickému koncernu Baťa.

Hned úvodem zde musíme pochválit toho, kdo vybíral lokace filmu. Mezi cihlovými baťovskými domky Svitu dominuje architektonicky odlišné nádraží. A právě tam se odehrává valná část slovenského děje „Backstage“.

Nejlepší taneční hvězdy prý září ve Svitu

Mladí tanečníci ze Svitu hodlají dobýt Prahu. Hned na počátku filmu se jim to částečně podaří v menším soutěžním klání v Praze, na Štvanici ve skateparku za centrálním tenisovým kurtem. Ve finále poráží ryze mužskou taneční skupinu s nepochopitelně anglickým ženským názvem „Muertas“. Soupeření s ní je provází celým filmem. Po dalších peripetiích se dostávají (opět v Praze) do televizní české i slovenské soutěže. Mezitím sledujeme dost plakátová rodinná zázemí i „nezázemí“ mladých hrdinů. Mírným zpestřením je mladý výpravčí, který se jeví němým, ale nemluví schválně. Do toho se prolínají rovněž plakátově pojatí Romové, lesba, která homosexuálkou není, i lesby, které oné orientace jsou. Mezi ony „típky“ zcela zapadne motorkář s movitým otcem, který se však sponzoringu táty vyhýbá. Rovněž pozdější zákulisí televizní soutěže je pojato velmi černobíle. A obdobně i praktiky „zlého“ bulváru. Proradný režisér v podání Kryštofa Hádka je trapnou karikaturou. Výbornému herci zde slaboduchý scénář nedává větší prostor ani šanci. Jediným kladem scénáře je, že nesází na klišé s happy endem. Prostě, slovenská skupina posloužila v soutěži jako onen pověstný mouřenín. A vyhrávají oni její mužští soupeři s ženským názvem. Ani frontman skupiny „West Coast Crew“ posléze neuspěje v New Yorku, kam se mu složil na cestu tatínek dělník. Takže, hned dva hořké konce. Ještěže maminku hlavní hrdinky (jaká to náhoda) právě propustí z kriminálu. A právě sekvence s matkou hlavní hrdinky vracející se z vězení je pomalu hodna pořadu „Pošta pro tebe“ či nějaké telenovely. Ostatně, sama její protagonistka Mária Havranová si velice obdobné „nanečisto“ odzkoušela již před televizními kamerami STV ve slovenské odnoži „Pošty pro teba“ ve show Kataríny Brychtové „Rodinné prípady“.

Mária Havranová

Velmi komické jsou některé zásadní chyby. Vše v Praze je popisováno až otrocky věrně. Včetně kongresového centra, blízkého hotelu a dalších reálií. Kromě toho je jednou z hlavních rolí železniční výpravčí. A pohybujeme se navíc na nádraží ve Svitu. Do toho sledujeme pak vlak s hlavními hrdiny ze Slovenska, který však přejíždí Vltavu přes železniční most od západu, od Smíchova. Tedy nikoli ze Slovenska, ale od Plzně či z Německa!

Na fiktivní televizní soutěži to žije i mimo obraz

Elementární logiku postrádají i regule hlavní osy příběhu – televizní soutěže. Od jistého momentu o postupujících rozhodují diváci svými SMS. Ale pak ve finále pouze svými hlasy porota?!! Je nabíledni, že jde pouze o přihrávku na smeč, aby mohlo dojít k závěrečné manipulaci s výsledky. Nebo se někdo bál – kvůli stále probíhajícím reálným televizním soutěžím obdobného typu a byznysu s nimi spojeným – ve filmu zcela zdiskreditovat hodnocení formou diváckých SMS?

Opravdu legrační je, když je celý film až nesmyslně dabován a v závěru při scénách z USA nedabuje nikdo nikoho, žádný titulek! Proč?

Kdopak to mluví?

Jako taneční periodikum musíme také ohodnotit taneční scény. Ty bezesporu patří k vrcholům filmu. Hned jedna z prvních v industriálním prostředí továrny na nápoje patří k těm nejbrilantnějším. Navíc dává mimoděk připomenout již klasickou českou veselohru Juraje Herze „Holky z porcelánu“. I další taneční scény nepostrádají nápad, kreativitu a švih. A hlavně, veškeré taneční akce mají logiku, motiv a vývoj. Nápadité choreografie postupně „obrušuje“ televizní mašinérie. Z osobitosti se stává klišé a nápady klesají až po trapnosti. To se zde povedlo. Další poklonu musím složit práci s osvětlením při všech (nejen soutěžních) tanečních scénách. Ta vysoce převyšuje běžný filmový průměr. Naopak, střih i kamera mají co dohánět… Do jisté míry jsou výstižná slova jednoho z hereckých protagonistů „Backstage“: „Na filmu dělali přední tanečníci české a slovenské scény a co se tance týče, tak já osobně mám ve film velkou důvěru. Vždycky, když jsem byl na place, tak jsem viděl, že tanečníci i herci do toho dávají všechno,“ hodnotil práci na filmu Ben Cristovao.

Ben Cristovao a slovenský plakát filmu

Hudbu pro film složili uznávaný Jan P. Muchow spolu s Viktorem Hazardem, taneční choreografii a styl vytvořil Miňo Kereš, autor choreografií k mnoha televizním show a k jednomu z nejúspěšnějších muzikálů na Slovensku „Príběh ulice“. Ke stejnému dílu psala scénář i spoluautorka „Backstage“ Naďa Clontz.

A tak závěrem pouze velká výtka směrem k českému dabingu. Nemá potřebnou kvalitu, důvod ani logiku. Proč logiku? Slovenští tanečníci jsou dabováni česky, ale jeden z porotců mluví slovensky. A o nenadabování (respektive nenatitulkování) sekvencí z New Yorku již byla řeč…

Foto: Bontonfilm

Recenze: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Backstage

taneční film

Slovensko/Česko

Bontonfilm

Délka:

90 minut

Režie:

Andrea Sedláčková

SCÉNÁŘ:

Naďa Clontz, Andrea Sedláčková

Kostýmy:

Ján Kocman.

Režie:

Kamera:

Hudba:

Hrají:

Producenti:

Střih:

Zvuk:

Masky:

Kostýmy: