ALTA ve víru jubilea

Trochu jako za socialismu vypadala vrcholící oslava 10. narozenin studia ALTA. Na všechno a všechny tam totiž byly fronty!

Za studiem ALTA stojí tanečnice roku 2012, slovenská choreografka a pedagožka i performerka Lucia Kašiarová. To ona je tou „matkou zakladatelkou“. A kdo další se za tímto famózním projektem skrývá? Desítky dalších spolupracovníků, kteří – jak jsme se během narozeninového programu dozvěděli – jsou opravdu jen a pouze spolupracovníky. Alta prý totiž nemá ani jednoho kmenového, stálého zaměstnance! Na výročních oslavách se v roli tiššího, leč důležitého, společníka studia ALTA nenápadně představil i Petr Voříšek, známý jako šéf techniky Národního divadla v Praze. Konkrétně jeho Nové scény. A jak vlastně oslava „desátin“ ALTY (nejen) v sobotu 15. září 2018 probíhala?

Tak takto se před deseti lety v ALTĚ začínalo…

Již koncem letošního srpna přijely do Prahy-Holešovic na industriální scénu ALTY aktivně pogratulovat hvězdy současného českého, slovenského a světového tance. Proč zrovna ony? Jelikož jsou a vždy byly příznivkyněmi ALTY a v minulosti zde úspěšně opakovaně vystupovaly, ale i ochotně vyučovaly i vedly workshopy. Jmenovitě to byli Julyen Hamilton, Jaro Viňarský, Peter Šavel, Stano Dobák, Renan Martins a Rasmus Ölme. Toto hvězdné sexteto mužů darovalo ALTĚ originální dárek. Přichystalo „narozeninovou“ sérii tréninků, neformálních setkání a veřejných impro-jamů. Mezi 20. až 23. srpnem se tak každý večer odvíjel ve zcela jiné sestavě a přiblížil nadšeným divákům nejrůznější zákoutí umělecké improvizace.

A tak vypadá”obývák” ALTY dnes

Shodou okolností jsem na oslavu ALTY přijel bezprostředně ze železničního muzea. A první záležitost, která mne uvítala u vchodu – označená jako „překvapení z pátku“ vcelku navazovala na odpolední zážitek. Nikde neuvedený autor (anebo autorský tým?) zde prezentoval záležitost spíše z výtvarných sfér – animovaný mozek nádraží před dvaceti či třiceti lety. Co to obnášelo? Blikající soustavu semaforů a část dřívější mechanické (s překlopnými políčky) cedule s odjezdy vlaků. Fajn. Alespoň jsme hned na počátku mohli zjistit, zda nám ještě neodjel vlak…

Dalším postupným bodem návštěvy byla exhibice oblíbeného a na (nejen) festivalech úspěšného Holektivu. Protentokrát se zaměřili na všudypřítomný jev. Na který? To prozradí již název: „Selfí“. A parafráze na tuto moderní „infekční nemoc“ se opravdu povedla. Není divu, že se před „alťáckou černou komorou“ Holektivu vinula dlouhatááánská fronta…

Oslavy probíhaly všude i ve zkušebnách…

V hlavním (a před deseti lety původním i jediném) sále ALTY nás očekával jeden z vrcholů (pod)večera. Známá britská tanečnice s českými kořeny Andrea Miltnerová se protentokrát spojila s neméně zdatnou a kreativní Markétou Jandovou. A bylo z toho svižné dílko „Klavírní přelud“. Během necelé čtvrthodinky na diváka obě protagonistky valily takový balík nápadů a gagů, že se tomu ani nechtělo věřit. Zvláště jejich závěrečné koncertní antré v plavkách bylo k popukání.

