Výzva české kulturní scéně i akademické obci

K podpoření debaty o společenské solidaritě

Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.

Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.

V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“

Sára Herrmannová

Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.

Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)

Signatáři:

Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny

Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP

Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host

Milena Bartlová, historička umění

Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru

Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu

Klára Brůhová, historička architektury

Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista

Matouš Hejl, hudební skladatel

Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka

Jakub Jirásek, režisér a hudebník

Eva Klíčová, literární kritička

Jan Němec, spisovatel

Věra Nováková, výtvarnice

Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK

Kateřina Šedá, výtvarnice

Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla

Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.

Sdílet

Foto: archiv TM

IDU a Sára Herrmannová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

IVA FIALOVÁ šila roušky (dokonce i pro prestižní pořad ČT)!

Hrdinka někdejšího rozhovoru v TANEČNÍM MAGAZÍNU nejen představila svou netradiční roušku stovkám tisíců televizních diváků!

S malířkou, grafičkou, ilustrátorkou, ale i oděvní výtvarnicí či keramičkou IVOU FIALOVOU jsme před již delším časem uveřejnili rozhovor, který si můžete nalézt a přečíst zde: Trvalý odkaz: https://www.tanecnimagazin.cz/2017/08/16/rozhovor-s-malir…ou-ivou-fialovou/. Tato všestranná výtvarnice nezůstala lhostejná ani k výrobě roušek, tedy činnosti nyní tolik potřebné.

Jako tvůrčí umělec se jí zhostila kreativně. Mimo stovek roušek pro potřebné v nemocnicích, i na jiných exponovaných pracovištích, ušila i několik opravdu osobitých ochran obličeje. Jedinečných převážně z hlediska, co se týká použitého materiálu.

Roušky přímo od renomované výtvarnice

Sama k tomu říká: „Střih zdravotní roušky je takový klasický. Již prověřený historií. U něj nešlo mnoho vymýšlet. I když přiznám, že už jsem tedy taky potkala řadu originálních ,modelů´. Já jsem se snažila spíše pracovat s originálním materiálem. Ušila jsem roušky z pravého nefalšovaného hedvábí i v indickém duchu. Ne, nemusela jsem rozstříhat žádné z mých oblíbených sárí! To tedy ne. Náhodou jsem měla několik metrů indické látky jako pozůstatek po jednom divadelním kostýmu dcery.“

Iva Fialová před jedním ze svých děl

Malířka Iva je skromná. Sama od sebe nepřizná, že se její rouška „v indickém duchu“ dokonce dostala do nejsledovanější zpravodajské relace České televize – „Otázky Václava Moravce“. Měla jí tam paní MUDr. Tereza Jeník z nemocnice Hořovice.

Přejeme nejen Ivě Fialové, aby se brzy vrátila ke svým obrazům, grafikám i keramice. A budeme se těšit při setkání na nějaké její nové vernisáži.

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ŠVANDOVO DIVADLO šije roušky!!!

Divadlo se aktuálně snaží řešit palčivé problémy v oblasti nedostatku ochranných roušek. Šíjí i herci! Na podporu porodnice i prodavaček a prodavačů.

Pro koho vznikají zbrusu nové roušky? Pro zdravotníky z Ústavu pro matku a dítě v Praze 4-Podolí i pro zaměstnance velkoprodejny potravin Tesco v OC Nový Smíchov. 

Ve Švandově divadle se ve švadleny už začátkem tohoto týdne proměnily krejčové. Ale šičkami se postupně staly i některé z rekvizitářek, maskérek, výtvarnic a hereček. O hercích nemluvě.

Maskérka Kateřina Housková, herečka Natálie Řehořová, výtvarnice Adéla Kostkanová a herečka Kristýna Frejová s modely roušek přímo z divadla

Do šití se tak, se svým dívčím týmem, pustila třeba Natálie Řehořová. Roušky pro dobré účely teď šije také Kristýna Frejová anebo Anna Stropnická s Janem Grundmanem.  

Skládané bavlněné roušky vznikají v domácích podmínkách. Materiál na ušití částečně poskytlo Tesco. A právě jeho zaměstnancům chtějí smíchovští dodat už do konce týdne 150 kusů. Bavlněnou metráž pro porodnici v Podolí  věnovalo samo divadlo. Tam poputuje dokonce celých 300 kusů roušek.

