ALTA ve víru jubilea

Trochu jako za socialismu vypadala vrcholící oslava 10. narozenin studia ALTA. Na všechno a všechny tam totiž byly fronty!

Za studiem ALTA stojí tanečnice roku 2012, slovenská choreografka a pedagožka i performerka Lucia Kašiarová. To ona je tou „matkou zakladatelkou“. A kdo další se za tímto famózním projektem skrývá? Desítky dalších spolupracovníků, kteří – jak jsme se během narozeninového programu dozvěděli – jsou opravdu jen a pouze spolupracovníky. Alta prý totiž nemá ani jednoho kmenového, stálého zaměstnance! Na výročních oslavách se v roli tiššího, leč důležitého, společníka studia ALTA nenápadně představil i Petr Voříšek, známý jako šéf techniky Národního divadla v Praze. Konkrétně jeho Nové scény. A jak vlastně oslava „desátin“ ALTY (nejen) v sobotu 15. září 2018 probíhala?

Tak takto se před deseti lety v ALTĚ začínalo…

Již koncem letošního srpna přijely do Prahy-Holešovic na industriální scénu ALTY aktivně pogratulovat hvězdy současného českého, slovenského a světového tance. Proč zrovna ony? Jelikož jsou a vždy byly příznivkyněmi ALTY a v minulosti zde úspěšně opakovaně vystupovaly, ale i ochotně vyučovaly i vedly workshopy. Jmenovitě to byli Julyen Hamilton, Jaro Viňarský, Peter Šavel, Stano Dobák, Renan Martins a Rasmus Ölme. Toto hvězdné sexteto mužů darovalo ALTĚ originální dárek. Přichystalo „narozeninovou“ sérii tréninků, neformálních setkání a veřejných impro-jamů. Mezi 20. až 23. srpnem se tak každý večer odvíjel ve zcela jiné sestavě a přiblížil nadšeným divákům nejrůznější zákoutí umělecké improvizace.

A tak vypadá“obývák“ ALTY dnes

Shodou okolností jsem na oslavu ALTY přijel bezprostředně ze železničního muzea. A první záležitost, která mne uvítala u vchodu – označená jako „překvapení z pátku“ vcelku navazovala na odpolední zážitek. Nikde neuvedený autor (anebo autorský tým?) zde prezentoval záležitost spíše z výtvarných sfér – animovaný mozek nádraží před dvaceti či třiceti lety. Co to obnášelo? Blikající soustavu semaforů a část dřívější mechanické (s překlopnými políčky) cedule s odjezdy vlaků. Fajn. Alespoň jsme hned na počátku mohli zjistit, zda nám ještě neodjel vlak…

Dalším postupným bodem návštěvy byla exhibice oblíbeného a na (nejen) festivalech úspěšného Holektivu. Protentokrát se zaměřili na všudypřítomný jev. Na který? To prozradí již název: „Selfí“. A parafráze na tuto moderní „infekční nemoc“ se opravdu povedla. Není divu, že se před „alťáckou černou komorou“ Holektivu vinula dlouhatááánská fronta…

Oslavy probíhaly všude i ve zkušebnách…

V hlavním (a před deseti lety původním i jediném) sále ALTY nás očekával jeden z vrcholů (pod)večera. Známá britská tanečnice s českými kořeny Andrea Miltnerová se protentokrát spojila s neméně zdatnou a kreativní Markétou Jandovou. A bylo z toho svižné dílko „Klavírní přelud“. Během necelé čtvrthodinky na diváka obě protagonistky valily takový balík nápadů a gagů, že se tomu ani nechtělo věřit. Zvláště jejich závěrečné koncertní antré v plavkách bylo k popukání.

Obě vystupující v plavkách tak trochu připravily na další postupný výstup. Jednalo se o průběžnou akci, na níž tudíž nemusela být fronta. Ale i tak byla! Bára Látalová zde na dvorku představila své „Bivakování v centru“. V čem spočívalo? V nahé hlavní protagonistce v malém stanu. Aby svou nahotu neskrývala celtou, tak v občasných časových periodách vybíhala, aby si zakousla něco ze zdejší zelené vegetace. Parodie na vegetariánství dodala tomuto, již tak odvážnému, počinu Látalové další rozměry.

Marie Gourdain a Štěpán Hejzlar divákům v nejzazší (západní) části ALTY připravili svůj kabinet kuriozit pod názvem „Tělo – kuriozita – voyer“. Jednalo se o jeden z nejsilnějších momentů tohoto dne. Spojení výtvarných i tanečních dispozic Gourdain zde v plné síle dalo vyniknout zdánlivě až dekadentnímu zprvu nesourodému celku výtvarných trojrozměrných artefaktů (převážně drobných plastik a asambláží). A to vše s tanečními čísly průvodkyně, které výslednému celku dodaly onen potřebný pouťový punc.