Obě vystupující v plavkách tak trochu připravily na další postupný výstup. Jednalo se o průběžnou akci, na níž tudíž nemusela být fronta. Ale i tak byla! Bára Látalová zde na dvorku představila své „Bivakování v centru“. V čem spočívalo? V nahé hlavní protagonistce v malém stanu. Aby svou nahotu neskrývala celtou, tak v občasných časových periodách vybíhala, aby si zakousla něco ze zdejší zelené vegetace. Parodie na vegetariánství dodala tomuto, již tak odvážnému, počinu Látalové další rozměry.

Marie Gourdain a Štěpán Hejzlar divákům v nejzazší (západní) části ALTY připravili svůj kabinet kuriozit pod názvem „Tělo – kuriozita – voyer“. Jednalo se o jeden z nejsilnějších momentů tohoto dne. Spojení výtvarných i tanečních dispozic Gourdain zde v plné síle dalo vyniknout zdánlivě až dekadentnímu zprvu nesourodému celku výtvarných trojrozměrných artefaktů (převážně drobných plastik a asambláží). A to vše s tanečními čísly průvodkyně, které výslednému celku dodaly onen potřebný pouťový punc.

Cestou z kabinetu kuriozit se představila – stejně jako Látalová – na dvorku i Lenka Tretiagová. Tentokrát nikoli v rouše Evině. Ale se svým Voicebandem naplnila exteriér kolem ALTY hravostí a nenuceností. Program jejího studia se ostatně jmenoval „Altu plníme hravostí“.

Velkou narozeninovou kytku ALTĚ věnovalo i Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Při vstupu do „obýváku“ ALTY diváka nemohla nezaujmout skvělá parodie na peep-show. Probíhala v patře tohoto obýváku. Čili nad barem. Divák musel projít do klasického prostoru v patře, kde probíhají obvykle setkání či menší workshopy. A odtamtud ještě po schůdcích do jakéhosi polopatra. A tam na něj čekala produkce Jany Novorytové a Mish Raisové „Osobní znejistění“. Opravdu zdařilá. Parodovala ostatně i stále užívanější 3D projekce.

Další, tentokrát přízemní, prostor za obývákem studia ALTA skýtal možnost hravého antré v parafrázi na protichemické oblečky. Byl v duchu nalézání a hledání. V čase i prostoru. Zajímavé.

Přání k narozeninám i s milými dětskými pravopisnými chybami se objevovala rovněž na  zdejší nástěnce, jindy plné pouze praktických vzkazů a inzerátů

Níže pod zmíněnou peep-show, v přízemí, v dětském koutku se představily ve vrcholném programu podvečera jeho hlavní protagonistka Lucie Kašiarová společně  s Terezou Ondrovou jako Altmaterky v krátké gagy nabité férii „Pravda“. Jejich výkon umocňovala možnost diváckého sledování kruhovými průhledy ve stěně. Takže vlastně technicky navazovalo na peep-show nad sebou.

Jirkovi Šimkovi a Sáře Arnsteinové se v ALTĚ zjevně zalíbilo na WC. Po velice úspěšném „Toilettalku“ v předminulé sezóně tentokrát v oné místnosti inscenovali „Osobní příběh“. Na tu jejich produkci se na WC vinul takový dlouhý had zástupu, že to vypadalo minimálně na salmonelu. Inu, ne vše, co se odehrává na WC, musí být vždy a za každých okolností do toho WC také patřit…

V zadních prostorách ALTY (směrem na jih) nás čekala zajímavá televizní projekce. Zobrazovala nekonečné schodiště. Na ni však zívala a vyzývala pouze prázdná sedadla! Ani noha… A naopak nahoře v patře nad ní – dle svědků – výtečná akce Petera Šavela pod sloganem „Intimní a sexy“. Byla ryze individuální. Zájemci se na ni zapisovali postupně do pořadníku. Ten byl tak nabitý, že na TANEČNÍ MAGAZÍN do 20.00, kdy tento úspěšný program končil, prostě a jednoduše nezbylo místo.