U šicího stroje herci Anna Stropnická a Jan Grundman

Jak na sociálních sítích informoval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, na úrovni kulturních příspěvkových organizací nyní funguje pracovní skupina. V ní jsou všichni ředitelé divadel, šéf odboru kultury pražského magistrátu a radní Hana Třeštíková. „V rámci této skupiny koordinujeme i dobrovolné činnosti, jakými jsou například právě šití a distribuce roušek či pomoc v sociálních službách. Všichni, kdo mohou, pracují.  Zapojují se v rámci svých možností do různých dobrovolných činností. Pomoci nikdy není dost, pomáhejme všichni! Děkuji vám a děkuji všem ochotným zaměstnancům divadla, kteří v danou chvíli nezištně pomáhají bez ohledu na osobní rizika!,“ uvedl Daniel Hrbek.  

Švandovo divadlo se tímto počinem postavilo k nenadálým událostem čelem a patří mu za to i poklona TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Více informací na: www.svandovodivadlo.cz

Foto: archiv divadla

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra hry „Kočkožrout“

Provokativní hra o příchodu „cizí krve“

Hru Kočkožrout slavného německého filmaře, dramatika a provokatéra Reinera Wernera Fassbindera (1945-1982), od jehož narození uplyne letos už 75 let, uvede jako svou první premiéru v roce 2020 pražské Švandovo divadlo. V nápadité režii Jana Holce se můžeme těšit na nováčky hereckého souboru Jana Grundmana a Annu Stropnickou i na stálice smíchovské scény Bohdanu Pavlíkovou, Roberta Jaškówa, Andreu Buršovou, Miroslava Hrušku, Davida Punčocháře a hostující Sáru Venclovskou. Premiéra hry, která se na českém jevišti objeví poprvé, je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.

 

Kočkožrout vypráví o skupince lidí z menšího města, kam přichází pracovat Řek. Nudící se parta zvyklá ubíjet čas klábosením, popíjením a vzájemnými pletkami s nelibostí sleduje, jak námezdní dělník přitahuje nejen jejich zájem, ale také touhy všech místních žen. Příliv čerstvé jižní krve spolu s rostoucím vztekem těch, kteří tu jsou sice doma, ale už bez energie, zájmu i naděje, vytvoří výbušnou směs. Kdo je kořist, kdo vůdce smečky a kdo tak skončí někomu v zubech, není ale vůbec jisté…

„Podobně jako v seriálu Most, i nás v Kočkožroutovi zajímá svět lidí, kteří zůstali žít mimo velká centra. Těch, co šance na vzestup a úspěch dávno vzdali, a místo víry v budoucnost v nich roste pocit křivdy, frustrace a ohrožení. K nenávisti je pak jen krůček,“ říká režisér Jan Holec. Čerstvý umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě se u Švandů vrací na známou půdu: už dříve tu režíroval povedené inscenace vlastního souboru Spektákl a zahrál si zde také menší roli v dramatu Krakatit.

„Teprve čtyřiadvacetiletý Fassbinder napsal Kočkožrouta v roce 1968, kdy do Německa směřovali první gastartbeitři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní hra vypráví o zášti, která vyhřezne na povrch ve chvíli, kdy lidé přicházejí o pocit chabě podepřené důstojnosti, vidinu pohodlí a – byť zdánlivou – životní perspektivu. Ve víru skutečných i domnělých křivd a strachů pak zbývá jediné: najít viníka. A tomu to spočítat…  „Tenhle moment, který se v dramatice a v historii lidstva objevuje s hrůznou pravidelností, Fassbinder velmi působivě a provokativně zobrazil na malém vzorku lidí, z nichž každého člena nejspíš potkáváme denně na ulici, bydlí možná v domě vedle nás a můžeme se jím v jistý okamžik stát i my sami,“ uvádí dramaturgyně.

Přitažlivost ironické, groteskní a nevybíravě ostré inscenace umocňuje scéna Jana Štěpánka, inspirovaná estetikou 60. a 70. let minulého století spolu s typickým koloritem Bavorska: Kočkožrout nás tak přenese do bavorských hor, hospody a střelnice. Z tradičních dirndlů, kožených kalhot a módy 60. let, kdy hra vznikla a byla i poprvé uvedena, vychází také kostýmní výtvarnice Paulina Bočková. Výrazné barvy a siluety vtipně prodchnula provinčním nevkusem a vyhrála si i s oblečením Řeka Jorgose, hlásícího se i ve spodkách ke svým „národním barvám“.

Premiéra je 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla, nejbližší reprízy jsou 27. ledna a poté 8., 24. a 25. února 2020. 

 www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN