Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Je tomu již 30 let, co Nadace Život umělce předala první ocenění Senior Prix určené pro výjimečné osobnosti, které se zasloužily svým celoživotním úsilím o rozvoj české kulturní scény. Třetí dekádu završuje s novým jménem Master Prix a velkými ambicemi.
„Změna názvu ze Senior Prix na Master Prix je naprosto přirozeným vyústěním. Ocenění je sice určeno pro umělce po sedmdesátce, nicméně mezi nimi jsou stále tací, kteří ve své profesi aktivně působí. A není jich málo. Nechceme na ně proto nahlížet jako na ‚vysloužilé umělce‘. Pro nás jsou to opravdoví mistři. A jsem ráda, že to konečně odráží i název našeho ocenění,“ vysvětluje důvod změny názvu Svatava Barančicová, výkonná ředitelka Nadace Život umělce.
Předávání Master Prix se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 v Kině Lucerna, kdy bude za své celoživotní mistrovství oceněno 33 umělců napříč kulturním spektrem. Kromě slavnostního předávání se návštěvníci při příležitosti 30. narozenin této ceny dočkají také premiéry dokumentárního snímku o Nadaci Život umělce a dalšího kulturního programu.
Master Prix je poděkováním za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým hudebníkům a dalším kreativním profesím. Do dnešní doby ho obdrželo již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.
Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, kdy se uskutečnil první ročník. Na něm se sešli skuteční kulturní velikáni. Ocenění si tenkrát převzali například Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Jiří Sovák, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Nelly Gaierová, Zita Kabátová, Gustav Brom nebo Ljuba Hermanová.
Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.
Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.
Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.
Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic
Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?
„Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu. Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“
Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?
„Jsem odchovaná pražským kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“
Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)
A jaký žánr filmů máte nejraději?
„Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.“
Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala
„Narodila jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“
Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela i na filmu „The Perfect Kiss“ v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?
„Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“
V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?
„Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“
V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron
Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?
„Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“
Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile
Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?
„Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“
Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?
„Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v Americe, lidi třeba neumí udělat ,svíčku´? Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“
Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron
Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?
„Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“
Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu.Proč zrovna balet?
„Balet je precizní technika pohybů, které zdokonalí držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu, soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“
Chodíte na klasický balet i do divadel?
„Na můj vkus ne dost často. Ato je Montreal mecca tance.“
Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron
Máte ráda i moderní druhy tance?
„Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“
Co říkáte televizním tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…
„Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření. Tento, původně britský TV pořad, dokázal přiblížit tanec širokému publiku, a iniciovali také otevření nových studií.“
Máte nějaký taneční vzor?
„Choreografa Jiřího Kyliána.“
Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?
„V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě, že o tom často přemýšlím.“
Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.