Mimo hlavní programy čekaly v ALTĚ na diváky i drobné blackouty, jako třeba tento

Po osmé hodině večerní začal narozeninový program. Plný lákavých tombol, gratulování hlavním protagonistů ALTY i spojený se křtem knížky k desátému jubileu ALTY. Vše netradičně moderovali Marta a Michal Vodenkovi. A následovaly pak tančení, hudba i disco. Prostě, radost až do rána.

Oslavy jubilea ALTY byly jistě zajímavé. Dokázaly současný sílící trend symbiózy tanečního, výtvarného i pouťově-cirkusového umění. A zejména potvrdily, že parodie ještě žije!

Komplexní program oslav desátých narozenin studia ALTA:

12. 9. 16.00 / ALTA by Dětské studio Altík + Mladá krev (Sára Märcová a spol.)
13. 9. 19.30 / ALTA by ME-SA

14. 9. 16.00 / ALTA by technici 

15. 9. 18.00 / ALTA 10×10

15. 9. 20.00 / ALTA10 párty

Michal Stein

Foto: Alta a autor článku

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec mezi bulvárem, trestankyní, lesbami a režijními nitkami

První slovensko-český ryze taneční filmový muzikál “Backstage” jako celek nepřesvědčil, ale ani tanečně nezklamal…

Hned první týden po distribuční premiéře navštívil TANEČNÍ MAGAZÍN (s velkým očekáváním) nový slovensko-český ryze taneční film „Backstage“. Na Slovensku, kde původně vznikal, měl návštěvnost od března do června letošního roku kolem 55 000 diváků. Bude mít v Čechách a na Moravě výraznější divácký ohlas? Spíše by se o tom dalo s úspěchem pochybovat…

V čem vězí problém?

Tak trochu jako v pohádce

Když postavíte do fotbalového mužstva vedle sebe jedenáct skvělých a výtečných individualit, nemusí to na hřišti fungovat. Ba, bývá tomu v praxi přesně naopak.

Taneční hrdinové jsou mladí a v Čechách méně okoukaní…

Pokud si vezmete režiséra a scenáristu tří úspěšných dílů filmu „Fontána pro Zuzanu“ Dušana Rapoše, který je nadto ještě podepsán pod divácky úspěšnými tituly „Rabaka“ či „Muzzikanti“ a výtečným dokumentem o Karlu Krylovi, vypadá to jako záruka úspěchu. Dlužno podotknout, že tato osobnost je u nového tanečního filmu „Backstage“ pouze autorem námětu. K tomu přizvete ještě autorku námětu a scénáře slovenského velmi úspěšného muzikálu „Príbeh ulice“ Naďu Clontz. A do třetice ještě velmi uznávanou a několika Českými lvy i cenou César ověnčenou režisérku Andreu Sedláčkovou. Ta má na svém kontě kupříkladu filmy „Fair play“, „Musím tě svést“, „Dívka za zrcadlem“ i celou řadu dokumentárních filmů (včetně „Život podle Václava Havla“). Taková sestava by zákonitě měla být zaručenou sázkou na úspěch… Navíc, když je tato režisérka (u jiných snímků) rovněž úspěšnou autorkou hudby…

A to již ani nemluvě o řadě angažovaných výrazných hereckých tváří. Od Ivany Chýlkové, přes Judith Bárdos a Romana Luknára, až po Kryštofa Hádka, Bena Cristovaa a Filipa Jankoviče. A koneckonců, i mladou hvězdičku nedávného televizního seriálu „Inspektor Max“ – Márii Havranovou. A rovněž nesmíme zapomenout na taneční skupinu „The Pastels“ (doplněnou atraktivními tanečnicemi) – vítěze soutěže Československo má talent – v hlavní roli filmových tanečníků fiktivní formace „West Coast Crew“.

Prostě, je to v tomto případě trochu dost jako v pohádce, jak kočička s pejskem “vařili” dort. Kombinace „zaručených“ a „tutových“ spolupracovníků, nemusí vést k úspěchu. A bohužel, film „Backstage“ to v poměrně vrchovaté míře dokumentuje. Zkrátka, místo „tutovosti“ spíše k tuctovosti.