Cestou z kabinetu kuriozit se představila – stejně jako Látalová – na dvorku i Lenka Tretiagová. Tentokrát nikoli v rouše Evině. Ale se svým Voicebandem naplnila exteriér kolem ALTY hravostí a nenuceností. Program jejího studia se ostatně jmenoval „Altu plníme hravostí“.

Velkou narozeninovou kytku ALTĚ věnovalo i Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Při vstupu do „obýváku“ ALTY diváka nemohla nezaujmout skvělá parodie na peep-show. Probíhala v patře tohoto obýváku. Čili nad barem. Divák musel projít do klasického prostoru v patře, kde probíhají obvykle setkání či menší workshopy. A odtamtud ještě po schůdcích do jakéhosi polopatra. A tam na něj čekala produkce Jany Novorytové a Mish Raisové „Osobní znejistění“. Opravdu zdařilá. Parodovala ostatně i stále užívanější 3D projekce.

Další, tentokrát přízemní, prostor za obývákem studia ALTA skýtal možnost hravého antré v parafrázi na protichemické oblečky. Byl v duchu nalézání a hledání. V čase i prostoru. Zajímavé.

Přání k narozeninám i s milými dětskými pravopisnými chybami se objevovala rovněž na  zdejší nástěnce, jindy plné pouze praktických vzkazů a inzerátů

Níže pod zmíněnou peep-show, v přízemí, v dětském koutku se představily ve vrcholném programu podvečera jeho hlavní protagonistka Lucie Kašiarová společně  s Terezou Ondrovou jako Altmaterky v krátké gagy nabité férii „Pravda“. Jejich výkon umocňovala možnost diváckého sledování kruhovými průhledy ve stěně. Takže vlastně technicky navazovalo na peep-show nad sebou.

Jirkovi Šimkovi a Sáře Arnsteinové se v ALTĚ zjevně zalíbilo na WC. Po velice úspěšném „Toilettalku“ v předminulé sezóně tentokrát v oné místnosti inscenovali „Osobní příběh“. Na tu jejich produkci se na WC vinul takový dlouhý had zástupu, že to vypadalo minimálně na salmonelu. Inu, ne vše, co se odehrává na WC, musí být vždy a za každých okolností do toho WC také patřit…

V zadních prostorách ALTY (směrem na jih) nás čekala zajímavá televizní projekce. Zobrazovala nekonečné schodiště. Na ni však zívala a vyzývala pouze prázdná sedadla! Ani noha… A naopak nahoře v patře nad ní – dle svědků – výtečná akce Petera Šavela pod sloganem „Intimní a sexy“. Byla ryze individuální. Zájemci se na ni zapisovali postupně do pořadníku. Ten byl tak nabitý, že na TANEČNÍ MAGAZÍN do 20.00, kdy tento úspěšný program končil, prostě a jednoduše nezbylo místo.

Mimo hlavní programy čekaly v ALTĚ na diváky i drobné blackouty, jako třeba tento

Po osmé hodině večerní začal narozeninový program. Plný lákavých tombol, gratulování hlavním protagonistů ALTY i spojený se křtem knížky k desátému jubileu ALTY. Vše netradičně moderovali Marta a Michal Vodenkovi. A následovaly pak tančení, hudba i disco. Prostě, radost až do rána.

Oslavy jubilea ALTY byly jistě zajímavé. Dokázaly současný sílící trend symbiózy tanečního, výtvarného i pouťově-cirkusového umění. A zejména potvrdily, že parodie ještě žije!

Komplexní program oslav desátých narozenin studia ALTA:

12. 9. 16.00 / ALTA by Dětské studio Altík + Mladá krev (Sára Märcová a spol.)
13. 9. 19.30 / ALTA by ME-SA

14. 9. 16.00 / ALTA by technici 

15. 9. 18.00 / ALTA 10×10

15. 9. 20.00 / ALTA10 párty

Michal Stein

Foto: Alta a autor článku

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na Halku, Jara, Wojtka, „Toaleťák“ i Sáru – do Bazaaru!

Mezinázodní festival s kamerami, workshopem, se švihadlem, švihlými představiteli i na WC – takový byl letošní BAZAAR!

Ve dnech osmnáctého až dvacátého března 2016 přivítala domovská a organizační scéna Alfred ve dvoře v Praze 7 na Letné a spolu s ní nedaleké holešovické studio ALTA i žižkovský taneční svatostánek Divadlo Ponec velký taneční festival – BAZAAR. Jeho letošním tématem byla identita v umění. Jednalo se o mezinárodní festival převyšující lokální republikový význam. Tomu napovídala i většina jeho akcí pořádaná výlučně v anglické verzi. Mezi hosty festivalu patřili přední evropští, ba světoví taneční ; ci a performeři – z Bukurešti, Budapešti, Tuly, Varšavy či Žiliny. Hlavní organizátorskou a produkční tíži BAZAARu neslo sdružení MOTUS.