The Pastels jako West Coast Crew

Jako v pohádce se vine i nit samotného scénáře filmu. Kluci a holky ze slovenského maloměsta prorazí až do velkého televizního a mediálního světa. Pod nohy jim hází klacky zlí producenti, manipulativní televizní štáb a nejvíc oni sami sobě. A navíc v tomto případě to zavání nejen pohádkou, nýbrž v případě hlavní taneční skupiny „The Pastels“, i mírně nadnesenou autobiografií.

V Baťově městě i v Praze

V době, ne tak minulé, se mnoho filmů pro ty nejmenší diváky a mládež točilo ve městě Tomáše Bati – ve Zlíně. V ateliérech Kudlov. Děj filmu „Backstage“ začíná také v Baťově městě. Ale nikoli na Moravě, nýbrž na Slovensku – ve Svitu. Ve městě, které ostatně dalo za socialistického režimu i „znárodněné“ nové jméno obuvnickému koncernu Baťa.

Hned úvodem zde musíme pochválit toho, kdo vybíral lokace filmu. Mezi cihlovými baťovskými domky Svitu dominuje architektonicky odlišné nádraží. A právě tam se odehrává valná část slovenského děje „Backstage“.

Nejlepší taneční hvězdy prý září ve Svitu

Mladí tanečníci ze Svitu hodlají dobýt Prahu. Hned na počátku filmu se jim to částečně podaří v menším soutěžním klání v Praze, na Štvanici ve skateparku za centrálním tenisovým kurtem. Ve finále poráží ryze mužskou taneční skupinu s nepochopitelně anglickým ženským názvem „Muertas“. Soupeření s ní je provází celým filmem. Po dalších peripetiích se dostávají (opět v Praze) do televizní české i slovenské soutěže. Mezitím sledujeme dost plakátová rodinná zázemí i “nezázemí” mladých hrdinů. Mírným zpestřením je mladý výpravčí, který se jeví němým, ale nemluví schválně. Do toho se prolínají rovněž plakátově pojatí Romové, lesba, která homosexuálkou není, i lesby, které oné orientace jsou. Mezi ony „típky“ zcela zapadne motorkář s movitým otcem, který se však sponzoringu táty vyhýbá. Rovněž pozdější zákulisí televizní soutěže je pojato velmi černobíle. A obdobně i praktiky „zlého“ bulváru. Proradný režisér v podání Kryštofa Hádka je trapnou karikaturou. Výbornému herci zde slaboduchý scénář nedává větší prostor ani šanci. Jediným kladem scénáře je, že nesází na klišé s happy endem. Prostě, slovenská skupina posloužila v soutěži jako onen pověstný mouřenín. A vyhrávají oni její mužští soupeři s ženským názvem. Ani frontman skupiny “West Coast Crew” posléze neuspěje v New Yorku, kam se mu složil na cestu tatínek dělník. Takže, hned dva hořké konce. Ještěže maminku hlavní hrdinky (jaká to náhoda) právě propustí z kriminálu. A právě sekvence s matkou hlavní hrdinky vracející se z vězení je pomalu hodna pořadu „Pošta pro tebe“ či nějaké telenovely. Ostatně, sama její protagonistka Mária Havranová si velice obdobné „nanečisto“ odzkoušela již před televizními kamerami STV ve slovenské odnoži „Pošty pro teba“ ve show Kataríny Brychtové „Rodinné prípady“.

Mária Havranová

Velmi komické jsou některé zásadní chyby. Vše v Praze je popisováno až otrocky věrně. Včetně kongresového centra, blízkého hotelu a dalších reálií. Kromě toho je jednou z hlavních rolí železniční výpravčí. A pohybujeme se navíc na nádraží ve Svitu. Do toho sledujeme pak vlak s hlavními hrdiny ze Slovenska, který však přejíždí Vltavu přes železniční most od západu, od Smíchova. Tedy nikoli ze Slovenska, ale od Plzně či z Německa!

Na fiktivní televizní soutěži to žije i mimo obraz

Elementární logiku postrádají i regule hlavní osy příběhu – televizní soutěže. Od jistého momentu o postupujících rozhodují diváci svými SMS. Ale pak ve finále pouze svými hlasy porota?!! Je nabíledni, že jde pouze o přihrávku na smeč, aby mohlo dojít k závěrečné manipulaci s výsledky. Nebo se někdo bál – kvůli stále probíhajícím reálným televizním soutěžím obdobného typu a byznysu s nimi spojeným – ve filmu zcela zdiskreditovat hodnocení formou diváckých SMS?

Opravdu legrační je, když je celý film až nesmyslně dabován a v závěru při scénách z USA nedabuje nikdo nikoho, žádný titulek! Proč?

Kdopak to mluví?

Jako taneční periodikum musíme také ohodnotit taneční scény. Ty bezesporu patří k vrcholům filmu. Hned jedna z prvních v industriálním prostředí továrny na nápoje patří k těm nejbrilantnějším. Navíc dává mimoděk připomenout již klasickou českou veselohru Juraje Herze „Holky z porcelánu“. I další taneční scény nepostrádají nápad, kreativitu a švih. A hlavně, veškeré taneční akce mají logiku, motiv a vývoj. Nápadité choreografie postupně „obrušuje“ televizní mašinérie. Z osobitosti se stává klišé a nápady klesají až po trapnosti. To se zde povedlo. Další poklonu musím složit práci s osvětlením při všech (nejen soutěžních) tanečních scénách. Ta vysoce převyšuje běžný filmový průměr. Naopak, střih i kamera mají co dohánět… Do jisté míry jsou výstižná slova jednoho z hereckých protagonistů „Backstage“: Na filmu dělali přední tanečníci české a slovenské scény a co se tance týče, tak já osobně mám ve film velkou důvěru. Vždycky, když jsem byl na place, tak jsem viděl, že tanečníci i herci do toho dávají všechno,“ hodnotil práci na filmu Ben Cristovao.

Ben Cristovao a slovenský plakát filmu

Hudbu pro film složili uznávaný Jan P. Muchow  spolu s Viktorem Hazardem, taneční choreografii a styl vytvořil Miňo Kereš, autor choreografií k mnoha televizním show a k jednomu z nejúspěšnějších muzikálů na Slovensku „Príběh ulice“. Ke stejnému dílu psala scénář i spoluautorka „Backstage“ Naďa Clontz.

A tak závěrem pouze velká výtka směrem k českému dabingu. Nemá potřebnou kvalitu, důvod ani logiku. Proč logiku? Slovenští tanečníci jsou dabováni česky, ale jeden z porotců mluví slovensky. A o nenadabování (respektive nenatitulkování) sekvencí z New Yorku již byla řeč…

Foto: Bontonfilm

Recenze: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Backstage

taneční film

Slovensko/Česko

Bontonfilm

Délka:

90 minut

Režie:

Andrea Sedláčková

SCÉNÁŘ:

Naďa ClontzAndrea Sedláčková

Kamera:

Tomáš JuríčekTomáš Stanek

Hudba:

Jan P. MuchowViktor Hazard

Hrají:

Mária HavranováTony PoruchaOndrej HraškaKryštof HádekIvana ChýlkováJudit Bárdos,Roman LuknárJan MaxiánBen CristovaoTereza GübelováOndrej AntálekIgor RattajIna Gogálová a další

Producenti:

Silvia PanákováErik PanákMartin PalánVojtěch FričIgor RattajOndřej Kulhánek

Střih:

Adam Dvořák

Zvuk:

Juraj BalážLukáš Moudrý

Masky:

Zuzana Paulini

Kostýmy:

Ján Kocman.