Taneční magazín se nemohl osobně účastnit celé bohaté a košatě různorodé přehlídky. Přijměte tedy určité střípky z BAZAARu.

Z odpolední části SATURDAY BAZAARu nás v ALTĚ zaujal Jaro Viňarský se svým sólovým představením THIS VERY MOMENT. Snažil se v něm hledat principy a důsledky bariéry mezi hledištěm a jevištěm. Nalézat přístup v osamělosti herce vystupujícího v one man show a jeho interakci s publikem. Potřebuje on publikum? Či diváci jeho?

Naopak PLÁN B úžasné Halky Třešňákové a neméně skvělého Lásló Fülõpa svou hravou rozpustilostí nenásilně nastiňoval různé alternativy. Ať již v životě či pouhé mysli.

Divácký ohlas měla i „švihadlově“ ŠVIHLÁ Tereza Hradílková. A Sara Arnsteinová s Jiřím Šimkem ze skupiny UFFTENŽIVOT. Kteří navázali na svou sobotní kreaci v neděli.

Toalettak

Ona návaznost tkvěla v projektu TOILETTALK, který jsem si pracovně nazval „Toaleťák“. Spočíval v pětiminutovém monologu člověka sedícího na toaletě, který byl snímán kamerou. Sám jsem si tu roli vyzkoušel na vlastní kůži i ‚prdelku‘. A věřte, že to žádná „prdel“ nebyla… Nevydržel jsem to celých pět minut. 🙂 Tento princip trochu připomínal budky Vox Populi, když začínala vysílat televize Nova. Sára Arnsteinová i Jiří Šimek tvrdí, že sestřihové fragmenty natáčené na WC využijí již ve svém dubnovém představení v ALTĚ!

WojtekZiemilski

Celým festivalem se jako pověstná Ariadnina niť proplétal workshop O (NE)HIERARCHICKÉM DIALOGU DVOU MÉDIÍ. Víceméně bylo jasné předem, že nepůjde o média ve spiritistickém slova smyslu. Tedy, jednalo se o přenosová média. I přenosná. Jako konkrétně kamery či novější mobilní telefony. Workspop velice kreativně vedly dvě jihoslovanky Sonja Predrag a Nives Sertič. Jako svědek záverečného hodnocení mohu dosvědčit, že se jim práce s různorodým ansámblem přihlášených zájemců opravdu zdařila. Probudila v účastnících touhu dopátrat se vlastní identity, podívat se na sebe sama i na sebe navzájem trochu jiným úhlem. Je pravdou, že jsem se k něčemu obdobnému sám propracoval již před deseti lety. Redigoval jsem festivalový zpravodaj na jistém divadelním festivalu. V jedné inscenaci vystupoval herec v roli fotografa. Dal jsem mu skutečný fotoaparát a požádal jej, aby skutečně fotografoval. Pak jsme autentické fotografie využili ve zmíněném festivalovém zpravodaji.

Zlatou“ tečkou festivalu bylo závěrečné představení Wojteka Ziemilskiho PYGMALION, jehož hlavními motivy byly otázky komunikace. Názor tohoto choreografa, režiséra i hereckého představitele na „extrémní empatii“ bud nejlepší tečkou za mou mozaikou střípků z BAZAASRu: Co je tedy podle vás extrémní empatie? „To je, když se věci zkomplikují. Divadlo je konvence vytvořená pro jasná sdělení, anebo alespoň pro základní přenos z jeviště do hlediště. Ale to komplikuje každou událost na jevišti, protože ta je vytvořena k tomu, aby se na ni někdo díval. Jeden z významů ,extrémní empatie´ je situace, kdy to, co se odehrává na jevišti, není namířeno do hlediště, když se na diváky ,zapomene´ nebo je zacíleno na něco jiného. Diváci jsou ponecháni o samotě, což vyžaduje více empatie, než jsou zvyklí. Další význam ,extrémní empatie´, vztahující se k tomu prvnímu, je širší – je to jakákoli situace, kde se komunikace vzdaluje našemu vlastnímu obrazu o tom, jaká by měla být. Když se musíme postavit do pozice někoho, kdo neodpovídá příjemné představě druhého jako někoho, kdo je v podstatě stejný jako my. Jak přijmout tento radikální rozdíl?“

Je jaksi symbolické, že končíme otázkou. Neboť i celý BAZAAR by měl nastolit hodně otázek. A to jistě bylo i jeho smyslem.

 BAZAAR-workshop

Foto: Archiv Motus a Helena Lepciová  

Michal Stein 

Taneční magazín